Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

Na stopu vedle informační dálnice

(Pepíček, Prométheus, Velké bohyně a Hermés)

Pepiček byl z celé té filozofie tak nešťastný, že se vypravil za Prométheem, aby od něho vyzvěděl, proč vlastně lidem přinesl božský oheň a s ním i myšlení. Nešlo mu do hlavy, proč lidé udělali z filosofie tu svoji filozofii. To první se dá přeložit jako náklonnost k něčemu moudrému. To druhé se dá nejpočestněji přeložit tak leda jako náklonnost k temnotě nebo náklonnost k mrákotám, neboť nic slušnějšího slovo zofos znamenat nemůže. Nejen Sísyfos, ale každý ten filozof, mu připadal jako násilník nebo podvodník, který má příliš sebevědomí a ještě nabádá ostatní k téže ztrátě ostychu.

No jo, ale kde hledat tu kavkazskou skálu, ke které je Prométheus přikovaný? A jak se k ní pak dostat? Věděl, že by mohl použít informační dálnici, doporučovanou jako „rozšíření našich smyslů". Jenže na dálnici člověk nezažije moc skutečného, například se tam sotva potká koza, natožpak živá batolící se želva. A že by to byla extenze smyslů? Vždyť ty smysly máme jako způsoby kontaktu se skutečností, s přirozeností! Ta extenze by ho dovedla spíš k reklamě a v nejlepším případě k nějaké komisní dialektice. Schválně si to zkusil s „kozou", „želvou", s „Prométheem" i s „mladými bohy" - a nestačil se divit. Tak vyrazil na Východ raději stopem, vybaven pouze geometrickou znalostí o směru a přibližné vzdálenosti. Snad ho k Prométheovi dovede ten pták, co mu za trest pravidelně létá klovat dorůstající játra.

Jak se Kavkaz blížil, tak klesala jistota čehokoliv. Nu, nejen uprostřed rozbouřeného moře, ale i tady na polopouštích za pohořím Tauros by bylo dobré místo k nějakému sezení Komise! Jednoho rána však konečně uslyšel křik raněného Prométhea. Ale co se to děje? On nenadává sobě nebo Diovi, nýbrž mladým bohům! Spílá Apollónovi, že ze samé náklonnosti k přesným a věčným věcem spískal tu lidskou filozofii, když se mu prý řízení filosofie mezi lidmi vymklo z rukou. Zvlášť nemůže přijít na jméno Hermovi: „Ten ..... si pro své zábavy používá úplně všeho! Zatímco já tady trpím proto, že jsem lidem přinesl Diův božský oheň, tak on svým klůckem rozdělává a zapaluje cokoliv kdekoliv, vodí lidi po divných cestách a nic se mu za to nestane! Dokonce měl ještě tu drzost, aby za mnou přišel vyjednávat Diovým jménem. Snad jsem měl Diovi ještě radit, jak by si udržel ohroženou moc? Nikdy!"

Postupně se stává pochopitelným, že játra Prométheovi neužírá nějaký pták, nýbrž filozofie, ať už jde o metafyziku, filozofii managementu, vědy nebo reklamy. Filozofická hra na filosofii se tváří vznešeně, učeně a nesrozumitelně. Začíná to vymýšlením zvláštních slov a končí to zmatkem, nudou a zdáním učenosti. Zatímco vychovaný člověk říká "nikoliv" místo "hovno", tak mudrlant říká "existuje" místo "je", mluví o "jsoucnu" místo o "něčem", dokonce o jakémsi "bytí"; místo toho, aby normálně řekl, že něco je. Takovými zvyky obmotá sebe i ostatní, kteří sice zdravě tuší, že to je nějaké divné, ale ocitají se v zajetí téhle hry. Dobrá je však jenom taková hra, kterou všichni zúčastnění hrají dobrovolně a s chutí. Jenže filozofové zavedli logiku proto, aby spoutali přírodu i rozum ostatních lidí. A ti z filozofů, kteří si hrají na filosofy, se pak tou logikou snaží spoutat taky své vlastní myšlení - v naději, že díky takovému sebevykleštění dojdou ke spáse ve vítězné Pravdě. Podobně postupují taky právníci, politici a obchodníci. Játrům to rozhodně nesvědčí, jako ostatně ničemu, co je živé a umí růst. Naštěstí se však přirozenost dokáže sama hojit a rány, které utržila, mohou zarůstat.

Prométheovi je teď líto i želvy, kterou lidé proměnili v klubko aminokyselin - a ani to jim nestačilo, tak i ty aminokyseliny považují za jakési kombinace něčeho divnýho v ničem, které přitom má moc divnou povahu. Apollón jim k tomu ještě dává přesnost a Hermés se tím baví! A za mystiku teď lidi považují mudrování nad podivností toho, co sami vymysleli - nebo dokonce ztrátu zbytku důvěry ve své smysly -, místo aby vnímali, o co jde třeba v želvě. Nejspíš za to můžou právníci, politici a obchodníci, kteří pomátli i ostatní lidi, aspoň ty z nich, co taky touží po zdání moci. Kdyby to býval byl věděl, zacházel by s tím ohněm opatrněji. Není nakonec stejně hloupý jako jeho bratříček Epimétheus? Ten přece vždycky napřed jedná a pak teprve myslí, pokud vůbec. Právě proto musel on, prozíravý Prométheus, nějak napravit to, že Epimétheus rozdal všechny pořádné zuby, drápy i skoro všechnu srst mezi zvířata a na lidi už nezbylo. Jak to ale měl napravit jinak?!

Proč má přirozenost takhle trpět, proč má být vydlabávána právě zneužitím lidských možností? Na takovou otázku Prométheus zase jenom strašně křičí proti Diovi a všem mladým bohům a slibuje jim strašlivou pomstu: „Zeus padne, jen co přijde Héraklés! Pak se znovu vysměji i Hermovi!"

Pepíčkovi se z toho udělalo úplně nanic. To má svobodu očekávat od toho násilníka, který zranil dokonce i moudrého lékaře Cheiróna? To má důvtipného a veselého Herma zradit jenom proto, že je dárcem šikovnosti a pronikavosti? Vždyť Hermés dokáže hravě přecházet mezi důvtipnou moudrostí, hravým vtipem i důvtipným kšeftem. Hermés je dárcem těchhle možností, proto mezi nimi umí hravě přecházet, což někteří lidé po kouscích napodobují. Jenže, co je patřičné bohu, není patřičné volu! A co je u boha půvabné, může být u člověka ohavné. U lidí z toho většinou vzejde jen spojení nápodob moudrosti s kariérou nebo s hamižností. Omluvou lidí je, že něčím se živit musí. Ale kvůli tomu snad nemusí ničit radost ze života všem ostatním, lidem i zvířatům.

Čemu by Héraklovo vítězství nad Diem prospělo? Tak leda kultu tupého násilí, pracovitosti a sebevědomí! Želvě rozhodně ne. Ten by ji nevydlabával kvůli hře na lyru, ale kvůli svačině mezi pracemi! Zaslouží si čest za vyčištění toho Augiášova chlíva, za boj s kovovými ptáky i za spoustu jiných činů, ale vládnout bohům a světu? To by dopadlo ještě hůř! No, to naštěstí není naše starost, on už si Cheirón nějak pomůže a snad tím pomůže i Prométheovi.

Kde ale jsou ti kurážní mladí bohové? Proč nepřicházejí k trpícímu Prométheovi, aby mu vyložili, že jim křivdí? No, nejspíš asi mají své starosti a radosti mezi lidmi. Přicházejí však tři Velké bohyně: Hekaté, Afrodíté a Artemis. Artemis se představuje jako paní želvy, ale nejen té. Představuje se jako ta, která všechno živí a zprostředkovává. Díky ní je přece v přírodě život sám sebou a ne podle Komise, takže i Prométheovi mohou játra stále dorůstat, což ostatně musela i Komise uznat. Afrodíté předstupuje jako dívka z Kypru a ujišťuje Prométhea, že přes všechny lidské kejkle s božským ohněm a přes všechny Komise a kocourkovská opatření lidstvo jen tak nevyhyne. Předstupuje Strašlivá Hekaté, paní všech křižovatek: „Božský oheň je jenom jeden, ať už jej někdo snáší z nebe nebo rozdělává kdekoliv na zemi, ať už bůh nebo člověk. Každý oheň a každé smísení je křižovatkou smyslů a jejich zdroje; křižovatkou potravy duše a toho, k čemu má být užita; křižovatkou pádu a povstání; vzniku a zánik u." Poté se Artemis proměňuje v ikonu Marie Panny, Afrodíté v půvabnou dívku a Hekaté mizí z dohledu běžných lidí.

Konečně přicházejí také mladí bohové. Hermés - tentokrát v podobě podomního počítačového technika - všem oznamuje, že i nově zřízenou informační dálnici shledal jako zábavnou, a že rád vstupuje také do virtuálního světa, aby tím zkoušel obohatit svět skutečný. Prý mu už byl zřízen krám s adresou: www.fysis.cz/Hermes/.

Zpátky na obsah           Souvisle číst