CÍSAŘOVY  NOVÉ  ŠATY  A  ŽELVA

(Tak už zase citýrujeme to nebohé zvíře, které nemůže za nic jiného,
než že má užitečný krunýř, ve kterém se pěkně batolí po horách.)

   Když se želva vzpamatovala z toho, jak ji Hermés vydlabal, aby z jejího krunýře (můžeš si to vyložit třeba tak, že z krunýře jiné chudinky želvy) vynaleznul lyru, vyrazila raději mezi lidi, aby se cítila bezpečněji než na opuštěných Kyllénských horách, kde na ni číhalo mnohé nebezpečí. Řekla si totiž, že lidé stanovili zákony, kterými chrání sebe i ji, takže jí mezi nimi bude lépe. Lidé jsou prý rozumní. Zákony a rozum snad ochrání líp než krunýř, který jí přinesl záhubu, když se tolik zalíbil nápaditému Hermovi. Nevzdělaná horská želva ze samoty nemohla vědět, že lidské zákony a lidský rozum jsou taky krunýřem, který lidé vydlabávají, bohužel ne kvůli hudbě a hře, nýbrž kvůli sebevědomí nebo zisku.
   Císařským zákonem byl právě vyhlášen nový Rozum: Zatímco prostí lidé si myslí, že to, co vidí, slyší, hmatají a cítí nebo chutnají, to že taky je, tak ve skutečnosti nic z toho není, ale je jenom to, co se nedá vyvrátit, tedy Rozum císaře pána. To je Pravda sama. Jest a nic jiného není. Jest a všechno ostatní je jenom zdání. Ani to zdání něčeho prožívaného by prý nebylo, nebýt tohoto císařského rozumu, jehož klamným stínem to zdání je (totiž: ono přece není).
   Na oslavu tohoto nového věčného Rozumu císař právě pořádal menší recepci. Přijímal vyslance i poslance a pečlivě vybrané zástupce lidu. Všichni velebili majestát jediné Pravdy, mluvili o zákonnosti, právu, poznání, pokroku atd. Mezi zástupce lidu bylo nedomyšleně zařazeno i několik dětí. Zvláště nezodpovědným se ukázal výběr Pepíčka. Ten se opovážil císaře pána zeptat, kde že ten Rozum má: "Císaře vidím, ale ten jeho Rozum né! Slíbili mi, že uvidím císaře pána, jak bydlí v Pravdě a skví se novým šatem Rozumu. Se mi zdá, že je to podfuk!"
   Pepíček měl štěstí, že vladař byl osvícený a zrovna v dobré náladě, takže před cizími vyslanci nechtěl nařídit nápravu Pepíčka v nějakém vzdělávacím ústavu. Místo toho se rozhodnul, že Pepíčka a s ním i všechny myslitelné budoucí pochybovače jasně přesvědčí o nepohnutosti Pravdy. Tak nebude nikdo moci říkat, že Rozum byl ustanoven svévolně nebo násilně. Císař se rozhodl uspořádat velikou a slavnou veřejnou soutěž za účasti všeho lidu. Do soutěže se museli přihlásit všichni běžci, aby se do závěrečného kola dostal ten, na jehož běhu se ukáže Pravda sama a klamnost Pepíčkovy zaostale dětinské argumentace, která se dovolává něčeho, co vidí. Profesionální i amatérští běžci se do soutěže jen hrnuli, protože si mysleli, že závěrečným vítězným během získají určitě slávu a možná taky peníze.
   Do finále se však řízením osudu proti vlastní vůli dostal jistý Achilleus, svérázný mladý aristokrat, který se před soutěžemi skrýval na maličkém ostrově Skýru, kde vedl poněkud rozverný život. To bylo ovšem dalším neštěstím pro zdárný průběh akce. Achilleus běhal opravdu moc rychle a hlavně si do ničeho vůbec nechtěl nechat mluvit. Nedodržoval zdravou životosprávu sportovce, jedl tučné skopové místo tabletek, myslel spíš na sex než na rozum, snadno se rozčílil. Nebyl to vhodný vzor pro mládež, ani neuzavíral smlouvy se sponzory a s reklamními agenturami. Protože neuměl číst, tak na sobě nechtěl mít žádné nápisy. Nesledoval televizi, protože se raději věnoval jisté půvabné dívce, kterou zajal, nebo nemírně pil s kamarádem až do rána. Tak se stalo, že to, co věděli všichni, se on sám dozvěděl až od Chrýseovy dcery, která si při hojné snídani četla v posteli noviny. Tiskový mluvčí císaře pána oznámil všemu lidu: "Dnes bude na olympijském stadionu veřejně předveden závod, ve kterém nejrychlejší běžec Achilleus nedohoní ani nejpomalejší a nejzaostalejší želvu." Achilleus vybuchnul: "Já že mám závodit s želvou? A prohrát? ... !!! (pokračování Achilleovy řeči nelze z důvodu veřejné mravnosti dále přesně citovat)"
   Míra Achilleova hněvu neznala mezí! Rozcupoval noviny, šíleným během se vřítil k paláci císařovu, opilecky bouchal na vrata a mocně řval rykem žalovatelného obsahu. Rek polobožského původu se cítil potupen a hodlal vyvrátit z kořene celé císařství. Jedině důvtip císařova tiskového mluvčího (jistého Odyssea, který se ovšem později dostal také do určitých potíží na moři) dokázal Achillea přimět k rozumu. Přesvědčil ho, že zájem císařství je také zájmem jeho, takže tedy ve vlastním zájmu nemá dnes dohonit želvu, neboť by tím on, aristokrat, podporoval klamné mínění davu.
   A co zatím dělá naše milá želva? Užívá si pohodlí a bezpečí zoologické zahrady a připravuje se na vítězný závod! Tady ji nebude nikdo vydlabávat! Tady bude ověnčena jako vítězka v běhu! Když je prý zajištěno, aby ji ten divous Achilleus nedohnal, tak ji ani nemůže uvařit a sníst. Ani Pepíček ji prý nebude smět škádlit!

   Nejslavnější závod o Rozum začíná! Svlečený Achilleus rozladěný kocovinou a politikou stojí na startovní čáře. Velkomyslně souhlasí s tím, aby želva dostala náskok půlku dráhy. K tomu není potřeba žádná politika, je přece frajer a nejrychlejší běžec světa. Ať se ta zatracená želva hrabe kudy chce, nebýt politiky, tak by ji doběhnul sotva by vůbec trochu popolezla. Želva je slavnostně přinesena na svoji startovní pozici v půlce běžecké dráhy a je jí polopaticky vyloženo, kterým směrem má lézt. Pepíček sedí v čestné lóži v blízkosti samotného císaře, aby všechno dobře viděl a mohl se přesvědčit o klamnosti mínění prostých lidí.
   Slavný mezinárodní rozhodčí Zénón Elejský dává výstřelem šípu běžcům povel ke startu! Želvě je povel pro všechnu jistotu ústně sdělen na jejím místě. Želva začíná usilovně popolézat směrem k cílové pásce! Císař a jeho klaka jí hlasitě fandí. Pepíček se čemusi diví. Achilleus se zaraženě motá kolem startovní čáry a vytřeštěným zrakem sleduje Zénonův šíp. Neměl v noci tolik pít! Ten fígl rozhodčího s šípem ho teď znovu naštval. To jim nestačí jeden podfuk, že to smluvili se mnou?
   Hněv Achilleův je opět mocnější než Rozum! Povzbuzován opilým kamarádem, půvabnou dívkou a Pepíčkem vyráží polobožský dlouhonohý hrdina na dráhu! Jeho hruď jej žene vpřed, písek létá od jeho nohou, v mžiku zběsile předbíhá želvu (za hlasitého pískotu císařské ochranky a představitelů vědy), řítí se druhou půlkou dráhy k cíli, pro nepomíjivou slávu hrdiny, který zemře mlád! Rychlost jeho běhu je příčinou, že než se začne svolávat Komise Pro Nepohnutou Pravdu, která má nastalou situaci řešit, je hrdina už v cíli! Většina diváků je tak unesena, že přes všechna informační opatření jásá. Želva stále usilovně leze, protože se dívá do země a neviděla, jak ji Achilleus předběhl. Ostatně, proč by se dívala, ví přece, jak to celé má správně být.
   Pepíček nevychovaně ječí na císaře pána: "Achileus vyhrál! Achilleus vyhrál! Dyť sem to říkal! Nejsem blbej!" V nastalém zmatku si nikdo ani nevšimnul, že taky želva po nějakém čase konečně dolezla do cíle. Situaci zachraňuje verdikt rozhodčího: "Achilleus nedoběhnul želvu." Nesouhlasný pískot však chce rozhodčího lynčovat!

   Mezinárodní rozhodčí se ujímá slova: "Neukvapujme se, občané. Víme přece, že želvu nemůže dohonit nikdo, tedy ani Achilleus. To, co si někteří rebelové myslí, že viděli, je nejsoucím zdáním. My, zastánci Rozumu, Pravdy a Zákona, se musíme proti takovým pokusům o destabilizaci samotných základů našeho myšlení rozhodně postavit! Dokážu zde přítomnému rebelovi Pepíčkovi, že tomu tak jest! Bude to moci veřejně uznat, a to silou argumentu myšlení, který může sám sledovat, nikoliv zastaralými prostředky práva útrpného! Pepíčku, pojď sem!"
   Achilleus chvatně odjíždí s kamarádem na Skýros a Pepíček předstupuje před tribunál Pravdy, aby vlastními odpověďmi na předkládané otázky nahlédnul klamnost svého mínění o Achilleově vítězství. Aristotelés pilně zaznamenává každé slovo a laertský písař Díogenés zase mohutně fabuluje.
   Pepíček: "Jsem asi trapnej, pane rozhodčí, ale já jsem to viděl na vlastní voči, jak Achilleus želvu vmžiku předběhl a vyhrál!"
   Zénón: "Nejsi trapný a nic takového jsi ve skutečnosti ani nemohl vidět. Trapné by bylo pouze to, kdybys setrvával v mínění, podle něhož Achilleus želvu vůbec doběhl, aby ji pak mohl také předběhnout."
   "Dyk sem to viděl, jak ji doběhl, sotva se vyhrabala, a potom samozřejmě taky hned předběhl."
   "Uvažuj se mnou, jsi přece rozumný hoch, Pepíčku! Jistě budeš souhlasit s tím, že aby mohl Achilleus želvu předběhnout, musel by ji napřed doběhnout. Že ano?"
   "No jasně, ale co má bejt?"
   "On ji totiž doběhnout nemohl, k tomu úvahou sám dojdeš."
   "To je nějaká blbost. Dyk krom toho, že sem to na vlastní voči viděl, tak přeci každej ví, jak je ta stará želva hrozně pomalá. Na ni bylo škoda Achillea. Když mě pustíte, tak vám i já ukážu, jak ji předeženu. Teda, jak ji napřed doběhnu a pak předběhnu, jak vy říkáte."
    Někteří z klaky namítají, že Pepíček má být umlčen, mírnější hledají kličku v tom, že nemá právo veřejného vstupu na dráhu, neboť není dospělým občanem. Rozhodčí však ke všeobecnému překvapení nařizuje rekonstrukci závodu, a to s Pepíčkem a želvou. Císař se chystá dát zatknout rozhodčího, ale jeho poradce mu gestem naznačuje, že všechno je ve skutečnosti na dobré cestě k Rozumu. Nakonec protestuje jenom želva, kterou už přinesli z okolí cílové pásky. Nechce znova běžet o závod, chce slíbený salát. Pod slibem dvojitého salátu a pod pohrůžkou vydlabání je však i želva ochotná k čemukoliv.

    Pepíček stojí na startu, želva v půli dráhy, rozhodčí dává pokyny k zahájení rekonstrukce: "Pepíčku, odstartuješ v témže okamžiku jako želva. Tvým úkolem bude ji doběhnout. Kdyby se ti to podařilo, bylo by snadno pochopitelné také to, že by želvu bylo možno předběhnout. Je však nadbytečné takto plýtvat silami želvy a silami nezletilého dítěte při této rekonstrukci. Abychom mohli rekonstrukci dobře sledovat, nařizuji, aby Pepíček nejprve doběhnul jenom na místo, odkud bude želva startovat. Pak se zastaví. Aby nevzniklo podezření z manipulace, zastaví se želva ve stejném okamžiku také. Pak si to probereme a budeme pokračovat. Rozuměl jsi, Pepíčku?"
   "Sím ano, i když bych ji radši doběhnul rovnou, ale jak si přejete. Vona stejně neuteče."
   Proběhnout půlku stadia k místu, odkud startovala želva, trvá Pepíčkovi 12 vteřin. Tam se zastavil a želva se v témže okamžiku poslušně zastavila o 2 metry dál. Udýchaný Pepíček na ni vesele povykuje: "Potvoro, mně neutečeš! Ale neboj, nic ti neudělám!" Želva se pro jistotu schovává do svého krunýře, protože nemá s dětmi ty nejlepší zkušenosti. Rozhodčí to komentuje jako její vzornou ochotu k dodržování pravidel rekonstrukce. Pak oficiálně oznamuje: "V prvním kroku rekonstrukce Pepíček želvu nedoběhnul." Pepíček se chystá protestovat, ale Zénón přívětivě poučuje: "Dejme mu však ještě příležitost. Ve druhém kroku rekonstrukce je jeho úkolem doběhnout na místo, kde stojí, pardon, leží, želva nyní. Úkolem želvy je, aby po dobu Pepíčkova běhu na toto místo běžela o závod směrem k cíli." Po chvíli se podaří sjednat pokračování rekonstrukce.
   Pepíček je vmžiku tam, odkud startovala želva nyní. Má se co držet, aby neporušil pravidla a nechytil ji, protože k tomu chybí tak délka prstů. Želva se instinktivně hbitě zatahuje. Rozhodčí resumuje druhý krok rekonstrukce: "Je zřejmé, že Pepíček želvu opět nedoběhnul. Zdaleka to však není jeho poslední příležitost. Budeme pokračovat v rekonstrukci třetím krokem, a to podle stejných pravidel, jako v krocích předchozích."
   Příprava startu třetího kroku rekonstrukce se však protahuje. Želva napřed nechce opustit krunýř, když je skoro v dosahu Pepíčka. Teprve ubezpečení rozhodčího, že na ni Pepíček nesmí sahat, natož do ní kopat, ji oblomí. Pepíčkovi je nutno složitě opakovat, že v tomto kroku rekonstrukce smí běžet opravdu jenom tam, kde byla želva na startu tohoto kroku. Pepíček v tom začíná tušit zradu, ale podvoluje se v naději dalších kroků. Po startu následuje okamžik balanční pantomimy, při které Pepíček v dobré vůli dodržet pravidla div neupadnul přes želvu, která se už definitivně stáhla. Rozhodčí oznamuje: "Pepíček ani ve třetím kroku želvu nedoběhnul. Může však pokračovat v dalším kroku této rekonstrukce, a to podle týchž pravidel." Želva už nic nevnímá, zato Pepíček protestuje:
   "Pane rozhodčí, nejsem blbej! Podle těchhle pravidel tady můžem bejt do půlnoci a nic novýho se nestane. Tak nanejvejš se můžu vo tu blbou želvu přerazit, pokud se mi nepodaří zabrzdit skoro hned při startu a s rukama vzadu."
   "Já jsem také, Pepíčku, nesliboval, že se něco stane, nýbrž opak toho. Souhlasím s tebou nejen v tom, že želva není živočich rozumný, nýbrž i v tom, že želva závod nevyhraje. Ty ji však, jak sám konečně správně nahlížíš, dnes ani do půlnoci nedoběhneš. A nejen dnes. Nikdy. Chápeš už? Pochopil jsi Pravdu?"
   "Vím, že podfuk je v těch pravidlech. Kdybych mohl volně běžet, tak bych ji předhonil a po cestě ji mezitím taky dohonil. Nechal jsem se zblbnout, protože jsem netušil, že někdo může vymyslet tak blbý pravidla."
    "Neříká se ty pravidla, nýbrž ta pravidla, Pepíčku! Taková jsou pravidla naší řeči! A pravidla rekonstrukce jsou ta jediná možná pravidla pro sledovatelnou rekonstrukci. Kdybys běžel jak bys chtěl, tak by nebyl přehled o tom, jak to celé probíhá a mohlo by nás přemoci zdání. Nedalo by se to rozsuzovat. Nemyslím, že bys klamal ty nebo želva, ale klamal by váš nepřehledný pohyb, který je ve skutečnosti jenom zdánlivý."
   "Pane rozhodčí, můj pohyb není, s dovolením, o nic zdánlivější než váš, i když nejsem dospělý občan ani slavný rozhodčí z italské školy."
   "To přece neříkám. Naopak, říkám, že pohyb je zdání, které je třeba překonat soudem myšlení, abychom se dostali k Pravdě."
   Pepíček začal poskakovat provokativně hned Zénónovi před nosem. Ten se štítivě ohradil: "Zastav to zdánlivé počínání! To už na mně zkoušeli jinší páni, až z Efesu. Mně nedoběhneš, já jsem mezinárodní rozhodčí a ne tajtrlík jako ty. Já myslím a neoddávám se zdánlivým pohybům. Dokonce i můj šíp stojí, ale ten ti ukážu zase až jindy, teď by toho bylo na tebe moc, potřebuješ si odpočinout. Ostatně, nedoběhnul bys ani želvu vydlabanou, neboť před tím by ji musel doběhnout někdo jiný." Pepíček ještě zkusil namítat, že kdyby kousek od želvy dupnul, tak by ji nebylo potřeba vydlabávat, zatáhla by se a chytil by ji živou. Dokonce tvrdil, že si tak hrával jako maličký kluk, ale takovou dětinskost nemohl přece nikdo brát vážně. Tedy krom želvy. Když slyšela všechno tohle, nechala salát salátem a zdánlivým pohybem vyrazila pryč. Mohla si to jako nerozumný živočich dovolit a počínání nerozumného živočicha taky nemohlo nikoho zajímat.
   Tak se stalo, že část dospělých dala za pravdu Zénónovi. Někteří dokonce z přesvědčení - a ti se teď považovali za ty nejrozumnější. Rozum je přece nepohnutá Pravda. Většina si o tom sice myslela své, ale dobře chápala, že je za tím cosi, do čeho se nemají míchat. Pouze Pepíček si postavil hlavu a tvrdil, že dokud znovu a zblízka neuvidí stojící letící šíp, tak bude přesvědčen o tom, že byl doběhnut, že ta rekonstruke byla nějaká vydlabaná. Kdo si však s ničím z toho hlavu nelámali, to byli Achilleus a želva. Achilleus se povaloval s kamarádem a lahvemi těžkého parského vína na plážích Skýru a naše chudinka želva běžela od lidí zpátky do Kyllénských hor snad ještě rychleji než ve slavném závodu s Achilleem, neboť neměla Rozum k tomu, aby se bez přítomnosti rozhodčího spoléhala na nemožnost toho být doběhnuta.

(Fotodokumentace slavného závodu bude dodána během týdne.)