Nespočet světů stvořených z ničeho pomocí symbolů - tak by mohl satirik shrnout hlavní témata díla Ernsta Cassirera. Tato témata - mnohost světů, klamavost "daného", tvořivá síla porozumění, mnohotvárnost a formativní funkce symbolů - jsou rovněž nedílnou součástí mého myšlení. Někdy však zapomínám, jak přesvědčivě už je Cassirer vyjádřil1, snad i proto. že se jeho zdůrazňování mýtu, jeho zájem o srovnávací studium kultur a jeho zmínky o lidském duchu mylně spojovaly se soudobými trendy k mystickému tmářství, antiintelektuálnímu intuitivismu či protivědeckému humanismu. Ve skutečnosti jsou tyto postoje Cassirerovi stejně cizí jako jsou cizí mé vlastní skeptické, analytické, konstruktivistické orientaci.

Cílem následujících partií není ani tak bránit jisté teze či přesvědčení, která sdílím s Cassirerem, ale spíše přísně prozkoumat některé zásadní otázky, které z nich vyplývají. Přesně v jakém smyslu existuje mnohost světů? Čím se liší pravé světy od falešných? Z čeho jsou světy vytvořeny? Jak se vytvářejí? Jakou hrají v jejich vzniku roli symboly? A jaký je vztah mezi světatvorbou a poznáním? Tyto otázky je třeba si klást, třebaže jejich definitivní a úplné zodpovězení je v nedohlednu.

Jak naznačil již víceznačný titul díla Williama Jamese A Pluralistic Universe, spor monismu a pluralismu se při podrobném rozboru rozplývá. Pokud existuje pouze jeden svět, zahrnuje mnohost protikladných aspektů; existuje-li množství světů, soubor , který vytvářejí, je jeden. Jeden svět lze pojímat jako mnohost světů nebo množinu světů jako jeden, podle způsobu pojetí.2

Proč tedy Cassirer zdůrazňoval mnohost světů? V jakém zásadním a často opomíjeném smyslu existuje mnohost světů? Aby bylo jasno, tyto otázky se netýkají možných světů, s nimiž řada mých současníků , zejména ti, co žijí poblíž Disneylandu, horlivě pracuje a vymýšlí je. Nemluvíme zde o mnohonásobných možných alternativách jediného aktuálního světa, ale o mnohonásobných aktuálních, reálných světech. Jak interpretovat pojmy jako "reálný", "nereálný", "fiktivní" a "možný" je další otázka.

Vezměme si, pro začátek, výroky "Slunce se vždy pohybuje" a "Slunce se nikdy nepohybuje". Třebaže jsou stejně pravdivé, jsou vzájemně protikladné. Můžeme proto říci, že popisují odlišné světy a že skutečně existuje tolik různých světů, kolik je vzájemně se vylučujících pravd? Máme sklon nepovažovat tyto dva slovní řetězce za úplné výroky s vlastní pravdivostní hodnotou, nýbrž je spíše považujeme za eliptický, zkratkovitý výraz výroků typu "V referenčním rámci A se slunce vždy pohybuje" a "V referenčním rámci B se slunce nikdy nepohybuje" - za výroky, které mohou být současně pravdivé v témže světě.

Referenční rámce či systémy souřadnic však patří, zdá se, spíše k systémům popisu, nežli k tomu, co se popisuje: a každý z uvedených dvou výroků uvádí to, co je popisováno, ve vztah k nějakému takovému systému. Ptám-li se na svět, můžete mi nabídnout výpověď o tom, jaký je, v jednom či více referenčních rámcích; trvám-li však na tom, abyste mi řekli, jaký je svět mimo všechny rámce, co mi na to můžete říci? Jsme vázáni způsoby popisu, ať už popisujeme cokoli. Náš vesmír tvoří v jistém ohledu spíše tyto způsoby popisu nežli nějaký svět nebo světy.

Alternativní popisy pohybu vyjadřované většinou téměř stejnými pojmy a běžně navzájem převoditelné skýtají jen méně významný a poměrně nevýrazný příklad rozmanitosti náhledů, popisů světa. Mnohem pozoruhodnější je bohatá mnohotvárnost verzí a náhledů v řadě vědních oborů, v dílech různých malířů a spisovatelů a v našem vnímání, dojmech a představách, které jsou formovány právě uvedenými faktory, okolnostmi a našimi vlastními postřehy, vhledy, zájmy a minulou zkušeností. I když necháme stranou všechny iluzorní, chybné či pochybné verze, zbylé vykazují nové dimenze rozdílnosti. Nemáme zde žádný úhledný soubor referenčních rámců, žádná hotová pravidla pro transformaci fyziky, biologie a psychologie mezi sebou navzájem a vůbec žádný způsob, jak kteroukoli z těchto verzí transformovat do Van Goghova vidění nebo Van Goghův způsob vidění do Canalettova. Verze, které jsou více zobrazeními nežli deskripcemi, nemají žádnou pravdivostní hodnotu v striktním slova smyslu a nelze je souřadně spojovat. Rozdíl mezi juxtapozicí a souřadným spojením dvou výroků nemá analogii mezi dvěma obrazy nebo mezi obrazem a výrokem. Dramaticky rozporné verze světa lze pochopitelně relativizovat: každá z nich je správná v daném systému - pro příslušnou vědu, pro určitého umělce, pro určitého vnímatele za daných podmínek. Opět zde docházíme k posunu od popisu či zobrazení "tohoto světa" k debatě o popisech a zobrazeních, tentokrát však bez útěšné možnosti vzájemné převoditelnosti či jakékoli patrné organizace příslušných rozdílných systémů.

Leč neliší se správná verze od chybné právě v možnosti aplikace na svět, takže pak správnost sama závisí na nějakém světě a nějaký svět implikuje? Vhodnější by bylo říci, že "svět" závisí na správnosti. Nemůžeme vyzkoušet určitou verzi tak, že bychom ji porovnali se světem, který není popsán, zobrazen ani není vnímán. Verzi můžeme zkoumat pouze jinými prostředky, které uvedu později. Když mluvíme o určování správnosti té které verze jako o "poznávání světa", "svět" by měl být tím, co všechny správné verze popisují a vše, co se o světě dovídáme, je pak obsaženo v jeho správných verzích. Třebaže tento svět sám o sobě, fundamentální svět bez správných verzí, nemusíme těm, kdož ho milují, upírat, je celkem vzato světem spolehlivě ztraceným. Z určitých důvodů můžeme sice definovat relace, které by rozčlenily a seskupily verze do takových skupin, aby každá skupina verzí konstituovala svět a jednotlivé verze v této skupině pak budou verzemi příslušného světa; ale ve většině případů můžeme pokládat správné popisy světa, zobrazení světa, vnímání světa, způsoby, jakými svět je či prostě verze za naše světy.3

Jelikož fakt, že existuje mnoho odlišných verzí světa je stěží napadnutelný a vzhledem k tomu, že otázka kolik (jestli vůbec nějakých) světů-o-sobě existuje je vlastně nesmyslná, v jakém netriviálním smyslu pak existuje mnohost světů, jak tvrdí Cassirer a obdobně smýšlející pluralisté? Myslím, že prostě v tomto smyslu: mnoho odlišných světových verzí je verzemi nezávislými co do významu, zaměření a závažnosti, bez jakéhokoli požadavku či předpokladu redukovatelnosti na jedinou, společnou bázi. Pluralista, dalek toho, být protivědecký, přijímá a uznává vědu v plné míře. Jeho typickým protivníkem je monopolistický materialista či fyzikalista, zastávající názor, že jeden systém, totiž fyzika, je přednostní a zahrnuje všechny ostatní tak, že jakákoli jiná verze musí být vposledku buď redukovatelná na tento systém nebo musí být odmítnuta jako chybná a nesmyslná. Kdyby se

všechny správné verze daly nějak redukovat na jednu a pouze jednu, tato jediná verze by se s jistým zdáním přijatelnosti4

mohla považovat za jedinou pravdu o jediném světě. Důkazů takové redukovatelnosti je však pranepatrně a i požadavek sám je mlhavý, neboť samotná fyzika je fragmentární, nestabilní a druh i konsekvence předpokládané redukce jsou vágní. (Jak byste redukovali Constablův světonázor či pohled na svět Jamese Joyce na fyziku?) Jsem poslední, kdo by podceňoval konstrukci a redukci.5 Redukce jednoho systému na druhý může přinést původní a originální příspěvek k pochopení vzájemných vztahů mezi verzemi světa. Redukce v jakémkoli rozumně striktním smyslu je však vzácná, takřka vždy částečná a velmi zřídka , pokud vůbec kdy, jedinečná a jednoznačná. Vyžadovat úplnou a výhradní redukovatelnost na fyziku nebo kteroukoli jinou jedinou verzi znamená vzdát se takřka všech ostatních verzí. To, že pluralisté uznávají vedle fyziky i další verze neznamená oslabení přísnosti myšlení, ale poznání, že kriteria odlišná od kriterií vědy nejsou o nic méně přesná i přísná a hodí se pro hodnocení dění v percepčních, obrazových či literárních verzích.

Pokud uznáváme oprávněnost protikladných správných verzí, neredukovatelných na jednu jedinou, neměli bychom hledat jednotu v nějakém nejistém a neutrálním pozadí či bázi těchto verzí, ale v celkové organizaci, která je zahrnuje. Cassirer takový výzkum provádí na poli kroskulturálních zkoumání vývoje mýtu, náboženství, jazyka, umění a vědy. Můj přístup je zaměřen spíše na analytické zkoumání typů a funkcí symbolů a symbolických systémů. Ani v jednom z případů nelze očekávat jednoznačný a vždy a všude platící výsledek; universa světů, stejně tak jako světy samy, lze vytvářet mnoha způsoby.

Nekantovské téma mnohosti světů je blízce příbuzné kantovskému tématu prázdnosti pojmu čirého obsahu. První nám upírá jedinečný svět, druhé společnou látku, z níž jsou světy vytvořeny. Dohromady tyto teze odporují naší intuitivní potřebě mít pevnou půdu pod nohama a hrozí, že zůstaneme bez opory a zbude nám jen bezradně spřádat naše vlastní nesouvislé a rozporné představy a výmysly.

Pádné argumenty proti vnímání bez pojmu, proti čistě danému, absolutní bezprostřednosti, nevinnému oku, substanci jako základu

byly vysloveny tolikrát a natolik přesvědčivě - Berkeleyem, Kantem, Cassirerem, Gombrichem6, Brunerem7 a mnoha dalšími - že není třeba je znovu uvádět. Rozprava o nestrukturovaném obsahu nebo o nepojmové danosti či o bázi bez vlastností popírá sebe samu, neboť rozprava si vynucuje strukturu, konceptualizuje, připisuje vlastnosti. Ačkoli pojem bez vjemu či představy je toliko prázdný, vjem bez pojmu je slepý (naprosto neproduktivní). Výroky, obrazy, nákresy a další typy označení přežijí nedostatek aplikace, ale obsah se bez formy ztrácí. Můžeme mít slova bez světa, ale nikoli svět beze slov nebo jiných symbolů.

Mnohé z látek - hmota, energie, vlnění, jevy - z nichž jsou světy vytvořeny, se vytvářejí spolu s těmito světy. Ale z čeho jsou potom vytvořeny tyto látky a tyto světy? Jistě ne jen tak z ničeho, ale z jiných světů. Světatvorby, tvoření světů, tak jak je známe, vždy vycházejí ze světů, které jsou již po ruce; tvoření je vlastně přetvářením či znovuvytvářením. Antropologie a vývojová psychologie mohou zkoumat sociální a individuální dějiny budování světa, ale hledání univerzálního či nezbytného prvopočátku raději ponecháme teologii.8 Můj zájem je upřen spíše na procesy a způsoby, jimiž se určitý svět vytváří z jiných světů.

Když se vzdáme falešné naděje na pevný základ, když jediný svět nahradí mnoho světů, které nejsou ničím více nežli jen verzemi, když se substance rozpustí ve funkci a dané je uznáno za pojetí, musíme čelit otázkám, jak se světy tvoří, zkoumají a poznávají.

Aniž bych si troufal poučovat bohy či jiné tvůrce světů nebo se pokoušel o vyčerpávající a systematický přehled, rád bych ilustroval a komentoval některé z procesů, které se podílejí na světatvorbě. Vlastně mě víc zajímají jisté konkrétní vztahy mezi světy, nežli to, jak a které konkrétní světy jsou vytvořeny z jiných.

Ne snad všechny, ale rozhodně většina tvoreb světů spočívá v odebírání a připojování, často souběžném: na jedné straně máme dělení celků na části a členění druhů na poddruhy, rozklad komplexů na složky, určování rozdílů; na straně druhé skládání celků a tříd z částí, prvků a podtříd, spojování a kombinování vlastností či prvků do komplexů a propojování. Takové kompozice či dekompozice se běžně provádějí a fixují pomocí aplikace různých označení: jmen, predikátů, gest, obrazů atd. Takže

například časově odlehlé události se sjednocují pod jediným vlastním jménem nebo se ztotožňují tím, že tvoří "objekt" nebo "osobu". Nebo naopak "sníh" se rozpadá na označení mnoha látek ve slovníku Eskymáků. Metaforický přenos - například v případě, kdy se chuťové přívlastky používají pro zvuky - může zapříčinit dvojí reorganizaci: jednak přeskupit, reorganizovat novou oblast použití a jednak ji propojit s oblastí původní (LA:II).

Identifikace spočívá v uspořádání a rozčlenění do jednotek a druhů. Odpověď na otázku "Je to stejné nebo jiné?" musí být vždy "Stejné jako co?".9 Různá cosi mohou být totožná s tím a tím: k čemu poukazujeme nebo co označujeme, verbálně či jinak, mohou být různé případy či stavy, ale téhož objektu, různá města, ale téhož státu, různí členové, ale téhož klubu nebo různé kluby, ale stejní členové, různé odpaly míče, ale v téže míčové hře. "Míč ve hře" v jednom utkání se může skládat z časových úseků tuctu či více basebalových míčů. Psycholog, který žádá na dítěti, aby posoudilo, co se nezmění při přelití obsahu jedné nádoby do druhé, musí pečlivě zvážit, na co se vlastně ptá - na objem, hloubku, tvar nebo druh materiálu, atp.10 Identita či konstantnost v nějakém světě je identitou vzhledem k tomu, jak je tento svět vnitřně uspořádán.

Rozmanité entity, protínající se , křížící se, překrývající se a odporující si v složitých konfiguracích mohou náležet do téhož světa. Nevytváříme nový svět pokaždé, když něco odebereme nebo když věci poskládáme jinak; světy se ale mohou lišit v tom, že ne všechno, co patří do jednoho, patří také do druhého. Svět

Eskymáka, který nepochopil obecný pojem sněhu, se liší nejen od světa Samoana, ale také od světa obyvatele oblasti New England, který nechápe eskymácká rozlišení. V jiných případech se světy liší spíše v odezvě na teoretické, nežli na praktické požadavky. Svět, jehož prvky jsou body, nemůže být Whiteheadovským světem, v němž jsou body jistými třídami průniků těles, průsečíky dvojic přímek nebo průsečíky tří rovin. Že lze body našeho každodenního světa stejně dobře definovat každým z uvedených způsobů neznamená, že bod lze v jakémkoli jednotlivém světě ztotožnit s průnikem těles, průsečíkem dvojice přímek nebo s průsečíkem trojice rovin, neboť tato určení se navzájem liší. Naopak zase svět systému, považující minimální konkrétní fenomény za atomární, nemůže připustit takové kvality, jako jsou atomární části těchto konkrétních fenoménů.11

Opakování, stejně tak jako identifikace , je relativní vzhledem k uspořádání. Nějaký svět může být nezvládnutelně heterogenní nebo nesnesitelně monotónní podle toho, do jakých druhů a tříd jsou události rozčleněny. Zdali dnešní pokus opakuje včerejší závisí na tom, ať už se obě události liší sebevíc, zda oba pokusy prověřují tutéž společnou hypotézu. Jak to vyjádřil Sir George Thomson:

"Vždy bude něco jinak ... Když prohlásíte, že opakujete experiment, znamená to, že opakujete všechny charakteristické rysy experimentu, které jsou podle příslušné teorie relevantní. Jinými slovy, opakujete experiment jako příklad teorie."12

Obdobně jsou dvě hudební provedení, jakkoli drasticky se mohou lišit, provedeními téhož díla, pokud se drží téže

partitury. Systém notace rozlišuje konstitutivní rysy od nahodilých a vybírá tedy ty druhy provedení, které se považují za díla (LA, str. 115 - 130). A vše "pokračuje stejným způsobem" nebo také ne, podle toho, co se považuje za stejný způsob. "Teď mohu pokračovat" 13ve Wittgensteinově smyslu, když jsem nalezl, odkryl známé schema nebo jeho přijatelnou obměnu, která odpovídá dosud daným případům a přesahuje je. Indukce vyžaduje pojímat některé třídy jako relevantní na úkor jiných. Pouze tak mohou, například, naše pozorování smaragdů vykazovat pravidelnost a potvrzovat, že všechny smaragdy jsou zelené a nikoli že jsou všechny zeldré ["grue" - neologismus z "green" a "blue" - pozn.překl.] (i.e. pozorovány před daným okamžikem jsou zelené nebo nejsou pozorovány a jsou modré - FFF, str. 72 - 80). Jednota přírody, jíž se obdivujeme nebo nespolehlivost a nejistota, proti níž protestujeme, náležejí ke světu, který jsme si vytvořili.

V právě uvedených příkladech se světy liší v relevantních třídách, druzích či rodech, z nichž sestávají. Dávám přednost adjektivu "relevantní" před "přirozený" a to ze dvou důvodů:

zaprvé - "přirozený" je termín nevhodný při aplikaci nejen na biologické druhy, ale i umělé třídy např. typu hudebních děl, psychologických experimentů a strojírenských výrobků; za druhé - "přirozený" naznačuje jistou absolutní, kategorickou či psychologickou prioritu, přičemž uvedené třídy jsou spíše zvykové, tradiční nebo zkonstruované, vymyšlené k nějakému novému účelu.

(b) Zvýrazňování.

I když můžeme říci, že v uvedených případech některé relevantní třídy14 jednoho světa chybí v jiném, lepší formulací by snad bylo, že tyto dva světy obsahují přesně ty samé třídy, ale jinak rozdělené na druhy relevantní a irelevantní.

Některé relevantní třídy jednoho světa ani tak nescházejí ve světě druhém, ale jsou v něm přítomné jako třídy či druhy irelevantní. Řada rozdílů mezi světy netkví tolik v entitách, které obsahují, jako spíše v důrazu či akcentu a tyto rozdíly nejsou o nic méně závažné. Právě tak, jako důraz na všechny slabiky ve slově znamená nezdůraznit žádnou, tak i chápání všech tříd jako relevantních znamená nepovažovat za relevantní žádnou. V jednom světě může být mnoho tříd, rodů a druhů, sloužících různým účelům, ale konfliktní, konkurující si účely mohou vést k neslučitelným a nesmiřitelným akcentům a rozporným světům, jako mohou rozporné koncepce takových tříd sloužit danému účelu. Zeldrá nemůže být relevantním druhem, sloužícím indukci, v témže světě jako zelená, neboť by to vylučovalo některá rozhodnutí, správná či chybná, která konstituují induktivní vyvozování.

Jedny z nejnápadnějších kontrastů důrazu nalézáme v umění. Řadu rozdílů mezi portréty od Daumiéra, Ingrese, Michelangela a Roualta tvoří rozdíly ve zdůraznění aspektů. Ovšem že to, co se považuje za zdůraznění je odchylka od relativní význačnosti, kterou vytvářejí mnohé rysy běžného světa našeho každodenního vidění. Se změnou zaměření a novými vhledy, se změnou pojetí se vizuální závažnost charakteristických rysů těles, linií, stanoviště či světla proměňuje a včerejší vyrovnaný svět se zdá být podivně deformovaný - včerejší realistický model krajiny se mění v odpudivou karikaturu.

Tyto rozdíly v důrazu rovněž náležejí k sledovanému rozdílu v relevantních třídách. Několik portrétů téže osoby může tedy klást důraz podle různých kategoriálních schemat. Obdobně jako zelený smaragd a zeldrý smaragd, třebaže může jít o tentýž drahokam, náležejí ke světům, organizovaným, členěným do odlišných tříd, tak také Kristus Piero della Francesca patří do světa jinak druhově členěného, nežli tentýž obraz Rembrandtův.

Umělecká díla však většinou a typicky spíše ilustrují, nežli pojmenovávají či popisují relevantní třídy. I tam, kde škály aplikací - popisované nebo zobrazené objekty - koincidují, rysy nebo rody, třídy, těmito způsoby vyjádřené nebo exemplifikované, se mohou výrazně lišit. Čárová kresba měkkých

záhybů šatu může exemplifikovat rytmické lineární vzorce, báseň, neobsahující žádné slovo, týkající se smutku, a nezmiňující žádnou smutnou postavu může být díky charakteru svého jazyka smutná a pronikavě vyjadřovat smutek. Rozdíl mezi řečeným či reprezentujícím na jedné straně a předvádějícím, ukazujícím či exemplifikujícím na straně druhé se ukazuje ještě výrazněji v případě abstraktní malby, hudby a tance, které nemají téma, ale přesto vykazují - exemplifikují nebo vyjadřují - formy a pocity. Exemplifikace a exprese, třebaže směřují opačným směrem nežli denotace - tzn. od symbolu k jeho doslovnému nebo metaforickému rysu, namísto k tomu, k čemu symbol poukazuje, co denotuje - nejsou proto o nic méně zásadními symbolickými referenčními funkcemi a nástroji světatvorby.15

Důraz či zvýraznění není vždy binární jako je členění na relevantní a irelevantní třídy nebo na důležité a nedůležité rysy. Oceňování relevance, důležitosti, užitečnosti, hodnoty, většinou vytváří hierarchie namísto dichotomií. Taková zvýraznění jsou také příklady a případy určitého typu uspořádání.

Světy, které se neliší co do obsažených entit nebo důrazů se mohou lišit v uspořádání. Například světy s různými systémy konstruování, výstavby, se mohou lišit v posloupnosti derivace. Tak jako není nic v klidu nebo v pohybu nezávisle na referenčním rámci, tak také není nic původní nebo derivativně předchůdné nezávisle na konstrukčním systému. Derivace však, na rozdíl od pohybu, není bezprostředně prakticky příliš důležitá, takže v našem každodenním světě sice takřka vždy , alespoň dočasně, přijímáme nějaký referenční rámec, ale zřídkakdy rovněž přijímáme derivační bázi. Výše jsem uvedl, že rozdíl mezi světem, v němž jsou body tvořeny dvojicí přímek, a světem, v němž jsou přímky tvořeny body, je ten, že druhý uvedený připouští existenci nelineárních prvků, obsažených v přímkách, zatímco první nikoli. Rovněž však můžeme říci, že se tyto světy liší od nederivačně uspořádaného světa každodenního diskursu právě jejich derivačním uspořádáním přímek a bodů.

Uspořádání různých druhů prostupují percepci a praktické poznání. Standardní uspořádání jasu barev se řídí lineárním nárůstem fyzikální intenzity světla, ale standardní uspořádání barevných odstínů stáčí přímkovou škálu rostoucích vlnových délek do kruhu. Řád zahrnuje jak periodičnost, tak i příbuznost; tóny se běžně uspořádávají podle výšky a oktávy. Uspořádání se rovněž liší podle okolností a cílů. Stejně tak, jako se mění povaha tvarů při různých geometriích, mění se i vnímané vzorce, schémata při různém uspořádání. Schémata, vnímaná v rámci dvanáctitónové stupnice jsou zcela odlišná od těch, vnímaných v tradiční osmitónové stupnici. Rytmus pak závisí na členění do taktů.

Radikální přeuspořádání jiného druhu se vyskytuje při konstrukci statického obrazu ze vstupního postupného snímání obrazové předlohy nebo při vytváření sjednoceného, homogenního a úplného obrazu nějakého objektu nebo třeba města z časově, prostorově a kvalitativně heterogenních pozorování a z dalších informačních prostředků.16 Někteří velmi rychlí čtenáři znovuvytvářejí normální uspořádání slov ze sérií fixací, které postupují od shora dolů na levé stránce knihy a od zdola nahoru na pravé stránce.17 Prostorový řád na mapě nebo v hudební partituře se převádí na časovou sekvenci výletu, resp. provedení skladby.

Dále je na řádu založeno veškeré měření. Skutečně pouze díky vhodnému uspořádání a seskupení dokážeme zvládnout obrovské

množství materiálu percepčně či kognitivně. Gombrich se zabývá desítkovou periodizací historického času na desetiletí, století a tisíciletí.18 Denní čas se dělí na dvacet čtyři hodin a každá z nich na šedesát minut po šedesáti vteřinách. Lze-li o těchto způsobech organizace říci mnoho dalšího, rozhodně ne to, že se dají "nalézt ve světě". Jsou do světa zabudovány. Uspořádání se podílí na světatvorbě stejně tak, jako kompozice a dekompozice a zdůrazňování celků a tříd

Vytvářet jeden svět z druhého také obvykle představuje značně rozsáhlé vyřazování a vyplňování - doslova odříznutí určitého starého materiálu a doplnění nového. Naše schopnost přehlédnutí a zanedbání je prakticky neomezená a to, co přijímáme, se obvykle skládá z fragmentů významů a klíčů, které vyžadují důkladné a rozsáhlé doplnění. Umělci toho také často obratně využívají: jedna Giacomettiho litografie představuje plnovýznamově postavu v chůzi pomocí skic hlavy, rukou a chodidel v těch správných pozicích na rozlehlém pozadí čistého papíru, kresba Katharine Sturgisové znázorňuje hokejistu v akci jedinou výraznou linkou.

Že nalézáme to, co jsme připraveni nalézt (co hledáme nebo co působivě vyvstává proti našemu očekávání) a že snadno slepě ignorujeme to, co nepomáhá, ani nebrání našemu hledání je běžným jevem každodenního života, mnohokrát potvrzeným psychologickými výzkumy.19 Při nepříjemném zážitku provádění korektur i při příjemnějším sledování produkce obratného iluzionisty nám vždy a nevyhnutelně unikne něco, co tam je a uvidíme cosi, co tam není. Paměť upravuje, škrtá a sestřihuje mnohem nelítostněji; člověk, který ovládá stejně dobře dva jazyky, si může pamatovat složitý seznam položek a současně zapomenout, v kterém jazyce byl proveden.20 I v rámci toho, co vnímáme a co si pamatujeme, odmítáme jako iluzorní nebo zanedbatelné to, co se nám nehodí do architektury světa, který si budujeme.

Vědec není o nic méně razantní a nelítostný při odmítání či očišťování většiny entit a událostí světa běžných věcí, přičemž současně vytváří spousty výplní pro křivky, jen letmo naznačené sporými daty, a vytyčuje komplikované struktury na bázi skrovných pozorování. Snaží se tedy vybudovat svět, jež je ve shodě s jím vybranými koncepty a který se podřizuje jeho univerzálním zákonům.

Náhrada takzvaného analogového systému tzv. digitálním členěním na oddělené kroky zahrnuje vylučování; například při použití digitálního teploměru se stupnicí dělenou po desetinách stupně nelze odečíst žádnou teplotu, ležící mezi 90 a 90,1 stupni. Obdobné vyloučení nastává při normálním notovém záznamu, který nezná žádný tón mezi c a c# a žádné trvání mezi čtyřiašedesátinovou a stoosmadvacetinovou notou. Na druhé straně dochází k doplňování, když je třeba digitální přístroj pro registraci návštěvnosti nebo ukazatel pohybu valutových kursů nahrazen analogovým nebo když houslista hraje z partitury.

Nejmarkantnější případy doplňování však pravděpodobně nalezneme při percepci pohybu. Pohyb v percepčním světě je mnohdy výsledkem složitého a vydatného zvýraznění a vylepšení fyzikálních stimulů. Psychologové již dávno znají tzv. "fí - fenomén": když se za pečlivě kontrolovaných podmínek předvedou vnímateli dva světelné terčíky, umístěné blízko sebe a krátce se postupně rozsvítí, vnímatel běžně vidí, jak se světelný terčík plynule pohybuje z první pozice na druhou. Což je samo o sobě

pozoruhodné, neboť směr pohybu terčíku nelze určit před zábleskem, rozsvícením druhého; leč percepce má ještě mnohem větší tvůrčí potenciál. Paul Kolers nedávno ukázal21, že pokud je první stimulující terčík kruhový a druhý čtvercový, viděný pohybující se terčík plynule přechází z kruhu do čtverce; rovněž většinou bez problémů probíhají transformace mezi dvourozměrnými a trojrozměrnými útvary. A co víc, pokud mezi dva zmíněné terčíky umístíme světelnou překážku, pohybující se terčík ji oběhne. Proč dochází právě k těmto doplňováním je fascinujícím námětem k úvaze (viz podrobněji v kap. V).

A konečně, některé změny jsou přetvarováním nebo deformací a lze je chápat, v závislosti na úhlu pohledu, buď jako korekce nebo jako zkreslení. Fyzik vyhlazuje přirozeně kostrbatou křivku, aby vyhověla všem jeho datům. Vizuální vnímání prodlužuje úsečku, zakončenou šipkami, směřujícími dovnitř, zatímco stejně dlouhou úsečku, se šipkami směřujícími ven zkracuje a má sklon zvětšovat velikost menší mince s větší hodnotou v porovnání s větší mincí s menší hodnotou.22 Karikaturistům zhusta nestačí přehnané zdůraznění a uchylují se ke skutečným deformacím. Picasso, vycházející z Velasquezových Las Meninas a Brahms, využívající Haydnovo téma, vytvářejí kouzelné variace, které se rovnají zjevení.

Takové jsou tedy způsoby, jimiž vytváříme světy. Netvrdím, že jsou všechny a že jsou jen tyto. Moje klasifikace není míněna jako vyčerpávající, jednoznačná či závazná. Nejen že se

uvedené procesy často kombinují, ale zvolené příklady mnohdy spadají stejně dobře pod více než jednu hlavičku: některé změny lze například považovat alternativně za změnu ve zvýraznění, uspořádání nebo za přeformování nebo za všechny tyto druhy změn dohromady, některé vynechávky jsou také záležitostí rozdílů v kompozici. Snažil jsem se naznačit, alespoň zčásti, rozmanitost a paletu procesů, které fungují v každodenní praxi. Jistěže lze vypracovat preciznější systemizace, ale žádná z nich nemůže být konečná a definitivní, neboť, jak jsem již poznamenal výše, neexistuje žádný jedinečný a privilegovaný svět mezi všemi světy, o nic víc, nežli existuje jeden jedinečný svět.

Jaké jsou, při vší svobodě členit a kombinovat, zdůrazňovat, uspořádávat, vylučovat, doplňovat, rozšiřovat a dokonce zkreslovat a překrucovat, cíle a překážky? Jaká jsou kriteria úspěšnosti při tvorbě světa?

Pokud je nějaká verze verbální a sestává z výroků, může být pro ni pravda (kriterium pravdivosti) relevantní. Ale pravdu nelze definovat či testovat podle kriteria shody se "světem" (určitým, konkrétním), neboť nejen že pro různé světy platí různé pravdy, ale povaha shody mezi verzí a světem, z něhož byla vydělena, je pravidelně mlhavá. Volně řečeno a bez ambice zodpovědět Pilátovu či Tarského otázku - verzi lze považovat za pravdivou, když se neprohřešuje proti pevně zakotveným přesvědčením a proti žádnému ze svých vlastních pravidel. Mezi pevná přesvědčení dané doby mohou patřit letité reflexe o logických zákonech, jepičí reflexe o momentálních pozorováních a další přesvědčení a předsudky, zakořeněné v proměnlivé hloubce. K pravidlům mohou například patřit volby mezi alternativními referenčními rámci, typy zvýrazňování a mezi odvozovacími bázemi. Dělící čára mezi přesvědčeními a pravidly však není ani ostrá, ani neměnná. Přesvědčení, víry a domněnky jsou zasazeny do konceptuálních rámců, formovaných pravidly. Kdyby nějaký Boyle pro zisk plynulé křivky zanedbával data tak, až by mu žádné nezbylo, mohli bychom říci, že buď pozorovaný objem a tlak jsou vlastnosti odlišné od teoretického objemu a tlaku nebo že pravdy o objemu a tlaku se liší ve dvou světech, ve světě pozorování a ve světě teorie. I to nejneochvějnější přesvědčení může časem připustit alternativy: "Země se nepohybuje" přešlo od dogmatu k závislosti na pravidlu.

Pravda není ani zdaleka velebným a přísným pánem, je naopak poslušným a povolným sluhou. Vědec, který předpokládá, že se cílevědomě věnuje hledání pravdy, klame sám sebe. Nezajímá se o triviální pravdy, kterých by mohl chrlit bezpočet, a hledí si nepravidelných a mnohostranných výsledků pozorování kvůli čemusi, co je o trochu víc než jen pouhými náznaky celkových struktur a významných zobecnění. Hledá systém, jednoduchost, rámec a když je v těchto ohledech spokojen, přistřihne a upraví pravdu tak, aby vyhovovala (PP: VII, 6 - 8). Stejnou měrou zákony vyhlašuje, jako je objevuje, stejnou měrou rozvrhuje struktury, jako je vymezuje a odkrývá.

Pravda navíc přísluší výhradně tomu, co je řečeno a doslovná pravda výhradně tomu, co je řečeno doslovně. Viděli jsme však, že světy se nevytváří jen tím, co je řečeno doslovně, ale také tím, co je řečeno metaforicky a dále nejen tím, co je řečeno ať už doslovně nebo metaforicky, ale také tím, co je vyjádřeno nebo exemplifikováno - tím, co se ukáže, stejně tak jako tím, co se řekne. Ve vědeckém pojednání se nejvýše oceňuje doslovná pravda, ale v básni či románu si můžeme více cenit metaforické či alegorické pravdy, neboť dokonce i doslovně nepravdivý výrok může být metaforicky pravdivý (LA, str. 51, 68 -70) a může naznačovat či vytvářet nové asociace a nová rozlišení, měnit důrazy, ovlivňovat vylučování a doplňování. Výroky a tvrzení, ať už doslovně či metaforicky pravdivé nebo nepravdivé, mohou ukazovat to, co neříkají, mohou fungovat jako názorné doslovné nebo metaforické příklady nezmiňovaných rysů a pocitů. Například v Kongu [The Congo] Vachela Lindsaye se pulsující struktura úderů na buben vytrvale předvádí, nikoli popisuje.

A konečně platí jak pro nonverbální, tak i pro verbální verze bez výroků, že pravda je pro ně irelevantní. Když mluvíme o obrazech nebo predikátech (přívlastcích) jako "pravdivých o ..." tom, co zobrazují nebo na co se aplikují, riskujeme zmatek. Nemají totiž žádnou pravdivostní hodnotu a mohou reprezentovat či denotovat některé objekty a jiné nikoli, zatímco výrok má pravdivostní hodnotu a je pravdivý o všem, pokud je pravdivý vůbec o něčem.23 Nereprezentující obraz, například Mondrianův, neříká nic, nic nedenotuje, není ani pravdivý, ani nepravdivý, ale mnohé předvádí. Předvádění, ukazování či exemplifikace však jsou, stejně jako denotace, referenčními funkcemi a řada stejných zřetelů se týká jak obrazů, tak i pojmů či predikátů teorií: jejich relevance a jejich zjevujícího předvádění, jejich síly a jejich patřičnosti - souhrnně jejich správnosti [rightness].

Jako je nepříliš vhodné mluvit o obrazech jako o pravdivých či nepravdivých, tak by bylo vhodnější mluvit i o teoriích jako správných či chybných, neboť pravda teoretických zákonů je jen jedním ze specifických rysů teorie a často ji, jak jsme viděli, co do závažnosti převáží pádnost, soudržnost a obsažnost, informativnost a pořádající síla celého systému.

Maxima "Pravda, celá pravda a nic než pravda" by tedy byla zvrácenou a paralizující politikou pro každého světatvůrce. Celá pravda by byla příliš mnoho; je příliš rozsáhlá, proměnlivá a zanesená trivialitami. Pravda sama by byla příliš málo, neboť některé správné verze nejsou pravdivé - buď že jsou mylné nebo nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé - a i pro pravdivé verze může mít větší význam jejich správnost.

Neměli bychom se teď po všem tom šíleném bujení a množení světů vrátit k zdravému rozumu ? Neměli bychom přestat mluvit o správných verzích jakoby každá byla vlastním světem nebo měla takový svět a neměli bychom připustit, že jsou všechny verzemi jednoho a téhož neutrálního světa v jejich pozadí? Jak bylo naznačeno výše, takto znovunabytý svět by byl světem bez tříd, řádu, pohybu či klidu, bez strukturace - světem, za který nebo proti kterému nestojí za to bojovat.

Mohli bychom však pojmout reálný svět jako jednu z alternativních správných verzí (nebo jako soubor správných verzí, spjatých dohromady jistým principem redukovatelnosti či přeložitelnosti) a všechny ostatní považovat za verze téhož světa, lišící se od standardní verze vysvětlitelnými způsoby. Fyzik pokládá svůj svět za reálný a přičítá vynechávky, přídavky, nepravidelnosti a zdůraznění jiných verzí na vrub nedokonalosti vnímání, nárokům praxe nebo poetické licenci. Fenomenalista pokládá za základ percepční svět a výpustky, abstrakce, zjednodušení a deformace jiných verzí mu jsou výsledkem vědeckých, praktických nebo uměleckých zájmů. Pro průměrného smrtelníka se většina vědeckých, uměleckých a percepčních verzí nějakým způsobem odchyluje od běžného, stabilního světa, který si zflikoval z útržků vědecké a umělecké tradice a z vlastního boje o přežití. Tento svět je vskutku tím, který se nejčastěji považuje za reálný, neboť realita ve světě, obdobně jako realismus v malbě, je do značné míry záležitostí zvyku.

Ironií je, že naše touha po jediném světě se uspokojuje, v různých dobách a z různých důvodů, mnoha různými způsoby. Nejen pohyb, odvozování, zdůraznění a řád jsou relativní, ale relativní je i realita sama. To, že správných verzí a aktuálních, skutečných či reálných světů je mnoho, nezahlazuje rozdíl mezi správnými a chybnými verzemi, nevede k uznání pouze možných světů, korespondujících s chybnými verzemi a neimplikuje, že

všechny správné alternativy jsou stejně dobré pro všechny či jakékoli účely. Ani u mouchy nemůžeme předpokládat, že by pokládala jednu špičku svého křídla za pevný bod; nepřijímáme molekuly, ani jejich shluky za prvky našeho každodenního života, ani nezařazujeme hrušky, herce, hyperboly a hurikány do jedné třídy, jednoho druhu. Fyzik nezahrne žádný z uvedených objektů mezi své elementární částice, malíř, který vidí svět stejně jako průměrný smrtelník, bude mít větší popularitu, ale menší umělecké úspěchy. A tentýž filosof, který zde metafilosoficky uvažuje nad rozsáhlou paletou světů, zjišťuje, že pouze verze, které vyhovují nárokům zapřisáhlého a deflačního nominalismu, se hodí pro jeho účely, tj. pro konstruování filosofických systémů.

Kromě toho, třebaže pohotovost při uznávání alternativních světů může být osvobozující a upomínat na nové směry zkoumání, pouhá ochota přijmout všechny světy, žádný svět nevytvoří. Pouhé uznání mnoha dostupných referenčních rámců nám nezajišťuje žádnou mapu pohybů nebeských těles; uznání předností alternativních východisek nevytvoří žádnou vědeckou teorii ani filosofický systém, povědomí o různých způsobech vidění žádný obraz nenamaluje. Otevřená mysl nenahradí tvrdou práci.

To, o čem jsem dosud mluvil, souvisí s podstatou poznání. Za těchto podmínek nemůže být poznání výlučně a dokonce ani ne primárně záležitostí určení toho, co je pravdivé. Objev často znamená, obdobně jako když umístím odpovídající kousek do skládačky, nález hodícího se, nikoli dospění k propozici, deklarativnímu nebo dokazovacímu tvrzení. Mnoho, ne-li většina poznání je zaměřeno na cosi odlišného od pravdivého či jiného přesvědčení. Nastává spíše vzrůst přesnosti vhledu nebo rozsahu pochopení, když v namalovaném lese najdeme tvář, o níž jsme věděli, že tam již byla nebo když se naučíme rozlišovat stylistické rozdíly mezi díly, která umělec, skladatel či spisovatel takto rozlišil nebo když zkoumáme nějaký obraz, hudební skladbu či pojednání tak dlouho, dokud nevidíme, neslyšíme nebo nepochopíme rysy a struktury, které jsme nedokázali rozlišit předtím. Takový vzrůst poznání nenastává díky formování nebo fixaci přesvědčení či víry24, ale pokrokem a rozvojem porozumění.25

Dále, pokud se světy stejnou měrou vytvářejí jako objevují a nalézají, pak také poznání je stejně tak přetvářením, jako zprávou [o světě]. Všechny procesy světatvorby, které jsem probíral, se účastní poznání. Jak jsme si ukázali, vnímání pohybu často spočívá v jeho vytváření. Odkrytí zákonitostí zahrnuje jejich sestavení a rozvržení, rozpoznání schémat a struktur je do značné míry záležitostí jejich vymyšlení a vložení na sledované pole. Pochopení a tvorba jdou spolu ruku v ruce.

V kapitolách VI. a VII. se k mnoha zde probíraným otázkám vrátím. Teď bych se chtěl věnovat dvěma mnohem konkrétnějším tématům: v kapitole II. jemné kategorizaci, zvláště významné pro umění a v kapitole III. ilustrativnímu stopování jednoho určitého pojmu v různých verzích rozličných systémů a médií.

______________________________________________________________________________

1 Např. v Language and Myth, překlad Susanne Langerové (Harper 1946)

2 K tomu viz VII:1, níže

3 Srov. "The Way the World Is" (1960), PP, str. 24-36 a Richard Rorty: "The World Well Lost", Journal of Philosophy 69 (1972), str. 649 - 665.

4 Ale ne s příliš velkým, protože žádný typ redukovatelnosti není univerzální a nevyhoví ve všech případech.

5 Srov. "The Revision of Philosophy" (1956), PP, str. 5-23 a rovněž SA.

6 V knize Art and Illusion (Pantheon Books, 1960) E.H.Gombrich argumentuje v řadě pasáží proti konceptu "nevinného oka". [česky: Umění a iluze. Praha, Odeon 1985 - pozn. překl.]

7 Viz studie v Jerome S.Bruner: Beyond the Information Given (dále zkráceno na BI), editor Jeremy M. Anglin, (W.W.Norton 1973), kap. 1.

8 Srov. SA, str. 127 - 145 , "Sense and Certainty" (1952) a "The Epistemological Argument" (1967), PP, str. 60 - 75. Můžeme pojmout výklad dějin postupného vývoje světů tak, aby zahrnoval aplikaci jistého regulativního principu v Kantově duchu a hledání prvního světa se pak stane stejně zavádějícím jako hledání prvního okamžiku v čase.

9 Což nevyžaduje, jak se má mnohdy za to, modifikaci Leibnizovy definice identity. Pouze nám tento příklad připomíná, že odpověď na otázku "Je toto stejné jako tamto?" může záviset na tom, zda příslušné "toto" a "tamto" znamená, míní věc, událost, barvu či druh atd. 10 Viz BI, str. 331 - 340

11 Podrobněji viz SA, str. 3 - 22, 132 - 135, 142 - 145.

12 "Some Thoughts on Scientific Method" (1963), in: Boston Studies in the Philosophy of Science, 2, (Humanities Press, 1965), str. 85.

13 Rozbor významu tohoto výroku zabírá mnoho odstavců Philosophical Investigations Ludwiga Wittgensteina, zhruba od oddílu č. 142 dále (anglický překlad G.E.M.Anscombe, Blackwell 1953). Nechci tím naznačit, že by odpověď, kterou zde podávám, byla Wittgensteinova. [česky: Ludwig Wittgenstein: Filosofická zkoumání. Praha, Filosofický ústav AV ČR 1993, přel. J.Pechar - pozn. překl.]

14 Používám zde pojem třídy či druhu volně. Způsoby nominalizace tohoto diskursu viz SA:II a PP:IV.

15 O exemplifikaci a expresi jako vztazích reference viz LA, str. 50-57, 87-95.

16 Viz The Image of the City od Kevina Lynche (Cambridge, Technology Press 1960). 17 Viz E.Llewellyn Thomas, "Eye Movements in Speed Reading", In: Speed Reading, Practices and Procedures (University of Delaware Press, 1962), str. 104 - 114.

18 V přednášce "Zeit, Zah, und Zeichen", pronesené při příležitosti slavnostní konference na počest E. Cassirera v Hamburku v r. 1974.

19 Viz "On Perceptual Readiness" (1957) v BI, str. 7 - 42

20 Viz Paul Kolers, "Bilinguals and Information Processing," Scientific American 218 (1968), str. 78 - 86

21 Aspects of Motion Perception. (Pergamon Press 1972), str. 47 a násl.

22 Viz "Value and Need as Organizing Factor in Perception" (1947), v BI, str. 43 - 56.

23 Např. "2 + 2 = 4" je pravdou o všem v tom, že pro každé x platí, že x je 2 + 2 = 4. Výrok S nebude normálně pravdivý o x, ledaže je S o x v jednom ze smyslů předložky "o" , definovaných v "About" (PP, str. 246 - 272), ale definice "o" závisí zásadně na těch rysech výroků, pro které nemají obrazy smysluplnou analogii. Podrobněji viz Joseph Ullian a Nelson Goodman, "Truth about Jones", Journal of Philosophy, 74 (1977), str. 317 - 338; rovněž viz VII:5 níže.

24 Narážím zde na studii Charlese S.Peirce "The Fixation of Belief" (1877) v: Collected Papers of Charles Sanders Peirce, Vol.5 (Harvard University Press 1934), str. 223 - 247.

25 O povaze a závažnosti porozumění v širším smyslu viz M.Polanyi, Personal Knowledge (University of Chicago Press 1960)

*