Cestovní zpráva - verze RTF
Účel cesty: Vykonání theórie.
Odjezd: v sobotu 14. 9. 2002 v 6:30, návrat 27. 9. 2002 v 20:00. (Bez spolucestujících.)
Nárok na diety: 0
Použitý dopravní prostředek: Pravidelná autobusová linka Praha - Athény a zpět.
Dopravní náklady: 4000 Kč
Další doprava v zemi pobytu: Staré dobré ferry Expres Apollón, ostrovní autobusy, auta přívětivých řidičů, vlastní nohy a loďka
kyria Kostase.
Navštívená vědecká pracoviště: Archeologická musea v Paroikii na Paru, v Chóře na Mykonu, na Délu, v Hermúpoli na Syru.
Navštívená posvátná místa: Chrámy, místo narození a svatá hora Kynthos na Délu.
Ubytování: Skály, pláže a 3x kemp (z důvodu odsolení). Hadotěsný stan zapůjčil učený kolega.
Celkové výdaje v zemi pobytu: 130 E.
Cesta hrazena z prostředků: Soukromých (vlastních) + finanční, olivové (3 kg) a vinné (5 l) dary. Neznámým dárcům děkuji
alespoň touto cestou.
Vědecký přínos: Fotografická dokumentace exponátů musea na Mykonu.
Mimovědecký přínos: Empirie a fotografie působení fysis v okolí posvátných míst + terénní průzkum dosud nepopsaných druhů
retsín.
Přílohy: Průběh cesty; Globalizace na Kykladách; Proměny Délu; Mísečky; Empirie živlů; Fotografie.
Vyúčtování cesty: Nehodlám provádět.
Další využití získaných poznatků a materiálů: Stránky domény fysis.cz; grantový projekt GAČR „Obrazová databáze k
fenomenologii náboženství"; přednášky na UK.
Nově nalezené retsíny si vynutí aktualizaci rubriky Retsínosofie na fysis.cz.
Zbytek oliv bude sněden.
Přes 17 policejních kontrol a navzdory záplavám v Řecku (!) se autobus dostal do Athén za rekordních 33 hodin, i když trochu jinam, než bylo psáno. Přesto se podařilo najít cestu k metru a tak stihnout v Píreu Expres Apollón, který měl posloužit k přeplutí na Syros. Díky silnému severozápadnímu větru a posádce složené z bulharkých gastarbeiterů však přistál v noci z neděle na pondělí na poněkud vzdálenějším a jižněji položeném ostrově Paru, což bylo pro další cestu velice výhodné, stejně jako navázaní kontaktů s vlídnou posádkou. Už ve 2 v noci se podařilo rozbít tábor v blízkosti Archilochovy jeskyně, 3 km za přístavem v Paroikii, na Svatém mysu. Následné uklidnění klimatických poměrů (návrat etésie) bylo využito k prohlídce antických mramorových lomů v severní části ostrova. Bohužel ale selhala závěrka Pentaxu, možná následkem poněkud bouřlivé plavby, takže fotodokumentace nebyla možná. Povedlo se pouze několik snímků hrobů přímo v Paroikii. Jelikož na ostrově nebylo možné závěrku opravit, bylo nutno opět využít služeb lodi Expres Apollón a navštívit kyria Pietra v Chóře na Naxu. Pobyt na tomto ostrově byl omezen na několik hodin, neboť jeho prodlužování nad nutnou opravu závěrky by ohrozilo další osud výpravy (kecáním, alkoholismem a výlety). Díky štědré nabídce společnosti Kyklades Blue Star Ferry a její lodi Ithaké se podařilo ještě týž den dosáhnout ostrova Mykonu - a tak se přiblížit hlavnímu cíli theórie na pouhých několik km.
Theórie byla na Délu vykonána důstojně, avšak francouzská archeologická správa tohoto jinak neobydleného ostrova neuznala můj nárok na vícedenní pobyt přímo na Délu - stvrzený vůlí Světové filosofické pýthagorejské společnosti se sídlem v Pýthagoreiu na ostrově Samu - a v 15:00 mě vyhostila z ostrova spolu s turisty (jak potupné), když pro ně zavírali areál. Nezbylo tedy, než vrátit se na palubě škuneru Margarita na Mykonos, ostrov pochybné pověsti. Ještě předtím se však podařilo doplnit dosavadní fotodokumentaci.
Šťastným momentem výpravy ovšem bylo večerní setkání v zálivu Ornos s kyriem Kostasem, který se právě chystal k lovu langust ve vodách kolem Noto Prassonissio (Jižní Zelený Ostrůvek) a umožnil tak vylodění na této výjimečné lokalitě - stejně jako návrat po třídenním pobytu. Mému magickému působení připisoval výjimečný úspěch při lovu i následném prodeji po hospodách, takže mě vybavil domácím vínem a titulem guvernéra tohoto skvělého ostrova. Nutno ovšem dodat, že langusty mrchy strašně drápou. Úřadu guvernéra na Noto Prassonissio jsem se vzdal v neděli ráno, kdy jsem jej postoupil vnukovi kyria Kostase, který mě pěkným motorákem převezl přímo do kempu Paradiso na Mykonu. Tento druh příjezdu a doklad o tom, že jsem zde měl mít přednášku pro njúejdžácké madam za 300 E (byla ovšem zrušena), zapůsobil v prostopášném kempu mohutným dojmem. Přesto jsem oprášil mořskou sůl ze svých nohou a opustil toto místo neřesti, ve prospěch blízkého počestného kempu Paranga. Další pobyt na Mykonu byl využit k fotodokumentaci musejních exponátů v Chóře, zvl. unikátního reliéfu Trójského koně s bojovníky, na hrnci ze 7. st. před. V Mykonské Chóře také proběhla pravoslavná slavnost Panny Marie Královny Květin, spojená se slavností Uzavírání Moře.
Přesto jsem opět využil služeb lodi Expres Apollón a doplul na Syros, už směrem k Athénám. Hlavní město ostrova nese milý název Hermúpolis, ale jeho hlubší hermovská dimenze je pečlivě skryta a navenek se projevuje spíše turistickým průmyslem. V museu mi 2 dámy zabránily fotografovat, s odvoláním na pitomou ceduli, kterou tam měli. Jih ostrova je prostoupen letovisky, včetně Galyssy (bývalý Ialýssos, ale né ten na Rhodu), kde zůstalo něco málo zbytků a hlavně kemp, který už nevybírá za pobyt. Sever ostrova se musí procházet pěšky, neboť je neobydlený a hornatý, zato s památkama po starých Kyklaďácích (megality) a s Ferekydovou jeskyní.
K návratu na kontinent posloužila loď Afrodité Expres, jejíž rychlá plavba umožnila stihnout autobus. V něm jsem se pak mačkal po 37 hodin, obložen nespočetnými zavazadly 80tileté bývalé partyzánky, která přepravovala mermulády z Larissy do Brna. Protože kdysi v Řecku válčila na straně Severu, oblažovala mě marx-leninským školením. Zdržení rostlo zvláště v úseku mezi Pustaserem (Pusztaser) a Kočkometem (Köckömöt).
Podávat zprávu o tom, že už i na Kyklady dorazila globalizace, se zdá být poněkud nadbytečné. Jednak už dorazila všude, druhak se na Kykladách projevovala o moc dřív než leckde jinde. Tyhle svérázné „Ostrovy v kruhu" uprostřed Egejského moře zažily přece něco globalizujících invazí! Dávná místní kykladská kultura tady byla převrstvována řeckým grekocentrismem už nejmíň od roku tisíc před. Ve středověku to byly zase křižácké štace a za renesance - po slavné epizodě místního Naxijského arcivévodství - zase expozitury Benátské republiky. Pak turecká okupace, hrdinný odboj místních, samostatnost, italská okupace, začlenění do Řecka a nakonec příchod bohaté vrstvy turistů.
Na sklonku 20. století to byly bizarní ostrovy mondénní turistiky a každý z těch ostrovů měl svůj vlastní ráz a svůj vlastní způsob toho, jak od hostů získat peníze. Nemajetným se sice nebránilo - na Mykonu bývala dokonce i kolonie hippies -, ale bylo zřejmé, že pro normálního plážového koupače nebo turistu, který chce za 2 až 3 týdny „udělat" nějakou zemi, to není. Bylo to moc z ruky a moc drahé; zařízené spíš pro klidný nebo zase extravagantní pobyt majetnějších jednotlivců nebo skupinek. Spíš se očekával cizí rejdař, ministr nebo umělec - inkognito s milenkou (na Mykonu třeba i s milencem) - než rodinka nižšího středního stavu nebo dokonce turistická výprava. Jednotliví vandráci nebo partičky západoevropských studentů se mezi tou milionářskou a velkosvětskou cháskou mohli docela dobře pohybovat, pokud v tom uměli chodit a vyšli s místními lidmi. Turistická policie, majitelé pensionů a nesčetných hospod (i luxusních bordelů všeho typu) a mafie dbali na bezpečí i soukromí všech a na čistotu ostrova. Turistů už bylo hodně, Kyklady už byly v Řecku a Řecko v EU, ale pořád to byly Kyklady! Ty ostrovy uměly využít toho přílivu zájmu a peněz dokonce k vystupňování vlastního svérázu! Zčásti to byla hra: mykonští piráti, naxijská solidnost, thérská hra na Atlantidu na hraně obřího kráteru, klid na Ióu, parské pravoslaví... Ta hra ale všechny bavila a obě strany ji hrály s chutí a dobře. Spáry mezi kameny chodníků byly pečlivě natřené bílým latexem, ulice se 2x denně vytíraly mokrým hadrem a v pozdním odpoledni (po siestě) bylo možno vidět místní dámu, oděnou v upjaté dlouhé černé róbě, jak dlouhým štětcem pečlivě natírá okraj střechy svého sněhobílého domu na modro (dosáhla bez potíží). Autobusová „nádraží" musela být v městečku dvě proto, že mezi nimi se nedalo projet, neboť nad městem s uzounkými uličkami byla skála. Dopravní značky se nepěstovaly, semafory už vůbec ne. Odpolední siesta se pečlivě dodržovala a taky před desátou ráno majitel pensionu s prstem před ústy špital na nově příchozího a nabádal jej k tichosti, aby neprobudil své hosty v tak nelidskou hodinu. Pekaři ovšem vyráželi už v devět ráno a lodní cestující bylo možné potkat v kteroukoliv dobu, protože ferry (tak se tam říká trajektům) jezdí pořád. Normální obchody zavíraly v deset večer, kavárny mezi druhou a čtvrtou v noci, kromě těch, co nabízely „snídani 24 hodin denně". Noční podniky byly samozřejmě do pěti. Hospody byly neuvěřitelně drahé, ale v obchodě to šlo, jenom ho člověk musel umět najít. Přístav a letiště sice chrlily kvanta lidí, ale byli to jednotlivci nebo malé skupinky, často velice pestrého složení. V jachetním přístavu kotvila plavidla zámožných a významných. Místní mluvili svým dialektem, cizinci nejvíc francouzsky, anglickou angličtinou a italsky.
Teď přišla doba nová! První, čeho si člověk všimne už při cestě na Kyklady je to, že není tak samozřejmé najít spojení na ostrov pomocí normálního ferry. Častěji se nabízejí rozličná „hydrofolia" (Delfín, Ceres atd.), která sice zvenku vypadají zajímavě, ale na palubě to moc nepřipomíná loď; hlavně proto, že to skoro žádnou otevřenou palubu nemá; vždyť při rychlostech 60 a víc km/h není ani moc půvabné být na volném prostranství. Delfíni kolem takové lodě neskáčou. Navíc to je 2x dražší. A jet bez lístku, to už není ani na starém ferry dost dobře možné, protože se při nastupování dodržují nové předpisy. Dokonce se teď zadní vrata lodě zavírají ještě před odplutím, takže loď neprojíždí přístavem s hroznem lidí na odklopené zádi a nezavírá se až na volném moři. Jako kdyby byla permanentní prudká bouře! Lodím se otáčejí radarové antény, takže není vyloučeno dokonce ani to, že ty radary fungují. Cestující mluví hlavně americkou angličtinou, německy, japonsky a italsky, místní na ně promlouvají anglicky. Víc než půlka cestujících je už i tady sešikována do rojnic turistických výprav (poznají se podle barevných kartiček a absurdního chování). Šokujícím dojmem působí igelity plovoucí v zatím ještě křišťálové modři Egejského moře i mezi Kykladami. Marně jsem pak na Kykladách hledal některé staré malé ferry s dřevěnou palubou, od společnosti Bratři Katapolitani. Na jejich obvyklém místě na molu byla cedule, představující filologický rébus: CHAI SPINT (ovšem alfabetou a s dvojtečkou nad I, aby se to AI nečetlo jako E). Musí se to přečíst v novořecké výslovnosti a onen zvuk pak pochopit anglicky: „High speed". Když to přijelo, byl to obrovitý kluzák jako z hvězdných válek, velikosti pořádného trajektu. Patřilo to nějaké nadnárodní společnosti a důkladně to zahýbalo vodou přístavu. Námořníci v kafeniu si ovšem na ta malá ferry s dřevěnou palubou dobře vzpomínali a s dojetím doslova k slzám mi vyprávěli jejich historii. Ještě nedávno byly tři, i když jejich původní majitelé zkrachovali a převzala je Kyklades Blue Star Ferry. Jenže pomalou lodí prý nechce nikdo jezdit a cizinci (a dokonce už i někteří Athéňáci) se navíc bojí na starou malou loď, když jsou vlny. A nebyla tam televize na palubě. Novým normám nevyhovovala výstroj. Podařilo se zachránit jenom Expres Paros. Neměl být sešrotován, ale prodán kamsi do háje, avšak námořníci si prý vymohli, že ta loď patří na Kyklady a nikam jinam. Proto byl opatřen novým radarem a jezdí na Malých Kykladách (JV od Naxu), nejspíš jako zárodek budoucího skansenu. Nebýt mnoha dalších změn na Kykladách, byla by to jen dojemná historka, ilustrující proměny dob a vývoj techniky. Námořníci dovyprávěli a zakleli něco hrubě protievropského, protože teď měl za to své „kafe elliniko glyko" zaplatit každý 2 E, a to je víc než dvojnásobek loňské ceny v drachmách. Já šel na trh, koupit si zeleninu a ovoce - a zděsil jsem se, že tam je ten poměr podobný. Zčásti za to asi můžou letošní přírodní pohromy v Řecku, ale holandská rajčata a turecké pomeranče za větší než pražské ceny zničily moji představu o úsporném způsobu obživy, takže jsem se vrhnul k výprodeji loňských oliv a retsíny. Výprodej byl opatřen cedulí „Nevyhovuje hygienickému standardu" a mimo mě a dvou místních žebraček tam bylo několik Rusů.
Spáry mezi kameny teď 2 roky nikdo nenatíral. Už ten poslední nátěr byl nepořádný, hlava nehlava, nerespektoval skutečné spáry. Uličky nejsou čisťounké, protože ani speciální úklidový stroj všude neprojede a turistů je čím dál, tím víc. Ti z místních, které hra na Kyklady baví, stárnou - nebo jsou vytěsňovaní z privilegovaných míst velkými společnostmi. Benátský hrad na Paru, kdysi viditelně přeštosovaný z kamenů Athénina chrámu, je celý podělaný od holubů. Prý se teď čistí 2x za rok a ne každý týden. Cenově únosná hospoda mezi přístavem a kempem byla vystřídaná hernou. Čím dál tím víc obchodů otevírá před devátou a nedodržuje siestu, dokonce se k nim přidávají i některé úřady. K lodnímu lístku se už nepřiplácí „na podporu přístavních dělníků", ale je určena taxa zvaná „přístavní poplatek". Počítače jsou všudypřítomné, takže se ani cena lodního lístku nedá smlouvat, zato se odkudkoli dostanu ke své mejlové poště. Na řadě míst to ještě budí podiv, občas proto, že si o svém stroji opravdu myslí, že nefunguje. Když kvůli poště zobrazím své stránky, shlukne se pár lidí. Jako drobnou schválnost tam ťuknu pár obrázků z jejich ostrova a jsem zase v roli kouzelníka, jenom jinými prostředky.
Modelovým příkladem proměn může být ostrov Mykonos. Případová studie nebude zkoumat jeho chodníky, obchody, bordely, nový silniční okruh mezi autobusárnami, policajta u semaforu na křižovatce, ba ani pokles četnosti teplých. Porovnáme dva stejně drahé kempy (mimo sezónu 7,50 E), vzdálené od sebe jenom 1 km vzduchem nebo po vodě a asi 2 km po zemi: Paradiso a Paranga. Oba mají přímé autobusové spojení s hlavním městem (Chóra), hospodu a obchůdek, stejné záchody a sprchy. Oba mají písečnou pláž a v okolí skály. Paradiso je větší, modernější a je tam velmi striktní zákaz vaření na čemkoliv; má víc hospod a barů, které jsou taky výrazně dražší. V Paradisu hraje od 17 do 24 hlasitá evropská hudba, jakési techno nebo co (nerozumím tomu). V okolí Paradisa je pár dražších bordelů. Paranga je celkem tichý kemp v přírodě, dá se tam i vařit, vedle je taky „naturalistická" pláž, okolí je hezčí a je odtud vidět na Délos, zatímco z Paradisa ne. Paradiso byl i v září plný a můj odchod urychlila odpověď barmana na moji žádost o „kafe elliniko glyko". Velice se divil a nabízel napřed to náhražkové rozpouštědlo a potom „Viertel" tmavé tekutiny s odůvodněním „Viertel ist internazionel." Ještě k tomu chtěl 3 E a opakoval mi, že tohle je Paradiso, jako kdybych nevěděl, kde jsem vstoupil na břeh. Paranga byla poloprázdná a její správce byl naprosto nadšen tím, že jsem tam přišel z Paradisa. Pak mi říkal, že nebýt sezóny, ve které se lidi do Paradisa nevejdou, tak by to mohl zabalit, protože lidi teď chtěj spíš rámus a křiklavosti. Sám prý je zavádět nechce, protože mu to je odporný a taky na to nemá. I vzpomněl jsem si na řeči toho kluka, co mě do Paradisa vezl motorákem, jak se chlubil odporem vůči EU a předpovídal nový boj za nezávislost, jako za časů Manthó Mavrogenús (1820 proti Turecké nadvládě). Vysvětloval jsem mu, že lepší Unie než Rusko, ba dokonce i než americký poradce, ale on viděl všechno zlo jenom v Bruselu.
Uzavírám: Globalizace snad poprvé na Kyklady opravdu zle dolehla a přestala inspirovat. Ty ostrovy přestaly globální vlivy asimylovat a metamorfovat - a začaly je pouze absorbovat. Kyklady se normalizují. Zpřístupňují se turistům střední vrstvy, stávají se nejen dostupnými, ale taky atraktivními i pro řadové koupače a obíhače slavných věcí. Kdo za to může? Unie? Euro? Místní? Taky. Hlavně však blbost lidská, která podle Tomáše Akvinského „nezná mezí", takže se zařizuje podle reklam cestovek i jiných firem. Tam, kde je příležitost k neporovnatelným prožitkům, hledá náhražku prožitku, kterou je možné produkovat skoro kdekoliv. K tomu je těch zvláštních ostrovů škoda. Ale kdo může za tu reklamu? Leckdo, ale nemíním postulovat figuru Nepřítele, neboť za to může hlavně absence kultury v soudobé civilizaci. Ti z lidí, kteří sami nejsou tvůrčí, nemají co rozumného a pěkného k napodobování. A ti tvůrčí jsou vytěsňování z lukrativních míst, ale zase si nacházejí skuliny v normalizačním systému a svobodná místa na světě. Přirozenost si své místo najde. A dá se najít i na Kykladách, ale nenapíšu, kde, protože by ten typ chtěl hned někdo koupit nebo ukrást. Jenom nevím, jak dlouho odpadkoviště této planety pojmou tolik igelitu a úspěšných hlav.
Francouzská archeologická škola kope na Délu už 130 let. Vzhledem k tomu, že ostrov měří 1 x 4 km a jen asi čtvrtina plochy je prostavěná, tak už byl snad každý kámen několikrát vyzvednut a zase někam uložen. Optimista zde může sledovat pokrok archeologické vědy. Pesimista zůstane stát nad rekonstruovanou antickou zdí, jejíž kameny sloužily předtím v archaické stavbě - a kvůli které bylo potřeba rozebrat pozdně antický barák. Některé kameny celkem pravidelně rotují v několikaletých cyklech, jiné se jednorázově objevují a zase mizí. Část věcí se přesouvá do místního musea - a i v něm se expozice cyklicky proměňuje, krom toho, že naštěstí roste.
Letos se na Délu urodilo zvláště mnoho mramorových nápodob obřích včelích pláství z obkladů Artemidina chrámu. Obří fallos uvnitř Dionýsova chrámu ční teď o třetinu míň, protože po výkopu byla teď uvnitř chrámu dodělána podlaha. V museu byla trochu rozšířena fallická expozice, přibylo několik torz kúrů a dá se nakouknout i na pěkně zachovalé lvice, které tvořily lví alej k bývalému jezírku narození božských dvojčátek. Zato je nepřístupná expozice archaických věcí a kultovních věcí z Kynthu.
Nejzásadnější proměnu doznal vrchol svaté hory Kynthu a svatyně v jeho bezprostředním okolí. Vypadá teď jako větší židovský hřbitov na vršku hory, s výhledem na celé Kyklady. Podstatně totiž zesílila chuť návštěvníků přidat nějaký kámen na některý z těch, co vyčnívají. Stovky maličkých i poměrně velkých kamenných sloupků trčí k nebi. Je to velice působivé, ale nějak cizorodě vůči tomu místu. Na Kynthos to nejspíš nepatří.
Nejzajímavější ovšem byla umělá megalitická jeskyně ve svahu Kynthu. Oltářní kámen v jejím středu je teď celkem vyčištěný od křoví a trusu ptactva nebeského. Nejvíc mě zde ale vzalo něco jiného: V raním světle vypadala přirozená skála závěru „jeskyně" jako zkorodovaná archaická socha nějakého boha na trůnu. Nevím, jestli tak ta skála vypadá i jindy než ráno kolem podzimní rovnodennosti, tím méně pak to, jestli tak vypadala už ve staré době.
Pro Délos jsou typické mísečkovité prohlubně, které vznikají zvětráváním granodioritové skály. Některé ty mísečky mají jen několik centimetrů, jiné a půl metru. Podobný jev znám i ze severní části Českomoravské Vysočiny, ze Žďárských Vrchů, kde se těm útvarům říká „perníčky", např. Rybenské Perníčky (nad Pustou Rybnou) nebo Milovské Perníčky. Není to tedy vázáno na subtropické klima ani blízkost moře, ale na granodiorit, přestože zdaleka ne každá granodioritová skála něco takového má. Okresní museum ve Žďáru nad Sázavou nechalo tyto útvary opatřit cedulemi, které informují turisty o tom, že jde o „přirozený jev, vznikající erozí, nikoliv o nadpřirozené útvary, které v nich viděla fantasie lidu a náboženští fanatici". Na vrcholku skály Rybenských Perníčků je pěkný dolmen, možná dodělaný z přirozeného základu činností nějakého „zkrášlovacího spolku" - a možná taky ne. Některé prohlubně mají odtokový kanálek, vzniklý nejspíš opravdu taky erozí. Na Délu jsou takových útvarů stovky, nejvíc na vrcholu svaté hory Kynthu a na jejích svazích. Několik málo jich vypadá jinak a skoro jistě nevznikly erozí, nýbrž pečlivým vybroušením už někdy ve staré době. Např. jamka ve schodu k megalitické „jeskyni". Tam je lidmi uděláno všechno: Jeskyně, kterých je jinak na Kykladách a v celém Řecku plno samo od sebe, musela být kdysi velmi dávno postavena, protože jinak by na svatém ostrově žádná nebyla - a mísečka byla vybroušena taky, přestože kolem je dost přirozených. V prostoru domů nad divadlem jsem potkal sněhobílou mramorovou desku, ve které byla vybroušená podobná mísečka - ve zcela jiném materiálu, přivezeném kdysi nejspíš z Naxu, a ne na přirozené skále.
Nehodlám diskutovat, zda posvátnější je útvar přirozený nebo útvar umělý. Jasné je, že ty mísečky fascinují, že zachycují nebeskou rosu i paprsky Slunce (proto ta eroze) - a že by mohly zachycovat i leccos jiného, co by nechaly nějaký čas vystavené nebi a současně by to přijímala země.
Mísečky jsou i na blízkém ostrově Mykonu. Nejvíc jsem jich našel na pobřeží, ze kterého je přímý výhled na Délos. Jsou i v okolí kempu Paranga a taky nad „presidentskou pláží". Skoro to dělalo dojem, jako kdyby si ty mísečky mezi sebou povídaly, i pře tu mořskou úžinu.
Pro Kyklady je typické, že tam živly vystupují každý skoro sám za sebe, že se jenom nepatrně vzájemně prostupují. Proto ta bizarnost, čistota a nevšednost. Ta skoro nesmíšenost živlů ovšem působí taky to, že Kyklady jsou většinou neúrodné a vůbec se málo hodí ke všednímu životu. Slunce žhne velmi ostře z tmavé oblohy. Fouká dost silný vítr, často i při horkém počasí, vzduch je průzračný. Voda je mimo dobu dešťů prezentována skoro jenom okolním mořem, které hraje barvami od nazelenalé, přes všechny odstíny modři, po temně fialovou - a je křišťálově průzračné na desítky metrů. Země je dost drsná skála, místy kupy balvanů. Ta kykladská izolovanost živlů je vystupňována právě na Délu a na Mykonu. Člověk si v tom připadá až neskutečně; všechno je velice kontrastní, jako z přehnaně barevné fotky ve výloze cestovní kanceláře. Fauna a flóra je velice redukovaná. Často na nějakém place vidíme jenom lidi na skalách, kolem moře a nad tím nebe. Možná právě proto část hostů na Kykladách a zvlášť na Mykonu odkládá své všední starosti i zábrany. To prostředí je spíš božské než všedno-lidské, hodí se tedy pro svátostné nebo zase jinak výstřední činnosti.
Sakrální podobu této izolovanosti živlů tradičně představuje Délos. Taky se tam nesmělo rodit ani umírat. To jenom Létó směla právě tam porodit Apollóna a Artemidu, jasného a poněkud zásvětního boha a panenskou bohyni drsné přirozenosti. Jas Kynthu reprezentoval kyklaďanům to, co ostatním jas Olympu, a to v přístupné podobě, i když o nic méně majestátně i při svých miniaturních rozměrech. Majestát zde nevytvářejí rozměry, ale právě ta svébytnost každého z živlů.
Dalším extrémem izolovanosti živlů je Noto Prassonissio. Je to očekavatelné, neboť je to velmi malý ostrůvek, takže k tomu empedoklovskému mísení živlů není ani dost místa a příležitosti. Navíc je ovšem přímo mezi Délem a Mykonem. Holá skála s pár balvany, rozpálená sluncem, kolem průzračné moře a vítr. A nic!
Bydlím vedle jediné „mísečky" na ostrůvku, na plató pod nejvyšší „horou". Koukám přímo na Kynthos. Po hrubé skále se dá snadno slézt do průzračného do moře, i když je dost prudká. Hadi tady opravdu nemohou být. Jenom nějaký malý krab občas vyleze kousíček nad dosah vln. Vegetace se omezuje na pruh řas v okolí hladiny, a to jenom na pobřeží směrem k Mykonu. Jednou jsem tam zahlédnul i pár nějakých mořských ptáků. Jedinými stopami po lidech je řada skob, které do skály těsně nad hladinou kdysi zatloukl kyrios Kostas, kvůli chytání langust. To je všechno. Jenom živly a nebe!
Na takovém místě se samozřejmě nedá být delší dobu. Jídlo a dokonce i voda musí být odjinud. Před ostrým Sluncem se skoro není kam schovat, jenom v pozdním odpoledni se dá najít kousíček stínu. Kdyby to nebylo tak malé a tak blízko - a kdyby podnebí nebylo tak přívětivé - tak by tady šlo o život. Ve stávajících rozměrech a se zásobou vína, vody, oliv a chleba, je to ovšem pohoda, i když poněkud drsná.
Nějak jsme si zvykli na to, že nejčastějším příkladem něčeho nevyrobeného jsou pro nás ostatní lidé. Ve městě je jich většinou víc než stromů nebo zvířat (potkany v kanálech nevidíme). Lidé se nám stali hlavní příležitostí k setkávání s přirozeností ne jenom proto, že sami jsme taky lidé, takže jde i zážitek jinosti v rámci podobného, ale taky proto, že jiné přirozenosti potkáváme míň často, aspoň pokud zrovna nejsme na výletě nebo vycházce. Z těch výletů a vycházek zase máme představu, že příroda je zelená, že mustrem přirozenosti má být něco živého, třeba zvíře nebo kytka. Ti živáčkové jsou opravdu zajímavé přirozenosti, umí růst a množit se. Proto přehlížíme přirozenost neživou. Taky proto, že v okolí svého domova ji často potkáváme spíš jako následek lidské devastace přírody původně oživené mnoha živáčky. Proto málem zaměňujeme neživé přirozenosti a naše vlastní výrobky, protože ty taky nejsou živé a vznikly nejčastěji z neživého materiálu, technologickou proměnou nějakých neživých přirozeností. Tady je to ovšem něco jiného! Tady je člověk obklopen právě „neživou" přirozeností, hýčkán i vydán všanc „neživou" přírodou. Tady dominují živly a polarita nebe a země. Je to sakrální prostor mimo všednost. Tady se dá vnímat, jak mylný je předsudek o tom, že zajímavé formy přirozenosti jsou hlavně ty člověčí nebo aspoň nějak jinak živé (v biologickém smyslu slova). Jedno odpoledne přiletěla vosa a chvíli rušila osamocenost živlů. Mikroskop nebo pečlivá prohlídka puklin nad hladinou by určitě objevily množství miniaturních živáčků, ale proč bych se o ně staral.
Tady je člověk kvůli živlům, kvůli nebi a kvůli korespondencím významu ostrovů a jejich hor. Přímo mezi posvátným Délem a bizarním Mykonem. Ráno je v mísečce několik kapek rosy. Dopoledne je už mísečka suchá a horká. Tady to chodí podle Anaximandra a Hérakleita, životodárné a problémo-dárné empedoklovské mísení sem přináším jenom já a moje potraviny. Snad proto vzniká dojem, že se s nimi má zacházet opatrně a užívat je minimalisticky, a to ne kvůli nějaké askezi. Zvlášť víno. Nejenom proto, že tady se prostě nesmí přihodit žádný malér, ale spíš proto, že víno je podobné Slunci, kterého je tady přes den vskutku plno. I ve střízlivém stavu má člověk dojem, že některé velké kameny nějak tancují, asi jako ty, které archeologové furt přešupují na Délu - a povídají si. Kdo kým vlastně hýbe na Délu? Archeologové těmi kameny nebo naopak? Nesjednaly si ty kameny ty archeology k tomu, aby jim pomáhali s jejich rozhýbáváním?
Je možné, že hektická činnost lidstva směřuje ne pouze k devastaci živé přírody, ale hlavně k devastaci živlů. Izolace od nich je ještě tristnější než to, že zplodiny naší ekonomické pseudokultury ohrožují četné živáčky, včetně nás samých. Izolujeme se tím od světa a pak si jej nahrazujeme tím, co nám za svět podkládá „zpravodajství ze světa", tedy lidskými průšvihy. Nebo si pak svět nahrazujeme tím, co právě vyzkoumala astronomie nebo jiná věda. Svět je ovšem primárně horizontem živlů.
Fotky jsou zpřístupné na fysis.cz v rubrice Obrázky / Kyklady. Scientistní část najde uplatnění také v grantovém projektu a při přednášce Řecké obrázky na FF UK.