Paříž 2004 - Cestovní zpráva
|
||
|
||
|
||
|
||
|
||
|
||
|
||
|
||
|
|
|
Důvod cesty:
Soukromá cesta s mojí ženou Marií pro splnění jejího snu a prohlídnutí pár musejí. Levné letadlo, bydlení u kamaráda a
provázení dalšího kamaráda učinily ten týden možným, ba příjemným.
Povaha města:
Přilítli jsme v předvečer výročí vylodění v Normandii (což jsme netušili), současně s Bushem a s evropskými potentáty (naštěstí na jiné letiště), takže Paříž budila dojem obleženého města. Přesto působila příjemně. Navzdory předsudkům o pařížské módě jsem už v metru nabyl přesvědčení, že kdyby se tam člověk pohyboval třeba v pyžamu, tak by tím ani nijak nepřekvapoval. V okolí center moci a významných památek to sice vypadalo, jako kdyby se někde jinde v okolí válčilo, zato normální předměstí vzbuzovala idylu naprostého ne-rasismu. Obojí je asi iluze krátkodobého návštěvníka, nicméně mi ten kontrast nabubřelé moci a normálního mnohobarevného života přišel být velice symptomatický. Kdybych tam měl panáčkovat na univerzitě, byla by to asi pěkná otrava, zato v barevných čtvrtích bych se určitě dobře zabydlel (pokud bych ovšem měl za co).
Paříž překvapila taky nečekaně snadnou orientací a dopravou. Obojí nějak souvisí s karteziánskou povahou tohoto města, kde je
všechno přehledné, popsané a zmapované. To město je vlastně postavené jako mapa. Dokonce i stromy tam stříhají do pravých
úhlů! To už je na mně moc, ale jinak nutno potvrdit, že i v takovém geometrizovaném světě se místní dokážou zařídit velice
příjemně. Mají na to fígl: napřed všechno zplanýrujou a zestejní, pak ale každé místo pojmenují a opředou historií nebo aspoň
historkami. Všudestejnost geometrického světa je v Paříži překryta jmény, příběhy a drby. Z původní přirozenosti míst
většinou mnoho nezbylo, nahrazuje ji lidská vrstva nově vytvořeného génia loci. Překrytí přírody kulturou je zde dovedeno až
do krajnosti. Zjevná dimenze přirozenosti je zastoupena a nahrazena jmény a historií. Skrytá dimenze přirozenosti je nahrazena
Tajnostmi pařížskými. Lidi si tady připadají domácky a důležitě. Zatímco německý myslitel spekuluje o sebepoznání
absolutního ducha v lidských dějinách (a jeho vtělení v Německu), tak Pařížan nepochybuje o tom, že lidské děje jsou tím
nejzajímavějším na světě, jehož centrem je samozřejmě Paříž - a z hlediska váhy lidské kultury jím opravdu je. I parky jsou
pravoúhlé a ornamentální, zato prostoupené příběhy dostaveníček a soubojů. Paříž je prostě městem scholastického i
karteziánského formalismu a současně městem lesku nabubřelé moci i městem bohémů a rozmarných historek. Ornamenty se
marně snaží skrýt svou geometrickou povahu: ať už jde o park, architekturu nebo strukturu společnosti.
Přechod Venuše:
Přechod Venuše před slunečním diskem jsme pozorovali z botanické zahrady (taky pravoúhlé), které vévodí památníky
průkopníků evolucionismu spíše než rostliny. Vzácný nebeský úkaz nevzbuzoval mnoho pozornosti Pařížanů. Uvědomovali
jsme si však, že pozorovat Venuši v přechodu je náležité právě z tohoto místa.
Centre Pompidou:
Za normálních okolností nepatřím k přátelům současné architektury, ale ta provokativní budova musea moderního umění,
osvěžuje samý ten empír, klasicismus a měšťanské stavby 19. věku. Je nepokrytě geometrická a účelná, prostě funkční, přitom
uvnitř dává svobodný prostor exponátům, ne jako Veletržní palác. Krása přiznané geometričnosti připomíná slavnou Eiffelovku.
Navíc zrovna výstava raného díla Juana Miróa evokuje spoustu starokykladských (hlavně naxijských) motivů!
Po stopách Dionýsiových:
Montmartre (Mont Martyre) je návrší slavné a plné turistů. Dole všichni civí na atrapy starých bordelů, nahoře se davy Japonců cpou do chrámu Sacré Coeur. Tato výstavní obludnost bojovného katolictví devatenáctého věku zakrývá krásný starý kostel Svatého Petra, kde je ticho a skoro prázdno. Ostatně, v šeru jeho gotických oblouků rozjímal o marnosti "moderního" katolicismu např. i Leon Bloy.
Opatství Svatého Petra stojí na prastarém posvátném místě. V pozdní antice se návrší jmenovalo Merkurovo (alias Hermovo). Někdy ve 3. století tam byl sťat křesťan Dionýsios, protože nechtěl obětovat starému kultu. Tím přišlo návrší ke svému novému jménu: Mučednická Hora. Přiznávám se, že moc nesdílím tu konfliktnost; asi proto, že za tím starým náboženstvím už dávno nestojí státní moc. Svatý Dionýsios nebyl ovšem jen tak leckdo, protože si prý vzal hlavu podpaží a šel až na místo, kde bylo později postaveno opatství Saint Denis, Svatý Dionýsios (česky Diviš). Úcta k tomuto svatému byla o to větší, že byl ztotožňován i se svatým Dionýsiem Areopagitou, tedy učedníkem apoštola Pavla z 1. století z Athén, pod jehož jménem vznikly v 6. století nejspíš v Konstantinopoli významné řecké spisy mystické theologie ("Pseudo-Areopagitika").
Saint Denis je opatství prastaré, ale jeho karolinskou vrstvu opat Suger (přítel francouzských králů) velkolepě zničil, když tady v raném 12. století mimoděk zakládal gotický sloh. Ten vznikl tím, že se tady sešlo víc špičkových stavitelů té doby a když uplatnili naráz všechny inovace, byla gotika na světě. Nelíbilo se to jenom svatému Bernardovi z Clairvaux; ne kvůli ochraně památek, nýbrž proto, že opovrhoval zdobností. Nakonec se však i on smířil s novinkou. Na tomto místě byl už v raném středověku přeložen korpus Pseudo-Areopagitik (věnovaný z Byzance) do latiny a dál působil prostřednictvím Paříže, Chartres a pak i německé mystiky.
Musím se ovšem vždycky nachomítnout někam, kde se něco děje. Při našem příjezdu byl chrám obehnán kovovou ohradou a
silně střežen. Ostřelovači v přilbách se na gotickém cimbuří pěkně vyjímali! Napřed to vypadalo na miliardářskou svatbu, ale
postupně se ukázalo, že jde o monarchistický pohřeb, totiž o dodatečné uložení nalezeného srdce Ludvíka XVII., a to za
přítomnosti většiny evropských feudálů.
Clunyjský dům (a středověk vůbec):
Dům bývalého vyslanectví opatství v Cluny je sídlem pěkného musea gotiky. Člověk si všimne, jak je tady všecko nějak dřív než u nás. Navíc stojí na základech římských lázní a něco málo z pozdní antiky tady zůstalo.
Sláva katedrály Notre Dame je zasloužená. Hlavně díky tomu, že v době, kdy se u nás všechno barokizovalo a přečinčávalo,
tady církev byla mimo mísu, takže nesmyslné kvašení tvarů šlo do staveb státní moci. Nejkrásněji však působil chrám Saint
Germain, asi i proto, že tam zrovna věřící převažovali nad turisty, což u slavných gotických staveb nebývá zvykem.
Rodinovo museum:
Na antické sochařství se snažil navázat kdekdo, jak to ostatně sbírky Louvru bohatě a většinu nepříliš vábně dokumentují. Už
mistři renesance kopírují římské sochy, které jsou ozvěnou pozdně řeckých. Klasicismus a neoklasicismus pokračují dalšími
koly vyváření tohoto odvaru směrem k akademické dokonalosti a sterilitě, jejímž vzorem je klasická dokonalost po svém vybělení
a vykleštění. Auguste Rodin (1840-1917) se pozdní antikou inspiruje jinak a svobodněji. V museu je i pár hellénistických soch,
takže si to člověk může porovnat. A navíc ta překrásná zahrada, dokonce né pravoúhlá, žádný "francouzský park".
Guimetovo museum:
Městská vila slavného orientalisty je funkcionalisticky přestavěná na museum střední velikosti (u nás bychom řekli: na pořádné
museum). Na můj vkus je to nejhezčí museum v Paříži, protože exponáty mají svobodný prostor a přiměřené světlo, všechno
je služebné vůči nim, přímo opak Louvru. Z antiky je tam jenom řecká Baktrie ("Afghanistan") a její dozvuky v buddhistických
sochách. Jinak je tam vzdálenější Asie až po Japonsko. Myslím, že zvláště ctitelé Tibetu (to museum chválil i Dan), Nepálu
nebo staré Číny by si tam přišli na své v míře mimořádné. Našinec to jenom projde a s úctou zhlídne. O to víc překvapuje, že
na rozdíl od bláznění v Louvru to je skoro liduprázdné! Centrem domu je úctyhodná knihovna, obsahující i asijské rukopisy.
Původně zámek, který byl v 16. století přestavěn na královský palác. Pak byl mnohokrát rozšiřován a přestavován. Původní královské sbírky byly už jako majetek republiky podstatně rozmnoženy, hlavně v 19. století, což poznamenalo vkus výběru pamětihodností. Prý je to nejnavštěvovanější museum na světě! Poslední přestavba je za Pompidouovy vlády: nové podzemí a vstup pyramidou ze skla a kovu.
Když vstupujeme na první nádvoří této Mekky obdivovatelů umění, zmocňuje se mě tíseň. Velikost nádvoří je míněna pro kočáry a koně, né pro lidi, a další nádvoří pokračují v délce dvou stanic metra! Monstrum rádoby zdobnosti klasického novověku - a samé umění, v několika patrech! Ještě že tu s námi není Živé Měřítko, neboť při svém odporu k památkám a zvláště museím by nutně omdlelo a definitivně padlo po zádech do kašny, aniž bych se tomu tentokrát divil.
Vstupní (prostřední) nádvoří působí přívětivěji díky novým bazénům a skleněné pyramidě. Není tak malá, jak vypadá na fotkách, protože všechno je tu vymknuté z měřítka. Rychle postupující fronta dovede člověka do pyramidy, kde je hned prošacován jako na letišti za stavu ohrožení. (Když mě Arab ve službách Louvru už po páté prošahával a zouval, tak jsem si nebyl jistý, jestli se to už třeba neotočilo. Asi působím podezřele, zvlášť moje poněkud archaická fotografická výstroj.) Obrovskými eskalátory ve volném prostoru je člověk dopraven hluboko pod obří dutinu zastřešenou pyramidou, působí to jako vstup do kosmické lodi ze scifi filmu. Je tam sice veškeré zázemí pro návštěvníky, ale vzhledem k neuvěřitelným cenám je moudré si na delší pobyt propašovat jídlo zvenku (musel jsem otevřít alobal čokolády, aby se ověřilo, že to není semtex) - pitné vody je tam zadarmo dost.
Ze dna obří dutiny vede několik vstupních eskalátorů do jednotlivých částí. Všechno je nějak pojmenované a bohatě ocedulované názornejma obrázkama, takže ani blbec se neztratí a podle turistických značek je v proudu davu ke slavné Gioccondě po dvoukilometrové cestě palácem nakonec doveden. Závěrečná rovná chodba délky pořádné ulice vede k žalostně vystavenému obrazu v neméně žalostném stavu. Člověk je zhýčkán zkušeností, že originálu si užije víc než reprodukcí, ale v tomhle případě je tomu naopak. Navíc mají nové mobily i foťáky, takže se kvanta Japonců a Američanů mohou po jednom vzájemně blejskat před obrazem a hned to posílat domů, jako že tam vopravdu jsou a usmívají se jako Mona Lisa! Tady bych se rychle stal obrazoborcem, když už není možné tu chásku hnát vidlema.
Horší je, když člověk hledá něco, za čím nespěje dav. Pak se samozřejmě ztrácí v obrovských a složitě členěných prostorách. Všechno je sice pojmenované, značené a nakreslené v barevném plánu, ale ta jména jsou podle zasloužilých osob, ne podle toho, co se tam vystavuje. Navíc je dav ženoucí se za Mona Lisou veden značenou cestou právě přes expozici Kyklad a archaického Řecka, takže do člověka vráží obdivovatelé umění, kteří nevidí na cestu, anžto za pochodu nepřetržitě fotografují nebo filmují, aniž by věděli, co. V dalších odděleních je to už lepší, dav už odbočil.
No, fotografovat se v Louvru dá, alespoň v tom smyslu, že se to smí, aspoň bez blesku a bez stativu. Jelikož nejsem Američan ani Japonec, tak to respektuju a neblejskám. Fatální je, že je tu skoro tma (tak 50 až 100 luxů), přestože se vystavuje kámen a keramika, kterým snad světlo nevadí. Reflektůrky jsou žluté a co horšího, s čárovým emisním spektrem, což se moc blbě koriguje. Vitríny se lesknou a často jsou umatlané. Teskně vzpomínám na rajské poměry v bulharských museích. Nasazuju teda objektiv 1,4/50 (který jsem na letišti musel rozdělávat, aby viděli, že to není handgranát) a polarizační filtr, nadívám střídavě Kodak Royal Supra 400 nebo 800 ASA a smiřuju se s 1/8 až 1/60 vteřiny při plně otevřené cloně. Stativ občas nahradí špagátek chycený za dolní šroub foťáku a v napjatém stavu přišlápnutý rozkročenýma nohama. Trochu fixuje aspoň jednu osu. Třetí den focení antických věcí se už o mně hlídači živě zajímají a pokoušejí se o konverzaci, spokojují se však s českou odpovědí: "Já vám vůbec nerozumím (jsem slušný), já si tady fotografuju." Zdraví mě i všudypřítomní Češi. Louvre má sice dobrou webovou prezentaci velké části svých exponátů, byť s neúplnými popiskami, ale chtěl jsem mít vlastní obrázky, takže jsem tam nafotil 12 kinofilmů antiky.
Popisky jsou krom zdůrazňování slavných osobností zvláštní taky tím, že sice nabízejí i anglickou verzi, ale ta se většinou omezuje jenom na pár hesel, většinou takových, které člověk chápe i v neznámém jazyce nebo z pohledu samotného. Anglicky mluvící návštěvníci mají smůlu taky v tom, že překlad dnů, ve kterých jsou některá oddělení na střídačku zavřená, je úplně nesmyslný! Je naprosto nutné chápat alespoň dny v týdnu francouzsky.
Antika v Louvru: (ukazuje se velmi podrobně na víc dílů)
Základní charakteristikou této pokladnice umění je mizerné světlo a prostředí agresivně cizorodé tomu, co se vystavuje. Archaické věci se v té zšeřelé zámecké pompě nerady ukazují. Klasika se tady v zámeckém kontextu posouvá směrem ke své klasicistní nápodobě. Zato některé bizarní pozdně hellénistické a římské věci přímo rozkvétají blbostí, třeba takový rozpustile milý Erós v rokokovém zákoutí je snad sama kleštěnecká chlípnost lepší společnosti.
Kyklady - Nečekaně rozsáhlá sbírka, větší jsem viděl jenom v Athénách, v Národním i v Kykladském, a samozřejmě na Naxu, kde se ovšem nesmí fotografovat. Většina věcí je ale slabší i než třeba v berlínském Altes. Jsou často dost erodované. Způsob expozice fatální.
Kréta a Mykény - Jen pár kousků, slušně nasvícené je jenom zlato.
Archaické sochy - Několik dost pěkných a zajímavých kusů, ale buď potmě nebo v protisvětle okna.
Klasické sochy - Několik slušných soch, metop z Olympie a náhrobních reliéfů. Na většinu z nich je dokonce i vidět. Síla Louvru je ovšem v pozdějších replikách slavných klasických soch.
Pozdně antické sochy - Obrovská expozice! Dokonce ve velkých světlých sálech, občas ale v protisvětle oken. Jádrem je velká kolekce kopií a ozvěn významných klasických děl v době hellénistické a římské. Pro studium ozvěn Polykleita a podobných je to přímo ideální! Třeba Apollón s ještěrkou nebo Afrodíté Knidská (první veristicky nahatá). Výběr je často poplatný zámeckému "vkusu", takže není úplně jasné, do jaké míry je pozdní antika opravdu předchůdcem klasicky novověké dekorativnosti a nakolik je to výběrem nebo prostředím expozice. Něco z toho je líbivé a dokonalé, byť v jakémsi dost divném bezobsažném smyslu. Některé hellénistické sochy, které nekopírují klasiku, tady působí poměrně samozřejmě, jako na svém místě. Asi kolem sebe už taky mívaly podobně podivnou architekturu. Tři grácie z římské doby jsou na zámku jako doma. Některé jsou ale opravdu pěkné, třeba Marsyás nebo Silén s malým Dionýsem, i když předjímají baroko. Jiné zase kuriózní, třeba Erós v extázi, Zabíjačka nebo barokně dodělávaný Hermafrodit. Za vidění stojí i velké slavné sochy pozdní doby: Afrodíté z Mélu a Niké ze Samothráké. Vůbec tu převažují Afrodíty a Erótové a všelicí nahatí bohové, jak se ostatně na Paříž sluší, přesto však expozice působí mnohem ne-erotičtěji, než je u antických musejí zvykem.
Drobné bronzy - Velká a krásná kolekce, většinou návštěvníků nedoceňovaná. Od raně archaických přes klasické po pozdní, včetně místních západních. Pro svou drobnost, temnost i lesk se ovšem blbě fotí.
Drobné terakoty - Tuze veliká a zajímavá sbírka! Navíc bez čumilů. Pro poznání reálné podoby lidového náboženství i všedního života je to poklad. Některé jsou i pěkné. Scénky ze všedního života v 6. století před jsou ještě lepší než ty v řeckých museích nebo v Berlíně v Altes! Náboženské pozoruhodnosti představují sicilské bohyně přímo Empedokleovské a nějak příbuzné Artemidě Efeské - nebo třeba arkadské plastiky, jaké jsem mimo Arkádii vůbec neviděl, nemluvě o dokonalém maličkém Apollónovi s lyrou. Některé replikují klasické sochy.
Keramika - Kolekce vázové malby je dost velká a obsahuje i zajímavé kousky, od archaické doby přes klasiku dál. Výhodou je, že je liduprázdná; nevýhodou, že je skoro potmě. Popisky se soustředí spíš na vázové malíře než na zobrazená témata.
Římské sochy - Veliká a překvapivě pěkná sbírka římských portrétů; tedy opravdu římských, né z Řecka římské doby. Ty z nich, co nejsou oficiálně imperiální, jsou opravdu dobré.
Kypr, Sýrie, Foiníkie, Arábie - Domácí i řecká produkce se zajímavě prolínají. Unikátní a velká levantská sbírka! Obsahuje dost pohledné věci a navíc i kuriozity.
Etruská sbírka - je větší, ale vyfotil jsem si jenom ukázky, protože Etruskům nerozumím. Ještě impozantněji se představuje Írán a Mesopotámie, ale tam už jsem mimo mísu úplně.
Želva spolehlivě chycena - Louvre je ovšem plný ještě mnohem odvozenějších nápodob řeckých soch, než jakými jsou ty v expozici pozdně antických kopií. Nejvíc jich je ve sbírce staršího francouzského sochařství, do které jsem omylem zabloudil a hned potkal dobře chycenou želvu! Je to jasné, navzdory Zénónovi se chytit dá, stačí na to mladý neapolský rybář 19. věku ve francouzském klasicizujícím zpodobnění.
Zvláštní poděkování patří Marianovi a Vojtěchovi (a taky Marii, za trpělivost s mým zabydlením v Louvru).