Posudek oponenta postupové práce

Tomáš Šácha:

DIALOG JAKO PROBLÉM

Tezí práce je ztotožnění „dialogu" a „autentického modu řeči". Pokud dialogem rozumím prostor rozmluvy, pak chápu, že je prostorem „existenciální otevřenosti" (s. 41). Mám však podezření, že se tu nehraje dost poctivě (nebo dost ne-naivně) s tím, že „dialog" je také názvem literárního žánru a že současně je tento žánr reprezentován svým výsostným příkladem, Platónovými dialogy, takže je „dialog" chápán i ve filosofickém významu prostoru přátelského leč tvrdého střetávání různých mínění. TŠ podle mého mínění také nedoceňuje literární umělost (tedy techné, nikoliv v pejorativním smyslu) Platónových dialogů.

Přes tyto buď nedostatky nebo rozdíl mínění TŠ a mého však mohu konstatovat, že práce je vedena velmi zřetelně a zajímavě, s bravurností, která si při výkladu struktury dialogů může dovolit tyto struktury sama imitovat. To je umožněno dobrou orientací v Platónově díle i celkovou kultivovaností.

Z náročného myšlenkového rozběhu práce zvláštním způsobem vypadává úvodní idyla demokratické informačně dialogické společnosti (s. 4). Je to mimovolná sókratovská ironie? Podobně mi přijde být škoda, že heideggerovsky orientovaný autor si v závěru (s. 41) nerozpomněl na básnickou řeč, která mluví ve vztahu k tajemství, aniž z něj činí „fakt". Závěr považuji za silný, ale sám bych k němu volil jinou cestu. Několik poznámek k jednotlivým místům:

x Není jasné, proč by každá jiná řeč než dialog musela být už nutně „neautentická" (s. 4-5).

Velmi zajímavé postižení úpadku zbožnosti v tom, že věštec se dovolává logického argumentu (s. 10). Dobré kontextové využití obou prométheovských mýtů (s. 10-11). Dobré rozvržení „obžaloby" a obhajoby", samo imituje platónský dialog. Dobrá analýza sofistiky při výkladu dialogu Gorgiás a první části „Ústavy" (s. 17-18). Výtečné postřehy toho, co všechno patří k elenchu a k roli definice (s. 20). Krásná kritika naivního pojetí ‘skutečnosti’ a jazyka jako ‘nástroje’ jejího zachycování (zvl. s. 26).

x Vážný sebekritický motiv (27-28): „Dialog je onticky určen jako autentický modus mluvy (nikoli řeči)"! Neporozuměl jsem ale dostatečně, jak se s touto podstatnou námitkou, kterou si sám tak poctivě položil, TŠ vyrovnává.

Pěkná analýza skupiny aporetických dialogů (29-38).

x Výklad ne-dialogu (39) vzbuzuje dojem, že „dialog" je zde prostě pojmenováním pro řeč a „ne-dialog" pojmenováním pro sofistiku nebo rétoriku. Proč by jinak musel každý „ne-dialog" chtít „druhého přivlastnit, přivést na svou stranu" (40)?? Nevím, jak si mě přivlastňuje nebo přivádí na svoji stranu třeba lyrika nebo tragédie - a taky nevím, proč by třeba lyrika měla být zvána dialogem. Leda poté, co zbytečně zavedeme pojem „dialog" jinak než jako jméno žánru.

x Hybridní transkripce jmen, např. „Kallikles", ale současně „Sókrates".

Přehledné mapy dialogů v přílohách.

To, že se práci - podle mého mínění - nepodařilo zdůvodnit svoji hlavní tezi, nesnižuje (kromě několika málo míst) její úroveň a hodnotu. Proto ji plně doporučuji k přijetí a navrhuji, aby byla hodnocena jako výborná - a to s neobvyklou směsí zvláštní pochvaly a kritiky, která by v případě možnosti obhajoby ponechávala otevřené rozpětí mezi ‘lepší jedničkou’ a ‘lepší dvojkou’.

V Praze 14. září 2000.

Zdeněk Kratochvíll/font>

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz