Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

Necítí, tedy je.

(René Des Cartes, Pierre Gassendi, jezuité, britský kancléř, vědci, Vladinír Iljič, želva a Pius IX.)

Nábožný vojenský inženýr René Des Cartes je přímo před zraky nově osvícené Komise pokoušen kanovníkem Gassendim. Pan René však ví, jak správně poznávat. Ví také, jak se na světě pomocí geometrie a strojů zařídit, abychom se už nemuseli obávat bažin, které ohrožují naše zdraví. Ve vítězné bitvě na Bílé Hoře byl na té správné straně, definitivně správným způsobem dokázal existenci Boha i nesmrtelnost lidské duše, právě jemu zjevil anděl povahu světa a povahu poznání. Pan René ví dokonce i to, že je! Dokonce ví, že to je tím, že myslí! Dokonce ví, že toto je základem všech ostatních jistot. Toť vskutku vítězná myšlenka metodické skepse!

A zrovna jemu bude nějaký profesor a kanovník dělat kašpařiny s chozením sem a tam před svědky - a přitom ještě tvrdit, že chodí, tedy je. A ještě se ho bude drze ptát, zda on je i tehdy, když zrovna nemyslí! Učitel pána Des Cartes, veleučený Fracisco Suárez z Tovaryšstva správně podotýká, že bude dobré si na takového theologa pořádně posvítit: „Nesrovnává se s důstojností kanovníka římské církve, aby svoje bytí zdůvodňoval svým posunováním, pouhou lokomocí svého těla, které podléhá rozkladu! Vyslovuji důvodné podezření, že ve skutečnosti jde o stoupence zhoubného Epikúrova atomistického učení a zakukleného materialistu, který by podle své nauky ani nebyl, neboť by byl pouhou nakupeninou atomů, které jediné považuje za jsoucí."

Profesor Pierre Gassendi má ovšem pro strach uděláno: „Chodím, tedy jsem! Neplyne z toho, že jsem základem jistoty něčeho jiného, to uznávám. Zato pán René jest pouze díky tomu, že myslí - ostatně i v té vítězné bitvě pracoval u kanónů jenom geometricky -, a proto si myslí, že všechno ostatní je jisté jenom díky němu - nebo aspoň díky tomu, že on myslí."

Pán Des Cartes se ostře ohradil: „Myslím, takže jsem. Ostatní je jisté až díky této struktuře mysli, samozřejmě že ne díky mé osobě, která není ani hodna tak velikého zjevení rozumu. A z posunování tělesné schrány jeho milosti neplyne nic jiného než pohyblivost této schrány v kontinuu."

Profesora a kanovníka jen tak něco nevyvedlo z míry, neboť si byl jistý svou loajalitou: „Pánové inženýři, vy si myslíte, že vaše konstrukce jsou tím, co proměňuje svět. Omyl! Jsou jen nástrojem v rukou našich, to jest v rukou pomocníků Neomylného Nástroje Prozřetelnosti! A Mistr Suárez je poslední, kdo má co mluvit o nějakém materialismu, neboť byl první, kdo v Metafyzice výslovně napsal, že hmota existuje. To nenapadlo ani Démokrita! A pán René by měl přiznat barvu toho anděla, který mu zjevil naprostou mimoběžnost duše a těla!"

Pán Des Cartes sdělil Komisi, že anděl měl sice barvu černou, ale to že je nejspíš tím, že to bylo ve snu. Nikdo však nemůže nic namítat proti tomu, že duše je věc myslící (res cogitans), zatímco tělo věc rozsažná (res extensa). Ergo duše není rozsažná a není v prostoru, zatímco tělo nemyslí, pouze jest pohybováno duší, jak pravil už Mistr Suárez, Andělský Učitel i Aristotelés. Na rozdíl od nich ovšem on sám čerpá tuto jistotu z přímé evidence myšlené myšlenky a ne opisováním!

Pan Blaise Pascal se nesměle dotázal, jakže ta duše pohybuje tím tělem, se kterým nemá vůbec nic společného. Předvedl důmyslnou skříňku s kolečky, která po zatočení kličkou dokázala sčítat vícemístná čísla, a prohlásil, že taková je sice možná povaha tělesnosti, ale že v případě člověka se lidská svoboda nemůže odvíjet od točení kličkou, nýbrž od spolupráce s Prozřetelností a od vlité intuice. Přítomní pánové z Tovaryštva jej však umlčeli odkazem na svoji vůli, která nemusí být pohybována odnikud jinud. Dodali také, že v jejich speciální metafyzice „O světě" (Metaphysica specialis de mundo) sice hmota opravdu existuje, ale roli prvotní příčiny má stále duch. Přísedící Vladimír Iljič to pilně zapsal do svých Sešitů a po způsobu Aristotelově z toho učinil základní filozofickou otázku.

Pán Julien Offray de La Mettrie zase dokazoval, že povahu stroje má nejen každá živá bytost, ale i člověk. Vycházel přitom z vlastního pozorování ve vyšší společnosti - a nikoliv z poznání sebe sama, neboť nebyl vyznavačem Apollónovým, ba ani stoupencem Augustinovým, nýbrž důsledně geometricky myslícím duchem (pardon: strojem).

Hrozbu nedůstojné různoběžnosti evidentních jistot jednotlivých inženýrů, mystiků, jezuitů a církevních hodnostářů se pokusil odvrátit sám britský kancléř. Francis lord Bacon of Verulam doporučil opatrnost při všem, a to včetně zkoumání. Zopakoval staré dobré argumenty skeptiků a připomněl, že opatrnosti není nikdy dost nejen v politice a v ekonomice, nýbrž i ve vědě a filozofii. Připomněl, jak obtížné jsou experimenty s tokem peněz, po kterých se nastydnul v Toweru, i experimenty s tokem tepelné energie, při kterých se ještě fatálněji nastydnul v laboratoři. Na to mu ovšem Teutonský Duch Hegel opáčil, že absolutní duch se vtělí ve zcela jiném státě a určitě ne v Británii, leč Marx jej obrátil z hlavy na nohy, načež továrník Engels zapěl paián na práci, která polidštila dokonce i opici: „Když ještě bydlel v doupěti, po stromech musel lézt, práce ho z toho vyvedla, k socialismu přivedla, buď práci čest!" Svatý Benedikt se obrátil v hrobě, když uslyšel tuto parafrázi druhé poloviny svého řeholního pravidla.

Teprve sir Isaac Newton obrátil mysl přítomných zpátky k Pravdě, totiž k nekonečné prázdnotě, která je sensoriem božím, v němž se všechno tělesné pohybuje tak výhodným způsobem, že to lze dobře počítat, neboť hmota je naprosto líná a vždycky jenom čeká na to, odkud ji něco šťouchne. Jeho žáci však v témže výkladu pokračovali i bez toho sensoria, takže prázdnota byla uchráněna jakéhokoliv významu - a hmotné body také. Velmistr Vysoké Lóže z Londýna sice proti takovému výkladu Velkého Odkazu chvíli protestoval a tvrdil, že bez počátečního popudu, který provedl Velký Hodinář Světa, by to celé nechodilo, ba ani navzájem neštimovalo a dožadoval se dokonce vztyčení Chrámu Vědy, ale v praxi se to omezilo na chrámy prezidií. Ostatní v něm totiž spatřovali zakukleného scholastika a mystika a dovolávali se ověřování všech výpovědí podle laboratorních protokolů, což Felixe Edmundoviče Dzeržinského přivedlo k myšlence „Důvěřuj a prověřuj" a založil Čeku. Ta předběhla dobu už samotným svým principem: „Jasná hlava, planoucí srdce a čisté ruce!"

Všem už bylo jasné, jak Pravdu spolehlivě a přesně poznávat, ale o tom, díky čemu je to možné a o čem to celé je, si myslel každý něco jiného, nejčastěji ovšem nic. Zasedání Komise by tak možná bylo ohroženo v samotné své objektivitě, kdyby přítomní sociologové neprovedli výzkum veřejného mínění o té věci. Díky nim bylo veřejné mínění o Pravdě známo objektivně, to jest tak, jak to sociologové usnesli. Naštěstí přišli i reportéři a požádali o skupinové foto. Před jejich objektivy se všichni ti inženýři a spasitelé lidstva rychle shodli alespoň na jedné objektivní myšlence: „Co necítí, to je."

Želvě ovšem tuto Pravdu nikdo nezvěstoval, neboť osvěta zatím byla stejně jako právo určena pouze lidem. Proto si užívala jarního sluníčka a čerstvých výhonků, aniž by si lámala hlavu s tím, zda je proto, že si toho užívá, nebo proto, že leze, a zda je tím něco garantováno jako spolehlivé. Netušila, chudinka, ani to, že lidi si brousí zuby na její užitečný krunýř, který je přece stejně jako cokoliv jiného na světě jen jednou z položek materiálových zásob. Ve své nepoučenosti také nevěděla, že její pocity jsou pouze subjektivní, a jelikož na rozdíl od lidí subjektivitu nemá, tak že tedy nejsou. Nevěděla, že to v ní, co objektivně jest, tedy to mechanické, nevnímá ani necítí. Nebyla poučena ani o tom, jak má replikovat svůj genom, takže to dělala zcela amatérsky a neodborně. Proto byl dostatek želv už jenom v místech, kam nedosáhla osvěta lidí.

Lidé se nejprve pustili do hubení vodníků, rusalek a hejkalů. V tom se totiž pan učitel, pan starosta a pan farář dobře shodli. Pan farář se později škaredě divil, že to, co tak dobře zabíralo proti této havěti, funguje i proti jeho náboženství. V nouzi se obrátil o radu k nadřízeným a v odpověď mu Pius IX. poslal petici o naprosto zaručené racionalitě všech článků víry pravého náboženství, pokud to není některé mysterium stricte dictum, jejichž stručný a přitom úplný výčet byl přiložen. Pak se lidé pustili do hubení čehokoliv.

Posledním úderem proti želvě však bylo to, že se ji teď někteří lidé pokoušeli chránit po svém způsobu: totiž místo toho, aby před držiteli Pravdy ochránili sami sebe. Nyní měla i ona jednat podle lidských smluv, neboť při své negramotnosti mohla s lidmi sama jen těžko vyjednávat. V nejvyšší nouzi si dlouhověká želva vzpomněla na vítězství v Zénónově rekonstrukci. Tušila, že v tom byl nějaký podraz, ale tušila taky, že by to snad šlo i nějak opravdicky. To, čím opravdu je, to přece žádná lidská zchytralost nikdy nechytí! To, čím je, sice může být různě škádleno od dětí a bolestivě používáno od kumštýřů, ale držitelé Pravdy ji nedoběhnou a inženýři z ní chytí jenom matematický popis krunýře! A právníci? Ti ať se jdou i s politiky vydlabat!

Hvězdy zatím nepřestaly svítit a dokonce ani na Luně není viditelný ani srp a kladivo, ba ani nápis „Coca cola, to je ono!"

Zpátky na obsah           Souvisle číst