Obsah Předmluva 7 Gnóstické dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Stará gnóse a nové objevy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Evangelium pravdy 15 O textu Evangelia pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Evangelium pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Česko-řecký rejstřík k Evangeliu pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Pád a spása podle Evangelia pravdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 List Rheginovi neboli Slovo o zmrtvýchvstání 55 Přílohy 79 Gnóstický přístup ke skutečnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Dej nám už dnes tu úrodu z nás, která je mimo jsoucnost . . . . . . . 84 Podstata archontů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Kléméns Alexandrijský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Chvála gnóse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Kristus Spasitel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Gnóstická liturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Literatura 102 EVANGELIUM PRAVDY EVANGELIUM PRAVDY Zdeněk Kratochvíl Herrmann a synové 1994 Oc Zdeněk Kratochvíl, 1994 Preface Oc Jan Bouzek, 1994 EVANGELIUM PRAVDY Připravil Zdeněk Kratochvíl. Předmluvu napsal Jan Bouzek. Vydalo nakladatelství Herrmann & sy- nové jako svoji 18. publikaci v Praze roku 1994. Sazba zhotovena programem TEX. Doporučená cena (včetně DPH) 37 Kč. Předmluva Všechny epochy dějin lidstva znaly vedle běžně dostupných způsobů náboženské (později též filosofické) zkušenosti ještě další, hlubší poznávání duchovního světa. Tyto způsoby nebyly nikdy jednoduché, vždy vyžadovaly přípravu a v mysteri- ích předkřesťanského světa byly obvykle realizovány pomocí zasvěcovatele, guru, mystagoga, který žáka do vyššího poznání inicioval. Řecká mystéria byla pozdním květem starobylé tradice. Mnozí řečtí filosofové, zejména Hérakleitos a Platón, ale např. též Pythagoras či Empedoklés z Akragantu představují svými učeními pokusy o filosofické uchopení mysterijního poznání, o jeho převedení do řeči fi- losofie, odpovídající tehdy novému stavu lidského vědomí. V době blízké Kristovu působení na zemi ztrácela již stará mystéria větší část svého významu, ale přesto umožňovala dosud hlubší poznání duchovních skutečností: tři mágové od východu se přišli poklonit malému Ježíškovi, protože pochopili význam této události, který byl ostatním dosud skryt. Podobně do- sahovali hlubšího poznání předchůdci křesťanství essénští, mezi kterými vyrostl Jan Křtitel. O essénských přinesly mnoho nových poznatků rukopisy nalezené u Mrtvého moře, o nichž byl český čtenář již informován jinde; tato knížka při- náší české překlady základních gnóstických děl z rukopisů objevených nedaleko sudánské hranice v Nag Hammádi v jižním Egyptě. I když dochované rukopisy přinášejí dosti neumělé překlady z řečtiny do koptštiny, přece jen umožňují po- prvé podrobnější pohled na křesťanskou gnósi, která v pojetí Klémenta Alexan- drijského byla vyšším stupněm křesťanského poznání než víra (pistis): víra byla v jeho formulaci předstupněm pravého hlubšího poznání (gnósis). Správná gnóse byla tehdejší době přiměřenou cestou k vyššímu duchovnímu poznání, cestou stojící uprostřed mezi starším světem mysterií a pozdějšími eso- terními křesťanskými proudy, jakými byla na západě zejména společenství známá z legend o svatém Grálu a o kulatém stolu krále Artuše. Spojovala v sobě tra- dice starozákonní s tradicemi řeckých mysterijních náboženství a řecké filosofie. Způsob myšlení nejlepších gnóstiků byl filosofický, ale bez fixované struktury a náboženských dogmat, která zformulovali pozdější církevní otcové. Scientistická věda hledá mezi těmito proudy jen vnější spojení prostřednictvím dochovaných psaných pramenů, ale takové bá- dání poskytuje jen povrchní odpovědi. Všechna opravdová esoterní poznání se dopracovala obdobných výsledků, neboť koneckonců čerpala své poznatky z téže základní duchovní skutečnosti, i když k ní přistupovala z jiných hledisek, jak bylo přiměřené té které době, té které kultuře. Vstup do duchovního světa za účelem esoterního poznání vyžadoval vždy dů- kladnou morální přípravu, bez které se mohl výsledek zvrhnout: příkladem byla šílenství těch římských císařů, kteří si zasvěcení do mysterií vymohli násilím. I v gnósi existovali vedle pravých gnóstiků takoví, kteří chtěli zneužít získaných schopností k osobní slávě, bohatství či ješitnosti. Takové představitele zdege- nerované, zvrhlé gnóse oprávněně kritizovali církevní otcové. Stezka k vyššímu 7 poznání je nebezpečná. Každý, kdo se po ní vydává, musí vždy napřed učinit dva kroky ve svém morálním vývoji, aby mohl učinit jeden správný na cestě poznání. Sobectví, ješitnost, snaha vyvýšit se nad druhé, manipulovat s nimi, snaha porazit své soupeře vedou pouze ke katastrofám. Cítil to např. i Karel Čapek v Továrně na absolutno a s jistou oprávněností to pociťovaly i církevní autority ve své kritice gnóse i pozdějších esoterních duchovních proudů. Strach před živým Duchem, který vane, kam chce, a snaha o zabezpečení monopolu vlastní moci hrály ovšem také svou úlohu při církevním potlačování esoterních hnutí, mezi jinými i gnóse. Zdeněk Kratochvíl je uznávaným odborníkem ve studiu gnóse: nesměřuje k povrchnímu scientistickému popisu, snaží se dobrat do hloubky tématu. Má schopnost vcítit se do tehdejšího způsobu myšlení gnóstiků v souvislostech pr- votní církve, skrze řeckou filosofii i církevní otce. Proto se jeho překlady gnós- tických spisů natolik přibližují originálu, nakolik je to dnes možné. V dnešní době, kdy se spirituální renesance stává centrálním úkolem doby, nabývá zvláštní aktuality také studium esoterních společenství a stezek k duchov- nímu poznání minulých dob. Obnova spirituality takovým způsobem, abychom znovu obsáhli svým vědomím nejen svět smyslový, ale i duchovní, jeví se být nezbytnou podmínkou překonání dnešní krize. Studium gnóstických rukopisů by mohlo být jednou z pomůcek k nastoupení této cesty. Jan Bouzek 8 "Valentin ve své homílii píše: Od původu jste nesmrtelní, jste děti věčného života. . . " (Klémens Alexandrijský, Strómateis IV, 13,91) Gnóstické dědictví Gnósis je řecké slovo, které znamená "poznání", přesněji: "známost". Tímtéž slovem se označuje i celé duchovní hnutí nebo spíše styl duchovní orientace, který lze historicky sledovat od l. st.př.n.l. Gnóse jakožto hnutí se vyvinula v těsně předkřesťanské době a svůj zlatý věk prožívala kolem poloviny druhého křesťanského století. Podhoubím gnós- tických proudů bylo alexandrijské hellénistické Židovstvo, židovské heterodoxní skupiny, orientální i řecká mysteria a pozdně hellénistická filosofie, zvláště stře- doplatónská, stoická a neopýthagorejská. Různé gnóstické proudy se vyvíjely nejprve v kontextu hermetickém a pak se brzy setkaly s křesťanskou zvěstí. Předkřesťanskou vrstvu gnóstického hnutí nám představuje zachovaný Naassej- ský traktát. Kontakt gnóse s křesťanskou zvěstí byl rychlý ale nejednoznačný. Mezi mo- tivy tohoto kontaktu byla jak upřímná touha po duchovní dokonalosti a úpl- nosti, tak pochybná magická snaha po duchovní i světské moci, jejíž ozvěnu známe např. z legend o Simonu Mágovi. Dalším zdrojem podivností bylo de- struktivní pojetí světa vycházející z některých heterodoxních židovských sekt (odkud pak vliv na Setovskou gnósi) a také fanatické genealogie duchovních sfér, které mají původ v lidové snaze vyslovit konečně naplno a rovnou, jak to s tím duchovním světem vlastně je. V gnóstických proudech l. až 3. st. skutečně najdeme všechno možné. Referáty většiny církevních Otců 2. a 3. st. o gnósi jsou většinou ostře kritické (tak zvláště Hippolytos Římský, Eirénaios z Lugdunon = sv. Irenej, Epifanios ze Salaminy) a patrně ani moc nepřehánějí. Jejich referáty až překvapivě zapadají do moderních textových nálezů. Stačilo vybrat magické a fantastické podivnosti z mnohotvarých proudů gnóse. Umírněně kritický je i zachovaný spis "Proti gnóstikům" řeckého neoplatónského filosofa Plótina, ne- křesťana z 3. století. Ona neblahá skupina gnóstických proudů má své skryté pokračování prostřednictvím různých podob pseudohermetismu až do moderní doby. Vedle tohoto extrému však lze ve 2. st. sledovat jakýsi střední proud křes- ťanské gnóse, která sice bude vytěsněna z církevních obcí a následkem toho brzy zanikne (nebo její dědicové poklesnou ve 3. st. do dekadentních poloh), ale přesto jednak významně ovlivní vznikající církevní theologii, jednak sama zanechá du- chovní dědictví, jehož textový odkaz bude objeven ve 20. st. Tento střední proud křesťanské gnóse reprezentují jména jako Valentin, Hérakleón a Theodotos a texty jako Evangelium pravdy, List Rheginovi -- O zmrtvýchvstání, Tomášovo evangelium a jiné. Tato duchovní podoba gnóse má ve 2. st. svou mimokřesťan- skou paralelu žijící v prostředí alexandrijských hermetiků. Část souboru jejich kanonických řeckých textů se zachovala -- nebyla nikdy ztracena a o jejich tisková vydání se zasloužili už renesanční platónici (zvl. M. Ficino). Někde na pomezí mezi středním, duchovním proudem křesťanské gnóse a blasfemiemi i fantazií okrajových sekt působí skupiny a jednotlivci, kteří po sobě zanechali 10 také texty, jako např. Hypostase archontů nebo Filipovo evangelium, nalezené také ve 20. st. -- nebo spis Pistis Sofia. Gnóse zapůsobila i v církevním prostředí, přestože žádný z nekanonických křesťansko-gnóstických textů nevznikl před sepsáním Janova evangelia koncem l. st., které je časově posledním plnohodnotným spisem kanonického Nového zákona. Gnóse je přítomna už v kanonických spisech Nového zákona, ale jen okrajově jde o vliv dobových gnóstických hnutí -- a i ten se omezuje spíše na formální užití některých slov u Pavla nebo na styl vět či veršů v Janově Prologu nebo v christologických hymnech Pavlových epištol. Významnější než tyto okrajové vlivy je v Novém zákoně styl gnósticky křesťanské duchovní orientace, patrně dost nezávislý na gnóstických hnutích 1. století. Tento duchovní styl se bude nej- prve podílet na formování církevního křesťanství a pak bude církví výkladem nebo už překladem posvátných textů postupně eliminován. Sám řecký novozá- konní text tím však nebyl dotčen a je s nepatrnými výjimkami velmi dobře zachován z doby před propuknutím těchto sporů na konci 2. století. Gnóse se významně podílela též na formování církevní theologie ve 2. až 4. století, a to hned několika způsoby. Nejpodstatnější byla patrně myšlenka Klémenta Alexandrijského, že křesťanská gnóse je svorníkem pouhé víry a filoso- fického intelektu. Gnóse sice nevzniká syntézou víry a filosofie, ale je-li duchovní cestou založenou na víře gnóse dosažena, pak obsahuje i filosoficky relevantní prvky a vybízí k dalšímu filosofickému myšlení i k mystice víry, když přechází v božskou lásku. Další generace řeckých křesťanských theologů (počínaje Órige- nem) to už pochopila tak, že theologie je aplikací filosofie na témata víry. Gnós- tické motivy jsou přítomny v řecké patristice většinou nepřiznaně a probleskují jen při některých tématech. Ale i v tomto církevním rámci se objevují renesance některých gnóstických hledisek, např. u Grégoria z Nyssy (4. st.) a u Maxima Vyznavače (7. st.). Podobně tomu bude i ve středověké mystice, včetně latin- ské. Současně ale od rané doby působí snaha po úplné eliminaci gnóstických motivů z církevní theologie, která se opírá o čistě nástrojové užití filosofie při "dokazování pravd" a vrcholí ve scholastickém aristotelismu či averroismu. Tolik o vnějším pohledu na gnósi. Důležitější je však vnitřní hledisko: jaké je to poznání, ta známost, o které mluví gnóse? To by nás mohlo přivést od sledování různých gnóstických hnutí k naslouchání vlastní gnóstické zvěsti. Poznání, o kterém svědčí gnóse, je poznání Boha. Ne však poznání o Bohu, ale známost Boha, známost vlastního božství, jako vlastního lidského původu či úkolu. Gnóse zkušenostně ví, že člověk je theomorfní. Proto se nebojí antropo- morfismů v řeči o Bohu a tím méně v řeči o světě. Člověk vzešel z Boha, jediný božský člověk -- ať už je to Adam v gnóstickém výkladu Genese nebo platónsky pochopená idea lidství vzešlá přímo z nerozlišeného Jednoho k Jeho obrazu a podobě, idea, podle které se pak na zemi rodí jednotliví lidé. Božský člověk se postupně blíží Zemi a pozemský člověk uskutečňuje božské. To provází gnóstic- kou duchovnost od nejstarších doložitelných předkřesťanských forem po výklad stvoření člověka podaný svatým Grégoriem z Nyssy a pak znovu v renesanci. Skrze tohoto božského Člověka je stvořen svět, jak to plně zaznívá ještě v církevním dogmatu: 11 "Per quem omnia facta sunt." "Skrze něho všechno je stvořeno." Božský Člověk se zrodil -- vyšel -- z mimojsoucího Jednoho, je Synem božím, skrze něhož vzniká svět. Božský Člověk je theomorfní a veškerenstvo je božsky antropomorfní. V tomto prostředí se pak rodí lidé. Pro naše myšlení proto nemá být příkladem něčeho jsoucího neživá věc (po- kud taková vůbec je a nevymysleli jsme si ji tak pro usnadnění naší zvůle), ale živý člověk, žijící v bytostném vztahu k svému vzoru a původu, k božskému Člověku; ve vztahu ke svému životnímu úkolu, k vtělení božství. To dává klíč k výkladu světa. Svorníkem mezi vším, co jest (vším světským a předměto- vým jsoucnem) a mimojsoucím Jedním je Syn boží, Člověk, "Kámen na vrcholu klenby". Taková duchovní orientace se vyvazuje ze starých duchovních sil magie a kultovních obřadů. Odkládá je jako nepotřebné, neboť zná cestu přímou a sobě vlastní, cestu probouzení ducha, jasu vědomí, cestu skrze hlubinu sebe (zde je styčný bod gnóse s apollónskou i s filosofickou tradicí). To vše je úkolem: hlubina vlastní bytosti je obtížně přístupná a je poznatelná mnohdy jen při aktuálním uskutečňování toho, na co člověk poukazuje jako na svou vyšší možnost. Tato přesažná orientace vůči budoucnosti je zase styčným bodem s vírou. Víra je tedy cestou, která vede k čemusi silnějšímu. Toto silnější pak už ví -- a nejen věří -- ví bytostně, ne pouze intelektuálně, i když také intelektuálně. Ví, pro- tože nachází budoucí věčnost v pravé přítomnosti otevřeného vědomí. Gnóstik není nutně věřící, ale tím ještě není v rozporu s vírou. Gnóstik zakouší a ví, má známost. Právě v tom vidí poslání člověka a jeho vývoje: nestačí už jen věřit a účastnit se obřadů. Toto poslání lidství nových duchovních sil vidí jako eminentně křesťanské. Vždyť právě Kristus otevírá plně tuto možnost; o této možnosti je dobrá zvěst, čili evangelium. Dokonce církevní nauka o Kristu říká, že je vtělený Syn boží; "plně Bůh a plně člověk". A gnóse i část církevní mystiky k tomu dodává: "Cokoli je v Bibli nebo v dogmatu řečeno o Kristu Ježíši jakožto uskutečněné a naplněné, platí o každém člověku jako možnost a úkol." Gnóstik už také nechce usmiřovat víru s vědou. Ví, že víra je pouze cestou a že obřady, kterými byla obklopena, patří už minulé epoše. Ví, že vědu musí vytvořit z hlediska zkušenosti gnóse, že nemůže přejímat ani upravovat vědu vzniklou aplikací formálního rozumu na ideálně mrtvé objekty zkoumání. 12 Stará gnóse a nové objevy Starokřesťanská gnóse, tak živá ve druhém století, se během několika lidských generací skryla pod povrch. Na jedné straně se skryla do církevní nauky, do mysticko-intelektuálního pojetí órigenovské theologie, která má navzdory čas- tému zavrhování Órigena samotného velký podíl jak na formování raně byzant- ského křesťanství, tak na formování dogmat, zvaných později katolickými. Na druhé straně se gnóse skryla do fantaskních nauk řady podivných sekt, z nichž některé přetrvávají v Orientě v naprosté izolaci až do středověku. Gnóse přestala být na dlouhou dobu něčím svébytným. Pro četné církevní Otce byla "mnohohlavou hydrou" -- a mnozí podivní dědicové starých gnó- stiků si takový název vskutku zasloužili. Současně ale žily gnóstické motivy uvnitř "velké církve": v Janově evangeliu a v jeho výkladech, v órigenovské spe- kulativní theologii, v řecké mystice. Někteří antičtí theologové si ještě pamatují na Órigenova učitele Klémenta Alexandrijského a na jeho "křesťanskou gnósi", k níž spěje z jedné strany víra a z druhé strany poznání, v níž se oboje spo- juje a vede k lásce, takže víra i rozumové poznání jsou pouze dvěma časnými přípravami" k věčné gnósi a lásce. Části gnóstických motivů najdeme i u tak vý- razně církevního autora, jakým je svatý Augustin. Četní mystikové středověku pak dokáží některá "skrytá zrnka gnóse" (jak říkal Kléméns) znovu probudit k životu, ale téměř vše je pak znovu smeteno velkou změnou světa, příchodem "nového věku ". Novověk chtěl svým rozumem poznat úplně všechno a v 19. století došlo i na starou gnósi. Začal výzkum gnóse z pozic pozitivistické historiografie. Kromě zcela nevhodných metodických předpokladů však tato snaha narážela i na nedo- statek textových pramenů. Až na několik drobných výjimek bylo celé studium odkázáno na referáty a sporé citáty u církevních Otců. Dvacáté století sice při- neslo brzy několik textových objevů, ale textů bylo ještě dlouho příliš málo a nálada doby ještě příliš cizorodá gnósi. Moderní doba přinesla novou proměnu myšlení a nové zájmy. Objevuje se i opravdový -- nejen faktografický -- zájem o órigenovskou theologii. Proměňuje se filosofie, psychologie i přírodní vědy. Vytváří se podhoubí nové gnóse a někteří myslitelé to říkají dokonce výslovně. Jeden z nich, Carl Gustav Jung, má pak největší zásluhu na tom, že pro novou gnósi bylo zpřístupněno poměrně rozsáhlé bohatství textů staré gnóse: Kodexy z Chénoboskia (= z Nag Hammádí). Prastaré papyrové kodexy však nenalezl v Horním Egyptě C.G. Jung osobně. Našel je divoký Arab Muhamad Alí el-Sammán u vesnice Hamra Dúm nedaleko Nag Hammádí, když se vracel z vykonané krevní msty. Přinesl si je domů, do vesnice Qasr, která leží na místě řeckého městečka Chénoboskion, z ptolemaiov- ské a římské doby. Tam byl velký klášter Pachomiův, centrum raného křesťan- ského mnišství, "sloup orthodoxie", křesťanství stylu Athanasia Velikého. Právě z knihovny tohoto kláštera soubor dvanácti papyrových kodexů a několika vol- ných papyrů s vysokou pravděpodobností pochází. Dokonce i talířek, kterým 13 byl hrnec se zakopanými rukopisy přikryt, pochází ze stejné dílny jako klášterní nádobí v Chénoboskiu. První cesta rukopisů z místa dlouhého úkrytu byla na místo jejich původu. Bylo to na podzim roku l945. Nálezce i jeho rodina za- cházeli s kodexy barbarsky, ale nakonec se část nálezu přece jenom dostala ke starožitníkům. V téže době podnikal Jung prostřednictvím renomovaných an- tikvářů rozsáhlé a nákladné pátrání s cílem najít staré gnóstické texty. Jako zázrakem narazil právě na první kodex z Nag Hammádí. Zařídil jeho dokonalé vydání i překlad do němčiny a kodex zvaný nyní Jungův se stal majetkem jeho institutu v Curychu. O vydání ostatních kodexů se už několik desetiletí snaží zvláštní komise UNESCO. Rukopisy jsou psány koptsky, tedy v jazyce, který je pokračováním staré egyptštiny. Byly napsány kolem poloviny 4. století (S. Giversen se pokouší o přes- nější dataci: r. 330 až 340) a asi v 9. st. ukryty před útoky Arabů z pouště. Uce- lená forma ukazuje na organizovaný opis starších předloh. I tyto předlohy pak předpokládají originál v jiném jazyce než v koptštině, ve velké většině případů pak originál řecký. Nedaleko místa nálezu gnóstických kodexů byly později nalezeny i jedny z nejstarších souvislých rukopisů Nového zákona. Jsou to papyry Bodmer XIV a XV, čili p 75, obsahující velmi kvalitní text Janova a Lukášova evangelia, z doby kolem roku 200. Nejen místo nálezu, ale i podobnost vnější úpravy ukazuje na to, že tyto novozákonní papyry byly součástí stejné knihovny jako gnóstické texty. Gnóstické kodexy z Chénoboskia obsahují desítky spisů. Je zde i koptský překlad části Platónovy Politeie (v 6. kodexu), který může sloužit jako měřítko kvality koptského překladu. Většinou je překlad hodnocen jako velmi nedoko- nalý. Podobné srovnání umožňuje i Tomášovo evangelium, neboť jeho malé části jsou známy i z řeckých zlomků z Oxyrhynchu. V kodexech lze potkat celou škálu různých typů gnóse: od zcela křesťanské gnóse valentinovského typu až po krajní gnósi setovskou. Za nejzajímavější považuji právě valentinovský okruh, a to jak pro jeho vnitřní hodnotu samotnou, tak pro úzkou souvislost s pokusy o harmo- nizaci gnóse a dobového církevního křesťanství. Mezi spisy tohoto okruhu pak vyniká Evagelium pravdy a jemu příbuzný krátký List Rheginovi. 14 Evangelium pravdy O textu Evangelia pravdy V prvním kodexu z Chénoboskia se jako třetí v pořadí, na stranách 16 až 43 nachází text nadepsaný "evangelium pravdy". Je to koptský překlad z řečtiny, pořízený v době, kdy se koptština teprve ustavovala jako literární jazyk, a to pod vlivem řečtiny. Jako část znaků svého písma užívá koptština řeckou alfa- betu a z řečtiny přijala i řadu filosofických, náboženských a kulturních pojmů. I v koptském překladu Evangelia pravdy zůstalo 64 různých řeckých slov ve 117 užitích, nepočítáme-li spojky a částice. Přesto je zde převzatých řeckých slov bohužel méně než v ostatních spisech kodexů. Malé fragmenty Evangelia pravdy obsahuje ještě dvanáctý kodex. Řeckou předlohou koptského překladu bylo pravděpodobně buď dílo alexan- drijského gnóstika Valentina asi z doby kolem roku 150 nebo dílo některého z jeho žáků z druhé poloviny 2. st. Je též možné, že Evangelium pravdy napsal někdo, kdo chtěl valentinovské gnóstické křesťanství harmonizovat s křesťan- stvím církevním lépe než Valentin sám. Předpokládám, že autor mohl být mezi valentinovci asi tím, čím byl přibližně v téže době mezi křesťany o něco málo cír- kevněji orientovanými Kléméns Alexandrijský: hledačem společných momentů církve a gnóse. Evangelium pravdy patří mezi texty chénoboskijského souboru, které mohou být dobře přijatelné i pro kanonicky pojaté křesťanství -- a přesto nic neslevuje ze svého gnóstického chápání. V textu je řada paralel se způsobem Klémentova myšlení. Slovní i tématické paralely se týkají nejvíce dalšího textu z téhož kodexu, "Listu Rheginovi O zmrtvýchvstání" a potom Filipova evangelia z II. kodexu. Hodně paralel je též s Tomášovým evangeliem (II. kodex) a s kanonickým evangeliem Janovým. Není nahodilé, že od jednoho z Valentinových žáků (možná nepřímých) -- od Hérakleóna -- pochází vůbec první doložený komentář k Ja- novu evangeliu, který později replikoval Órigenés -- a toho zase Augustin. Další paralely se týkají kanonické Apokalypsy, gnóstických Skutků Janových a Evan- gelia Mariina. Jelikož patrně v dohledné době nebude Evangelium pravdy dostupné česky v přímém překladu z koptštiny, rozhodl jsem se pro sekundární (vzhledem ke ztracenému řeckému originálu vlastně už terciární) překlad z polštiny, z překladu A. Dembske a W. Myszora. Ospravedlňuji to též tím, že nejvíce škody na textu způsobili už jeho překladatelé do koptštiny. Snažil jsem se -- nakolik je možno -- rekonstruovat duchovní svět textu, zařazením do souvislostí s ostatními gnóstickými texty, s Janovým evangeliem a se spisy církevních Otců 2. a 3. století. Záchytnými body jsou též řecká slova uchovaná koptštinou, kterých je sice málo, ale naštěstí je mezi nimi většina klíčových termínů. Tomuto způsobu pochopení jsem pak podřídil poměrně volný překlad, zakotvený spíše v určitém pochopení než ve slovním převodu. Pro možnost vyhledávání míst v textu uvádím na levém okraji paginaci podle Koptského musea v Káhiře. Čísla řádků však neodpovídají vždy přesně, 23 neboť jsem se (na rozdíl od polského filologického překladu) nesnažil o udržení původního řádkování koptského papyru, ale podřídil jsem řádkování českému překladu. Ekvivalenty zachovaných řeckých slov, která neprošla násobným pře- kladem, jsou tištěny tučně. 24 Evangelium pravdy 16,31 Evangelium1 pravdy je radostí pro ty, jimž se od Otce pravdy dostalo přízně, aby jej poznali mocí Slova.2 16,35 Toho Slova, jenž přibylo z Plnosti;3 Slova, které -- jsa v mysli4 a rozumu5 Otce -- je tím, o němž se říká, že je Spasitel; neboť to je jméno díla, které má vykonat 17,1 pro spásu těch, kteří Otce neznali. Vždyť názvem (. . . ) evangelia je objevení naděje; neboť zde naleznou ti, kdo Otce hledají. 17,5 Vždyť Plnost se obrátila k tomu, z něhož vyšla. A Plnost přebývá v něm, v neobsáhnutelném, nepojatelném, jenž je výše než každá myšlenka. 17,10 Neznámost Otce vytvořila strach a paniku. Strach pak zhoustnul jako mlha, takže nikdo nebyl schopen vidět. Proto Prázdnota6 nalezla moc, 17,15 utvořila pro sebe látku,7 _______________________________________1 "Evangelium", řecky euangelion, znamená "dobrá zvěst", "dobrá novina". Zde tedy: dobrá zvěst2o tom, že se pravda ukázala. "Slovem" je Kristus; Slovem je řád duchovního světa; Slovem je smysl bytí. "Moc Slova" je možná narážkou na Jan 1,12, tedy spíše možnost, schopnost, kterou Slovo dává: "Těm, kteří ho přijali,3těm dal moc (možnost, schopnost), aby se stali dětmi Boha." "Plnost", řecky pléróma, je duchovní svět vzešlý přímo z dobrého Otce. (Typický termín valentinské4gnóse.) Je to živý svět subjektivní skutečnosti, nikoli souhrn objektivních věcí. 5"Mysl", původně asi ennoia, je nekonečnou možností Otce. "Rozum" -- zde text uchovává řecké nús, které neznačí jen rozum logiky a kritiky, ale především tvůrčí schopnost, pronikavost, "um" (bývá překládáno i jako "duch"). Zde je nús, "rozum",6aktivitou Otce, jako partner potence myšlenky. "Prázdnota", zde řecky plané, doslova: "blud, bloudění", odtud i "omyl", jak je často překládáno. Překládám však "Prázdnota", neboť zde je opakem Plnosti, pléróma. Navíc je zde omyl spojen s představou prostoru, v němž lze bloudit -- ať už proto, že je to prostor bezútěšně prázdný, nebo proto, že je plný falešných a klamných věcí, které svádějí z cesty. Řecké plané je etymologicky příbuzné s českými slovy "planý" a "pláň" (plané místo) a kupodivu též s "plán" (objektivní7rozvrh). "Látka", hylé, většinou se překládá "hmota". V řeckém slově však není důraz na hmat- nosti, na "hmatatelné jistotě", ale spíše na látkovosti. Občas se toto slovo používá i pro 25 ve vyprázdnění8 pravdy, kterou sama nepoznala. Zabydlela se ve výtvoru9 který usilovala připodobnit 17,20 ke kráse pravdy. To však nebylo pokořením pro toho, jenž je neobsáhnutelný a nepojatelný, neboť to bylo ničím: strachem, zapomněním, stvořením klamu 17,25 -- zatímco pravda je ustálená, neproměnná, neotřesitelná a dokonale krásná. Proto pohrdejte Prázdnotou. 17,30 Prázdnota nemá kořen. Zabydlela se v mlze, pokud jde o Otce. Takto jsouc, tvoří díla zapomnění a strachu, aby skrze ně dosáhla k těm, 17,35 kteří jsou mezi,10 aby je zotročila. Zapomenutí oné Prázdnoty se neobjevilo, neboť zapomenutí nebylo (myšlenkou) u Otce. 18,1 Zapomenutí nepovstalo u Otce, i když samozřejmě začalo být vzhledem k němu. To, co v Otci opravdu vzniká, to je známost.11 _______________________________________ stavební materiál, tedy pro něco, s čím lze zacházet, co žádaným způsobem zaplní objem. Může znamenat dokonce i špínu. Proto tam, kde je hylé pojmem pejorativním, překládám "látka"8a tam, kde pozitivním, překládám "hmota". "Ve vyprázdnění" -- zde není plané -- v originále patrně bylo kenóma, "vyprázdnění", "ponižující9vyprázdnění". "Výtvor", plasma, zde pejorativní výraz pro látkové "výrobky" nebo "nahlučeniny" Prázd- noty. Doslova: to, co je "uplácané", "nahlučené". Někdy i s podtextem: "smyšlené", "překrou- cené",1"nalíčené".0 Těmi, kdo " jsou mezi", jsou psychikoi -- lidé, kteří žijí především duší, duševně. Ti jsou uprostřed mezi lidmi žijícími jen pro tělo a lidmi duchovními. Patří sem ti věřící, kteří nedošli ke gnósi a současně ti "filosofové", kteří zkoumají jen racionálně. Psychiky se Prázdnota snaží pohltit, neboť ty, kdo jsou níže, už má -- a těm, kdo jsou výše, může nanejvýš znepříjemňovat život.11 "Známost" -- v řeckém originále bylo určitě gnósis, gnóse. Překládám takto, neboť v pojmu je obsažena jakási intimita. Navíc je české "známost" etymologicky přesně ekvi- valentní s řeckým gnósis, dokonce až potud, že skupiny hlásek "zn" a "gn" jsou přímými ekvivalenty. 26 18,5 Známost se objevila proto, aby se rozplynulo zapomnění, aby Otec byl poznán; -- neboť bylo zapomnění a nebyl znám Otec. Když je Otec poznán, 18,10 tehdy zapomnění okamžitě přestává být. To je evangelium toho, jehož hledají; evangelium, které ze smilování Otce 18,15 projevil jako skryté tajemství dokonalým12 -- evangelium Krista Ježíše. Právě skrze něho osvítil (Otec) ty, kteří následkem zapomnění přebývali v temnotě. Osvítil je, ukázal cestu; 18,20 a tou cestou je pravda, o níž je poučil. Právě proto se (na Krista) Prázdnota rozhněvala, pronásledovala jej a utiskovala; vystavila ho nebezpečí. Byl přibit na strom (kříže), 18,25 stal se plodem známosti Otce, která neztratila ty, kdo ho přijali. Těm, kteří ho přijali, těm dal, aby se mohli radovat z tohoto odkrytí. 18,30 On je nalezl v sobě a oni v sobě nalezli jeho: neobsáhnutelného a nepojatelného, dokonalého Otce, v němž jest Plnost; 18,35 kterého Plnost potřebuje, neboť pojal její dokonalost v sobě: on, který ji nesvěřil Plnosti. _______________________________________12 "Dokonalí" -- původně asi teleioi, tedy především "dospělí". Dokonalost je pojata jako dospělost dětí božského Otce. Ježíš je dospělý Syn boží. 27 Otec nebyl závistivý 18,40 -- cožpak mohla být závist mezi ním a jeho údy?13 19,1 Neboť kdyby některý eón14 toho druhu přijal (jeho dokonalost), nemohli by (lidé) jít k Otci; k tomu, jenž pojal jejich dokonalost v sobě samém, a který jim ji dává, 19,5 aby se k němu vrátili s jedinou a dokonalou známostí. Otec, který uspořádal Plnost, má Plnost v sobě; a Plnost jej potřebovala tak, 19,10 jako někdo, kdo nikoho nezná, touží, aby jej poznali, a aby jej milovali. 19,15 Proto se (Kristus) stal pokorným a oddaným prostředníkem. Neboť co potřebovala Plnost, ne-li známost Otce? Veřejně vstoupil do školy, 19,20 pronesl řeč, jednal jako učitel. Přišli k němu ti, kdo byli podle svého vlastního mínění moudří: zkoušeli ho,15 on je však zahanbil, neboť byli prázdní. 19,25 Nenáviděli jej, poněvadž to nebyli lidé opravdově moudří. _______________________________________13 14"Údy", mela, Otce jsou eóny přebývající v Plnosti. "Eón", v textu řecké aión: běžně užívané ve smyslu kosmických sfér a jejich bytostí nebo jim odpovídajících časových období. Odtud též význam "věk", dlouhý věk, někdy i "věčnost". Často jsou eóny ztotožňovány s anděly a mocnostmi nebeských sfér. Zde: mocné duchovní bytosti vzešlé z Otce; od vládců astrálních dómů až po lidi. Text zdůrazňuje, že eóny nejsou osudovými mocnostmi, jak to viděla dobová astrologie. Jsou údy Otce. Dobrý Otec je nad nimi a lidé jsou stejného rodu jako oni. Eóny nemohou škodit tomu, kdo ví, že nejsou nejvyššími pány.1Totéž5pak analogicky i o moci silných lidí. "Zkoušeli ho", peirazein, tedy také: "pokoušeli". Pokoušeli k tomu, aby buď uznal jejich zdánlivou moudrost za pravou -- nebo aby uznal, že zdánlivá moudrost je ve světě účinnější a prospěšnější než pravá. 28 Po nich k němu přistoupily malé děti, ti, jimž náleží známost Otce. 19,30 Když zesílili, přijali nauku o způsobách tváře Otce: poznali -- a byli poznáni, došli cti -- a vzdali čest. 19,35 V jejich srdcích se objevila živá kniha žijících, která byla zapsána v mysli a rozumu Otce, 20,1 -- která se před sestoupením Plnosti nachází v tom, jenž je nepojatý. Tu knihu není schopen nikdo pochopit, 20,5 poněvadž byla zůstavena tomu, který ji ponese a jehož zabijí.16 Z těch, kdo uvěřili ve spásu, nemůže být nikdo projeven, dokud se neukáže právě ona kniha. 20,10 Proto se milosrdný a věrný Ježíš stal trpícím; přijal utrpení, až přijal i onu knihu, neboť ví, že jeho život je životem pro mnohé. 20,15 Tak jako je majetek17 zemřelého pána domu ukrytý, dokud ještě nebyl otevřen jeho odkaz,18 tak zůstává ukrytá rovněž Plnost, dokud byl Otec Plnosti neviditelný;19 20,20 ten, který jest jsoucí sám za sebe, z něhož pochází každá sféra.20 Právě proto se ukázal Ježíš. Vzal onu knihu na sebe, _______________________________________16 Jediným náležitým nositelem knihy života je Kristus, jenž je životem, který zvítězil nad smrtí,1a7to vlastní mocí. 18"Majetek", úsia, také "podstata"; to, co jest jeho bytím. "Odkaz", diathéké, také "úmluva" nebo i "setkání". (Ve spojení kainé diathéké, tedy nové setkání, Nová úmluva, Nový odkaz; odtud latinsky Novum testamentum a až česky "Nový zákon").19 Neviditelnost Otce patří k jeho božským atributům, vyjádřeným pomocí tzv. "negativní theologie":2nepostižitelný,0nezobrazitelný. "Sféra" -- v originále bylo nejspíše chóra: "(objímající) prostor". Je to jakási "dobrá" prostorovost, která je cestou k pravému místu, topos, k opaku Prázdnoty. Sféra je místem částečné účasti na Otci. Jen "prázdné sféry" se této účasti zřekly. (Překlad tedy nesouvisí s řeckým slovem sfaira.) 29 20,25 byl přibit na strom (kříže), ohlásil na kříži, co mu bylo Otcem svěřeno. Což to není velká nauka, nauka takové vznešenosti? Snížil sebe až k smrti,21 20,30 aby na sebe obléknul věčný život. Poté, co ze sebe sňal hadry podléhající zkáze, oblékl neporušitelnost, to, co mu nikdo nemůže vzít. Když přišel k prázdným sférám, 20,35 které náležejí k děsu, prošel mezi těmi, kteří byly následkem zapomnění nazí. Jsa sám známostí a dokonalostí, kázal to, co je v srdci, 21,1 aby to poučilo ty, kdo přijmou nauku.22 Kdo přijmou nauku, to jsou ti, kteří, coby žijící -- zapsaní v knize života -- 21,5 přijímají nauky pro sebe sama. Ti jsou přijati Otcem, když se obrátí zpět k němu, neboť dokonalost Plnosti je v Otci. 21,10 Je třeba, aby se k němu plnost povznesla. Vždyť kdo poznává, (má známost a) přijímá obvykle to, co je jeho a přitahuje to k sobě. Kdo je však bez známosti, 21,15 ten je prázdný, a ta prázdnota je veliká, neboť mu chybí i to, co jej má zdokonalit. Jelikož se dokonalost Plnosti nachází v Otci, 21,20 je třeba, aby se Plnost povznesla k němu, _______aby_každý_dostal_to,_co_mu_náleží._ 21"Snížení až k smrti" lze podle listu Filipanům vyložit i jako "vyprázdnění". Pak by text měl2význam:2"Pokorně vyprázdnil svou bytost až k smrti, aby vzal nový život." Poslední tři řádky lze pochopit a přeložit i jinak: "kázal to, co je v srdci (Otce), aby (jeho slovo) poučilo ty, kdo přijmou nauku." 30 Nejprve je zapsal, aby je připravil: 21,25 ty, kteří pocházejí z něj, ty, které nejprve poznal z jejich jmen, ty, které vposledku povolal. Kdo má známost (Otce), ten je tedy tím, jehož jméno vyslovil Otec. 21,30 Neboť ten, jehož jméno nebylo vysloveno, není gnóstikem. Zajisté -- jak by někdo mohl slyšet, když jeho jméno nebylo vysloveno? 21,35 Ten, kdo až do konce není gnostikem, je výtvorem zapomenutí a bude spolu se zapomenutím odvržen. Když je tomu tak, proč tedy ti pohrdaní nemají svá jména? 22,1 proč nejsou poznáni jménem? Ten, kdo má známost, je vzbuzen někým z výsosti: 22,5 slyší zavolání, odpovídá, obrací se k tomu, jenž ho volá a jde k němu. Tehdy poznává, jakým způsobem byl poznán. 22,10 Jelikož má známost, naplňuje vůli toho, který ho pozval. Touží se mu připodobnit a nachází spočinutí.23 Je pro něj předurčeno jméno jediného.24 Kdo tímto způsobem získá známost, 22,15 ten ví, odkud přišel a kam půjde. Poznává -- tak jako někdo,kdo se opil _______________________________________23 "Spočinutí", v originále asi bylo anapausis, slovo, které má škálu významů počínaje "od- počinkem" a konče termínem pro stav překonání koloběhu protikladů a sjednocení s božstvím. Je to významný pojem u gnóstiků, ale najdeme jej i v kanonickém Novém zákoně a dávno předtím2už4u filosofa Hérakleita z Efesu. "Jediný", v originále patrně monos. Jméno pro toho, kdo v sobě našel Otce a stal se tak obrazem jeho jedinosti. Nalezením Otce se člověk v sobě stává opravdu jedním, překonává rozdělenost svého bytí. Odtud zkomolením a významovým posunem vzniklo řecké slovo mona- chos, "mnich" -- a " jedinost" mnicha je pak chápána ve smyslu poustevnictví nebo celibátu. V původním významu užívají slova monos gnóstické texty, např. Tomášovo evangelium. 31 a potom vystřízlivěl25 ze svého omámení -- že když se vrátil k sobě samému, naleznul to, co k němu náleží. 22,20 Mnohé odvrátil od Prázdnoty, zašel dokonce do těch jejích sfér, které oni sami opustili, když přijali Prázdnotu namísto hlubiny26 toho, 22,25 jenž obstupuje každou sféru, a sám není ničím obstoupen. Bylo to velice podivné, že negnóstici byli u Otce -- a nepoznali jej, 22,30 a že byli schopni sami odejít, když nebyli schopni pojmout toho, u něhož přebývali a nepoznali jej. Tak nevyšla jeho vůle mimo něho samého. 22,35 Projevil se ve své známosti, se kterou jsou všechny emanace27 sjednoceny. Taková je tedy známost živé knihy, kterou ukázal eónům 23,1 při konci svého (. . . ) (ponížení?) On, jenž je projevuje (. . . ) (píše do knihy života.) Nejsou to litery hlásek nebo písma, 23,5 které by byly zbaveny svého zvuku, takže by ten, kdo čte, myslel na to, co je prázdné. Jsou to litery pravdy. 23,10 Vyslovují je pouze ti, kteří je znají. _______Každá_litera_je_dokonalá_pravda,_ 25Duchovní poznání jako vystřízlivění z opilství "běžného života", to je častý obraz u gnós- tiků a také už u Hérakleita z Efesu. Kromě paralely s probuzením je v něm patrně i polemika proti mysterijnímu opojení, proti všem formám takového "náboženství", které člověka odvrací od2vědomí.6 "Hlubina" Otce, bathos, je božská bezmeznost a nepojmutelnost, kterou pronikne jen bož- ská síla. člověk na cestě k Bohu je nejprve v pokušení uctívat každou větší sílu, kterou potká, jako Boha. Když toto prohlédne, jde dál. A tehdy se objevuje jiné nebezpečí: záměna božské nezobrazitelnosti s prázdnotou. Je to záměna svobody od modlářství a pobožnůstkářství za nihilismus, ve zcela důsledné podobě pak záměna mystiky za ateismus -- neboť to obojí si je v určité2fázi7cesty velmi podobné. Jedinečným obrazem Otce není prázdnota, ale Syn. "Emanace", čili božské výrony, jsou eóny i lidé, celá "duchovní příroda", obsah Plnosti (pléróma). 32 jako je dokonalá kniha, neboť litery byly zapsány Jediností. 23,15 Napsal je Otec, aby jej skrze ty litery eóny poznaly. Když se Otcova Moudrost zaměstnává Slovem, 23,20 tehdy hlásá jeho učení: známost Otce se ukázala, úcta k němu je korunou na jeho hlavě. 23,25 Vyvýšila jej jeho sláva, jeho radost spojená s ním. Objevil se jeho obraz, jeho spočinutí se v něm uzavřelo, 23,30 jeho láska se skrze něj stala tělem. A obklopila jej jeho důvěra. Tak slovo Otce pochází z Plnosti, 24,1 neboť je plodem jeho srdce a výrazem jeho vůle. Slovo pak posiluje Plnost, vybírá je (k vyvolení známosti); 24,5 a ještě více: očišťuje je, když přibralo výraz Plnosti. Ježíš nekonečné sladkosti je navrací, k Otci a k Matce. Otec odkrývá svoje lůno, 24,10 a jeho lůnem je Duch svatý jenž zjevuje jeho skrytost. Touto skrytostí je jeho Syn: 24,15 aby skrze milosrdenství Otce eóny poznaly a přestaly trpět hledáním Otce -- aby už spočinuly v něm samotném, aby poznaly, že Otec je spočinutím. 24,20 Když (Syn) doplnil nedostatek, _______opustil_šat.28__________________ 28"Šat", schéma, též: "podoba, tvářnost, způsob". Četní mystikové vidí svět jako šat boží, skrze který se Bůh projevuje, ale do něhož se tím současně i halí. Starozákonní paralelou je chrámová opona. Stará řecká paralela je u Ferekyda (600 př.n.l.): Zeus věnoval Zemi jako svatební šat Nebe. 33 Jeho šatem je svět;29 tomuto (šatu) sloužil. 24,25 Místo, kde je nenávist a neshoda, je nedostatkem; zato místo, kde je jednota, je dokonalostí. Nedostatek začal být proto, že nebyl znám Otec. 24,30 Když je tedy Otec poznán, nebude už od té chvíle nedostatku. Je to jako když se sama sebou rozplyne nevědomost toho, kdo poznává. Jako když se rozplyne temnota, objeví-li se světlo. 25,1 Tak nedostatek zaniká působením dokonalosti. Šat se už od té chvíle neobjevuje, 25,5 ale rozplývá se a slučuje s jednotou. Neboť nyní jsou jejich díla zároveň jedno v druhém, až jednota zdokonalí prostor. 25,10 Skrze jednotu nalezne jeden každý sebe. Skrze známost se očistí z mnohosti k jednotě, 25,15 když přijme látku do sebe samého po vzoru ohně -- a díky životu zanikne smrt, tak jako díky světlu temnota. 25,20 Jelikož se to stalo pro každého z nás, máme o všechno pečovat, aby se tento dům stal svatým a tichým domem jednoty. 25,25 Podobně jako ti, kteří opustili sídla, kde měli pokažené nádoby, a na jakýchsi místech je rozbili. 25,30 A pán domu neoplakával škodu, ale radoval se, když byly místo těch pokažených nádob _______dány_plné,______________________ 29"Svět", kosmos, doslova: "to krásné", "zkrášlené". Něco udělaného tak, aby to bylo krásné, čili šperk. Odtud pak podvojnost významu: a) Pravý šperk, dílo či emanace Otce, šat boží; b) Pozlátko, cetka, líbivý nevkus ponižující ducha. 34 25,35 ty, které budou zdokonaleny. Vždyť to jest oním výrokem soudu, který přišel z výšin, 26,1 každého posoudil, stav se mečem dvojsečně vykovaným k roztínání na obě strany. Když se ukázalo Slovo, 26,5 které se nachází v srdci těch, kteří je zvěstují -- a nebyl to pouhý zvuk, neboť to Slovo se stalo tělem -- nastalo mezi nádobami veliké vzrušení. 26,10 Některé z nich se ukázaly být prázdné, jiné naplněné: neboť jedny o sebe dbaly, a jiné se vyvrátily; některé byly posvěceny a jiné rozbity. 26,15 Všechny prostory se pohnuly a zachvěly, neboť nemají trvalost ani (stálé) postavení. Prázdnota se zděsila, 26,20 když nevěděla, co si počít. Je smutná a naříká, neboť nic nezná. 26,25 Prázdnota se ukázala jako prázdná, neboť v sobě nic nemá.30 (Stalo se tak), protože se k ní přiblížila známost, která ničí Prázdnotu i se všemi jejími výrony. Ukázala se pravda, všechny emanace ji poznaly. 26,30 Pozdravily Otce, jenž je v pravdě a v dokonalé moci, která (pravdu) spojuje s Otcem; vždyť každý miluje pravdu. _______________________________________30 Pořadí této a následující věty je oproti koptskému textu i polskému překladu vědomě přehozeno. 35 Pravda, to jsou ústa Otce. Jeho jazykem je Duch svatý. Kdo se spojuje s pravdou, 27,1 ten se spojuje s ústy Otce, a svým jazykem přijímá Ducha svatého. 27,5 Takové je zjevení Otce a jeho ukázání se eónům. Zjevil to, co je v něm ukryto, a tím vysvětlil sebe. Neboť čím jest to, co existuje, 27,10 ne-li samotným Otcem?! Všechny sféry jsou jeho emanacemi, poznaly jej, neboť vyšly z něj; jako děti z nějakého dokonalého člověka. 27,15 Poznaly, že ještě nepřijaly tvar, ani ještě nedostaly jméno, které -- každé zvlášť -- Otec tvoří. 27,20 Tehdy obvykle obdrží tvar, (upletený) ze známosti Otce. Vskutku, neznají Otce, i když jsou jeho srdcem. Avšak Otec, dokonalý, 27,25 jenž poznává každou sféru, která se v něm nachází, kdy se mu zachce, zjevuje to, co chce: tím, že tomu dává tvar, a tím, že udělí jméno. 27,30 Když dává jméno, povolává k existenci. Ti, kteří se ještě nestali (sami sebou), neznají toho, jenž je stvořil. Neříkám, že jsou ničím, 27,35 ti, kteří se ještě nestali (sebou), ale že jsou v tom, 28,1 který je zatouží povolat do bytí; který si přeje, aby (k tomu) nadešel příhodný čas. 36 28,5 Dříve než se cokoliv ukázalo, (Otec) ví, co z toho vzejde; zatímco (ten) jeho plod, který se ještě neukázal, neví nic, ani nic nečiní. 28,10 Podobně i každá sféra, jsouc sama v Otci, vzešla od Jsoucího, 28,15 který ji ustanovil z nebytí. Avšak to, co nemá kořen, nemá ani plod. Zato si o sobě myslí: 28,20 "existuji", (. . . ) uvolní se od sebe. Proto: co nepovstalo, to vůbec nebude existovat. 28,25 Po čem tedy (Prázdnota) touží, když přivádí (člověku) myšlenku: "Jaksi existuji, podobně jako stíny a přeludy noci"? Když jen trochu zazáří světlo, 28,30 soudí obvykle ten, koho opanoval strach, že to nic nebylo. Prázdnota se snaží udržet nevědomost o Otci, 29,1 o tom, jehož neviděli, neboť jim nahnala strach, způsobila chvění, slabost, vnitřní rozklad a roztržku. 29,5 Byl velký klam, v němž působily i prázdné hlouposti, když se lidé pohroužili jako by do spánku 29,10 a nacházeli se v hrůzných snech:31 buď někde na útěku; nebo jsou bezmocní, vydaní k pronásledování od jiných; nebo upadají do různých rozbrojů; _______________________________________31 Velká analogie mezi vztahem spánku a bdění (v běžném smyslu) na straně jedné -- a tímto bděním a skutečným probuzením na straně druhé, je významná v mnoha duchovních proudech. Zde je rozvíjena na příkladech běžných snů, které symbolizují běžné, zdánlivě "bdělé" situace. Není náhodou, že první z nich je útěk. Někteří zde vidí spojitost s Iliadou 22,199-201. 37 29,15 nebo dávají rány druhým; nebo padají z vysokého místa; nebo se bez křídel vznášejí v povětří. 29,20 Jindy zase jakoby je někdo zabíjel, i když není nikdo, kdo by je pronásledoval; nebo zase jako by sami usmrcovali své blízké, když byli zborceni jejich krví. 29,25 To však (jen) do té chvíle, kdy se probouzejí. (Pak) přecházejí mimo všechny takové věci, nevidí už nic (hrozného a neskutečného) 29,30 -- ti, kdo vázli ve všech takových nepokojích, neboť ty nepokoje byly ničím. Ti, kdo od sebe odvrhli sen, odvrhli i nevědomost: 29,35 nepovažují ji už za nic; 30,1 ani její záležitosti nepovažují za trvalé věci, ale zavrhují je jako sen po skončené noci. 30,5 Známost Otce cení jako světlo. Každý žil ve spánku tak dlouho, jak dlouho byl bez známosti. 30,10 A podle toho se s ním dělo, aby vstal a probudil se. Blahoslavený ten, 30,15 který otevřel oči slepých. Na něj sestoupil Duch a pomáhal mu k probuzení: 30,20 podal ruku roztaženému na zemi, aby mocně vstal na (vlastní) nohy, dokud ještě nevstal. Známost Otce a zjevení jeho Syna 30,25 dalo možnost poznání. Neboť jim -- když ho spatřili a slyšeli -- dovolil ochutnat ze sebe a zažít sebe 30,30 a obejmout milovaného Syna, když se ukázal, aby je poučil o nepojatém Otci; ten, který do nich vdechl toho, jenž je v mysli 38 30,35 a vykonává jeho vůli. Mnoho (lidí) přijalo světlo a obrátilo se k němu. 31,1 Hylici32 však byli vůči němu cizí a nedosáhli k jeho podobě, ani ho nepoznali, 31,5 když přišel v tělesné podobě.33 Ta neškodila jeho pouti, neboť byla nezničitelná a nepojmutelná. Když kázal novou zvěst, 31,10 mluvě o tom, co jest v srdci Otce, vyhlásil učení bez kazu. Skrze jeho ústa učilo samo světlo, 31,15 a sám život zrodil jeho hlas. Dal lidem rozvahu a moudrost, i milosrdenství, spásu, a Ducha síly, 31,20 z nesmírnosti a sladkosti Otce. Způsobil, že ustaly tresty a bičování,34 neboť to mnohé odpuzovalo od tváře (Otce). Ty, kteří potřebovali milosrdenství, 31,25 kteří byli v Prázdnotě a v poutech, vytáhnul mocí a známostí v nich probudil stud. Ukázal cestu ušpiněným; 31,30 stal se známostí i pro nevědoucí,35 odkrytím pro hledající, posilou slabým, neposkvrněností pošpiněným. _______________________________________32 33"Hylici", od hylé, látka -- lidé, kteří žijí jenom látkou, "materiálem". Buď je řeč o Ježíšově těle po vzkříšení, nebo je míněno: "Nepoznali jej ani v tělesné podobě!";3tedy4ani tehdy, když sestoupil do jim přístupné sféry. Buď narážka na přísnost minulého starozákonního zjevení, nebo spíše na obecnou antickou představu,3podle5níž se všechno "pase pod bičem božím". "Známostí pro nevědoucí", čili gnósí pro negnóstiky je křesťanská víra. (Zde je Evangelium pravdy nejblíže Klémentovi Alex., viz Strómateis 7,10.) 39 31,35 To on je pastýřem, jenž ponechal devadesát devět ovcí, které nezabloudily; 32,1 šel a hledal, tu, která zabloudila. Zaradoval se, když ji naleznul. 32,5 Devadesát devět, to je počet, který (se počítá) na levé ruce, ta jej obsahuje. Potom, když se nalezla ta jedna, přechází celý počet na pravou ruku. 32,10 Jestliže ten, komu chybí jednička -- to jest celá pravá ruka -- přichází k tomu, co mu chybí, tehdy přechází z levé ruky na pravou 32,15 a tím způsobem dostává stovku: znak toho, který je v jejích hláskách, to jest Otce. Pro ovci, kterou našel zapadnutou v cisterně, se namáhal dokonce i v sobotu. 32,20 Zachránil život té ovce, když ji vytáhnul z cisterny; abyste pochopili srdcem, co je sobota: 32,25 čas, v němž se nemá promarňovat spása. Abyste o tom dni -- který je z výsosti -- vypravovali, že nemá noc, a jeho světlo nezapadá, 32,30 neboť ten den je dokonalý. Vyslovte tedy v srdci: "my jsme tím dokonalým dnem36 a v nás přebývá světlo, které nezapadá." 32,35 Hledajícím hlásejte pravdu a hříšníkům Prázdnoty známost; vy, synové vědění v srdci. _______________________________________36 Koptský i polský překlad mají tuto větu ve 2.osobě: "Vy jste tím. . . " (Konjektura podle kontextu a zlomků Valentina a Theodota u Klémenta.) 40 33,1 Posilněte nohy těch, kteří upadli; vztáhněte svou ruku k nemocným; dejte jídlo hladovým, 33,5 a odpočinek unaveným. Pozvedněte ty, kteří chtějí vstát; probuďte ty, kdo usnuli. Neboť vy jste moudrostí, která dostala vědomí. 33,10 Když se síla ukazuje takto, stává se ještě silnější. Zabývejte se sebou, nezabývejte se tím, co jste od sebe odvrhli. Nevracejte se k věcem, které jste vyvrhli, 33,15 abyste je znovu nepožívali. Nestávejte se moly ani brouky, (tím, že byste požívali vyvržené věci), když jste je už odvrhli. Nebuďte místem pro ďábla, 33,20 když jste jej už odvrhli. Nepřidávejte si překážky, jež se valí, neboť (by se staly) námitkami (proti vám). Od Zákona není svobodný ten, 33,25 kdo škodí sobě více než Zákonu. Takový člověk páchá své činy, protože je bez Zákona. (Skutečně svobodný) naplňuje své činy mezi mnoha jinými, neboť je spravedlivý. 33,30 Naplňujte tedy i vy vůli Otce, neboť od něho pocházíte. Vždyť Otec je laskavý, a co pochází z jeho vůle, je dobré. 33,35 Otec poznal vaše (plody), abyste v nich měli spočinutí. Vždyť v plodech se nachází poznání toho, jaké je (poznání) vaše. 34,1 Neboť synové Otce jsou jeho vůní, když pocházejí z přízně jeho tváře. 41 Proto Otec miluje svoji vůni a projevuje ji všude. 34,5 Když se smísí s látkou, tehdy uděluje svoji vůni světlu; a ve svém spočinutí působí, že je povznesena nad každou podobu i nad každý zvuk. 34,10 Vůni přece nepřijímají uši, ale přitahuje ji duch, a vdechuje ji k sobě: noří se do vůně Otce. 34,15 Doprovází ji tak do přístavu a usídluje ji v místě, z něhož vyšla: k prvotní vůni, která se (kdysi) ochladila,37 to jest: vsákla se do psychického stvoření, 34,20 které je podobné chladné vodě, která se vsakuje do vyprahlé země, takže si o ní mnozí myslí: "To je jen pomíjivá země."38 34,25 Jestliže k ní dosáhne dech, stává se vlahou. Vůně, které se ochladily, pocházejí z rozdělení. Proto když přišla víra, zrušila rozdělení 34,30 a přivedla horoucí plnost lásky, aby zima už znovu nepovstala,39 ale aby trvala jednota dokonalé myšlenky. _______________________________________37 Obraz vzniku duše "ochlazením" ducha nebo mysli. Občas bývá zdůvodňován dodatečnou "etymologií": "duše" = psyché; "studený" = anapsyx nebo katapsyxis (už u Platóna, např. Kratylos p. 99 konec). Duše bývá připodobňována k mlžnému vzduchu nebo k zrcadlu vodní hladiny, které zrcadlí horní i dolní svět a snadno se rozechvěje. Dalším ochlazením však tuhne. Tato představa je už u Hérakleita a v Orfikách (např. Diels 22 B 36; Klémens Alex., Strómateis 6,2,17). Duch je naopak "horký". Působením ducha se duše rozehřívá a vrací se tak do svého původního stavu, stoupá na své původní "místo". Působení ducha překonává rozdělení a zjednotlivění3duší8způsobené "ochlazením". Duch sbližuje a spojuje. Je řeč o "psychicích", lidech "duševních", čili především o (jen) věřících křesťanech (i když sem patří i většina "zasvěcenců" a "filosofů"). Ti jsou zdánlivě jen tělesní, látkoví, neboť neznají3gnósi.9Ale ve skutečnosti -- jsou-li věřící -- v nich víra působí lásku a ruší rozdělení. Stav spočinutí, kdy duch skrze víru vše rozehřál, takže všechno vystoupilo vzhůru a spojilo se v celek, který už nepodléhá rozdělující moci chladu. Podobně líčí spásu i Órigénes (např. v Peri archón 2,8). 42 34,35 Toto je slovo dobré zvěsti o nalezení Plnosti pro ty, kdo očekávají spásu, 35,1 která přijde z výsosti. (Toto je) naděje, v níž očekávají spásu 35,5 -- ti, jejichž obrazem je světlo a nemají v sobě stínu -- (tato naděje) trvá. Když se Plnost právě dává do pohybu, aby přišla (do světa), tehdy nedostatek v látce nevzniká 35,10 kvůli nekonečnosti Otce -- přicházejícího v čase tohoto nedostatku -- takže nikdo nemůže říci, že neporušitelnost přijde takovým způsobem. 35,15 Hlubina Otce se umocnila, a nebylo u něj myšlenky na Prázdnotu. Jak je to laskavé a pokoj působící dílo, 35,20 které se obrací, aby hledalo, aby přišlo k tomu, kdo touží po obrácení. Toto obrácení se nazývá změna smýšlení. Kvůli němu vydala neporušitelnost svůj dech. 35,25 Přišla za tím, kdo zhřešil, aby hříšník naleznul spočinutí. Vždyť odpuštění (obrací to), co zůstává vůči světlu v nedostatku; (odpuštění) je slovem Plnosti. 35,30 Vždyť lékař se obvykle vypravuje tam, kde nalézá nemocné; neboť taková je jeho vůle. Ten, jemuž něco chybí, se kvůli tomu, že (lékař) má to, co mu chybí, neskrývá.40 35,35 Podobně naplňuje i Plnost, _______v_níž_není_nedostatku,__________ 40Předcházející řádky někteří považují za přímý Ježíšův výrok nezapsaný v kanonických spisech -- tzv. agrafon. Nezávisle je uvádí Tatianos, Diatessaron (Efrem, CSCO 145, p. 175, v. 20-23), viz též Agrapha, TU, V 4, Leipzig 1889, p. 443. 43 36,1 ta, kterou Otec dal ze sebe samého, pro vyplnění nedostatku, aby milost vytrhla (hříšníka) ze stavu, kdy pociťoval nedostatek a nedostávalo se mu milosti, 36,5 a proto byl pokořen na místě zbaveném přízně. Proto byl pokořený obdarován tím, čeho nedostatkem trpěl, 36,10 -- a objevil se jako Plnost: jako nalezené světlo pravdy, která jej osvítila, neboť je neměnná. Proto bylo o Kristu hlásáno mezi všemi stvořeními, 36,15 aby se chopili obrácení, aby je Kristus pomazal. Pomazání je milosrdenstvím Otce, který své milosrdenství ukazuje vůči stvořeným. Ti, které pomazal, 36,20 se stali dokonalými.41 Jsou plnými nádobami, ti, kdo jsou pomazáni.42 Když však pomazání zanikne, stává se prázdným, 36,25 a příčinou onoho nedostatku je setření masti. Následkem toho od něj odchází dech i síla, kterou v sobě má. 36,30 Avšak jen tomu, kdo je bez nedostatku, nechybí ani jakási pečeť; (olej ducha) z něj nevytéká,43 a pokud mu ještě něco chybí, doplňuje to ještě dokonalý Otec. 36,35 Otec je dobrý. Zná svá semena,44 _______________________________________41 "Dokonalými" = dospělými. Podle E. Segelberga zde jde též o hru slov elaion = "olivový olej"4a2eleos = "slitovnost". Předcházející dva řádky jsou možná citací gnóstika Basilida z počátku 2.st. (Valentin byl nejspíše4nějaký3čas jeho žákem.) Opět možná citace Basilida. "Pečeť", která umožňuje vnitřní plnost, je možná současně něčím zevně viditelným. Spíše však něčím, co lze vidět na celkovém zjevu a jednání (v tomto smyslu píše i Kléméns), než nějakým určitým viditelně nošeným znamením (tak tomu bylo u gnóstické4sekty4Karpokratovců). Pokolení lidí žijících duchem, pneumatikoi, čili praví gnóstici. 44 která zasel v ráji. Jeho rájem je místo spočinutí: 37,1 zdokonalení myšlenkou Otce a poučení z jeho promýšlení. Každá jeho nauka 37,5 je dílem jeho vůle, jediné ve zjevování jeho řeči. Nejprve byly všechny (řeči) v hlubině jeho myšlenky; Slovo, jež vystoupilo jako první, 37,10 je zjevilo ve spojení s rozumem, vypovídajícím (toto) jediné Slovo v tiché přízni. Dostává jméno Myšlenka, neboť v ní byly (eóny?, slova?) před svým projevením. 37,15 Stalo se tedy, že (Ježíš) vystoupil jako první, ve chvíli příjemné vůli toho, jenž tak ustanovil. 37,20 Ona vůle je tím, v čem Otec spočívá, a v čem má zalíbení. Nic se nedokonává bez něj (Ježíše), ani se nic neděje bez vůle Otce. Jeho vůle je nepojatelná, 37,25 je jeho stopou; a nikdo ji nepozná, ani není nikomu dáno jí porozumět, aby ji pochopil. 37,30 V téže chvíli, kdy Otec chce, už existuje to, co chce. I když se to třeba (eónům) nelíbí, neboť nejsou ničím před tváří Boha, Vůle. Vždyť Otec zná jejich počátek 37,35 i konec každého z nich. Při jejich konci se jich zeptá, co vykonali. Tímto koncem je dosažení známosti; poznání toho, který jest skrytý, Otce, 45 38,1 z něhož vyšel počátek, k němuž se vracejí všichni, kdo z něj vyšli. 38,5 Objevili se přece pro jeho slávu, pro radost z jeho Jména. Jménem Otce je Syn. Na počátku dal Otec jméno tomu, který z něj pochází 38,10 a zrodil jej jako Syna. Odevzdal mu své jméno, které bylo jeho vlastním jménem. Syn vládne všem věcem, které existují později než on sám, čili později než Otec. Otec má Jméno, 38,15 má Syna. Je možné jej spatřit. Jeho Jméno je však neviditelné, neboť je samo tajemstvím Neviditelného; 38,20 tajemstvím určeným jen pro ty uši, které jsou jím zcela naplněny. Pokud jde o Otce, jeho Jméno se nevzývá (přímo), neboť je zjevuje v Synovi. Tím způsobem je toto Jméno veliké. 38,25 Kdo jiný může vyslovit jeho Jméno, velikost jména, než on sám, jemuž Jméno náleží, a synové Jména, 38,30 v nichž Jméno Otce nalezlo spočinutí, a kteří sami zase spočinuli v jeho Jménu. Otec je nezrozený, on sám zrodil (Syna) jako Jméno, 38,35 dříve než stvořil eóny, aby nad jejich hlavami bylo Jméno Otce, který je jejich pánem. To on je skutečným Jménem, 39,1 které je z jeho příkazu umocněno dokonalou silou. Toto jméno nespočívá ve slovních výrazech, 46 39,5 ani ve vyvolávání Jména. Toto Jméno je nedostižné. Dal mu Jméno, neboť on sám je chápe; 39,10 pouze on sám má moc dát mu Jméno. Vždyť ten, kdo neexistuje, nemá Jméno. A jaké jméno může dát tomu, co neexistuje? 39,15 Kdo už existuje, existuje se svým jménem a sám je zná. Jméno mu dal sám Otec; jeho Jménem je Syn. 39,20 Neukryl se tedy ve skrytosti, ale existoval jako Syn, vždyť jemu samému dal Jméno. To Jméno proto náleží k Otci, 39,25 tak jako je jménem Otce Syn, Milosrdenství. Kde najdeme takové Jméno jine než u Otce? 39,30 Lidé si ale mohou mezi sebou říkat: "Kdo může dát jméno tomu, kdo začal být dříve než on sám? 40,1 Vždyť jméno obvykle přijímají děti od svých předků." Nejprve se zamysleme nad tím, čím jest jméno; 40,5 neboť on jest pravdivým jménem. Je Jménem,45 které pochází od Otce, neboť je (jeho) vlastním Jménem. Nevzal si to Jméno jako výpůjčku, 40,10 jako to dělají ostatní; podle způsobu, jakým byl každý z nich stvořen. Je to jeho vlastním Jménem. 40,15 Není nikoho, komu by je dal, není k pojmenování, není k vyslovení, _______________________________________45 "Jméno" -- jednak semitský výraz pro vnitřní povahu a činnost osoby; jednak termín nejstarší řecké filosofie, který předchází výrazu "pojem". Platón diskutuje (v dialogu Kratylos), zda " jméno" může být "vlastní", nebo zda je s věcí či osobou spojeno pouze náhodně či úmluvou. Evangelium pravdy říká, že jméno "Syn" je "vlastní", "pravdivé". 47 až do chvíle, kdy on, dokonalý, je sám vypoví. 40,20 Otec má moc vyslovit své Jméno. a spatřit je. Když tedy ustanovil, že jeho Jménem bude jeho milovaný Syn, 40,25 a když mu dal Jméno; vyslovil ten, jenž vyšel z hlubiny, jeho tajemství: totiž že Otec je nejvyšším dobrem. 40,30 Proto též Syna vyslal, aby učil o pravém místě, o svém místě spočinutí, z něhož vyšel, 41,1 a aby oslavil Plnost, velikost jeho Jména a sladkost Otce. Má mluvit o místě, z něhož vyšel každý; 41,5 a má spěchat k dědictví, z něhož vzal svoji hodnost -- aby se k němu znovu navrátil. I vyšel z tohoto místa,46 na místo, v němž povstal, 41,10 poněvadž z tohoto místa okusil, poněvadž přijímal pokrm, a vše (co je třeba) k růstu. Jeho vlastním místem spočinutí je jeho Plnost. 41,15 Všechny výrony Otce jsou tedy Plnostmi, všechny jeho výrony mají své kořeny v tom, který způsobil jejich růst v sobě: Vyznačil jim jejich meze. 41,20 Objevily se tedy, každý zvlášť, aby (se zdokonalily) ve své vlastní mysli. Vždyť místo, k němuž směřují své myšlenky, 41,25 je jejich kořen, který je nese vzhůru, _______k_Otci._________________________ 46Ze světa k Otci. 48 Dosahují k jeho hlavě, která je jejich spočinutím, 41,30 a spočívají u něj tak, že mohou říci, že se v objetí dotýkají jeho tváře. 41,35 (Výrony Otce) se však neobjevily takovým způsobem, 42,1 že by se nemohly samy povznést: nebyly zbaveny slavení Otce, ani si jej nepředstavovaly jako malého, 42,5 ani jako přísného, ani jako hněvivého -- ale naopak, že je: dokonale dobrý, nehynoucí, sladký; že zná každou sféru dříve, než začala existovat; 42,10 nepotřebuje, aby byl poučován. Podobně je to s těmi, kdo mají něco z výsosti, z oné nezměrné velikosti -- neboť touží po jednotě, 42,15 po jediné a dokonalé jednotě, jaká pro ně jest. Nescházejí do Hádu, nemají závist ani strach, 42,20 ba dokonce ani smrt; nýbrž spočívají v tom, jenž spočívá. Netrpí, ani nemají těžkosti s hledáním pravdy, 42,25 neboť sami jsou pravdou. A Otec je mezi nimi a oni jsou v Otci; jakožto dokonalí, 42,30 neodtrhnutelní od skutečného dobra. V ničem nepociťují žádný nedostatek, nýbrž oživeni spočívají v Duchu. 49 Uslyší o svém kořenu, budou se zabývat sebou, 42,35 ti, v nichž on nalezne svůj kořen, nebudou hubit svoji duši. To je místo blahoslavených -- toto je jejich místo. 42,40 Ostatní nechť vědí o svých místech to, že mně nenáleží, abych ještě dále mluvil, 43,1 když jsem se naleznul v místě spočinutí. Zde budu přebývat, abych každou hodinu vzdával chválu: Otci, 43,5 Plnosti i skutečným bratřím, v nichž se zrodila láska Otce a není v nich žádný nedostatek. To jsou ti, kteří se objevili v pravdě. 43,10 Přebývají ve skutečném a věčném životě, rozhlašují dokonalé světlo naplněné semenem Otce. 43,15 Světlo, které je v Otcově srdci a v Plnosti, zatímco jeho Duch se v něm raduje a oslavuje toho, v němž jest, neboť je dobrý. 43,20 A dokonalí jsou jeho dětmi, hodní jeho jména, neboť takové děti Otec miluje. 50 Česko-řecký rejstřík k Evangeliu pravdy Uvádím soupis všech českých slov (kromě předložek, spojek a částic), která jsou přímými překlady za originální řecká slova. Slova jsou uvedena podle svého významu v rámci textu, ne podle slovníkových hesel. bičování - mastix - 31,22 blahoslavený - makarios - 30,14; 42,38 čas příhodný - kairos - 28,4 dílo - ergon - 17,32 dobrý - agathos - 36,35; 42,30 Duch - pneuma - 24,11; 26,36; 27,4; 30,17; 31,18; 34,11; 42,33; 43,17 duše - psyché - 42,37 ďábel - diabolos - 33,20 eón - aión - 19,1; 23,1; 23,16; 24,16; 27,7; 28,36 evangelium - euangelion - 16,31; 17,2; 18,11 hlubina - bathos - 22,25; 35,15; 37,8; 40,27 kříž - stauros - 20,27 láska - agapé - 23,30; 34,31; 43,6 látka - hylé - 17,15; 25,16; 31,4; 34,6; 35,9 litera - typos - 23,3 (v textu je "topos", ale zřejmou chybou koptského kopisty) majetek - úsia - 20,16 místo - topos - 25,29; 32,20; 40,33; 42,37; 42,39; 42,40 Moudrost - sofia - 23,18 moudrý - sofos - 19,21 naděje - elpis - 17,3; 35,3 nádoba - skeuos - 25,28; 25,33; 26,10; 36,21 nepotřebuje - chreia (+ zápor) - 42,10 neviditelný - aoratos - 20,20 objetí - aspasmos - 41,34 odkaz - diathéké - 20,15 Plnost - pléróma - 16,35; 34,30; 34,37; 35,8; 35,29; 35,36; 36,10; 41,1; 41,14; 41,16; 43,16 plod - karpos - 28,7 pohrdat - katafronein - 17,28 postavení - stasis - 26,18 51 povětří - aér - 29,19 pozdravit - aspazesthai - 26,30 Prázdnota - plané - 17,14; 17,29; 17,36; 18,22; 22,21; 22,24; 26,19; 26,26; 31,25; 35,18 přelud - fantasia - 28,27 přízeň - charis - 34,2; 37,12 psychický - psychikos - 34,19 ráj - paradeisos - 36,37; 36,38 rozum - nús - 16,36; 19,37; 37,10 semeno - sperma - 43,14 sestoupení - katabolé - 20,1 slovní výraz - lexis - 39,4 Slovo - logos - 34,36; 37,8; 37,11 sobota - sabbaton - 32,18 soud - krisis - 25,36 Spasitel - sótér - 16,38 spravedlivý - dikaios - 33,29 stopa - ichnos - 37,25 svěřené - diatagma - 20,26 svět - kosmos - 24,23 šat - schéma - 24,22 (2x); 25,3 tajemství - mystérion - 18,15; 38,19 tělo - sóma - 23,31; 26,8 trest - kolasis - 31,21 třeba (je třeba) - ananké - 21,10 tvar - morfé - 27,17; 27,28 - formé - 27,20 úd - melos - 18,40 věrný - pistos - 20,10 výtvor - plasma - 17,18; 21,35; 34,18 zaměstnávat - meleta - 23,19 zamyslit se - noein - 40,4 závist - fthonos - 18,39 závistivý - fthonei - 18,38 zkoušet - peirazein - 19,23 změna smýšlení - metanoia - 35,23 zotročit - aichmalótizein - 17,35 52 Pád a spása podle Evangelia pravdy Evangelium pravdy se představuje jako dobrá novina o tom, že se objevila pravda. Je to "dobrá novina o nalezení Plnosti" (34,36). "Plnost" -- pléróma -- je emanací Otce, má v něm svůj kořen, neboť Otec v sobě způsobil její růst (41,15-19). Plnost, to je duchovně vnímaný svět, božské prostředí Otce. Je to svět nikoli jako pouze stvořený, ale jako zrozený z Boha, od něhož není nijak oddělen. V Plnosti Otec přebývá (41,14), má v sobě všechnu její dokonalost -- a Plnost se má pozvednout zpět k němu (21,18-21). Bůh vychází ze sebe do Plnosti a skrze Plnost se zase obrací k sobě. Tato cesta návratu je ono "pozvednutí", zdokonalení Plnosti. Plnost, to je niterný, subjektivní svět nábo- ženské zkušenosti; vlastně svět každé opravdové a živé subjektivní zkušenosti, která se vztahuje k celku. Drama pádu nezačíná zrozením Plnosti, ale až působením jejího opaku, plané. Pokouším se plané překládat jako "prázdnota", s vědomím toho, že výraz značí i "planost" a "pláň", a i v běžnějším významu "omyl", "blud" často pou- kazuje na bloudění pustým prostorem. Už sama taková prostorovost je opakem Plnosti. Ukazuje k něčemu vnějšímu, věcnému, objektivnímu. Je to zcela opačná prázdnota, než je "prázdeň" taoistických mudrců, neboť ta je čirou možností, přijímajícím ženstvím. Prázdnota plané je naopak rozkladná. Prázdnota není zrozena z Otce. Objevila se zvláštním způsobem -- vlastně -- neobjevila se, pouze "nabyla moci". Předpokladem pádu je nedokonalost gnóse, nedostatečná známost Otce -- a strach. "Neznámost Otce vytvořila strach. Strach zesílil jako mlha, takže ni- kdo nebyl schopen vidět. Proto nabyla Prázdnota moci a v pustině nepoznané pravdy si vytvořila látku. . . . Pak začala Prázdnota přebývat ve svých výtvo- rech" (17,10-18). Po ztrátě vnitřního zraku následkem strachu místo naděje se začne hlásit o slovo objektivní svět vnějších věcí, který se pak jeví jako výtvor z látky. Látka je viděna jako neživý pasivní materiál mající tíži. Těchto výtvorů z látky se člověk buď bojí jakožto překážek (tedy doslovně "objektů"), nebo je lákán jejich povrchní líbivostí, aby zcela zapomněl na vnitřní svět. Tak "Prázdnota tvoří díla zapomnění a strachu" (17,30-33). Pravda, která je vztahem Plnosti k Otci, je zapomenuta. Stejně tak je ale spolu s pravdou zapomenuta i Prázdnota, jako ostatně vše, co je předchůdné ob- jektům, věcem objektivity. Žijeme pod nadvládou Prázdnoty -- a nevíme o tom -- neboť jsme zdánlivě uspokojeni množstvím objektivních jsoucen. Prázdnota ukazuje objekty, ale neukazuje samu sebe, ani své zapomenutí (totiž to, že ne- ukazuje sebe). "Zapomenutí Prázdnoty se neobjevilo, neboť nebylo myšlenkou Otce" (17,36-37). Toto je bezútěšná situace bez známosti (gnóse) a bez lásky. "Kdo je bez známosti, je prázdný. A ta prázdnota je veliká, neboť mu chybí i to, co jej má zdokonalit" (21,14-18), totiž vědomá účast v Plnosti; láskou a známostí. 53 Spásu a radost přináší vtělení Otcova Slova. Sestoupení Syna do oblasti, která je domněle doménou Prázdnoty, ukazuje, co je opravdu prázdné a co je přece plné. Všechno tělesné se zachvěje tímto prohlédnutím vlastní prázdnoty či plnosti. Poté, co se Slovo stalo tělem (26,8), se Prázdnota ukázala být prázdná, a tak se ukázala pravda (26,26-27). Tím je obnovena cesta ke známosti, ale své místo znovu dostává i víra: přivádí horoucí Plnost lásky (34,30) a zprostředkuje gnósi těm lidem, kteří by se jinak nedokázali pozvednout od duševního života k duchovnímu. Slovem Otce je Ježíš. "Slovo Otce vychází z Plnosti, neboť je plodem jeho srdce" (23,35). Lůnem Otce je Duch svatý, který zjevuje Otcovo nitro, to jest Syna (24,10-14). Tak se Slovo nalézá v srdcích těch, kdo je vyznávají (26,5-6). 54 List Rheginovi neboli Slovo o zmrtvýchvstání V prvním kodexu z Chénoboskia se jako 4. v pořadí, tedy hned za Evange- liem pravdy nachází spis nazývaný podle svého charakteru a úvodního oslovení "List Rheginovi" -- nebo podle obsahu a řeckého přípisu na konci textu "Slovo o zmrtvýchvstání". První kodex z Chénoboskia (Jungův) obsahuje jakýsi výběr křesťansko gnó- stických textů blízkých obecnému křesťanství. Tento výběr byl určitě učiněn už před zhotovením zachované kopie textu (kodexu) a patrně i před překladem těchto spisů do koptštiny. Jde o jakýsi náznak křesťansko-gnóstického kánonu, i když nevíme, zda výběr textů byl veden snahou o souhrnné zpřístupnění pů- vodně různých spisů z okruhů gnóse blízké církvi -- nebo zda šlo od počátku o díla určitého takto orientovaného autora (např. Valentina a jeho žáků). List Rheginovi můžeme chápat ve vztahu k Evangeliu pravdy podobně jako kanonický 1. Janův list ke kanonickému Janovu evangeliu. Novozákonní 1. Janův list je nejspíše osobním listem apoštola; listem, který je poznamenán zvláštním stařeckým stylem řeči a rozpomínáním na autentický prožitek držený od raného mládí -- zatímco kanonické Janovo evangelium je cizelovaným textem, který netematizuje časový odstup mezi svým vznikem a popisovanými událostmi. List Rheginovi není takto osobní ve smyslu autentického prožitku setkání s historickým Vtělením Logu v Kristu. Je však osobním svědectvím živé zkuše- nosti zmrtvýchvstání -- už nyní uskutečněného napřímení života. Tím doplňuje a jaksi provází pečlivěji cizelovaný a duchovně obecnější text Evangelia pravdy. "Zmrtvýchvstání" -- anastasis -- souvisí slovně nikoliv se "smrtí", ale se slovem pro "stání", stasis. "Obnovené stání", čili anastasis je znovupovstáním, napřímením; je něčím, co gnóstik neodkazuje až do záhrobí. Způsob zachování i způsob překladu tohoto listu je stejný jako u Evangelia pravdy. 67 List Rheginovi neboli Slovo o zmrtvýchvstání 43,25 Jsou tací, můj synu Rhegine, kteří touží po mnohoučenosti.47 Jejich záměrem je, když rozvažují sporné otázky, které nemají řešení, 43,30 -- a když je nacházejí -- uvažovat o vlastní velikosti. Já si však nemyslím, že by stáli před podstatou Slova pravdy. 43,35 Hledají spíše své spočinutí, to, co my jsme dostali skrze našeho Spasitele, našeho Pána, Krista.48 44,1 Dostali jsme je, když jsme poznali pravdu a nalezli v ní spočinutí. Avšak když se nás laskavě zeptáš, 44,5 co náleží patřičně soudit o zmrtvýchvstání,49 píši ti, že zmrtvýchvstání je něčím nutným. Mnozí však v to nevěří. 44,10 Jsou pak též tací, kteří je nacházejí. Nechť se proto mezi námi zrodí řeč na téma, jakým způsobem Pán užíval toho, 44,15 když byl v těle, a když se zjevil jako Syn Boží. Putoval v tom místě, kde ty přebýváš, 44,20 a učíš o zákonu přírody; já to však nazývám smrtí. _______________________________________47 "Mnohoučenost" -- v originále polla manthanein, upomíná silně na polymathia, mnohou- čenost, zabývání se vším možným bez vnitřního pochopení, známé už z kritizujících výroků Hérakleitových4a8Platónových. 49V originále je Chréstos. "Zmrtvýchvstání", anastasis, stejné slovo jako pro běžné "vstání" ve smyslu probuzení nebo vzpřímení. 68 Syn Boží však, Rhegine, byl Synem lidským a spojoval toto obojí, 44,25 když měl lidství i božství; aby z jedné strany překonal smrt tím, že byl Synem Božím, 44,30 z druhé strany aby pak skrze Syna lidského nastoupila obnova50 v Plnosti, poněvadž preexistoval 44,35 jako nejvyšší semeno pravdy, dříve než povstala soustava světa,51 v níž povstaly početné moci a božstva. Já vím, 45,1 že hlásám řešení věcí nepřístupných, ale ve Slově pravdy není nepřístupnosti. Když však je řešení známé, 45,5 tak ať nic jiného nezůstane skryto, ale nechť je vše úplně zjevné, co se týká bytí: na jedné straně 45,10 zbavení se toho, co je nejhorší; na druhé straně pak ukázání toho, co je hodnotné. To jest výhonek pravdy a Ducha. Milost je z pravdy. Spasitel pohltil smrt. 45,15 Na to nezapomínej. Opustil totiž svět, který pomíjí. Proměnil se v nezničitelný věk, a vznesl se, 45,20 vstřebav to, co je viditelné, tím, co je neviditelné, a dal nám cestu k naší nesmrtelnosti. Tak, jak řekl apoštol,52 _______________________________________50 51"Obnova", apokatastasis, častý termín Órigenovy eschatologie. 52Viz Moudrost 7,17 "Apoštolem" je míněn Pavel. V okolí tohoto verše (45,19-45,28) je pásmo citací z Řím 8,17; Kol 3,1-4; 2Tim 2,11-12 (kupodivu!) a možná i z: Řím 6,3-11; 2Kor 4,10-13; Ef 2,5-6; Kol 2,12-13. 69 45,25 trpěli jsme s ním a vstali jsme s ním z mrtvých, a vstoupili jsme s ním do nebe. Když jsme se pak my objevili na světě, 45,30 nosíme jej, jsme jeho paprsky, a on nás proniká až do našeho odpočinutí, 45,35 kterým je naše smrt v tomto životě. Skrze něj jsme přitahováni k nebi, jako paprsky skrze Slunce, když před námi nic nestojí jako překážka. 45,40 Toto je duchové zmrtvýchvstání,53 46,1 které do sebe pojalo (zmrtvýchvstání) duševní, stejně jako tělesné. Jestliže pak někdo nevěří, 46,5 není možné ho přemlouvat, neboť toto je místo víry, můj synu! A není vhodné nikoho přesvědčovat: "mrtví vstanou!" Bývá i věřící mezi filosofy na zemi, 46,10 ale on vstane z mrtvých, a filosof, který žije na zemi, nikdy neuvěří, že se sám obrátil. Skrze naši víru jsme totiž poznali Syna člověka 46,15 a uvěřili jsme, že vstal z mrtvých, a že je tím, o němž říkáme, že se stal vítězem nad smrtí. 46,20 Jak velký je ten, v něhož se věří! Nesmrtelnými jsou ti, kteří věří. Nezhyne myšlenka o spasených, nezhyne mysl těch, kteří jej poznali. 46,25 Hle, proto jsme vybráni ke spáse a vykoupení. _______________________________________53 "Duchové zmrtvýchvstání", anastasis pneumatiké, je aktuální, neděje se až "po smrti". Je základem zmrtvýchvstání těla "po smrti". 70 Byli jsme vyvoleni od počátku,54 abychom neupadli v šílenství nevědoucích, 46,30 ale abychom dosáhli moudrosti těch, kteří poznali pravdu. Hle, pravdu, nad níž se bdí, nelze zavrhnout, a ani se to nestalo. 46,35 Silná je soustava Plnosti; nicotné je to, co odervavši se, stalo se světem.55 Plnost pak jest tím, co ho obklopuje. 47,1 Nepovstala, existovala. Proto nepochybuj o zmrtvýchvstání, můj synu, Rhegine! Když jsi totiž neexistoval v těle, 47,5 přioblékl jsi tělo, když jsi přišel na tento svět. Proč bys tedy nepřioblékl tělo, když vstupuješ do věčnosti? To, co je lepší než tělo, 47,10 je pro ně příčinou života. Cožpak to, co jest díky tobě, nenáleží k tobě? Cožpak to, co je tvoje, neexistuje s tebou?56 Leč jsa na zemi, 47,15 cítíš něčeho nedostatek? To se vlastně snažíš dozvědět. Povlakem těla (je) stáří a jsi odsouzen k smrti. 47,20 Nemáš ztrátu, neboť nezanecháš to, co je nejlepší, když odejdeš. Nejhoršímu připadá málo, ale to je pro něj štěstím. 47,25 Nic nás tedy nezachraňuje z těchto míst, než Plnost, jíž jsme. _______________________________________54 55Viz Řím 8,29 a Klémens Alex., Strómateis 4, 13,89. Podle W. Myszora je protiklad mezi pléróma a kosmos charakteristickým znakem Valen- tinovy5gnóse.6 K 47,2-15 viz Órigenés, Peri archón 2,10; kde z pozice křesťanské gnóse polemizuje proti spiritualismu některých gnóstických sekt. 71 (Ta) je naší spásou. Dostali jsme spásu od konce do konce. 47,30 Tak uvažujme, tak přijímejme! Jsou však takoví, kteří se tváří v tvář hledání toho, co hledají, touží dozvědět, zda když spasený odvrhne své tělo,57 47,35 zda bude spasen okamžitě. O tom nechť nikdo nepochybuje! Takovým způsobem však údy (Plnosti?), živé a smrtelné,58 48,1 nebudou spaseny, neboť živé údy, které jsou v nich (v těch smrtelných), vstanou z mrtvých. Čím je tedy zmrtvýchvstání? Je to v každé chvíli se dějící ukazování těch, 48,5 kteří vstanou z mrtvých. Pokud si pamatuješ, čteme v evangeliu, že se zjevil Eliáš a s ním Mojžíš.59 48,10 Nemysli si o zmrtvýchvstání, že je přeludem. To není přelud, ale pravda. Nad to je třeba říci, 48,15 že větším přeludem je svět,60 než zmrtvýchvstání, které se stalo v našem Pánu, Spasiteli, Ježíši Kristu.61 48,20 Proč tě však poučuji nyní? "Živí budou umírat." V jakém přeludu žijí! 48,25 Bohatí chudnou a králové budou ztraceni; všechno se mění. _______Přeludem_jest_svět______________ 57"Tělo" -- zde sóma, tělo ve smyslu (geometrického) tělesa. Všude jinde (tj. v pozitiv- ních kontextech) je zde "tělo" sarx, čili "maso", hmotné, hmatatelné tělo. Odvržení sóma je odvržením5omezenosti,8včetně omezení společenskou rolí vnějškové osoby. Řeč o živých nesmrtelných údech "uvnitř" smrtelných možná ukazuje na teorii nesmrtel- ného5těla9odlišného od sóma. 60Proměnění na hoře, Mk 9,4; viz Órigenés, In Ps. 1,5 "Přelud" -- Fantasia. Výtku fantasie vůči viditelnému světu znají gnóstické a hermetické texty,6ale1i svatý Gregorios z Nyssy. V originále je Chréstos. 72 48,30 -- abych nepomlouval věci nad míru -- ale zmrtvýchvstání nemá povahu tohoto druhu. Ono jest pravdou, tím co je jisté, je zjevením toho, 48,35 co existuje zároveň změnou věcí i proměnou v nové. Nezničitelnost totiž sestupuje na zničitelnost 49,1 a světlo obklopuje mrak a pohlcuje jej; a Plnost vyplňuje nedostatek. 49,5 To jsou symboly a zobrazení zmrtvýchvstání. Hle, co ukazuje dobro. Proto nemysli jen částečně, Rhegine, 49,10 ani se neřiď podle tohoto těla, kvůli jednotě, ale uvolni se od částečností a pout 49,15 -- a už jsi obdržel zmrtvýchvstání! Pokud totiž ten, kdo umře, sám ví, že umře, pak i kdyby v tomto životě strávil mnoho let, 49,20 ony ho tam stejně povedou. Z jaké příčiny nevidíš sebe jako pospíchajícího ke zmrtvýchvstání, (které) tě doprovází?62 49,25 Pokud máš zmrtvýchvstání, ale chováš se, jako kdybys měl zemřít, -- avšak tamten ví, že umírá -- proč beru lehkovážně tvůj nedostatek cviku? 49,30 Je třeba, aby se každý cvičil mnoha způsoby, aby jej to uvolnilo z tohoto živlu, aby nesešel na zcestí, 49,35 ale aby ještě jednou pochopil sama sebe takovým, jakým byl na počátku.63 O tom, co jsem se dozvěděl díky štědrosti svého Pána, 50,1 Ježíše Krista,64 poučuji tebe a tvé bratry, své syny. Nevypustil jsem nic z toho, co je potřebné, abyste se posílili. _______________________________________62 63Výklad: Proč se raději už nepovažuješ za zmrtvýchvstalého? 64Starý nárok "poznej sama sebe" je zde vztažen k počátku. V originále je Chréstos. 73 50,5 Pokud je však něco napsáno příliš hluboce, vyjasním vám to ve výkladu knihy, pokud se toho domáháte. Nyní však ať nezávidí, kdo je s tebou. 50,10 Může to využít ke zdaru. Mnozí se skloní nad tím, co jsem napsal. Poučuji je o pokoji a milosti. 50,15 Pozdravuji tebe a ty, kteří vás milují bratrskou láskou. 50,17 HO LOGOS PERI TÉS ANASTASEÓS 74 Přílohy Evangelium pravdy a List Rheginovi reprezentovaly jakýsi střední proud staro- křesťanské necírkevní gnóse, spojený nejspíše se jménem Valentinovým. V pří- lohách se pokusíme o alespoň předběžné rozšíření pohledu na širší spektrum gnóse a současně o některé zobecňující náhledy. Do příloh jsou zařazeny texty různého charakteru -- právě proto jsou to jen přílohy. Článek "Gnóstický přístup ke skutečnosti" je pokusem o filosofické vyjádření specifika gnóse jako takové. Následující výklad prostřední prosby modlitby Otče náš má jednak dokreslit toto specifikum, jednak má nahradit podrobnější zamyšlení nad gnósí v kano- nických evangeliích. Překlad spisu "Podstata archontů" ukazuje gnóstické myšlení vzdálenější křesťanské gnósi a tím i zcela vzdálené církevnímu křesťanství. Zdaleka však ještě není extrémem a ve změti často velmi exotických gnóstických textů patří ještě mezi ty uměřené. "Podstata archontů" je příkladem sekundárního vlivu křesťanství na starší předkřesťanskou gnósi. Výklad starozákonní knihy Genesis zde ústí v pojetí spásy jako překročení astrologických determinací. Následující dvě ukázky ze spisů Klémenta Alexandrijského představují naopak tu podobu křesťanské gnóse, která je (nebo alespoň byla) součástí církevního křesťanství. Jde o přímé překlady zachovaných řeckých textů, které tento oficiální vedoucí katéchetické školy alexandrijské církevní obce napsal koncem 2. století. K tomu poznámka: Kléméns požíval v církevních obcích značnou autoritu a nikdy nebyl zavrhován. "Gnóstická liturgie" je text, který se jen těžko může dovolávat překladové relevance ve scientistickém smyslu. Dochované zlomky a narážky jsou příliš ne- patrné. S přesnou jistotou víme jen to, že řada obcí křesťanských gnóstiků slavila liturgii; že tato liturgie kladla důraz na slovo, na slovo o vědomí božské pod- staty člověka; že měla i nějakou svátostnou stránku, cosi viditelného, znamena- jícího. V extrémních obcích byla tato viditelnost přímo očividně zdůrazňována znamením trvale patrným v obličeji. V duchovněji orientovaných obcích byla takovým znamením při liturgii voda (též olej), která nezanechává stopu. Vidi- telnost vlastní podstaty člověka navenek se pak "omezovala" na obecný princip všeho živého, že totiž vnější zjev ukazuje nitro, zjevuje podstatu. Tak Kléméns Alexandrijský ve svých Strómateis říká: "Logos, udělující lidské duši gnósi, vtiskuje člověku viditelné znamení, podle kterého se v lásce navzájem poznáme." 81 Gnóstický přístup ke skutečnosti Předkládám svoji pracovní hypotézu, pouhou hypotézu. Vycházím z nápadných podobností mezi historickou gnósí a duchovními proudy, které jsou časově a ně- kdy i prostorově velmi odlehlé. Dále z výskytu citací Hérakleita na důležitých místech textů křesťanských gnóstiků a z role, jakou měly gnóstické prvky v dě- jinách církevní theologie. Pokusím se pracovně pojem gnóse podstatně zobecnit a ponechávám přitom stranou čistě terminologickou otázku, zda je "gnóse" pro tento obecný význam vhodným pojmenováním. Gnóse je typem přístupu ke skutečnosti, ve stejném smyslu jako mýtus; jako filosofie (poznání ve smyslu epistémé ); jako víra (pistis). Gnóse je ještě další typ přístupu ke světu než tyto tři klasicky popisované přístupy. Podobně jako k nim, patří i ke gnósi vlastní typ světa (resp. jeho zkušenosti), vlastní typ vztahu k božství, vlastní terminologie. Podobně jako ony tři přístupy se i gnóse realizuje v různých dobách a v růz- ných názorově vzájemně neslučitelných proudech či školách. Podobně jako kla- sické tři přístupy má podoby hluboké i mělké; podobně jako ony má schopnost se do jisté míry slučovat s ostatními přístupy. Podobně jako ony prožila též svůj "zlatý věk" velké popularity. Dalekosáhlé podobnosti přes velkou vzdálenost v čase lze pochopit jako různé realizace gnóstického přístupu, bez předpokladu dějinné kontinuity. Např. obliba Hérakleita u Klémenta Alexandrijského (zachovává nejvíc jeho zlomků) by pak byla jakousi zpětnou částečnou reflexí této skutečnosti v situaci, kdy alespoň zlomky jeho textu byly známy, ale přímá tradice jeho myšlení dávno zanikla. Základní rysy tohoto v širším slova smyslu gnóstického přístupu ke skuteč- nosti vidím takto: 1) Důraz na vědomí, probuzení, vystřízlivění. 2) Velká role slova; od zasvěcovacích slov až po logos. S tím asi souvisí poměrně časté chápání běžných slov jako vlastních jmen věcí (nauka o "správnosti jmen"), což známe jak u Kratyla, tak u gnóstiků 2. století. Slovo působí poznání. Slovo působí probuzení -- a současně je tím, co probuzený poslouchá. 3) Velká role světla, ohně a zraku; opět v souvislosti s vědomím a probuzením. Zraková a světelná metaforika je často souběžná s poznáním slovem (sluchem); někdy je však zdůrazněna nad sluchovou, jako ve filosofii. 4) Hluboká relativizace těch hodnot, jimiž žije většina lidí, která s sebou nese jistou vlastní výlučnost. Za důležité hledisko pravosti považuji, zda se tato relativizace nezvrhne v pouhé jedovaté kousavosti -- a zda relativizace dobové 82 morálky uvolní prostor pro život odpovídající stavu probuzení a nezvrhne se ve "svobodnou" nemorálnost ani naopak v nový typ rigidity. 5) Zvláštní zkušenost vztahu božství a lidství, snad vyjádřitelná větou: "člo- věk je theomorfní", nebo: "to, o co v člověku jde, je božské". Dochází se k tomu buď relativizací dosavadních bohů a prostoupeností smrtelných a nesmrtelných -- nebo chápáním člověka jako "obrazu božího". 6) Zvláštní pojetí světa, které je v napětí mezi panteismem a dualis- mem. Panteismu blízké je chápání "duchovní přírody" a člověka ve stavu probuzení. Dualistický bývá často popis předmětné "reality" a lidí ne- probuzených. Měřítkem hloubky je možná právě držení vztahu a napětí těchto dvou pohledů, neboť pak lze ukazovat původ předmětnosti i spásu z ní. 7) Velká afinita k filosofii a poměrně často i k víře, a to nejen ve speci- ficky křesťanském smyslu (už i u Hérakleita). Přesto je však nauka a epis- témé, stejně jako důvěřivost víry, většinou něčím nižším a spíše propedeutic- kým nebo pomocným. Extrémní proudy tyto vztahy k filosofii a k víře často potlačují. 8) Vlastní typ zkušenosti času. To považuji za nejpodstatnější. Zatímco mý- tus se vztahuje k absolutní minulosti ("počátku", "původu"); víra k absolutní budoucnosti (důvěra v zaslíbení) a filosofie k přítomnosti jako projevu věčného nebo alespoň stále platného, vnímá gnóse "absolutní přítomnost" jako vstupní bránu věčnosti: touto branou prochází probuzený, přítomnost vstupuje do věč- nosti a v jistém smyslu ji i vytváří. Toto povýšení okamžiku na bránu věčnosti se děje ve vědomém vztahu k "počátku a konci", což souvisí s poznáním "sebe sama". Přítomnost se stává věčnou, je-li zažita jako cyklus vlastního vzniku a návratu. Gnóse chce z přítomnosti získat něco pro věčnost, zatímco filoso- fie chce často naopak pomocí "věčného" napravovat nebo alespoň poznávat -- přítomnost. Jsem si vědom toho, že uvedený výčet charekteristik gnóstického přístupu ke skutečnosti je jen filosofickou (a jen z malé části theologickou, tedy ještě méně gnóstickou) interpretací tohoto přístupu. (Z dopisu prof. P. Pokornému v rámci diskuse při přípravě jeho knihy Píseň o perle pro nakladatelství Vyšehrad) 83 Dej nám už dnes tu úrodu z nás, která je mimo jsoucnost Novověké překlady kanonických knih Nového zákona (včetně nejmodernějších) vykládají řecký text záměrně negnósticky. Takových sporných míst je mnoho, zvláště v evangeliu podle Jana a v listech apoštola Pavla. Příkladem může být třeba verš Janova evangelia 1,13: Kai ho logos sarx egeneto kai eskénósen en hémin. "A Slovo se stalo tělem a přebývalo v nás." Většina překladů však říká "přebývalo mezi námi" a tak oslabuje význam textu, přestože zde není žádný jazykový problém. Vždyť i Hieronymus ze Stradonu (sv. Jeroným, 5. st.) překládá ve Vulgátě správně "in nobis" (v nás), což byl překlad autoritativní pro celý středověk a zkomolení nastalo až později. Sku- tečnost, že údajně scientisticky prováděné překlady přímo z řeckého originálu nedosahují v tomto místě ani přesnosti Vulgáty nemá jiný výklad, než vytěsnění gnóstického momentu z evangelia. Někdy jde o cenzurní záměr, častěji si však překladatel už vůbec ani nedokáže představit, že by neretušovaný text mohl mít nějaký smysl, a to dokonce velmi přesný. Takto bychom mohli procházet mnoho biblických knih a ukazovat modus nepochopení jejich překladů. Obraťme se však k místu, se kterým si nevěděl rady už ani autor Vulgáty, přestože jde o poměrně negnóstická synoptická evangelia, k místu výsostnému: k prostřední (čili čtvrté) prosbě modlitby Otče náš. Řecký text zní zcela shodně na dvou místech Nového zákona (Matouš 6,11 a Lukáš 11,3) takto: Ton arton hémón ton epiúsion dos hémin sémeron. Doslovně z řečtiny: "Chléb z nás nadpodstatný dej nám dnes." Hieronymus překládá u Matouše: "Panem nostrum supersubstantialem da nobis hodie." Doslovně tedy podle Vulgáty: "Chléb náš nadpodstatný dej nám dnes." Církevní tradice, počínaje Órigenem a Hieronymem vykládá slovo "nadpod- statný" v souvislosti s větou Janova evangelia (napsaného až po Matoušově a Lukášově): "Neboť je to chléb boží, který sestupuje z nebe a dává život světu" (Jan 6,33). Přesto je však Hieronymus rozpačitý z nezvyklosti významu a u Lukáše překládá stejný řecký text jinak: 84 "Panem nostrum quotidianum da nobis hodie. " To je česky doslovně: "Chléb náš každodenní dej nám dnes." Tato druhá latinská překladová verze se ustálila v liturgii a tomu odpovídá významem i vžitý český liturgický text: "Chléb náš vezdejší". Moderní české biblické překlady se vracejí k doslovnému překladu latinského "quotidianum" -- "každodenní", přestože jejich předlohou je řecký text, který na obou místech jednoznačně říká "nadpodstatný". Spor je tedy o to, zda v samém středu nejzákladnější křesťanské modlitby je prosba o každodenní (čili vezdejší) chléb -- nebo cosi nadpodstatného, co je obtížně pochopitelné. Řecké slovo epiúsios je utvořeno z předložky epi ("na, nad") a substan- tiva úsia, které neznamená jen "podstatu" či přesněji " jsoucnost" ve smyslu filosofickém, ale též "podstatu" ve smyslu běžné řeči, tedy "majetek" (zvláště nemovitý). Jde tedy o chléb, který není jen majetkem. Nebo dokonce o chléb, který je více než jsoucí, jinak jsoucí, mimo jsoucnost. To upomíná i na Platónův výraz pro zdroj bytí a pravdy: epekeina tés úsias, "mimo jsoucnost" -- božské nelze ztotožnit s ničím jsoucím. (Pěkně umí přeložit řecké epekeina polština: "poza".) Jde o chléb, který se vymyká našemu pojetí jsoucnosti. O takový chléb pro- síme, o nadjsoucí, mimojsoucí. Prosíme, aby byl dán "nám", ale přitom bychom už o něm říkali, že je "náš" nebo přesněji "z nás"? Prosíme zcela doslovně o "chléb nás -- nám", což lze chápat buď jako "chléb náš -- nám", nebo do- slovně, s možným významem "chléb z nás -- nám". Navíc mívá řecké slovo pro chléb, artos někdy spíše význam "úroda"; chléb reprezentuje úrodu, výsledek pěstování a tvořivých sil. Člověk je bytostí, která poukazuje nad sebe sama, která v sobě obsahuje sebepřekročení. Člověk vnímá svoji nedokonalost právě proto, že zažívá i vztah ke své vyšší neuskutečněné hodnotě, nároku. Člověk má překračovat stav, ve kterém právě je a směřovat k vyššímu určení, ale současně vždy tomuto poukazu nad svůj aktuální stav nedostává. Člověk je tvor hříšný, proto hned následující prosba této modlitby mluví o odpouštění vin. I v této bytostné hříšnosti, čili v nedostávání vlastním měřítkům a poukazům však člověk zůstává člověkem, pokud své vyšší určení zcela nezavrhne. Člověk má svým životem uskutečňovat a inkarnovat ono božské, které je mimojsoucí. To je podstatou člověka a plodem lidského života. Člověk je bytost směřující, má vydávat božskou úrodu ze svého lidství. Božská úroda lidského života je však přehlušována šumem nepodstatných starostí a tužeb, je zrazována naší uzavřeností. Přítomnost, která je pro vědoucího branou věčnosti, nám opět utíká do čehosi průběhového a časného. Proto prosíme, aby nám bylo dáno to, co se v nás a z nás rodí pro božskou věčnost. Prosíme o to, aby úroda, která se v nás rodí, nám byla dána; abychom na ní měli účast už nyní, v přítomnosti, aby nám neuplývala; abychom se nemuseli planě utěšovat příslibem budoucí věčnosti, ale byli jí účastni už dnes. Tato úroda není jen odkazem ("plodem" 85 ve významu řeckého slova karpos), ale je základem života našeho lidství.Člověk je člověkem tím, že přijímá to, co je vyšší než jeho upadlý stav. Je to náš chléb z našeho vztahu. 86 Podstata archontů Text tohoto spisu je zachován v koptském překladu v II. kodexu z Nag-Hammádi (NHC II,4), v rozsahu paginace 86,20-97,23. Titul, uvedený jen v přípise zní doslova "Hypostase archontů"; zavedená značka pro text je HA. Řecký neza- chovaný originál pochází z 2. st. a možná zpracovává i výrazně starší prameny. Upozorňuji, že překlad tohoto spisu nemá stejnou přesnost jako ostatní překlady v této publikaci a je pouze informativní (předlohou je polský překlad v: Ma- rian Michalsky, Antologia literatury patrystycznej t.I., ATK Warszawa 1970). "Podstata archontů" možná uchovává i motivy staré předkřesťanské gnóse, jen druhotně poznamenané židovstvím a ještě méně křesťanským znovupochope- ním. "Archonti" jsou zde planetární bohové, astrální emanace. S ofitskou gnósí je zase příbuzný motiv hada v ráji jako Ducha svatého. Tento motiv je (stejně jako jména emanací duchovních tvůrčích sil) poněkud exotický, ale souvisí s tím, jak se stará gnóse pokoušela překonávat dualitu objektivního světa a živé du- chovní přírody. Český překlad je pouze informativní. 87 Podstata archontů V duchu Otce Pravdy o podstatě moci temnot. 1. Velký apoštol Pavel se o mocích temnot vyslovil takto: "Vedeme boj ne proti tělu a krvi, ale proti mocnostem tohoto světa a proti duchu zla" (Ef 6,12). Protože se ptáš na povahu těchto mocností, sestavil jsem pro tebe následující spis. 2. Jejich vůdce je slepý. Jsa si vědom vlastní síly, ale jsa hloupý a domýšlivý, prohlásil, mluvě svým jazykem: Já jsem bohem, není jiného kromě mě. Když to řekl, zhřešil proti nesmrtelnému a jeho slova dosáhla vzhůru, až do věčnosti. Z věčnosti se rozezněl hlas: Mýlíš se, Samaeli, což znamená: bože slepých. Slepé byly totiž jeho myšlenky. Hned též ztratil svoji sílu, neboť vyslovil rouhání. Pistis Sofia způsobila, že upadl do doliny Chaosu, do propasti své matky. I zrodila s ním děti, každé stejně silné jako on, podle vzoru aiónu nacházejícího se nahoře; neboť obnovili to, co je věčné, z toho, co je skryté. 3. Odvěký pohlédl shůry na šíři vod. Jeho obraz se v nich odrážel a mocnosti temnot se do tohoto obrazu zamilovaly. Nedokázaly však dosáhnout k obrazu viditelnému ve vodě, neboť psychici jsou příliš slabí, než aby došli k tomu, co je duchové. Vždyť sami pocházejí zdola, ono pak shůry. Proto věčnost patřila na dolní krajiny, když měla shodně s vůlí Otce spojit veškerenstvo s jasem světla. Tehdy archonti pojali rozhodnutí a řekli: Pojďme, utvoříme sobě člověka z prachu země. Vytvarovali tedy jeho tělo jako tvora úplně pozemského. Archonti mají těla androgynní a tváře zvířecí. Svého člověka vytvarovali z prachu země podle podoby vlastního těla a k obrazu Božímu, jak se jim ukázal ve vodě. Potom řekli: Ať je náš tvor obrazu natolik podobný, aby -- když ho obraz uvidí -- do něj přišel a zůstal v něm nastálo. Neuvědomili si vlastní bezmocnost v porovnání se silou Boží. Neboť ač Bůh dechl ve tvář člověka a oživil jeho duši, přesto archonti nebyli schopni člověka napřímit. Jako kdyby nějaké vichry úporně kroužily a hlídaly obraz viděný ve vodě, ale neuvědomovaly si, jak veliká je jeho síla. Všechno to se dělo shodně s vůlí Otce veškerenstva. 4. Když Duch uviděl živého člověka na zemi (. . . ), sestoupil shůry a usídlil se v něm. Tak se stal člověk živou duší. Duch jej nazval Adamem, neboť byl nalezen, jak se pohyboval po zemi. 5. Na pomoc Adamovi přišel hlas z věčnosti. Archonti shromáždili všechna zvířata zemská i všechno ptactvo nebeské a přivedli je k Adamovi, aby se po- díval, jakým jménem každé z nich nazve. Umístili pak Adama v ráji, aby jej spravoval a pečoval o něj. Archonti mu přikázali: Z každého stromu rajského můžeš jíst, jen ze stromu poznání dobrého a zlého nejez, a dokonce se jej ani nedotýkej; neboť v den, kdy z něho budete jíst, zemřete. Toto řekli, aniž si uvě- domovali, co řekli. Ale řekli to z vůle Otce veškerenstva, aby Adam jedl, poznal tak archonty a uviděl, že jsou hmotní. 6. Potom se archonti uradili a řekli: Sešleme na Adama zapomenutí. A Adam usnul. Zapomenutí, to je zbavenost vědomí, která působí sen. Tehdy vydobyli z jeho nitra žebro, utvořili z něj živou ženu, a místo žebra ucpali jeho bok masem. 88 Adam se znovu stal bytostí oživenou duší. Hned k němu též přišla zpět duchová žena, to jest Duch svatý, a řekla: Povstaň Adame! Když ji uzřel, řekl: Ty jsi tím, kdo mi dal život; ty budeš zvána Matka živých. Znamená to: ty jsi moje matka i lékař, a manželka, i ta, která rodí. 7. Když potom mocnosti, to jest archonti, přišli ke svému Adamovi a uviděli jeho podobu, to jest duchovní ženu, čili Ducha svatého, s ním rozmlouvající, ve- lice se rozrušili a zamilovali se do ní. I umluvili se mezi sebou: Pojďme, vrhneme na ni svoje semeno. Začali tedy na ni dotírat, ale ona se jim, hloupým a slepým, vysmívala. Strávila sice u nich jednu noc, ale podložila pod ně jen svůj stín, svou podobu, to jest tělesnou ženu, Evu. Archonti pak tím způsobem poskvrnili jak sebe, tak i otisk její postavy, a odsoudili se k zavržení jak od ní samotné, tak od její podoby. 8. A duchová žena, to jest Duch svatý, přišla v hadu učiteli a řekla: Co vám to pověděl: z každého rajského stromu můžeš jíst, jenom ne ze stromu poznání dobrého a zlého? Tělesná žena, Eva, odpověděla: Řekl nejen, nejez; ale také: ani se nedotýkej, neboť v den, kdy sníte, pomřete. Ale had učitel řekl: Nepomřete; archont to řekl jedině ze závisti; spíše se totiž otevřou vaše oči a budete jako bohové, neboť poznáte dobro a zlo. 9. Potom byla z hada vzata učitelka (duchová žena) a zůstala jen samotná žena tělesná, Eva, jako zrozená ze země. I vzala plod ze stromu a jedla, a dala též svému muži. A oba psychici jedli. Zlo se jim zjevilo jako nevědomost. Uvědomili si, že jsou oloupeni o to, co je duchové. Vzali tedy fíkové listí a ovázali jím svá bedra. 10. Tehdy předstoupil Velký archont a zeptal se: Kde jsi, Adame? Nevěděl totiž, co se stalo. Adam odpověděl: Uslyšel jsem tvůj hlas a zděšen jsem se skryl za strom, neboť jsem byl nahý. Archont řekl: Neskryl jsi se proto, že jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst? Řekl jsem ti přece: z toho jediného nejez, a přece jsi snědl. Adam řekl: Žena, kterou jsi mi dal, mi dala a snědl jsem. Pyšný archont tedy proklel ženu. Ona pak řekla: Had mě oklamal a jedla jsem. Obrátili se tedy k hadovi a prokleli jeho stín tak, že se stal bezmocným, neboť si neuvědomovali, čím on skutečně je. 11. Od té doby byl had prokletý od mocností temnot, až přišel dokonalý člověk, to jest Spasitel. Neboť prokletí přešlo ze stínu na hada samotného. Moc- nosti se pak obrátily proti svému Adamovi, chytily ho, a vyhnaly z ráje spolu se ženou, neboť mocnosti temnot neznají milosrdenství. Nežehnají, neboť samy trvají pod kletbou. Archonti potom uvrhli lidi do velké námahy a utrpení ži- vota. Chtěli, aby se lidé mezi námahou a utrpením oddávali rozkoším života a nestarali se o to, jak setrvávat ve spojení s Duchem svatým. 12. Potom Eva, tělesná žena, zrodila Kaina. Ten obdělával pole. I poznal Adam znovu svou ženu a ta ještě jednou otěhotněla a porodila Abela. Kain skládal v oběť plody svého pole, Abel své ovce. Bůh hleděl na Abelovy dary přejícně, zatímco od Kaina dary nepřijímal. Proto tělesný Kain pronásledoval svého bratra Abela. I řekl Bůh Kainovi: Kde je tvůj bratr? Kain odpověděl: Cožpak jsem strážcem svého bratra? Na to Bůh řekl: Volá ke mně hlas krve tvého bratra. Tvá slova se obracejí proti tobě. Každý, kdo Kaina zabije, vykoná skutek pomsty. Ty pak budeš bědovat a chvět se na zemi. 89 13. Adam znovu poznal svou ženu Evu. Porodila mu syna a řekla: Hle, Bůh mě obdařil chlapcem za Abela. A znovu otěhotněla, porodila dcerku a řekla: Bůh mi stvořil pomocnici. V této dívce, neposkvrněné žádnými zlými silami, spočívají všechna lidská pokolení. Tehdy se lidé začali rozmnožovat a napravovat. Ale archonti se uradili a řekli: Učiňme potopu, která by zničila všechen tělesný život, od člověka po zvíře. O jejich rozhodnutí se však dověděl Pán moci a řekl Noemu: Postav si archu ze dřeva, které by nehnilo, zamkni se v ní spolu s dětmi a zvířaty i s ptactvem nebeským, od nejmenšího po největší; a ulož archu na hoře Sir. 14. Norea, dcera Evy přišla, aby vstoupila do archy, ale nedovolili jí to. Dechla tedy tím směrem a oheň spálil archu. Noe ji postavil znovu. Noreu pak potkali archonti a chtěli ji svést. Nejvyšší z nich jí řekl: Kdysi k nám přišla tvoje matka Eva. Ale ona se k nim obrátila a řekla jim: Jste archonty temnot, jste prokletí; nepoznali jste nikdy moji matku samotnou, ale jen její obraz, který jste měli. Já totiž nepocházím od vás, ale přišla jsem z výsosti. Když to pyšný archont slyšel, vložil důvěru ve vlastní síly a jeho tvář se stala jako černým ohněm. Začal ji obtěžovat, řka: Musíš nám sloužit tak jako tvoje matka, Eva; neboť tví rodiče mě ctili. Ale Norea důvěřovala v sílu Boží a plným hlasem zvolala ke svatému Bohu veškerenstva: Pomoz mi proti hanebným archontům a vysvoboď mě z jejich rukou. 15. Na ta slova sestoupil anděl z nebes a řekl jí: Proč voláš k Bohu na výsosti a znepokojuješ Ducha svatého? Norea se zeptala: Kdo jsi ty? Když archonti nepravosti odešli, anděl odpověděl: Jsem Eleleth, Moudrost, Velký anděl; ten, jenž stojí před Duchem svatým. Byl jsem poslán, abych s tebou rozmlouval a uchránil tě z rukou těch anarchoi, buřičů. Poučím tě o tom, co se vás lidí týká. 16. Nedokážu popsat síly tohoto anděla. Jeho postava byla jako zlatozářná, a jeho suknice bílá jako sníh. Ale k popsání jeho síly a vzhledu jeho obličeje jsou moje slova slabá. Ten Velký anděl, Eleleth, mi řekl: Jsem Moudrostí, jsem jedním ze čtyř světel stojících před Velkým neviditelným Duchem. Cožpak si myslíš, že ti archonti mohou učinit něco zlého? Žádný z nich nemůže v ničem uškodit tomu, co jest kořenem pravdy. Právě kvůli archontům se v posledních časech pravda objevila. Máte panovat nad těmito mocnostmi; pak archonti nebudou schopni poskvrnit ani tebe, ani tvé pokolení. Neboť vaším příbytkem je věčnost; místo, v němž přebývá panenský Duch. Místo, které se nachází nad archonty temnot a nad jejich světem. 17. Řekl jsem však: Pane, pouč mne o síle těch mocností; jak povstaly, co určuje jejich bytost, z jaké látky jsou stvořeny a kdo je stvořil a udělil jim síly, které mají. Odpověděl mi Velký anděl, Eleleth, Moudrost: Tam nahoře, v bezmezných aiónech existuje věčnost. Sofia, zvaná Pistis, chtěla sama, bez účasti partnera zplodit nějakého tvora. Její dílo se stalo obrazem nebes, takže mezi horními aióny a těmi, které jsou níže, je jakási záclona, rozdělení. Níže, pod tou záclonou, povstal stín, který se přetvořil ve hmotu. Padl na určitou ohraničenou oblast a vytvaroval se tam do podoby hmotného tvora podobného potracenému plodu. Znamení onoho stínu v tom tvoru těžklo. Stal se samolibým zvířetem v podobě lva, též dvoupohlavního, jak jsme už řekli, neboť povstal ze hmoty. Když otevřel oči a uviděl obrovskou bezbřehou hmotu, byl unešen pýchou 90 a řekl: Já jsem Bohem a není jiného Boha, kromě mne. 18. Když takto mluvil, zhřešil proti Otci veškerenstva. Rozlehl se hlas shůry, od Samovládného, jenž řekl: Mýlíš se, Samaeli. Což znamená: bože slepých. Ten odpověděl: Pokud je kdo přednější než já, ať se mi ukáže. Tehdy Sofia vztyčila prst, uvedla do hmoty světlo a sestoupila dolů do sféry Chaosu. Pak se vrátila nahoru do svého světla -- a s hmotou se znovu spojila temnota. Archont, jelikož byl androgynní, si utvořil veliký aión; bezbřehý prostor. Usmyslel si též, že si stvoří syny. Stvořil jich sedm, androgynních jako jejich otec. I řekl jim: Já jsem Bůh veškerenstva. Ale Zoé, Život, dcera Pistis Sofie, na něj zavolala: Mýlíš se, Saklasi. To jméno znamená Jaldabaoth. Současně Zoé dechla proti jeho tváři a ten dech se stal ohnivým andělem. Ten spoutal Jaldabaotha a hodil jej na samé dno Tartaru. 19. Když však jeho syn Sabaoth uzřel onoho anděla, začal činit pokání. Zavrhnul svého otce i svoji matku hmotu. Zřekl se jich a místo nich oslavoval Sofii a její dceru, Zoé. Proto jej Sofia a Zoé vynesly nahoru nad sedmé nebe -- ale níže než je předěl oddělující horní sféry od dolních. A nazvaly jej Bůh Sil, Sabaoth, neboť vládne nad silami Chaosu, jelikož jej nad nimi Sofia ustanovila. 20. Ke své vládě si z Cherubínů vytvořil veliký vůz se čtyřmi tvářemi a též nespočetnou říši andělů, aby mu sloužili; a také harfy a citery. Sofia pak posadila svou dceru Zoé po jeho pravici, aby jej poučovala o tom, co se nachází v osmém nebi. Po jeho levici postavila Ohnivého anděla. Odtud se jeho pravice začala nazývat Zoé, život -- a levice se stala symbolem nespravedlnosti a zvůle, neboť tak tomu bylo před andělem. 21. Když Jaldabaoth uviděl syna v takové vznešenosti a v takové výšině, začal mu závidět. Jeho závist se stala androgynním tvorem, jenž dal počátek každé závisti. Ta pak zrodila smrt. A smrt zplodila své syny, každého pod jeho vlastním nebem. Tak se jimi naplnila všechna nebesa. Ale to vše se stalo shodně s vůlí Otce veškerenstva a podle vzoru všech horních nebes, aby se zjevilo číslo chaosu. Poučil jsem tě tedy, kdo to jsou archonti; čím je hmota, z níž se zrodili; kdo je jejich otcem a jaký je jejich svět. 22. Zeptal jsem se: Pane, náležím i já k té hmotě? Odpověděl: Ty náležíš i se svými dětmi k Otci jsoucímu od počátku. Vaše duše pocházejí shůry, z odvěkého jasu světla. Proto se k vám mocnosti nebudou moci přibližovat. Duch pravdy totiž přebývá ve vás. Všichni, kdo poznali pravdu, jsou nesmrtelní ze smrtel- ných lidí. Přislíbené Semeno, to jest Spasitel, se neobjeví hned, ale teprve po třech pokoleních, a tehdy vás vysvobodí z pout bludu, způsobeného mocnostmi temnot. Zeptal jsem se: Pane, kolik času ještě zůstává? Odpověděl: Přijde to, když se objeví sám pravdivý člověk. Duch pravdy seslaný od Otce vás o všem poučí a pomaže vás olejem věčného života, který Mu poskytl rod nemající krále. Tehdy se zbavíte slepoty ve svých myslích, zdeptáte mocnosti smrti a vstoupíte do bezbřehého světla, v němž přebývá ono Semeno, Spasitel. Skončí se čas moc- ností temnot a jejich andělé budou oplakávat jejich zkázu. Všechny děti světla pravdy pak poznají svůj kořen, to jest Otce veškerenstva a Ducha svatého; a budou všechny jedním hlasem volat: Náležitá jest pravda Otce, a Syn jest nade vším a po všechny věky věkův; svatý, svatý, svatý; amén. 91 Kléméns Alexandrijský Tento výrazný myslitel křesťanské středoplatónské filosofie a církevně křesťanské gnóse pochází z nekřesťanské athénské rodiny. V touze po duchovním vzdělání procestoval celé východní Středomoří, byl zasvěcen do řady mystérií, až potkal v Egyptě Pantaina, řeckého stoického filosofa a křesťanského charismatického kazatele. Kolem r.180 s ním přichází do Alexandrie a brzy po něm přebírá ve- dení katechetické školy tamní křesťanské obce. Hledá výrazy pro spojení všech dosavadních duchovních tradic; pro spojení, které je umožněno Vtělením Slova Božího, uskutečněnou jednotou božství a lidství, zpřítomněním jednoty duchov- ních sil v lidské duševnosti i tělesnosti. Nahlíží adventní charakter celé řecké kul- tury, která stejně jako hebrejská tradice víry, i když svým vlastním specifickým způsobem, připravovala půdu pro božské Vtělení. Koncem 2. st. píše Kléméns svá rozsáhlá díla, ve kterých představuje touhu po této jednotě a spletitou cestu k ní, skrze podtext velmi pestré tématiky s ob- rovským množstvím často unikátních citací. Od Filóna Alexandrijského (řecký židovský myslitel těsně předkřesťanské doby) přejímá metodu alegorického vý- kladu, která mu už neslouží jen k jednotě filosofického a biblického pohledu, ale stává se způsobem vidění světa; viděním světa jako textu se společným smyslem v síti poukazů. Po zákazu křesťanského vyučování ediktem Septimia Severa r. 203 odchází Kléméns z Alexandrie. Biskup Alexandr Jerusalémský jej pak na poč. 3. st. zmiňuje mezi "blaženými Otci, kteří nás předešli do nebe". Klémentův nástupce v Alexandrii, Órigenés pak rozvine Klémentovo myšlení pouze dvěma směry z mnoha původně naznačených -- a tím je zúží na myšlení institučně církevní. Rozvine "pozitivní theologii", čili myšlení o tom, že bůh jest a jak jest -- a dopracuje metodiku alegorického výkladu biblických knih. Toto zúžení tematiky chce vtěsnat pestrý Klémentův odkaz do krystalizujícího prostředí instituční církve a samo se stane intelektuálním prostředím formulace dogmatu. Přesto bude slavný Órigenés dvě a půl století po své smrti odsouzen církví za zbytky Klémentovy velkorysosti (např. preexistence a reinkarnace lid- ské duše), zatímco Klémentovo dědictví zůstane nenápadným a málo známým společným jmenovatelem církevního, svobodného a gnóstického křesťanství. V 10. kapitole 7. knihy Strómateis (čili "Pestrých" knih) představuje Kléméns křesťanskou gnósi a křesťanského gnóstika. Uvádíme překlad celé této kapitoly z řeckého originálu, neboť jde o jedno z nejkompaktnějších míst Klé- mentova rozsáhlého díla (v moderním vydání mají Strómateis 800 stran), které navíc představuje i Klémentovo osobní vyznání. Zde shrnuje svůj program, za- tímco jinde spíše hromadí citáty filosofů, básníků, biblických knih, mystických nauk a necírkevních gnóstiků -- a teprve čtenář má aktivně odkrýt jejich sou- vislosti a poukazy, připravené pečlivým výběrem, pořadím a kontextem těchto citací. 92 Chvála gnóse 65 Stručně řečeno, gnóse66 je dospělost67 člověka jakožto člověka, která je zcela dovršena poznáním božských věcí; takže lidská povaha, způsob života i řeč jsou souznělé a souladné, a to jak mezi sebou navzájem, tak s božským Logem. Gnósí je víra dovršena: věřící se gnósí stává dospělým. Víra je nepochybně cenné dobro: vždyť bez zkoumání vyznává, že Bůh jest, a oslavuje ho. Proto je třeba začít od takovéto víry; ale když jsme v ní boží přízní vyrostli, je třeba -- jak jsme schopni -- dosáhnout gnóse. Dále tvrdíme, že se gnóse liší od té moudrosti, která se nabývá vyučová- ním. Neboť gnóse v sobě zcela jistě obsahuje i onu moudrost, ale moudrost na- bytá vyučováním neobsahuje gnósi. Obsah vyučované moudrosti se stává jasným díky dlouhodobému naslouchání řeči, zatímco základem gnóse je nepochybnost o Bohu, čili víra. Ke Kristu se vztahuje víra i gnóse. Vždyť Kristus je základem i tím, co je na něm vystavěno. Je počátek i cíl. Těmto krajním mezím, totiž počátku a cíli, se nelze naučit; pravím, že to je víra a láska. Gnóse se podle přízně boží předává tradicí těm, kdo se osvědčili, že jsou hodni nauky; odevzdává se jim jako svěřená zástava. Z ní vyzařuje nejvyšší hodnost lásky, jako světlo zažehnuté od světla. Bylo přece řečeno: "Tomu, kdo má, bude přidáno" (Lukáš 19,26). Tedy: Víře bude přidána gnóse, gnósi bude přidána láska -- a lásce bude přidáno boží dědictví. Děje se to tehdy, když je člověk spojen s Pánem jak vírou, tak i gnósí a láskou -- a když spolu s ním vystoupí až tam, kde přebývá Bůh, strážce naší víry i lásky. Tehdy je gnóse se zřetelem na dospělost předávána těm, kdo ji potřebují: těm, kdo k ní jsou určeni bohatou přípravou, průpravným cvičením a modlitbou. Ti jsou schopni slyšet řečená slova; žijí náležitě, to jest: v takové spravedlnosti, která překračuje ospravedlnění vymáhané zákonem. Zatímco setrváváme ve spásné výchově směřující od hříchů, vede nás už gnóse k věčnému cíli a učí nás dospělosti, abychom uviděli, jak budeme podle boží vůle osvobozeni od každého trestu a zlé odplaty, jak budeme uprostřed bohů.68 _______________________________________65 Je to překlad celé 10. kapitoly VII. knihy Strómateis, která však nemá sama vlastní titul. Strómeteis jsou poslední a velmi rozsáhlou částí Klémentovy trilogie o působení božského Logu na člověka. Logos člověka nejprve vybízí a zve k sobě (o tom mluví spis Protreptikos), potom vychovává (Paidagogos) a nakonec učí. Není to však vyučování nějakých hotových nauk. Strómateis "skrývají zrnka gnóse v síti pestrých tkaniv naukové tematiky" a tato síť poukazuje6na6cosi, co samo nelze přímo napsat ani vyslovit. Řecké slovo gnósis by bylo možné velmi přesně přeložit jako "známost". V Klémentově pojetí křesťanské gnóse je gnóse jakýmsi zastřešením filosofie a víry, svorníkem řeckého a hebrejského přístupu ke světu. Nad gnósí je už pouze nezištná láska. Víra je nejschůdnější cestou6ke7gnósi, neboť křesťanská víra v sobě obsahuje podstatný zárodek gnóse. "Dospělost" je zde teleiósis, tedy "dokonalost", "dosažení cíle". Významová souhra do- spělosti,6dokonalosti8a docílení je pro další text důležitá. Gnóse vede do věčnosti skrze přítomnost. Spočívá ve vědomí božského údělu člověka, zpřítomňuje už nyní a zde eschatologické naplnění. 93 Vykoupením se výsady a pocty završují a dávají se těm, jimž ustalo očišťo- vání. Těm ustala i každá služebná povinnost69 -- i ta nejsvětější, jež se koná mezi křesťany. Potom bude těm, kdo mají čisté srdce, kdo jsou zrozeni v sousedství Páně, nadcházet úplná obnova70 věčným nazíráním. Ti jsou doslovně zváni bohové; trůní spolu s ostatními bohy: s těmi, kteří se teprve mají zrodit, které zatím Spasitel zařadil mezi předchozí bohy. Gnóse vhodným způsobem urychluje očišťování a zpřítomňuje lidem pro- měnu k lepšímu. Proto gnóse snadno přivádí lidi až k těsné příbuznosti duše s Bohem a ke svatosti. Gnóse člověka prostřednictvím jakéhosi důvěrně vlast- ního světla71 provádí mystickými stupni, a to až k vrcholu spočinutí úplnou obnovou. Tam bude gnóse ty, kdo mají čisté srdce, učit nadšenému rozjímání Boha tváří v tvář, poznatelně a dosažitelně. Dospělost gnóstikovy duše spočívá v tom, že prošla veškerým očišťováním i povinností služby a zrodila se s Pánem. Tam, kde je nyní, je Pánovi podřízena přímo. Víra je, abych tak řekl, stručný souhrn toho nejnutnějšího z gnóse. Zato gnóse mocně a spolehlivě prokazuje všechno, co je zahrnuto ve víře. Gnóse je další stavba, která je naukou Páně postavena na víře, aniž by ji porušovala. Nabytí gnóse je prokázáno věděním. Mně se to jeví tak, že jakási první spásná proměna nastává, když přecházíme od pohanství k víře. Druhá proměna je přechod z víry ke gnósi, která pak přesáhne k lásce. Od té chvíle se již poznávající a poznávaný obracejí k sobě navzájem jako přítel k příteli. Kdo dospěl až sem, ten už možná předem dosahuje rovnosti s anděly (viz Lukáš 20,36). Proto člověk, který došel této přednosti, prochází po tělesném dokonání vždy ještě vzácnější proměnou: skrze svatý týden je rychle veden k Otcovu dvoru, tam, kde je příbytek Páně, aby se stal účastným slavnosti světla. Zůstává sám sebou, jsa zcela a veskrze neochvějný. Toto je první způsob působení Páně, jímž se nám zaslibuje odplata za úctu k Bohu. K dosvědčení toho všeho by bylo možné ukázat mnoho vzorů. Pro stručnost uvedu jen slova proroka Davida, která se týkají našeho tématu: "Kdo vystoupí na horu Páně? A kdo stane na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, kdo svou duši neobrací k marnosti, ani křivě nepřísahá proti svému bližnímu. Ten přijme požehnání od Pána _______a_dar_milosrdenství_od_Boha,_svého_Spasitele. 69"Služebná povinnost" -- leitúrgia -- slovo, které zname- ná jak povinnou službu ve prospěch města (včetně obecních daní), tak bohoslužebný obřad. Gnóstik nemá povinnosti -- světské ani náboženské. Světský stát i vnější náboženský kult, to jsou7prostředky0minulé průběhovosti. "Úplná obnova" -- apokatastasis -- eschatologický pojem užívaný pak hojně órigenovskou theologií.71 Ono světlo je "důvěrně vlastní" člověku samotnému, je to lidské světlo božského slova. (Viz též Jan 1,9.) 94 To je pokolení těch, kdo hledají Pána; těch, kdo hledají tvář Boha Jákobova."72 Domnívám se, že těmito slovy prorok stručně vykreslil gnóstika. Myslím, že Da- vid ukázal i podobu Spasitele, když mluvil o našem přístupu k Bohu, když mluvil o tváři Boha Jákobova, když kázal dobrou zvěst a učil o duchu. Vždyť Apoštol nazval Syna "výraz zjevu Otce" (Židům 1,3); neboť Syn pravdivě učil o Bohu a byl podobou jednoty i jedinosti vševládce, Boha a Otce; " jehož nepoznává nikdo jiný než Syn a ten, komu jej Syn zjevil" (Matouš 11,27). Díky těm, kdo hledají tvář Boha Jákobova, je známo, že Bůh jest. Náš Spasitel a Bůh však nad to výrazně ukazuje podobu dobrého Otce, jenž jediný je Bůh. Ono "pokolení těch, kteří jej hledají", to je vyvolený rod, jenž hledá gnósi a přichází k ní. Proto i Apoštol říká: "Nijak vám neprospěji, pokud nebudu mluvit buď skrze zjevení,nebo skrze gnósi, nebo skrze proroctví či nauku." (1Kor 14,6b). Přesto i negnóstici leckdy jednají správně; ne však podle Logu, jenž je vyšší než například síla statečnosti. Jsou například lidé s prudkou povahou, kteří se do všeho vrhají bez logu a nerozumně -- a přece leckdy obstojí ve svém podnikání a ve zkouškách statečnosti. Snadno snášejí obtíže i násilí, ale z jiného důvodu než gnóstik. Jejich touhy jsou jiné než u gnóstika; dokonce i kdyby vydali na pospas celé své tělo (1Kor 13,6). Podle Apoštola jim chybí pravá láska, kterou rodí jenom gnóse. Každý čin, který je konán díky rozpoznání skutečnosti, přináší dobrý pro- spěch. Jedná-li však někdo bez tohoto rozpoznání, přinášívá to špatný prospěch, i kdyby to vypadalo sebelépe; neboť když není jednání vedeno myšlením, tak se ani jeho statečnost netýká cti. Vše, co bylo řečeno o statečnosti, platí analogicky i o jiných dobrých vlast- nostech, tedy i o uctivosti vůči Bohu. Gnóstika nečiní gnóstikem zbožnost, ale vědomí uctivosti k Bohu. Tak je tomu i s ostatními oblastmi života. Dále budu mluvit o tom, jak gnóstický způsob života ukazuje, že boží zaslíbení nám jsou ur- čena už pro nynější stav. O tom teď doporučuji rozjímat dříve než o dogmatech. To vše vyložíme na patřičném místě a v příhodném čase, společně s výkladem o dogmatech a o ostatních věcech. _______________________________________72 Žalm 23,3-6 podle řeckého textu Septuaginty. 95 Kristus Spasitel Kléméns miluje řecké básníky. Velmi často cituje archaickou, klasickou i hellé- nistickou poezii, a to v původním výsostném významu básnického díla, jenž je založen tím, že ve starších dobách byli právě básníci téměř jedinými učiteli řeckého náboženství. V Klémentově pozůstalosti je zachována i jeho vlastní hym- nická báseň "Kristus Spasitel", která je spolu s hymnem Fós hilaron (Laskavé světlo) nejkrásnější památkou křesťanské poetiky 2. st. Český překlad první třetiny řeckého textu této básně se snaží nějak napo- dobit onen zvláštní styl, který záměrně destruuje větnou stavbu a interpunkci řeči, aby uchoval zvláštní jas, který tuto báseň tak odlišuje od pozdějších téměř školních děl řecké křesťanské poezie. 96 Kristus Spasitel Stopy Kristovy cesta nebeská Slovo trvalé co nevysychá. Světlosti věčná soucitu zřídlo jsi pastýř síly vznešenost žití -- těm, kdo Boha chválí hymny, Ježíši Kriste! Nebeské mléko co z ňader sladkých snoubenky darů moudrosti Tvojí prýští pro všechny. My, Tvoje děti svěžími ústy pijeme Slovo -- rosou ducha syceni. 97 Gnóstická liturgie O gnóstické liturgii víme velmi málo. Navíc jsme většinou informováni spíše o výstřelcích krajních podob gnóse, jako např. o vtiskování viditelného znamení do obličeje v extatickém rituálu. O liturgii těch gnóstických obcí, které by nás zajímaly nejvíce, totiž o křesťanských gnósticích na pomezí církve víme nejméně. Máme jen náznaky v textech Klémenta a Eirénáia a malé zlomky z Oxyrhynchu, jejichž rozsah a čitelnost neumožňují zodpovědnou rekonstrukci liturgie. Víme jen, že liturgie křesťanských gnóstiků se patrně ani "liturgie" nejmeno- vala, neboť toto slovo bylo příliš svázáno s povinností, ať už s povinností státní či církevní. Toto slovo tedy užíváme jen pro rychlé předběžné dorozumění. Gnó- stická liturgie zdůrazňovala roli slova: slova sdělujícího božskou známost; slova, které v člověku gnósi otevírá. Patrně šlo o jakési "proměňování", ale ne vnějších obětin, nýbrž o proměňování člověka samotného, totiž o aktualizaci gnóstického způsobu bytí v uskutečněné eschatologii. Následující text využívá zachovaných zlomků a zmínek k vlastnímu podání takového proměňujícího slova. Jeho struktura je analogií negnóstických církev- ních liturgií 2. a 3. st., jak jsou zachovány např. u Hippolyta (od takovéto "Hippolytovy liturgie" je odvozen i v katolické liturgii užívaný "II. mešní ká- non"). Převzetí této struktury je motivováno zčásti předpokladem, že liturgická struktura je v křesťanství 2.st. dost široce obdobná, a to přes značnou pestrost toho, čím bývá v různých obcích naplňována. Zčásti je motivem převzetí této analogie už potřeba nějaké osnovy, do které se lze pokusit vetkat vlastní pocho- pení smyslu slavnosti gnóstické obce, které se pokud možno vyjadřuje dobovými obrazy a užívá zachovaných zlomků. 98 Gnóstická liturgie Ve jménu Otce, skrze Syna, v Duchu svatém. Děkujeme ti, Tvůrce všech bytostí, za světlo pravé známosti, skrze niž jsi nám dal poznat svoji přítomnost. Děkujeme Ti, že se nám dáváš poznat jako věčná láska. Děkujeme Ti, že nezůstáváš uzavřen v sobě, ani na výšinách nepřístupnosti, které jsi stvořil; ale dal jsi svému pokolení sám sebe -- jako přetékající dar, přítomný ve všem, co povstalo. Neboť to, co povstalo, je život ve Tvém Slově. Ten je naším světlem, které ve tmě svítí, ale tma je nepojímá. Prozař, prosíme, celou naši bytost světlem své lásky. Proměň nás k vlastní podobě věčného darování, abychom byli jedno s Tebou, jako Tvůj jednorozený syn, jehož jsi mezi nás poslal. Prozař naši nevědomost, znič naši pýchu, a odpusť nám naše nevěrnosti. Tak prosíme, Prameni Moudrosti, Nebeský Vládče, Věčná lásko. Tvůj Syn, který překonal mocnosti zmaru, nám řekl, že Tě v Jeho jménu můžeme prosit o cokoliv, a neodepřeš nám to, neboť jsi Otec laskavý, kterému se v Synovi zalíbilo. Důvěřujeme Jeho božskému zaslíbení a doufáme, že naše prosba je opravdu ve jménu Tvého jednorozeného Syna, ve jménu jednoty božství a lidství. Nechceme prosit o nic jiného, než o Tebe samotného, Zdroji božské lásky. Doufáme v přímluvu všech našich přátel, jak těch, kteří žijí na této Zemi, tak těch, kteří se již navrátili k Tobě; především však v přímluvu zvěstovatele Tvé lásky, nejmilejšího učedníka Tvého Syna, v přímluvu Evangelisty Jana, -- a v přímluvu blahoslavené Marie, matky Ježíšovy. Proto se odvažujeme prosit ve jménu Krista Ježíše, Tvého Syna: 99 Věčný Otče, učiň, ať nás nikdy neopouští známost Tvé přítomnosti. Ať nemáme jinou vůli, než je vůle Tvoje, neboť ta je naší pravou vůlí. Ať v nás nikdy nezvítězí jiný cit, než je pravá láska. Otče, dej nám, abychom nalezli svůj základ a počátek, kterým jsi Ty sám. Uchraň nás odklonu od přítomnosti, a dej nám jas ducha. Dej nám, abychom sebe nalezli ve Tvém kralování, které je v Tvojí přítomnosti zde i ve všech věcech. Probuď v nás dar božího synovství, buď Otcem našeho pravého zrození. Probuď své světlo, které jsi daroval našemu lidství. Otevři nám přítomnost, která je věčností. Dej nám, abychom se vzájemně poznali, a milovali se jako Tvoji synové; neboť Tvoje Slovo uděluje viditelné znamení, podle nehož se v lásce navzájem poznáváme. Dej nám, abychom viděli Tvé světlo i ve všech ostatních lidech; vždyť všichni jsou Tvoji synové, -- a nám nepřísluší soudit nedokonalost mnohých, ale vidět, milovat a probouzet všechny. Dej nám, abychom viděli i přátelství všeho ostatního Tvého Tvorstva; jak neviditelného, čili Tvých božských sil a poslů; tak viditelného, které je Tvým šatem. Probuď v nás světelnou sílu ducha, kterou jsi nám dal do vínku, abychom obstáli na své cestě. Naplň v nás pevnost i něhu -- a učiň, abychom rozuměli citem a cítili rozumem. Učiň, aby Tvoje přítomnost dala naší duši pravý život a mír, a našemu tělu harmonii zdraví. Neprosíme však jen za sebe, ale též za všechny bytosti: Dej přízeň své známosti všem, kteří sledují části Tvého věčného Slova -- ať už zkoumají svojí myslí, přidržujíce se Řeků; nebo zvěstující víru a Zákon, náledujíce Židy; nebo milují převážně tělesnou láskou, jako většina lidí. 100 Naplň svůj řád v neviditelném světě, aby nebyl nebezpečím pro myslitele, snící a horlivce, ale aby dával inspiraci k pravé cestě. Otče, projev své bytí ve viditelném světě, aby jeho krása a příjemnost nebyla nikdy svodem, ale vždy vábností Tvého šatu, jenž je cestou k Tobě. Dej všem bytostem, aby neulpívaly na částech Tvého Slova, ani na částech své cesty, ale aby poznaly celou svoji přítomnou věčnost. Posilni všechny, kdo pod tíhou nepravé skutečnosti malátní. Přidej všem důvěru v božskou známost, aby se nikdo z nedostatku víry a naděje neodvracel zpět od pravé známosti. Otče, Bože, Věčná lásko, proměň veškerenstvo, sešli plnost svého Slova, sešli útěšný jas svého Ducha. Tak prosíme skrze Krista Ježíše, tak prosíme skrze věčné Slovo, v němž jsi dal vznik všemu tvorstvu, a oslavujeme Tě ve Tvých činech. Sláva Otci, skrze Syna, v Duchu svatém. Amén. 101 Literatura Wincenty Myszor: Texty z Nag-Hammadi, tlum. Albertyna Dembska i W. Myszor, Warszawa 1979 (odtud je jedna z předloh pro překlad a některé poznámky; obsahuje i bibliografii do r.1975). Petr Pokorný: Tomášovo evangelium, Praha 1982. ____Počátky gnose. . . , studie ČSAV 1969/6. ____Expedice Nag Hammádí III, v: Miscelanea, studie a texty KEBF, Praha 1979. ____Píseň o Perle, Praha 1986. J. Matoušek: Gnose, Praha 1930. J.N.F. Desolda: Svatého Otce Irenea Patero knih proti kacířství, Praha 1876. J.J. Novák: Spisy apoštolských Otců, ÚCN 1970. Eirénáios: Adversus haer., Patrologia graeca (Migne), PG 7. Kléméns Alex.: Strómateis, PG 8 a 9. Hippolytos Rom.: PG 16. Órigénés: Peir archón, PG 11. F.X. Fünk: Opera patrum apostolicum, Tübingen 1881. Kromě toho s touto tematikou souvisejí (kromě Nového zákona) dialogy Platónovy (zvl. Faidros a Kratylos), zlomky Núméniovy a zlomky Hérakleitovy a dále soubor alexandrijských řeckých hermetických textů.