Zdeněk Kratochvíl:
Dějiny filosofie I. - sylabus kurzu
Úvodní kurz dějin filosofie v kontextu vývoje přírodních věd od nejstarší doby do konce renesance. Přehled tradiční terminologie a představových rámců základních teoretických přístupů ke světu.
Cílem není naučit se zpaměti životopisy, díla a data filosofů, nýbrž pochopit několik základních konceptů toho, co může být považováno za "racionální", - a při té příležitosti zvládnout minimum z té části z historického pojmosloví, kterou stále používáme.
(Pozn. pro ty studenty PřF, kteří mají také povinnost "filosofie ve společném základu" na FF UK: Po rozšíření o 2. semestr se tento kurz automaticky uznává i na FF.)
Základní literatura:
ZK, Filosofie mezi mýtem a vědou (od Homéra po Descarta), v tisku v nakl. Academia Praha pro podzim 2009 (asi říjen) - nelekněte se, budu chtít jenom menší podmnožinu toho.
Doporučené návaznosti např.:
Filosofie a metodologie vědy (já a spol.)
Novověká filosofie a věda (Vojtěch Hladký)
Člověk a svět v moderní filosofii (Alice Kliková)
Cvičení z filosofie (terénní)
(Nicméně žádný z těchto kurzů nevyžaduje předchozí absolvování Dějin filosofie I.)
Pokus o přehledný graf historických souvislostí .DOC, .PDF
Podrobný syllabus podle jednotlivých přednášek:
1. Co je filosofie
Čím se liší od vědy, náboženství, mýtu, umění. Vznik filosofie, vznik vědy. Podobnosti a rozdíly v Řecku, Indii a Číně. Nástupci řecké filosofie: Řečtí křesťané, Latiníci (pak latinští křesťané a evropská školní filosofie), Arabové, Židé... Vzájemné vlivy Řecko / Indie.
Jednotlivé filosofické školy = příklady různých přístupů ke skutečnosti i různých určení filosofie.
Periodizace dějin filosofie, zvláštnosti jednotlivých epoch.
Problémy nejstarší filosofie a její vztah ke vznikající vědě. Problémy kontinuity pojetí vědy a vědění v dějinách.
2. Poklidná racionalita řeckého Východu a zásvětní racionalita Západu
Východ (Iónie): Mílétské zkoumání světa
Thalés - geometrie, astronomie, "hylozoismus".
Anaximandros - mapy, sluneční hodiny (gnómón), ekliptika; rovnováha koloběhu světa "odvíjením" a zanořováním protikladů "věčným pohybem", apeiron.
Anaximenés - metafora dýchání světa, její tradice u lékařů i mystiků, racionální meteorologie.
Západ (řecká Itálie): Pýthagorejské sepjetí racionalismu a zásvětní mystiky.
Teorie diferencí (protikladů). Kosmos, teorie, harmonie. Matematizace přírody, souvztažnost aritmetiky a geometrie. Duše jako harmonie, jako myslící, jako věčná a cyklující - "metempsychósis". Pýthagorejská společnost: posluchači (akúsmatici, exoterní) a zasvěcenci (matematici, esoterní). Vliv v lékařských a matematických školách, Platón. Zvláštnosti pýthagorejské vědy: akustika, heliocentrismus, geometricky pojaté atomy, spekulace, podivínství.
3. Hérakleitos a jeho opak - eleatské ztotožnění skutečnosti, myšlení a řeči
Hérakleitos z Efesu: "Vše plyne." Proti domněnkám slavných a slávě mocných. Proti geometrizaci světa. Proti pouze formálním postupům myšlení. Paradoxy části a celku. Ustavičná proměna (metabolé) uvnitř kosmu, včetně proměn druhů. Protiklady a diference, přirozenost (fysis), skrytá harmonie. Metafora spánku a probuzení. Osudová řeč (logos). Duše ve světě, osud, individuální úroveň osudu. Vliv: Hippokratés (přirozenost si vystačí ve všem).
Xenofanův sarkastický racionalismus.
Parmenidés z Eleje: jedno, jsoucno, bytí, myšlení. Jedno jest; nejistota všeho vnímaného, upozadění fysis i přírodovědy. Předpoklady logiky a metafyziky, "zastavovatel jsoucna".
Dědicové: Zénón - aporie proti možnosti pohybu, prostoru... Vliv: sofisté, atomisté, Platón.
4. Myšlení o přírodě po eleatském šoku
Metafora mísení (nic nevzniká a nezaniká, pouze se mísí) a její různá užití:
Empedoklés: 4 živly, "kořeny přirozenosti"; láska a svár; koloběh: chaos, kosmos, sfairos; vnímání božství; reinkarnace.
Anaxagorás: teoretik, demytologizace kosmu. Infinitesimální "zárodky", vlastnosti. Redukce na kvality. Mysl (nús) jako pořádající princip. Metabolismus. Intelektuální etika.
Démokritos: poznání pouze logickým myšlením; jsoucí atomy ve jsoucím nejsoucnu (prostoru); principy poznávací redukce, princip kompozicionality.
5. Problémy klasické filosofie
Sebevědomí intelektu, proměny umění (perspektiva), diferenciace věd.
Hnutí sofistů: učitelé, mobilita, věhlas, právní a politické aplikace rétoriky a logiky; logika (dialektika) a eristika, lidská práva.
Sókratés: neúspěšný sofista nebo zakladatel platónské filosofie? Role otázky a dialogu.
Instituce filosofických a vědeckých škol: Akadémie (Platón), Lykeion (Aristotelés).
Vliv pýthagorejců: Zásvětní racionalita, moralizace.
Vliv Eleatů: Metafyzika, logika.
Vliv iónského (východního) myšlení přirozenosti: lékařské školy.
6. Platón - racionalista nebo mystik?
Vědění a mínění. Pojmy a dojmy. Dialog. Podobenství o jeskyni, o Slunci (světelná metaforika poznání), o úsečce (ideje, matematické objekty, zkušenostní věci, jejich nápodoby).
Idea a druh (eidos). Statut existence druhů.
Logika (dialektika): pojmový rozbor (diairésis), souhrn; důkaz (elenchos).
Podobenství o duši (metempsychósis). Role Eróta. Role krásy. Anamnésis.
Intelektuální etika (sublimace) a politika (totalitní, vyhnání umělců z obce).
Akadémie. Vliv: Aristotelés; novoplatonici: antičtí, středověcí, renesanční.
7. Aristotelés
Dialektika (logika): pojem v řeči, práce s pojmy, třídění podle obecnosti, definice, výrok (soud), důkaz (syllogismus).
Vědění cestou zobecňování (indukce) z empirie (a posteriori). Problémy úplnosti indukce. Dedukce (a priori).
Substance a akcidenty. Látka (hylé) a tvar (morfé). Příčiny: účinná (causa efficiens), účelová (finalis), látková (materialis), tvarová (formalis). Důkazy boží existence.
Rozdělení filosofie, jednota vědy. Věda jako logický model empirie. Zoologie. Paradoxy aristotelské fyziky. Umírněná etika.
Lykeion. Vliv: v antice přírodověda; ve středověku od 13. st. také filosofie a theologie; v novověku sice kritizován, ale určuje většinu školní terminologie.
8. Helénistické školy: Stoici, epikúrejci a skeptici
Stoici: Zénón z Kitia, Kleanthés z Assu, Chrýsippos.
Kanón: Logika a rétorika, fyzika a theologie, etika a politika.
Kritérion: Skutečné je to, co zkušenostně působí, nebo na co může být působeno.
Triáda aktivity: pneuma (vanutí), tonos (napětí), logos (rozum).
Stoická fyzika: experimenty - zvuk, teplo, proměny energie. Paradoxy "zákona" zachování.
Stoická etika, její římská popularizace.
Epikúros: atomismus; životní slast (hédoné); daleko od bohů, smrti a všech tužeb.
Skeptici: životní (Pyrrhón, vliv Indie) a akademičtí (Arkesiláos - nezaujaté zkoumání).
Skepse (zdržení se úsudku) oproti dogmatu (tvrzení). Argumenty proti jistotě poznání - souvislý sen, divadlo. Skeptická věda: Eratosthenés, Hipparchos. Vliv: "empirismus".
9. Na přelomu věků
Římská okupace. Rozvoj věd a úpadek filosofie v pozdní antice. Import babylónských tradic (astrologie).
Úpadek tradičního náboženství, revitalizace starých kultů, importy kultů z Orientu (vliv judaismu a možná i Indie), nová náboženství - zvítězí křesťanství.
Latinská filosofie v Římě - řečník Cicero i přírodní filosof Lucretius - a latinský odpor k filosofii.
Řečtí "milovníci krásy a starobylostí" - Plútarchos.
Řecká filosofie u Židů - Filón Alexandrijský - interpretace "stvoření".
Řecká filosofie u křesťanů - Kléméns Alexandrijský - filosofie a víra.
Řečtí novoplatonici a jejich možné indické korespondence - myšlení analogií.
Převzetí novoplatónských schémat řeckými křesťany.
Aurelius Augustinus - první latinský křesťanský novoplatonik, teorie iluminace, problém vůle, filosofie dějin, latinský i křesťanský odvrat od přírody k "nadpřirozenému".
Byzanc a Arabové.
10. Problémy středověké filosofie
Pokus o obnovu vzdělanosti. Autorita Augustina.
Jednotlivé "renesance" v rámci středověku: karolinská, ottonská, dvanáctého století. Čerpají postupně z hlubších vrstev antiky a výsledky jsou stále samostatnější.
Scholastika (školní nauky) a mystika; autoritativní a textové pojetí vzdělanosti.
Spor o roli logiky: dialektici a antidialektici; racionalismus a fundamentalismus.
Spor o statut obecných pojmů (o univerzália): realisté (obecné pojmy, druhy, existují věčně, nezávisle na nás) a nominalisté (obecné pojmy, druhy, jsou námi vytvářené pomůcky při poznávání).
Tomáš Akvinský - Metodologická role důkazů boží existence a spory o ně. Předpoklady těchto důkazů a následky opuštění těchto předpokladů - koncepce potenciálního nebo aktuálního nekonečna.
11. Problémy renesanční filosofie a vědy
Renesance 15. a 16. století jako další z řady středověkých renesancí, tentokrát s neobvykle kritickými následky, vznikem novověkého stylu myšlení.
Mikuláš Kusánský - negativní theologie, fyzika.
Mikuláš Koperník - obnova heliocentrismu, otevřená otázka fyzikální reality nebeských objektů.
Marsilio Ficino - revitalizace novoplatonismu a antického hermetismu.
Hnutí humanistů - proti autoritativnímu pojetí poznání, ale textové pojetí trvá. Metafora "otevřené knihy přírody" však umožňuje i pozorování. Vyvýšení role člověka.
Alchymie a chemie, astrologie a astronomie.
12. Převrat pojetí poznání v 17. století
Kepler, Galilei, Newton - matematizace vědy, fyzikalizace nebe, metafora "nebeské mechaniky".
Jezuitská metafyzika - koncepce hmoty jako reálně existující.
René Descartes - geometrická metoda poznání, redukce na délky, dualismus duše a těla = rozlišení na "věc myslící" (res cogitans) a "věc rozsažnou" (res extensa). Proměna pojetí subjektu jako subjektu myšlení - ego cogito, ego sum; pojem "přírodní zákon".
Role lidského subjektu, převrat ve filosofickém pojmosloví.