Posudek oponenta postupové práce

David Sanetrník:

Vztah křesťanství a antiky v pohledu Erasma Rotterdamského

K této profesionálně provedené práci mám jenom několik drobných připomínek. Nejprve ale pár otázek, jejichž další výklad by mě zajímal:

DS diskutuje okolnosti Erasmova příklonu ke křesťanskému humanismu (s. 5n) v letech 1499-1501, nediskutuje však, co všechno tímto humanismem míní (krom obecné renesance staré vzdělanosti a pak představené Erasmovy theologie dějin). Dalo by se představit ještě nějaké další určení? Našlo by se i u Erasma nějaké theologické nebo filosofické pochopení lidství, třeba v návaznosti na řecké theologii?

DS diskutuje vliv četby Jeronýma (v. Johna Coleta, s. 6) na formaci Erasmova křesťanského humanismu, zmiňuje další patristické zdroje této inspirace. Pro mě je trochu překvapivé, že právě Jeroným a dokonce třeba i Cyprián patří mezi hlavní inspirační zdroje této formace. Jsem asi naivní, ale očekával bych poněkud jiné autory. Je za tím nějaká historická souvislost? Proč právě tito autoři a ne ti, kteří sami už jsou k Erasmovu výslednému tvaru mnohem bližší?

DS ukazuje, jak Erasmus přejímá oblíbenou figuru „oloupení Egypťanů" (s. 9, 12). Zajímalo by mě, zda se vedle toho u Erasma ještě najde i tradiční fihura „řečtí filosofové opisovali od Mojžíše" - nebo zda je podobně jako u Ficina vystřídána společným zdrojem pohanské a hebrejské moudrosti (Trismegistos před Mojžíšem i Platónem) nebo nahrazena v podstatě demytologizujícím hstoricko-filologickým výkladem jako u Casaubona. Byl by to příspěvek k mapování konce této figury.

DS adekvátně zdůrazňuje Erasmovu christocentrickou dějinně-theologickou koncepci (s. 20-21, 31, 34). Její přínos pro uchování tradice i pro křesťanství je nesporný. V jakém ohledu však může být přínosem i pro interpretaci řecké filosofie a v jakém smyslu zde může být překážkou? Analogií se mi zdá být interpretatio christiana Tenachu jako Starého zákona.

Proč i Erasmus vyřazuje právě a pouze epikúrejce ze „stop moudrosti a učenosti" (s. 13)?

Práce organicky využívá i látky, která je mimo její hlavní tematický rámec, např. přehledu středověkého stavu problému: polemika „artes" versus „auctores" (s. 16).

Přepisy a jména jsou bezchybné, byť ne úplně jednotné. Nevím pouze, jaký důvod má DS k tomu, aby jméno Basileios psal opakovaně Basilios (s. 10). Je to nějaká pozdní tradice nebo omyl? (Na s. 6 píše kratší počeštěnou formou „Basil").

Při užití alfabety bych v budoucnu doporučoval úplnou diakritiku, šablonu k fontům rád věnuji. (Omlouvám se za tyto titěrné poznámky.)

Práci plně doporučuji k přijetí i k tomu, aby byla v nějaké formě zpřístupněna. Navrhuji, aby byla hodnocena jako výborná.

V Praze 21. května 2000

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz