Zpátky na fysis.cz

 

Jak dál s globálním oteplováním?

 

globální oteplení,  rizika,  skleníkové plyny,  vodní pára,  freony,  ozón,
 oxid uhličitý,  automobily,  bio-paliva,  oxidy dusíku,  metan,  amoniak,

rekapitulace,  klimatizace,  sůl země a rovnováha přírody

 

totéž .DOC

 

   Víme, že větru a dešti zrovna moc neporoučíme, a přesto jsme se pustili do odvážného a velice nákladného projektu ohřátí planety Země. Mnozí o tomto cíli dokonce ani nevěděli, přestože na něm léta usilovně spolupracují. Zatím se nám to povedlo o necelý stupeň, ale vyhlídky na další stupně jsou slibné, i když nějaká ta rizika se už taky projevila. Je tedy snad na čase, abychom globální oteplování, největší a nejnákladnější dílo soudobé planetární civilizace, pojednali otevřeně a bez předsudků.

   Přiznávám svou pozitivní zaujatost oteplováním, protože život v našem klimatickém pásmu je sužován zimou a mokrem; leč na druhou stranu nejsem bezcitný, takže je mi líto třeba stromů, když ani mně na pár týdnů není zima a nepromokám. To je snad jenom soukromý rozmar, leč uvědomme si, že sám vznik civilizace založené na kumulaci lidí, dovedností a na domestikaci, tedy „neolitická revoluce“, byl kdysi přímo spojen s mohutným postglaciálním oteplením. I naši předkové v české kotlině tehdy přijali mnohé civilizační dovednosti od nových příchozích, které sem z jihovýchodu přivábilo půvabné klima „atlantiku“, tedy ne tak zoufale studené jako dneska, byť mokré. V následujících tisíciletích se to klima trochu pokazilo, aniž bychom věděli, zda tenkrát naříkali nad globálním ochlazováním, na které ještě nemohli mít vliv. Poslední známé dno tohoto ochlazení bylo celkem nedávno, v 17. století, tedy v době, kdy se formuje novověká věda, technologie i filosofie, která je tím podle mého mínění fatálně poznamenána. Nyní konečně zase ledy tají! Pravda, je to celkem prkotina ve srovnání s koncem glaciálu, kdy hladina moří stoupla přibližně o sto metrů, ale aspoň něco, aspoň centimetry, a poprvé i naší zásluhou!

   Před dalšími úvahami si přiznejme, že všechno na světě má krom svých příjemných stránek taky své ruby a svá rizika, tedy i to oteplování. K těm odvráceným stránkám oteplování patří rychlejší vítr, častější krátkodobé anomální výkyvy počasí, včetně rizik záplav nebo zase sucha; a pro některé živáčky taky zátěž spojená s adaptací nebo se stěhováním směrem k pólům, což ne všichni jedinci a ne všechny druhy přečkají. Leč tak už to na světě chodí, že vždycky je něco za něco, a že jedinci i druhy jsou povahy časné. (U jedinců se to většinou počítá v desetiletích, u druhů v milionech let, zatímco u klimatických změn v tisíciletích. Jedinec tedy většinou žije uvnitř „svého“ klimatu, zatímco druh je formován i klimatickými cykly.) Pokud toto všechno uvážíme a přijmeme jako nutná a přijatelná rizika, tak můžeme postoupit k dalším úvahám. Komu se to zdá kruté, ten nechť vezme na vědomí, že přirozené střídání glaciálů a interglaciálů představuje zátěž mnohem tvrdší a hlavně nepříjemnější, a že iluze o stabilitě není v řádu přírody a přirozenosti uskutečnitelná jinak než prostřednictvím změn.

   Dovolím si upozornit na neblahé následky nereflektovaného přístupu k oteplování. Nepůjde ani tak o nutná rizika, se kterými se my i ostatní druhy musíme vypořádat, ale o ošklivé průvodní jevy zapříčiněné nevhodnými postupy, které nejen prohlubují rubové stránky oteplování, ale masově a nesmyslně produkují špínu a jedy v přírodě i v duši a ohrožují život druhů i spokojenost života jedince.

   Každému, kdo trochu pochopil geofyzikální souvislosti, je jasné, že k oteplení planety je potřeba lépe využívat dopadající sluneční energii. Solárnímu zdroji tepla nemůže žádná pozemská energie účinně konkurovat, ani geotermální, ani chemická, ba dokonce ani jaderná. Zdánlivě nejjednodušší by tedy bylo natřít celou planetu načerno a ona by se ohřála. Leč ouvej! Nejen, že by to nebylo pěkné, ba ani proveditelné, ale ta barva by musela být tmavá v oblasti viditelného světla a blízkého infračerveného záření, zatímco „světlá“, v oblasti dalekého infrazáření, aby to v noci zase všechno nevyzářila. Taky by nám to komplikovaly mraky, které jsou seshora bílé a všechno odrážejí. Když už kvůli koloběhu vody občas musejí být, tak nejlepší by bylo, kdyby byly jenom v noci. To by se Země ohřála ve dne sluníčkem a v noci by ji mraky přikrývaly peřinou. Ostatně, nejlepší by bylo, kdyby pršelo jenom pozdě v noci, to by vadilo snad jenom astronomům, jenže to právě neumíme poručit. Proto na to jdeme jinak.

   Jedinou technologicky dostupnou cestou k ohřátí planety je využití skleníkového efektu, tedy udělat tu izolující (a přitom pro solární energii dovnitř prostupnou) peřinu chemicky v atmosféře. Samozřejmě, že k jejímu zhotovení budeme potřebovat materiál i energii nutnou k výrobě, a že obojího bude potřeba zatraceně hodně. Při troše šikovnosti a umu k tomu však mohou naše materiálové a energetické dispozice stačit. Ohřívat planetu přece bude Slunce, ne my, a na Slunce je dlouhodobě spolehnutí (pokud nás nepojme fantas a nebudeme uvažovat v moc miliónech let). Energii a materiál potřebujeme jenom k výrobě té lepší peřiny v atmosféře. Ona tam dokonce nějaká už přirozeně je, takže bude stačit ji jenom trochu zesílit. Mezi dost dobré přirozené skleníkové plyny přece patří vodní pára a oxid uhličitý, bez nichž by život na Zemi nebyl hned z mnoha důvodů. Skleníkový efekt je opravdu nanejvýš přirozený a my ho chceme jenom trochu posílit.

   Obří chladiče našich tepelných i jaderných elektráren chrlí do atmosféry vodní páru, ještě víc vodní páry vyprodukují naše spalovací motory a kotle, něco přidají ohníčky, plíce i kůže, jenže atmosféra je vodní párou nasycená už přirozeně, je součástí té přirozené peřinky. Naší párou se víc ohřejeme jenom lokálně. Perspektivnější je oxid uhličitý, vyrábíme ho při každém spalování opravdu hodně a pěkně cirkuluje v atmosféře, i když ho rostliny trochu užírají. Ještě větší účinek nabízí metan, amoniak, oxidy dusíku a freony. Navíc se navzájem podporují.

   Tyto látky však mají i své rubové stránky, protože kromě kýženého skleníkového efektu přinášejí i efekty jiné a nadto bývá jejich produkce spojena s velmi neblahými průvodními jevy. Obecně je snad známé, že freony z ledniček a sprejů sice pěkně načechrají tepelnou peřinku planety, ale taky ji zprůhlední pro ultrafialové záření, protože likvidují stratosférický ozón. Nechtěná produkce ozónu při produkci oxidu uhličitého ve spalovacích motorech to nenahradí, protože takto vyrobený ozón se nedostane tam, kam má, zato vadí tam, kde nemá. Jde mi o celkové trendy, jak alespoň částečně napravit chybné postupy při produkci skleníkových plynů, detaily ponechávám k diskusi chemikům a technikům.

 

   Prvním příkladem může být produkce oxidu uhličitého. Nechám teď stranou, zda je dostatečná nebo zda dokonce překročila rozumnou míru. To je věc názoru a jde přitom o korály a podle některých i trochu o kytky. Nám a zvířátkám ty bublinky ze sodovky nevadí (teda krom korálů a pár podobných kuriozit), planetu zateplují, kytkám snad můžou malinko vadit asi v tom smyslu, že se touto svou potravou snadno přežírají a pak moc nevydrží. Prostě nabízíme konzumní ideály zdarma i kytkám, ty se přežerou a třeba se pak snadněji lámou při vichřici. Kdybychom považovali omezení produkce oxidu uhličitého za rozumné, přešli bychom na jadernou energetiku, doplněnou solárními, vodními a větrnými zdroji; spalovací motory i ohníčky bychom omezili na výjimečné příležitosti (maléry a slavnosti) a snížili bychom stavy všech domácích zvířat (dýchají, mrchy). Grunt problému je však jinde: ne ve sporech o to „kolik“, nýbrž „jak“!

   Oxid uhličitý v sodovce je neškodný nejenom proto, že v tomhle množství je mimo diskuzi, ale taky proto, že při své slušné čistotě působí opravdu jen to zateplování a problémy dělá jenom okrajově. Kdybychom většinu naší produkce oxidu uhličitého drželi v podobné čistotě a klidu, nedával by jeho zateplující efekt jiná témata k diskuzi než tyto ohledy. My si však místo toho rozděláme oheň ve špatných kamnech a produkujeme taky oxid uhelnatý, který je tvrdě toxický pro moc živáčků, a navíc spoustu smradu, špíny a jedů. Nebo dokonce rozděláme oheň v koksárně a děláme totéž naveliko. Nechci teď diskutovat přísnost technologických standardů emisí, problém je gruntovnější. Každý sice ví, že ve velkém a levně těžko můžeme chtít laboratorní čistotu, ale jádro problému není v ekonomických ani v technologických možnostech. Je v celkovém přístupu.

   Příkladem může být tolik oblíbená a rozšířená výroba oxidu uhličitého ve spalovacích motorech. Ta je technologicky dost náročná, naprosto neekonomická a hlavně s velmi pochybnou kvalitou produktu. Při srovnatelné investici a technologické úrovni bychom mohli produkovat oxid uhličitý neporovnatelně čistší, s menším množstvím odpadů, tišeji, a ještě přitom ponechat naše města lidem a krajinu lidem a zvířatům. Stačilo by omezit automobilový průmysl na těch několik jeho procent, která slouží i jinému užitku, a místo těch ostatních produkovat oxid uhličitý racionálněji. Naše auta jsou nadmíru drahé továrničky k zateplování planety a navíc zaneřáďují Zemi i společnost tak, že jeden může pochybovat, zda s takovým rámusem (akustickým i sociálním) a s takovým svinčíkem odpadků ještě stojí zato chystat peřinku.

   Mnozí spatřují naději v bio-palivech. Mně se nelíbí už ten pocit, že se má s kytkama zacházet takhle. Nevidím problém v tom, když se zvířata zabíjejí kvůli jídlu a kytky i pro parádu, ale pěstovat je pro tak neekonomickou a tak nekvalitní výrobu oxidu uhličitého, jakou je automobilismus, mi přijde být hloupé a nepěkné. To už je lepší ten tradiční postup: nechat jejich plody zkvasit, už přitom se uvolňuje taky oxid uhličitý, pak vypít a alkohol vydýchat opět jako oxid uhličitý a vodní páru. Nebo jimi nakrmit koně a ten ať tahá a dýchá! Proč jimi krmit spalovací motor? Přechod na fosilní paliva zachránil v předminulém století zbytky evropských lesů, pravda za cenu špíny a hluku, a teď máme provést tohle a produkovat zrovna díky tichým a úhledným kytkám další špínu a rámus? Jaký je k tomu rozumný důvod? Vždyť i kdyby fosilní paliva došla, tak jaderná technologie umožňuje produkovat energii a díky ní i skleníkové produkty bez nich, navíc se může tradičně doplňovat energií vody a větru a nově i solární. Není to jen další „zprůmyslnění zemědělství“, které bude polykat další energie a další investice?

   Někdo by se aut rád zastal třeba poukazem na to, že to jsou továrničky multifunkční, že produkují taky oxidy dusíku. Ty jsou ovšem produkovány jaksi mimochodem, vznikají při každém spalování za větších teplot. Krom toho je jejich užitek pochybný, neboť jsou sice skleníkové, leč toxické. Katalyzátory se je snaží lapat a místo nich nám dodávají těžké kovy, které jsou toxické pro změnu zase jinak.

   Na světě však nejsou jen oxidy. Vynecháme freony, které se pro své těžké vedlejší účinky spíš než k zateplování hodí do technologicky zaostalé ledničky nebo sprejerům. Máme ale třeba taky metan. V rozumném množství není toxický a výbušný je až v koncentracích mnohotisíckrát větších, než o jakých mluvíme kvůli planetární peřince. Jeho přirozené zdroje nejsou vždy estetické: vulkanismus, zemní plyn, hnití, střevní plyny. Dobrý hospodář se však hnoje neštítí, takže dokonce máme i bio-plyn, což je na rozdíl od bio-paliv opravdu rozumné, protože kvůli němu nemusíme ničit nic pěkného. Dobrý hospodář si ale hnůj nezaveze do kuchyně, zatímco naše kuchyně jsou kovovými trubkami na zemní plyn propojeny s podzemím Sibiře; možné následky všeho druhu se bojím domýšlet.

   My však ten metan spalujeme, dokonce i podomácku! Sice se tím trochu ohřejeme na místě samém a do globální úrovně přispějeme oxidem uhličitým a vodní párou, leč žádná sláva to není. Plýtváme vzácným zdrojem. Kdyby se ten metan pouštěl do atmosféry rovnou, ohřáli bychom se globálně, a to dost, protože je účinnější než oxid uhličitý. Po nutné mezidobí bychom se lokálně ohřívali kombinací jaderných, solárních a vodních zdrojů, pořízených místo investic do plynovodů a do spalovacích motorů. To opravdu není vtip, vždyť přirozená produkce metanu patří k důležitým položkám termoregulace planety už dost milionů let.

   Podobně je tomu s amoniakem, se kterým bych si ale radši tolik nehrál. Jeho sloučeniny se tradičně vyskytují na dveřích od chlíva (vysrážený salmiak po jejich „pocení“), my je však vyrábíme ve velkém a vozíme je na pole místo hnoje, který někteří filutové zavážejí do lesa. Část toho sežerou kytky, protože zdaleka ne všechny si dovedou opatřit dusíkaté látky ze vzdušného dusíku. Ty, které to díky nitrifikačním bakteriím umějí, pak nepřímo přispívají i k zateplování planety (poté, co shnijí nebo jsou sežrány).

 

    Máme být hrdí, polekaní nebo zklamaní? Ohřáli jsme planetu skoro o stupeň, to je důvod k hrdosti! Strach je často dán taky tím, že ne všichni o tom od začátku věděli, takže se diví doprovodným rizikům a bojí se třeba hladiny šplouchající o maličko výš. Nemělo se to zatloukat, mělo se to říct rovnou. Jenže i zklamání je veliké: Dělali jsme to, alespoň zatím, tak hloupě, že jsme nadělali moc škod, a to neporovnatelně větších a zcela jiných, než jaké představují ty rubové stránky oteplování. Pokud bychom takhle pokračovali, tak zajdeme spolu s mnoha dalšími druhy díky produkci jedů, špíny i vzájemné závisti dřív, než bude ta planetární peřina dost tlustá. A i kdybychom díky technologiím přežili, tak by už ta planeta nestála tak moc za to ohřívání a my sami taky ne. Proto je na čase se nad globálním oteplováním zamyslet, rozebrat příčiny úspěchů i zbytečných devastací, a dělat to aspoň o něco méně hloupě.

   Myslím si, že většina těch škod vznikla proto, že se na produkci skleníkových emisí podíleli ve velké míře právě ti, kterým o žádné oteplení nešlo, dokonce je dlouho popírali. Šlo jim spíš o peníze a o výrobu šidítek pro lidi, aby je i sebe nějak zabavili, většinou hodně bezohledně. Následky podle toho vypadají: cirkus a bordel (omlouvám se cirkusákům a prostitutkám, myslím to v přeneseném významu). Moc bych do toho nemíchal politiku, různá místa politického spektra tento problém jenom různě zabarvují, liší se v jiných parametrech (kvůli kterým je třeba možné volit zelené i při nesouhlasu právě s jejich ekologickým programem). Není už ale rozumné, když dost lidí chce dál oteplovat tou nejneekonomičtější a nejškodlivější technologií, tedy autama, a současně si chce pořizovat klimatizaci, o to víc, jak roste síla oteplování. Tak chtějí ohřát nebo ochladit? Ve výsledku ohřívají právě tím, že chladí, což je anaximandrovské až hérakleitovské. Klimatizace spotřebuje hodně energie a ta se z větší části pokryje z fosilních paliv - ale je to postup hodný živočicha, který sebe prohlásil za moudrého a za zdroj hodnot?

 

   Předcházející výklad, který se pokusil o pohled na globální oteplování z pozice ne zcela obvyklé, je snad ospravedlněn tím, že my většinou nevidíme nejen následky svých činů a rozhodnutí, ale ani jejich příčiny. Obojí si nějak konstruujeme, abychom si udrželi představu o tom, že to rozhodujeme my. Trvám na tom, že představený popis je věcný. Abych jej tedy dokončil, tak pouze upozorním na dva specifické kulty soudobé civilizace: kult daňového poplatníka a kult auta. Kultovní objekty jsou kultovní tím, že nepotřebují zdůvodnění, ale že se jimi zdůvodňuje vše ostatní. Ve jménu daňového poplatníka se prostředky distribuují směrem největšího cirkusu, otepluje se ochlazováním. Ve jménu auta je možné skoro cokoliv, ostatně, vždyť samo to slovo se rozšířilo právě až ve tvaru, který řecky znamená „samo“ (latinsky „ipsum“, jde o svébytnou ipsaci). Kvůli autům se s našimi městy dělá třeba i to, co se dřív dělalo jen s městy poraženými: solí se. A kdo že je tím vítězem, který solí? Ipsující sluhové aut. Krom této pěkné symboliky je to navíc opět anaximandrovské až hérakleitovské, protože ta sůl se nakonec dostane do moře, kde kompenzuje úbytek salinity způsobený táním ledovců. To je rovnováha světa.

   Nezbývá než doufat, že se vždycky najdou lidi, kteří se takovýchto kultických praktik neúčastní s bezvýhradnou náruživostí, byť by se někteří z nich třeba i občas svezli autem a platili daně. Je těžké je úplně vyhubit reklamou, neboť přirozenost se obnovuje z vlastních sil. V této naději je i naděje naší civilizace, ať už s oteplováním (jak bych si ve skrytu duše přál) nebo bez něho. Ostatně, jak říkal Hippokratés: Přirozenost si vystačí ve všem.

 

 

Zdeněk Kratochvíl, 2007