Seminář katedry filosofie a dějin přírodních věd PřF UK - 22. 2. 2002

Zdeněk Kratochvíl:

Náboženství dnešní doby a jeho interpretatio graeca - .RTF

(příprava)

I. Výchozí teze:

1. Religionistika se s oblibou zabývá odlehlými bizarními kulty, ale otázku reálného náboženství současné euroamerické (globalizované, planetární) kultury pomíjí.

Důvod: Nemáme metodický odstup, nelze použít metodiku kulturní antropologie. Musel by přijít religionista z Marsu, anžto religionista z jiné pozemské kultury (pokud ještě je, třeba Dajak z Bornea) zase není vědecký religionista.
 

2. Z předchozího plyne, že euroamerická kulura se metodicky chová jako nějaké náboženství, z jehož pozice popisujeme ostatní náboženství, ale ono samo zůstává nereflektováno, a proto se tváří jako nenáboženské východisko našich zkoumání.

Není pochyb o tom, že obsahuje řadu dobře kategorizovatelných subkultur (různé proudy křesťanství, ateismů atd.), ale není jasné, čím je určen prostor, ve kterém tyto složky sporně i vstřícně koexistují. Je to jiné náboženství? Nebo je to právě jen ta struktura symbióz a napětí různých náboženských proudů?
 

3. Klišé nejčastěji podávaných reflexí:

a) Je to kultura křesťanská, s dědictvím židovským, řeckým a latinským, s vlivy islámu a s importy z Asie atd. - Tohle mají rádi hlavně Amíci, co do geneze na tom mnoho je.

Extrém: válka kulturních typů. V nejhrubší podobě to umožňuje popis Západu (ve skutečnosti spíš Severu) jako křesťanské kultury Pravdy, Práva a Svobody, ohrožované musulmanskými útoky a rozplizlostí Asie a tropů. Až potud je to linka Amerika - Evropa - Rusko. Pak se to ovšem uvnitř Západu (ve skutečnosti Severu) může dál členit na protestantismus (vrchol Pravdy, Práva a Svobody), katolicismus a pravoslaví, které je nejproblematičtější součástí tohoto kulturního typu.
Předchůdci: Středověké a hlavně barokní misie šířící všude jediné pravé náboženství (taky KTF UK) spolu s jedinou vyšší kulturou; v jiné podobě „Otcové zakladatelé" USA a jejich kult.
Problém tohoto klišé: Z nějakého hlediska jsme prý skoro všichni křesťané (třeba „anonymní"), ač reálný život společnosti tak vůbec nevypadá. To vyžaduje vysokou míru pokrytectví církevní i světské reprezentace.

b) Je to kultura nenáboženská, která se zbavila předsudků mýtů a pověr (spíš ale každé přímé zkušenosti) a vědecky přistoupila ke skutečnosti, včetně k sobě samé. Tohle mají rádi ateisti a pár křesťanů z řad Sísyfova spolku (kterým totéž garantuje neotomistický pánbíček - tomismus totiž umožňuje vyústění „a" i „b").
Extrém: Věda a technika vyřeší všechny problémy, včetně náboženských (pokud tak už neučinila), demytologizuje skutečnost a ovládne svět (toto obojí chtěl mýtický Sísyfos), protože má jediný správný přístup k Pravdě; ví, co a jak je skutečné (= formalizovatelné).
Předchůdci: osvícenský deismus a ateismus, marxistický ateismus, pozitivistický ateismus.
Vzdálení předchůdci: starolatinská a starokřesťanská demytologizace pohanství.
Problém tohoto klišé: Musíme neprožívat jiné než racionální hodnoty a nevidět množství iracionálních jevů ve společnosti (od zamilovanosti a nenávisti po maskoty). Nesmíme si připouštět všechny důsledky teze novověkého ateismu, že člověk je tvůrcem a měřítkem všech hodnot (např. znehodnocení přírody a přirozenosti, protože to vše je jenom materiál).

c) Je to kultura Nového věku, která přináší nebo spíš očekává Nové náboženství. Tohle může mít verzi křesťanskou (nová Plnost křesťanství), buddhistickou, ateistickou, ufounskou atd., podle substrátu, ze kterého se k Novému věku přichází. Je to klišé nejotevřenější, leč taky nejnejasnější. Je jediné, ve kterém slovo „synkretismus" není nadávkou, ale za tu cenu, že se plete s pomícháním (synkrazí), což je něco jiného.
Předchůdci: podivníci středověku, theosofové novověku.
Problém tohoto klišé: O své novosti a výjimečnosti byla už přesvědčena leckterá doba. V řadě kultur slovo „nový" znamená „špatný" (Např. řecky KAINOTEROS není jen „novější", ale spíš „horší"; KAINA nejsou jen „novinky", ale hlavně „neštěstí".) Kult novinek je možná karikaturou theologie Pavla z Tarsu.
 

4. Mnoho závisí na tom, jak úzce nebo široce užíváme slovo „náboženství".

Příklad nejužšího užití: „katolické náboženství" (na rozdíl od třeba protestantského), viz Katolický katechismus I. Vatikánského koncilu (19. st.) a rubriky školních vysvědčení před sto lety. Pak náboženství = určitá nauka (ontotheologická + morální) + určitá forma kultu (liturgie, tohle druhé je přece nejdůležitější i pro pravoslaví) + orthopraxe ve společenském životě.

Problémy s tímhle užitím: Zdaleka ne každé náboženství má nauku; podobný kult může být různě prožíván a chápan a naopak zase analogický prožitek může být nesen jiným rituálem; orthopraxe může být realizací náboženského života i prostorem čirého pokrytectví a neurotizace.

Příklad nejširšího užití: etymologie slov EUSEBEIA (SEBAS) a religio = schopnost úcty, vztahu..., prostě opak k neglegere, „kašlat na všechno, šuma fuk".

Podle šíře významu „náboženství" pak různé jevy chápeme jako náboženské nebo jako nenáboženské. Dál budu užívat v širokém významu a do užších odskakovat jenom v příkladech, které si o to říkají.

5. Jaké metody nemůžeme použít ke zkoumání náboženství soudobé společnosti:

a) Kulturně antropologickou metodiku - viz (1-2).

b) Sociometrický dotazník s kolonkami, viz (4), neboť zachycuje jen zbytky a metamorfáty tradičních typů, byť významné (různé verze křesťanství a ateismů) nebo kategorizovatelných importů. Navíc se pak součet různých náboženství hrubě odchyluje od 100 % a samo „přihlášení se k" silně závisí na životních i tazatelských okolnostech.

c) Textovou kritiku, neboť pouze tradičně zděděné náboženské formy mají kanonické texty sensu stricto (křesťanství, židovství, islám, mormonská kniha); jiné ji mají sensu lato (Védy, Gíta, buddhistické kánony); jiné jen v metaforickém smyslu (marxisté, theosofové, scientisté, zakladatelské postavy New Age) nebo vůbec ne.

d) Historickou kritiku, neboť současný stav je sice podstatně ovlivněn tím, co mu předcházelo, tedy dějinnými proměnami křestanství, ateismu a příchodem importů, ale není z toho všeho plně vyvoditelný - asi tak, jako chování struktury není plně vyložitelné z vlastností jejích prvků (viz jakákoliv komis).

Suma toho odpovídá Lyotardově deskripci postmoderní situace: Taková, ve které nám naše tradiční prostředky orientace dostatečnou orientaci neposkytují.

6. Jaké metody snad můžeme použít:

a) Komparační (patrně jediná z tradičních plně akademických metod) - komparace s analogickými jevy v jiných kulturách, nejspíš v minulých.
Nabízí se třeba srovnávání s hellénismem nebo římskou dobou císařskou, možná i s evropskou renesancí, leč třeba i s řeckým 7. BC (orientalizující styl).

b) Fenomenologická (ve smyslu Gerarda van der Leeuwa) - popis jevů, které by bylo možné považovat za náboženské (v širokém smyslu slova).

c) Pokus o interpretaci hmotných památek současných kultů - současného umění, populárního „umění", reklamních předmětů, některých technických artefaktů.

d) Náboženská (nikoliv akademická) interpretace z pozic jiného náboženství - velmi tradiční metoda. Viz interpretatio latina řeckého náboženství. Podobně už židovské interpretace semitských kultů, Egypta, Řeků a křesťanů. Řecké interpretace Egypta, Iránu, Indie i křesťanů. Křesťanské interpretace judaismu, řeckého náboženství, indických náboženství, ateismu ... Možná i ateistické interpretace náboženství (údajně vědecké, ale to o své interpretaci tvrdí leckteré náboženství).

Suma toho dává prostor k výkladu v okolí smluvní meze akademické přijatelnosti.

II. Zvláštnosti současného náboženství

1. Hodnota individua a soukromí. Náboženské importy (Asie, primitivní kulty) i renesance (křesťanství i pohanství), synkretismus i směs, terminologická vágnost (nemá vlastní terminologii, metaforicky přeznačuje tradičně náboženskou, importovanou i vědeckou). Velká role vědeckých představ o světě (metaforika). Překvapivě velká role aristotelsko-tomistických reliktů v základních výrazech a představách (příčina, důkaz, věda, věčnost), i když s jinou sadou odpovědí. (Obojí patrně souvisí s tím, že v 18. až 20. st. hrála věda roli reálného náboženství evropské society.)
Není jasné, díky čemu vlastně společnost funguje: tvrdí se, že díky tradičním hodnotám a trhu, ale kdo opravdu vyznává tohle obojí dohromady?

2. Není vždy odlišitelné, které jevy jsou projevem jinosti v široce náboženském smyslu - a které jsou projevem pouhého rozkladu kultury, jaký i v minulosti mnohokrát býval. Viz postmoderní etika, politika, populární hudba, některé výtvarné artefakty.

3. Neobvykle velká role kvazi-veřejného prostoru reklamy a slávy v kontrastu s vyznávanou hodnotou soukromí. Jedinou skutečně chráněnou soukromou hodnotou se stává stav konta.

4. Neobvykle akcentovaný kult úspěchu, zaměřený na moc, majetek, sex. Samo o sobě je to tradiční kumulace základních náboženských hodnot nebo základních pokušení (podle toho, jak je myslíme a jak je čteme), ale ta akcentace se zdá být specifická.

5. Neobvykle velká role peněz - v kontrastu k jejich dematerializaci a virtualizaci. Růst moci a výstavnosti bank a televizních studií - v kontrastu k účelovosti ostatních staveb a k úpadku prestiže církevních i vědeckých institucí, hodností i budov, pokud nejsou památkově chráněny.

6. Odtabuizování lidské tělesnosti - leč v kontrastu s pokračující dematerializací tělesnosti v oblasti teoretické i praktické. Teoreticky: geny, memy, kvanta, AI ... Prakticky: virtuální komunikace (chat), dezodoranty...

7. Kontrast mezi vyznávanou individualitou i regionalismem - a praktickou unifikací, všechstejností a všudystejností. Jako kdyby dosažení osobních i regionálních specifik směřovalo ke globální dominanci např. McDonalda a jeho hosta. Turistický průmysl žije z toho, že nabízí totéž co doma taky někde daleko a v jiném krajinném, klimatickém nebo dokonce rasovém kontextu. Zákazník se tak může přesvědčit o přesaditelnosti euroamerického standardu kamkoliv. Platí se ne za tu stejnost, leč za tu kontextovou jinost, ale stejnost (vybavení) je předpokladem úspěchu.

III. Interpretatio graeca současného globalizačního náboženství

1. Nehodnoťme! Je sice jasné, že euroameričtí barbaři (blábolící v televizi nebo na chatu) mohou být nám lidem pouze podobní, ale soustřeďme se na ty podobnosti a pokusme se najít pochopení pro motivy jejich podivného a zdánlivě úplně nesmyslného počínání.

2. Každý může vidět, jaké úctě se u nich těší bůh Hermés! Kolik obchodních, naučných a turistických institucí se po něm jmenuje - a což teprve praktický kult! Těch cest, spojů a informací: dálnice, aerolinie, web ... Těch bank, burz a nejrůznějších služeb! Ta schopnost prodat cokoliv, za cenu, která nijak nesouvisí s bývalými výrobními náklady.

Pravda, veřejně uctívají pouze tyto podoby Hermovy: obchodník, cesťák a posel. Ale ve skutečnosti mnozí uctívají i Herma zloděje, spíš ve velkém než v malém, neboť krádež v malém je trapná a riskantní, zato ve velkém měřítku to vyžaduje ctihodnou organizaci, konexe a společenský oděv. Ostatně, jaký je rozdíl mezi finanční operací a krádeží ve velkém? To je přece pouze otázka hledisek a měřítek, úspěchu. Ti méně pokrytečtí to už říkají i veřejně.

No, to všechno jsou, pravda, jaksi nižší epifanie Hermovy. Možná k nim paří i kult mládí a šikovnosti. Oni však uctívají i některé z hlubších dimenzí Hermových, byť o tom vždycky nevědí. Někteří se unášejí hermetickou literaturou (pravda, užívají to slovo dost po svém), jiní pěstují kult libida. Kolik naučných institucí se zaštiťuje názvem Logos, aniž tuší jeho hermovský sexuální význam.

Je jakási naděje, že když je ta zvláštní civilizace epifanií nižších rovin Hermových, tak že si Hermés nějak poradí i s rovinami vyššími, aniž by komu bylo moc jasné, jak - je to přece šibal.

3. Nápadná je úcta k Afrodítě. Kolik časopisů a webových stránek je věnováno některé z jejích epifanií! Pravda, opět se to týká nižších podob bohyně, zatímco přirozenost věcí, rostlin, zvířat a sebe samých spíše deptají. Ale podobně jako od Herma, tak také od Afrodíty očekáváme, že si s nimi poradí a nenechá se zformovat jejich obrazy jejího božství. Pramen čtyř kořenů světa se přece nenechá zpodobňovat pořád jenom jako koza atraktivní pro tiráky. Ostatně, někteří z nich už začínají znovu uctívat přírodu a přirozenost, akorát zatím nevědí jak, což je ta lepší verze (horší je, když si myslí, že vědí).

4. Nenápadná, ale pro znalce naprosto podstatná je jejich nečekaná úcta k Hádovi, většinou pod jménem Plútón (Boháč nebo dárce bohatství). Zatímco my se (s výjimkou zasvěcenců) tohoto božstva obáváme, oni k němu spějí vesele a pro pokrok k jeho království dokážou udělat velice mnoho. Vlivní z nich tak činí prostřednictvím hermovské moci obchodu a podvodu, ostatní prostřednictvím sil Afrodítiných. Obojí však ústí v kralování Hádovo. Nepokrytě to vyjádřil plakát „Zdravé kořeny vaší reklamy" (reklama na reklamu s reprodukcí secesního obrazu, který parafrázuje motiv Plútónova rohu hojnosti vyčuhujícího ze země a zakořeněného v podzemí). Jejich úcta k podsvětnímu bohu je většinou upřímná a nepokrytecká. Někteří křesťané mezi nimi ji dokonce zdůvodňují pravostí své křesťanské bohopocty, která jim dala také technickou a ekonomickou moc. Většina se ovšem s Hádem spojuje prostřednictvím obrazovek, neboť to, co se jeví takto, je pro ně kritériem skutečnosti. Pro kýžené kombinace světýlek na obrazovce (zobrazení vlastního úspěchu nebo úspěchu sobě analogické osoby) jsou ochotni skoro k čemukoliv.

Lze doufat, že tak hluboké božstvo, jakým bezpochyby Hádés je, se nenechá vtěsnat do pravoslavného ztotožnění s Peklem a prosadí svoje nejhlubší dimenze i nad (nebo pod?) svými nevědomými ctiteli. Určitě mu zbylo dost granátových jablíček, nejen pro Persefonu. O chthonické zdroje života se tedy nemusíme strachovat ani v éře bank, reklamy a televize.

5. Suma sumárum uctívají Osud, o kterém většina z nich tvrdí, že není, neboť prý místo něj je jejich svoboda (ať už postaru jako svobodná vůle nebo po novu jako svoboda k jakékoliv fragmentrazizaci, marginalizaci nebo centralizaci). S Osudem souvisí Hermés i Afrodíté, avšak Hádés je přímo jeho hlubinnou manifestací.

Oni přímo vyhlašují, že jim jde o úspěch, aniž ovšem tuší, že ten úspěch se po našem řekne stejným slovem (TYCHAI) jako Osud (TYCHÉ). Jednou to vyloží jako náhodu, jindy jako svoje svobodné volní rozhodnutí a úsilí. Netuší, že TYCHÉ, ANANKÉ a MOIRA jsou tři epifanie téže nejvyšší moci.

Jsou to tedy nevědomí ctitelé nejvyššího nadbožství, ale ta nevědomost se jim může často ošklivě vymstít, když si vykoledují to, co chtěli, aniž o tom věděli.

6. Jejich důraz na nezastupitelnost jednotlivce připomíná naše lyrické básníky. Asi je však také důsledkem jejich křesťanské minulosti a zčásti i přítomnosti. Je to zvláštní rys jejich civilizace. Někdy je to spíš pokrytecká deklarace, jindy to myslí opravdu, zvlášť když jde o ně samotné. V tomto druhém případě není vždycky jasné, kdy je to projev primitivního strachu o sebe sama - a kdy jde o zbožnou úctu k nepomíjivé hodnotě pomíjivého, právě k hodnotě pomíjivého.