Hermés se plete všem bohům skoro do všeho, jak ostatně ještě vyjeví.

  Jo, vztahy, to je křehká a komplikovaná věc, zvlášť když jde o příbuzné. Pokud jde o vztahy k bohům, tak jsou v mém případě na řeké poměry vzácně neerotické. Jsem hrdinný posel, moudrý stařec i šikovný kluk, který zprostředkuje cokoliv a kdekoliv, který rád dává a po pravdě řečeno i rád bere. Mnozí mi mají být za co vděční: Apollón za lyru, Dionýsos za záchranu a vychování (to se přece povedlo, že jo!) - jenže, jak vděčný mi je Dionýsos ?

   Poněkud jinak je tomu s mým vztahem k bohyním, zvlášť když jde o Afroditu - Pánové, na tuhle holku si dávejte pozor ! Ne vždycky to bere dobré konce, protože z touhy se může zrodit i veliká melancholie, Hermafrodit. To je pak taková jednota, která si sama se sebou neví rady. Vzrušují mě i podsvětní bohyně nebo nymfy, ale o tom se zrovna teď nebudu šířit. A o holkách jinde a jindy. Radši se teď poohlédneme mimo příbuzenstvo.

   Zvláštní jsou moje vztahy k Bohu, a to k Bohu filosofickému i k Bohu křesťanskému. To je mi konkurece! Ti oba si myslí, že jsou jediní, stejně jako si to myslí taky ten židovský i ten muslimský. Na to už nestačí obyčejná logika, protože tou se cítí být vázán jenom ten filosofický. V mojí vyšší logice je ten židovský, křesťanský a muslimský v nějakém smyslu jeden a ten sám, i když pokaždé z jiné strany a ne jenom pod jiným jménem. Proti našim příbuzným má tu potíž, že je žárlivý. Také u nás Héra dost často vyvádí a laje Diovi a mstí se, ale co je moc, to je příliš. Proti filosofickému Bohu má tu nevýhodu i výhodu, že není jenom rozumný, ale že je i náladový. Občas to má něco do sebe, protože aspoň není takový suchar a bublina jako Bůh filosofů. Díky té náladovosti je někdy trochu podobný bujarému Dionýsovi, který pak také žádá oběť. Trochu to někdy připomíná moji vyšší logiku okamžitých důvodů, které spočívají v hravém zalíbení. Bůh křesťanů, Židů a muslimů si občas dokonce někoho bezdůvodně vybere, zalíbí se mu v něm a nadržuje mu, což Boha filosofů strašně štve, zatímco já se tím bavím. Mně naštve až to, když se ten vybraný začně vytahovat právě tím, co si nevysloužil; anebo když se chce svému žárlivému Bohu zalíbit tím, že ruší náboženství a ostatní bohoslužbu. Mně má málem za čerta, navíc mi ve své prudérnosti zazlívá leccjakou radost a nejradši by mě vyděl bezpohlavního nebo ještě radši jenom vymyšleného zaostalými opdadlíky. Kdyby byl trochu veselejší, tak bych mu snad prominul i tu žárlivost, ale poslední dobou má čím dál tím míň smyslu pro srandu. Asi stárne. Myslím si, že jednou náhle zestárnul, když se chtěl maskovat jako Bůh filosofů. Má to těžké: jeho věrní mu vyhubili ostatní božské partnery, připsali mu zodpovědnost za všechno, udělali z něho strašáka morálky a ještě ho pak nalíčili na zdánlivé filosofično. Bohužel jim to trpí. Mně se ale zdá, že jim to netrpí zase tak úplně, aspoň poslední dobou. Podle mých výzvědů to vede tak, že své podlézavé věrné nechává čím dál tím víc bankrotovat a mlčky si vybírá kdejaké neznabohy k plnění svých docela zajímavých cílů. Nic naplat, On někdy funguje málem jako muž od Moir, sudiček osudové moci.

   Ono se taky někdy říká, že ten křesťanský Bůh je tak málo veselý kvůli srmti svého Syna. To je ale hloupost a rouhání! Jeho Syna ctím stejně jako třeba Adonida nebo Hyikintha, kteří žijí svou smrtí za běh světa, a jsou znovu vzkříšeni. Nebo ještě víc: jako Dionýsa, který byl rozsápán a dal se těm, kdo se v něj vpodobují, kdo skrze jeho smrt přistupují k životu. Možná ještě víc, protože je to taky člověk - a od lidí bych takovou kuráž býval ani nečekal. Želbohu dospustil, aby jeho věrní malomyslněli, spolkařili a moralizovali!

   Největší povyražení mám s Bohem filosofů, s tou jeho důsledností, neochvějností a vyvýšeností. Je to pravý superman, kam se na něj hrabe Arés. Vyvýšený je víc než Zeus, ale chudák nemá ani kam spadnout, protože není skutečný. Nemá tělo, nemá pohlaví, všechno zná (teda z toho, co se dá vědět bez smyslů a bez pohlaví), asi jako počítačový program bez počítače i bez média. Po ničem netouží, nic ho nevzrušuje, asi je vycpaný. Ani se chudák nehýbe, zato si myslí, že pohybuje vším ostatním. Myslí si, že je jednička, protože nemá žádné potíže. Nemá, chudák, ani jak by je vůbec mohl mít. Rád by si podřídil nás všechny ostatní jako nějaké své nižší výkonné síly. Kvůli tomu a kvůli lidskému poznávání světa dokonce půjčil sebe sama jako kabát křesťanskému Bohu, který se z něho ale nenápadně vyvlíká. Zbylý strašák už straší jenom pár profesionálních strašitelů (vychovatelů) a strašpytlů.
   Ale pozor! Musím se ho taky zastat, protože je taky k něčemu dobrý. Pomocí jeho nástrojů mohu provádět mnohé kejkle čím dál tím velkoryseji. Tak třeba díky nesporné logice filosofického Boha a jejímu použití lidmi se mohu zjevovat na kterémkoliv monitoru nebo navazovat burzovní konexe bez ošoupávání svých sandálů. Docela užitečný sluha to je, horší je to asi pro lidi. Pokud jde o mě, tak mám naprostou převahu a nemám se od něj čeho obávat. Jsem totiž skutečný, protože toužím a raduju se. On nemůže nikdy pochopit, že rozumnost není jediným kriteriem skutečnosti; ba ani to, že nespornost nepatří k rozumnosti vždycky. Dají se s ním provádět mnohé šprýmy a veselice, které on sám chápe úplně jinak, totiž rozumně. Na tom je založeno moje působení mezi učenci.
   Snad jenom já, mladistvý starý kejklíř, vím, že filosofický Bůh je jenom vymyšlený od sebe sama, a přitom taky vím, k čemu je opravdu dobrý on sám i jeho podobně bezpohlavní potomstvo bezrozporných výmyslů, kterému lidé říkají věda. Je to zábavné a vzrušující! Je jenom potřeba dodržet to, že uvnitř té vědy musí panovat důslednost a vyvýšenost rozumu nespornosti, ale pak basta! Mimo vědu je to jinak, tam má svou váhu zkušenost a prožitek, rej mnohých napětí, ve kterém se neztratím jenom díky vyšší logice - a mimo filosofii dvojnásob! Proto si rád hraju s přívětivějšími učenci a pomáhám jim různými kejkly dosahovat zdání bezrozporného poznání.

   A víš, čím mě filosofický bůh nejvíc pobavil? Změnil lidem řeč tak, že často už vůbec nevědí, o čem mluví, zvlášť když se chtějí vyjadřovat nějak vzdělaně. Je to zábavná hra, to jeho "pojmové myšlení", i když dost škodolibá vůči lidem. Nejhezčí příklad takového povyražení je, že naučil lidi, aby svému i jeho rozumu říkali slovem, které samo znamená osudový výrok Diův skrze Apollóna, ale jehož znakem je moje plodnost! Raději nebudu naplno vyslovovat, který můj úd (a který jeho produkt) je v celém našem kyllénském kraji od pradávna náležitě nazýván logos. Lidé v našich horách ctí tento živoucí nástroj božské řeči hermovkami, zatímco u vás si myslí, že jej uctí vztyčováním akademií věd a lyceí. Jenže i v nich rád působím, protože skutečný logos si prostřednictvím toho vymyšleného vždycky nějak poradí. Jsme přece šikovní kluci, ne?

                                                                                                                                          Zpátky !