Zpátky na PřF 2003/2004
Zpátky na fysis.cz 

O čem je filosofie I.

(Zdeněk Kratochvíl, katedra filosofie PřF UK, jen ZS, zápočet nebo Zkouška - Úterý 16:30, místnost 118, Viničná 7)

Co dělá filosofii filosofií? Čím se liší od umění, náboženství nebo vědy? Proč se to dělá? Proč byly zavedeny základní filosofické výrazy a co znamenají. Filosofie jako diskuse předpokladů. Rozdělení přednášek je tematické, nikoliv chronologické, přesto časté odkazy na „dějiny filosofie" a na problém dějinnosti nebo evoluce i mimo filosofii.

1. Čemu všemu se říká filosofie. Etymologický význam („láska k moudrosti") a tradiční významy (od Platóna). Řecký původ tradičně evropského pojetí filosofie. Návaznosti na řeckou filosofickou tradici: filosofie latinská (a novověká), arabská a židovská. Evropská filosofie a asijské tradice moudrosti: analogie v Indii a Číně. Problém europocentrismu a otázka „vlivů" mezi kulturami.

2. Proč máme různé filosofické nauky. Může být některá z nich „lepší" nebo „horší" než ostatní? V jakém smyslu slova? Různost nauk a různost pojetí toho, čím je filosofie. Pro zájemce: Plútarchův příklad plurality popisů.
Které typy filosofie chtějí být vědou (nebo věděním) a v jakém smyslu slova. Proč to chtějí a proč to jiné nechtějí. Problémy systematičnosti a důslednosti myšlení. Pluralita žánrů filosofických textů. Vztahy filosofie a mýtu, filosofie a náboženství, filosofie a poezie.

3. Role logiky ve většině typů filosofie: nárok bezrozpornosti výpovědí a jejich kontroly, možnost definic, úsudků a důkazů. Předpoklady logiky: stabilita a totožnost toho, co popisuje („Skutečné je bezrozporné."). Nejstarší předlohy: Xenofanés, Parmenidés, Platón, Aristotelés. Adekvační pojetí pravdy (Tomáš Akvinský): Shoda výpovědi s věcí a shoda věci s jejím určením. Dědicové logické koncepce filosofie: pozitivismus (Comte), analytická filosofie.

4. Řád mimo důkaznou logiku: Protiklady a bipolárnost myšlení (Anaximandros, Hérakleitos). Přirozenost (fysis): „Vše vzniká jako zanikavé", vše se mění, vždy je něco za něco. Pojetí Osudu jako vítězné náhody. Paradoxy vztahu nutnost - náhoda. Novodobé transformace myšlení protikladů: Hegel a jeho dědicové; zcela jinak pak postmoderna.

5. Filosofie se může vždy tázat. Kult filosofické otázky: Sókratés. (Jenže odpověď se vymáhá ve škole a při vyšetřování, jindy ne.) Lovecká (Platón) a „detektivní" (novověk) metafora hledání a dopadení pravdy. Hermeneutický nárok porozumění: umět rekonstruovat otázku, na kterou je určitá výpověď odpovědí (Gadamer). Výsadní schopnost filosofie: ptát se i na své vlastní předpoklady.

6. Praktické životní souvislosti toho, že filosofie problematizuje předpoklady: Dá se žít bez nereflektovaných předpokladů? Nejsou radosti i strasti umožněny právě tím, že se na některé předpoklady neptáme? Tradiční podoba: Platónův Filébos. Novodobá „filosofie života": Nietzsche.

7. Hledání bezrozporných věčných vzorů: Pýthagorejská harmonie, Platónova koncepce idejí (pro zájemce viz podobenství úsečky); Aristotelovo hledání příčin a podstat. Osud jako poznatelná nutnost? Paradoxy metafyzického pojetí věčnosti a stálosti. Proč toužíme po stabilitě a proč se bojíme proměnlivosti fysis? Reakce: dekonstrukce (Lyotard, postomoderna).

8. Náboženské souvislosti toho, že filosofie problematizuje předpoklady: Kdy vede ke zpochybnění tradice a kdy je projevem nepokrytecké upřímnosti? Apollónův nárok z Delf: „Poznej sebe sama!" Řecké náboženské motivy, transformované ve filosofii: kosmos, přirozenost (fysis), živly, celek, jednota, řád.

9. Následky filosofické problematizace jakýchkoliv předpokladů v oblasti vědy: Může filosofie poskytovat vědě spolehlivou metodu poznání - nebo naopak znejisťuje každé metodické východisko i každý metodický postup? Tradiční příklad: Skeptické argumenty a skepticky založená věda od hellénistické doby po novověk.

10. Hledání výchozích jistot a spolehlivé metody - versus problematizace každého předpokladu. Role pozorování („Zachraňme jevy!", skepse a fenomenologie), role experimentu (experiment a scholastická metoda, experiment a racionální hypotéza), role hypotézy a její verifikace (pozitivismus) nebo falzifikace (Popper).

11. Paradoxy skepse a empirismu: Je to, co vnímáme (vidíme, měříme) skutečné? Nebo už nějak filtrujeme (cenzurujeme) vnímání, aby mohlo být východiskem „empirismu"?
Paradox vztahu empirie a racionality: Je skutečnější to, co vnímáme - nebo to, co myslíme? Co je vlastně racionální, rozumné? Co je skutečné?

12. Problém racionalizace pomocí redukce na části a jejich vztahy. Od různých koncepcí „mísení" (Empedoklés, Anaxagorás, atomismus) k novodobému atomismu a principu kompozicionality. Paradoxy vztahu celek - část.