Kupec:  Proč pláčeš?

Hérakleitos:  Protože, cizinče, považuji lidský osud za truchlivý a hodný jen slzí. Nic určeného lidem není prosto pomíjivosti, proto je lituji a naříkám nad nimi. A to ještě s přítomností to není tak hrozné, ale budoucnost, to je jen hoře a nic než hoře, myslím ten světový požár, který všechno zničí. Nad tím hořekuji, i nad tím, že nic není v přírodě trvalé, ale všechno je promícháno a zamotáno dohromady, radostné s neradostným splývá v jedno, stejně jako znalost s neznalostí, velké s malým, protože všechno přechází nahoru a dolů a mění se jako hříčka času.

K:  Co je čas?

H:  Chlapec, který si hraje s kostkami a běhá sem a tam.

K:  Co jsou lidé?

H:  Smrtelní bozi.

K:  A co jsou bozi?

H:  Nesmrtelní lidé.

K:  Mluvíš v hádankách, příteli, nebo sestavuješ slovní hříčky? Ty jsi úplně jako Apollón, z tvých odpovědí také není člověk moudrý, jako z jeho věšteb. ...
S tím je to tak špatné, že už to hraničí se šílenstvím.