V posledních letech věnovali filosofové jazyka jistou pozornost podstatě přímé citace, zejména v diskusích, varujících před směšováním použití a zmínky, odkazu a snad ještě více se jejich pozornost zaměřila na správnou interpretaci nepřímé citace. Prakticky veškerá práce v tomto ohledu byla vynaložena na zkoumání lingvistických nebo verbálních citací. Ale co citace jiných druhů? Jestliže může jedno zřetězení slov citovat jiné zřetězení slov, může jeden obraz citovat druhý či symfonie citovat jinou symfonii? A mohu-li citovat vaše slova, mohu rovněž citovat vaše gesta, nebo je mohu pouze napodobovat či popisovat?

Dříve než prozkoumáme tyto otázky, týkající se nonverbálních citací, nebylo by marné přehlédnout, co víme o verbální citaci jako takové a vyjít třeba z následující věty:

A1. trojúhelníky mají tři strany.

O pravdivost uvedené věty tu nejde, ale záměrně jsem zvolil prostý oznamovací výrok v přítomném čase, jehož různé formulace mají stejnou pravdivostní hodnotu, takže mezi nimi nemusíme rozlišovat.

Dáme-li A1 do uvozovek, pojmenujeme, označíme tento výrok a současně ho přímo citujeme:

A2. "trojúhelníky mají tři strany."

Povšimněte si, že A2, na rozdíl od A1 není výrok, ale jméno. Přirozeně můžeme pojmenovat či popsat A1 aniž bychom ho citovali, např. takto:

A3. položka A1.

Můžeme rovněž A1 citovat nepřímo předřazením spojky "že":

A4. že trojúhelníky mají tři strany.

A teď - A2 současně pojmenovává a obsahuje A1, A3 pojmenovává, ale neobsahuje A1; Ale co A4? Náhodou obsahuje A1, ale A1 lze rovněž nepřímo citovat výrazem, který ho neobsahuje, např.:

A5. že víceúhelníky s třemi úhly jsou omezeny třemi rovnými stranami, nebo:

A5°. que les triangles ont trois bords.

Pojmenovávají však A4 nebo A5 A1? Vůbec ne, A4 a A5 jsou spíše predikáty, aplikované na A1 a na všechny jeho parafráze.1 Například A4 je eliptickým výrokem pro "vyjádření v tom smyslu, že trojúhelníky mají tři strany."

Shrnuto:

A2 pojmenovává a současně obsahuje A1

A3 pojmenovává, ale neobsahuje A1

A4 obsahuje, ale nepojmenovává A1

A5 ani neobsahuje, ani nepojmenovává A1.

To znamená, přímá citace nějaké věty, výroku, ho pojmenovává a obsahuje ho; nepřímá citace ho nepojmenovává a nemusí ho obsahovat. Pro úplnost můžeme doplnit, že výraz pochopitelně může obsahovat A1, aniž by ho citoval ať už přímo nebo nepřímo. Např.:

A6. Žádný trojúhelník nemá tři strany takové, aby kterékoli dvě byly rovnoběžné.

Přehlédneme-li dosud uvedené, může nám přijít trochu zvláštní, proč se jak A2, tak i A5 považují za formy citace, zatímco A3 a A6 nikoli. Pro přímou citaci je nezbytné pojmenování i obsažení.2 A3 a A6 splňují minimálně jeden z těchto požadavků, A5 žádný. Přesto zahrnujeme A5 a A2 do jedné skupiny, když obě označujeme jako citace. Máme pro to uspokojivý důvod?

Vysvětlení spočívá pravděpodobně v tom, že jak A2, tak A5 odkazují - konkrétněji denotují - A1 a že obě obsahují určitou parafrázi A1, jelikož každý výraz je přirozeně parafrází sebe sama. Dvěmi nutnými podmínkami pro to, být citací, je zjevně (a) obsaženost určité parafráze toho, co se cituje a (b) reference k tomu, co se cituje a to buď pojmenováním nebo predikací. Z tohoto důvodu je to spíše tak, že přímá citace je zvláštním případem nepřímé citace, nikoli že nepřímá citace získala svůj název rozšířením aplikace pojmu "citace" mimo oblast přímé či vlastní citace. Tato sjednocující formulace však nesmí zastřít jeden důležitý rozdíl. Vztah mezi citovaným a obsaženým, požadovaný v přímé citaci, je syntaktická identita nebo, pojímáme-li to, co se cituje jako výpověď nebo nápis spíše než jako univerzální typ, syntaktická replikace, kopie - totožnost způsobu zápisu.3 Na druhé straně požadovaný vztah pro nepřímou citaci je sémantická parafráze - jistý druh ekvivalentní reference či významu.

Mimochodem, zatímco jméno (například "Pegas") může být fiktivní, nemusí označovat nic a predikát může být prázdný, nevztahující se k ničemu, jména a predikáty, které jsou citacemi, nemohou být fiktivní, ani prázdné. Jméno, které je přímou citací, nemůže být fiktivní, neboť obsahuje to, co pojmenovává. Predikát, který je nepřímou citací nemůže být prázdný, neboť obsahuje jednu z parafrází, jíž se týká.

To, co je citováno, nemusí být pochopitelně věta. Citovat lze slovo, slabiku, písmeno, dokonce interpunkční znaménko. Obdobami A1 - A3 jsou například:

B1. strom

B2. "strom"

B3. položka B1.

Jaká je ale paralela k A4? Jelikož A4 je predikát, vztahující se ke všem parafrázím A1, potřebujeme predikát, hodící se ke všem parafrázím "(je) stromem". Paralelami k A4 - A6 jsou:

B4. termín strom

B5. termín pro velké, dřevité rostliny

B5° mot pour les arbres

B6. strom není báseň.

Pokud je to, co je citováno, písmeno nebo nesmyslná slabika a nikoli slovo, pak jsou paralely k A1 - A3 opět očividné:

C1. t

C2. "t"

C3. položka C1;

ale octneme se v rozpacích, máme-li najít paralelu k A4. Někdy se navrhují predikáty typu "(je) to té" nebo "20té písmeno v abecedě", které se hodí na všechny případy výskytu písmene "t". Ale případy či repliky písmene nejsou jeho parafrázemi; neboť relace parafráze, jak jsme viděli, je relací sémantickou, závisející na referenci či významu. Parafráze termínu se vztahuje k tomu, k čemu se vztahuje termín sám, parafráze věty přeformulovává to, co věta říká . Písmeno však není slovem, ani větou, nemá význam, nereferuje k ničemu a nemá parafrázi. Paralely k A4 - A5° proto neexistují. Roli paralely k A6 splňuje kterékoli slovo, obsahující příslušné písmeno, např.:

C6. ty.

Situace je zajímavě jiná, pokud jde o "Pegasa", i když toto slovo obdobně jako písmeno "t" nedenotuje nic. Paralelami k A1 - A3 jsou:

D1. Pegas

D2. "Pegas"

D3. položka D1;

existuje však paralela k A4, tak jako existuje v případě "stromu" nebo nikoli, jako v případě "t"? Jestliže "termín strom" znamená pouze "výraz, mající stejnou extenzi jako °strom°", pak pojem parafráze pro "Pegasa" neplatí stejně jako pro "t". "Pegas" je však, na rozdíl od "t", slovo, náležející do kategorie jmen a výsledkem jeho spojení s jinými slovy typu "obraz" nebo "popis" jsou termíny s nenulovou extenzí. Extenze takových složených termínů jsou sekundárními extenzemi4 "Pegasa". Máme teď paralelu k A4 a B4 v:

D4 termín Pegas

aplikovatelný ke všem parafrázím "Pegasa", kde parafráze termínu zachovává nejen primární, ale také potřebné5 sekundární extenze termínu. Zkrátka, "Pegas" může být parafrázován, protože nepostrádá sekundární extenze, třebaže mu schází extenze primární, protože, lidově řečeno, není nesmyslný. Obdobně, paralely k A5 - A6 jsou:

D5. termín Belerofontův okřídlený kůň

D5°.mot pour le cheval ailé de Bellerophon

D6. křídlo Pegasa.

Doposud jsme se zabývali výhradně verbálními či lingvistickými citacemi a zjistili jsme, že pro tyto citace, ať už přímé nebo nepřímé, jsou nutné dvě podmínky:

(a) musí obsahovat to, co je citováno nebo repliku či parafrázi citovaného a

(b) musí odkazovat, referovat k tomu, co je citováno - pojmenováním nebo predikací.

Je ovšem třeba poznamenat, že tyto podmínky nejsou podmínkami dostačujícími. Termín

E. dvacáté písmeno v abecedě [pochopitelně v anglické abecedě - pozn.překl.] denotuje i obsahuje, ale rozhodně necituje uvedené písmeno. Potřebujeme tedy doplnit nějaký další požadavek pro přímou citaci jako třeba tento:

(c) nahrazení denotovaného a obsaženého výrazu jakýmkoli jiným jazykovým výrazem, jehož výsledkem je výraz, který denotuje nahrazující výraz.

Přirozeně, nahrazení toho, co je v uvozovkách, tento požadavek splňuje, ale nahrazení uvedeného písmene ve výše uvedeném popisu jiným písmenem (nebo slovem atd.) nikoli; běžným výsledkem bude nesmysl, jako třeba

F. dvacáfé písmeno v abecedě.

Kdy máme v nonverbálních systémech citace? Začněme se zobrazením a s přímou citací. Kdy obraz přímo cituje jiný obraz?

Zjevně pouhé obsažení jednoho obrazu v druhém netvoří citaci o nic víc, nežli obsažení jednoho výrazu v druhém jako v příkladech A6, B6 atd. Dvojitý portrét necituje v něm obsažené portréty, obraz mořské scenérie necituje obraz lodi na moři, v něm zobrazené.

Ani reference jednoho obrazu k jinému nevytváří citaci. Předpokládejme, že nějaký obraz v galerii zobrazuje pouze kus okraje Rembrandtovy Noční hlídky nebo že je Noční hlídka zobrazena s hlavami diváků, které ji částečně zakrývají. Taková malba by byla obrazem Noční hlídky, referovala by k ní, ale necitovala by ji, neboť ji neobsahuje. Obraz přímo cituje jiný obraz pouze tehdy, když současně k němu referuje i ho obsahuje. Jakými ale prostředky obraz referuje k jinému, který současně obsahuje? Jinými slovy, jaká je obrazová analogie uvozovek?

Tak jako se určitý výraz obklopí uvozovkami, když se má přímo citovat, očividně obdobně lze obraz obklopit obrazem rámu a přímo ho tak citovat. Existují i další metody, jako například namalovat citovaný obraz na malířském stojanu nebo jak visí na zdi. Teď se ale dostáváme k specifickému problému. Chci-li namalovat obraz, který přímo cituje Noční hlídku, sotva mohu připevnit pravou Noční hlídku na mé plátno a namalovat kolem ní rám. Implikuje snad požadavek obsažení, že obraz může citovat pouze to, co na něm skutečně je ? To by byl jistě požadavek příliš přísný.

Podívejme se zpět na A1 a A2. Všimli jsme si, že A2 obsahuje A1, pokud je chápeme universálně či jako typy. Chápeme-li je však jako jednotlivé, specifické zápisy, pak bychom měli spíše říci, že A2 (nebo každá replika A2) obsahuje jistou repliku A1. Zápis A2 výše uvedený neobsahuje zápis A1, ale přesněji řečeno repliku tohoto zápisu.

V případě maleb - obrazů je však potíž v tom, že náleží (na rozdíl od výrazů) k systému, který nazývám singulární symbolický systém.6 Každý obraz je jedinečný; ve formálním smyslu pojmu replika neexistují repliky obrazů na rozdíl od replik slov. Nesmíme zapomínat, že replika a kopie jsou dvě zcela odlišné záležitosti. Repliky se mohou vzájemně velmi výrazně lišit, pokud se píší (pravopisně) stejně. Jelikož zobrazování nemá abecedu a žádné označovací kritérium pro totožnost pravopisu, neexistuje v malbě přísně vzato analogie přímé verbální citace.

Na druhé straně fotografie není jedinečná. Fotografické zobrazování je vícenásobným symbolickým systémem. Vztah mezi několika pozitivy z jednoho negativu je do značné míry srovnatelný se vztahem mezi několika replikami nějakého slova, ale tyto dva vztahy nejsou úplně stejné. V prvním případě (fotografie) máme autografický systém, zatímco v druhém případě systém allografický, tzn. vztah mezi pozitivy spočívá v tom, že vznikly z jednoho a téhož negativu, zatímco vztah mezi jednotlivými zápisy spočívá na shodném pravopisu. Přesto lze "duplikace" pozitivů považovat za poměrně slušnou, třebaže nepřesnou analogii replikací zápisů, zejména proto, že oba systémy jsou vícenásobné, jejich symboly se vyskytují plurálně. Určitá fotografie pak může skutečně obsahovat duplikát jiné fotografie a můžeme o ní říci, pokud současně k druhé fotografii referuje např. tím, že ji prezentuje v rámu atp., že ji přímo cituje.

Vrátíme-li se k malbě a grafice, dokážeme zdůvodnit rozšíření této analogie ještě více použitím pojmu "kopie" namísto "duplikátu" či "repliky"? To by únosnost analogie rozhodně zatížilo na maximum, neboť, jak jsme již viděli, kopírování jako vztah v autografickém singulárním symbolickém systému se radikálně liší od replikace jako vztahu v allografickém vícenásobném systému. Jakmile však začneme nějakou analogii rozšiřovat, to, kde se přitom zastavíme, je dosti nahodilé. Vše, co se zde snažím říci je, že to, co považujeme za přímou obrazovou citaci bude záviset na tom, co jsme ochotni chápat jako adekvátní analogii repliky v přímé verbální citaci.

Co ale nepřímá obrazová citace? Dokážeme nalézt obrazovou analogii predikátu, aplikovatelnou na všechny parafráze příslušného obrazu? Požadovaná obecnost zde nečiní obtíž. Obraz nemusí referovat k jednomu konkrétnímu obrazu, ale k mnoha obrazům, nemusí být obrazem Noční hlídky, ale souboru obrazů obecně nebo Rembrandtových obrazů obecně7 atp. Také bychom snad mohli pojímat obrazovou kopii tak, aby byla dostatečně analogická i parafrázi. Pak bychom ale museli čelit nepříjemné otázce: je-li namalovaný rám obrazovou analogií uvozovek, co je potom obrazovou analogií onoho "že" (nebo "termín ...") nepřímé citace? Obávám se, že odpověď by mohla znít, že hranice mezi přímou a nepřímou citací není u obrazu tak ostrá jako v jazyce a že namalovaný rám může fungovat buď jako analogie uvozovek nebo onoho citačního "že" a to pouze (jestli vůbec) v závislosti na kontextu. Angličtina by snadno mohla obsahovat nějaký obdobně dvojznačný prostředek, řekněme třeba tento:

takže

John řekl trojúhelníky mají tři strany}

by bylo neutrální, pokud jde o to, zda John vyslovil přesně uvedená slova nebo pouze nějakou jejich parafrázi. Pokud kontext nezruší dvojznačnost ve prospěch interpretace věty jako přímé citace, funguje jako citace nepřímá. V jistém rozsahu může být v angličtině "že" natolik ovlivněné kontextem, že funguje obdobně jako uvozovky, např. ve větě

John řekl doslova, že trojúhelníky mají tři strany.

3. Hudební citace.8

Problémy, týkající se hudebních citací jsou zcela odlišné. Omezme se zde na hudbu, ať už tradiční či jinou, která se zaznamenává tradičním notovým zápisem. Notový zápis definuje co je replika: dvě provedení téže partitury, jakkoli se mohou lišit, se považují za vzájemné repliky. Neexistuje zde tedy žádná obtíž v tom, že jedno hudební provedení může obsahovat repliku jiného.

Problém je spíše s referencí. O nic více nežli v jazyce nevytváří pouhé obsažení citaci; jaký je ale potom v hudbě rozdíl mezi obsažením repliky určité pasáže a referováním k této pasáži. Jinými slovy, jaká je hudební analogie uvozovek? Odpověď, jak to tak vypadá, je "žádná". Je až s podivem, že ze dvou požadavků na citaci, podmínka obsažení představuje problém pro obrazy, zatímco podmínka reference působí potíže v hudbě.

To, že hudba nemá analogii uvozovek, zdá se být spíše náhoda. Nic nestojí v cestě zavedení určitých značek, třeba i běžných uvozovek, do hudební notace, které by fungovaly jako uvozovky.9 Nebyly-li by tyto značky hrány - tzn. neměly-li by zvukovou podobu - analogie s jazykem by byla velmi těsná: v jazyce se uvozovky nevyslovují, vyskytují se v psané podobě, nikoli v mluvě. V mluvené angličtině nerozlišíme následující dvě věty:

(a) John řekl: trojúhelníky mají tři strany

(b) John řekl "trojúhelníky mají tři strany".

To, co říkáme nebo slyšíme může být buď výrok (a), což je eliptickým, zhuštěným výrokem pro

(c) John řekl, že trojúhelníky mají tři strany,

nebo pro (b). Třebaže můžeme zrušit pochybnost vložením "že" - které se na rozdíl od uvozovek vyslovuje - nemůžeme v současné angličtině dvojznačnost odstranit jiným způsobem. Ovšem že mohou napomoci některá vodítka - kontext, důraz či pomlka. Například když v právě uvedeném případě zdůrazníme "řekl" a následuje postřehnutelná pomlka, naznačíme tím jasně přímou citaci. Takováto vodítka či klíče, dostatečně standardizované, by mohly vytvořit prostředek pro přímou citaci v hudbě a mluvené řeči.

Důvodem, proč ve skutečnosti nemáme v hudební notaci neznělé uvozovky, třebaže bychom je snadno mít mohli, je snad to, že v hudbě je zvuk finálním produktem. Naproti tomu v angličtině to, co je psáno, není pouhým prostředkem pro řečené, ale je minimálně stejně důležité ve své specifičnosti. To, že je něco psáno a přitom není vyslovováno, ještě neznamená, že je to zbytečné.

Pokud jde o nepřímou citaci v hudbě, co by mohlo být analogií parafráze? Parafráze něčeho je, jak již bylo uvedeno, sémantickým vztahem a hudba zpravidla nemá denotaci. Nějaký termín je parafrázován jiným termínem tehdy, když tento termín má stejnou primární extenzi a (v závislosti na diskursu) určitou část sekundárních extenzí. Hudba však, která nemá extenzi, nemůže být parafrázována o nic víc, nežli písmeno či nesmyslná slabika. Nabízející se názor, že transpozice nebo variace jsou hudebními analogiemi parafráze je pochopitelně mylný; hudební transpozice a variace jsou především syntaktickými relacemi, nikoli sémantickými a spočívají mnohem více na samotných vztazích not a schémat, nežli na čemkoli, co by mohly denotovat.10

Kde je hudba deskriptivní, tam denotuje a parafráze získává smysl. Pro nepřímou citaci, která vyžaduje analogii predikátu, aplikovatelnou na všechny parafráze dané pasáže, však navíc potřebujeme hudební analogii jazykových prostředků "že" nebo "termín ...". Jelikož tyto prostředky, na rozdíl od uvozovek, se vyslovují, pouhé doplnění hudební notace o nějaký neznělý znak nedostačuje. Nepřímou citaci lze v hudbě provést, pokud vůbec, pomocí znějících vodítek, právě tak jako v mluvené angličtině, když je "že" vynecháno.

Že citované a to, co cituje, někdy patří každé do jiného systému, již bylo doloženo. Predikáty nepřímé citace samozřejmě pokrývají parafráze nejen v angličtině, ale i v ostatních jazycích. Pouze tehdy totiž mohou být výroky typu

Jean řekl, že trojúhelníky mají tři strany

pravdivé, jestliže je Jean pronesl francouzsky.

Kromě toho výraz v kterémkoli jazyce může být přímo citován v angličtině tak, že se dá do uvozovek. Cizojazyčný výraz se spojuje s uvozovkami a skýtá anglický termín - anglické jméno citovaného výrazu. Jak doložil Alonzo Church11, věta jako např.

Jean a dit "Les triangles ont trois bords"

se správně překládá do angličtiny takto:

John řekl "Les triangles ont trois bords",

a nikoli takto:

Jean řekl "trojúhelníky mají tři strany",

neboť tento překlad nesprávně oznamuje, že Jean vyslovil anglickou větu.

Přirozeně, že při překladu francouzského románu do angličtiny se jak dialogy, tak i ostatní text do angličtiny převádí. Toto literární, nikoli doslovné použití uvozovek, vyúsťuje v cosi mezi přímou a nepřímou citací. Zde, na rozdíl od doslovné přímé citace, to, co cituje, neobsahuje citované, ale na rozdíl od nepřímé citace, to, co je obsažené, nesmí být toliko parafrází, ale překladem citovaného - a překlad je užším vztahem nežli parafráze.

Uvažme obrazovou analogii tohoto volnějšího "literárního" druhu citace. Představme si obraz, namalovaný v rámci standardních západních perspektivních konvencí, který zobrazuje japonský dřevořez, visící na zdi. Obsažená grafika, jak to vyžaduje citace v užším smyslu, je nakreslena podle orientálních konvencí. Analogie překladu vět v uvozovkách ve francouzském románu do angličtiny by zde odpovídala převedení japonské grafiky do západní perspektivy ! Analogie pro hudbu je zřejmá.

Jestliže lze slova kteréhokoli jazyka citovat v angličtině, mohou se obdobně citovat v angličtině i symboly nonlingvistických systémů? S výše uvedenými výhradami, týkajícími se i obrazových citací obrazů, obraz (obdobně jako slovo z cizího jazyka) se v anglickém textu spojuje s uvozovkami tak, že vytváří anglický termín. Naproti tomu, vyskytují-li se obrazy (nebo cizí slova) bez uvozovek, text již není v angličtině, ale jde o směs systémů.

Dále, jelikož parafráze může být v kterémkoli jazyce, skoro nic nestojí v cestě připustit rovněž nelingvistické parafráze. Připustíme-li (na rozdíl od VII,5 níže), že obrazy jsou tvrzeními, pak ve větě

John tvrdil, že oblaka jsou plna andělů,

predikát, začínající "že", může být chápán jako aplikovatelný jak na obrazové, tak i verbální parafráze výroku

oblaka jsou plna andělů.

John mohl slova vyslovit anglicky nebo turecky nebo mohl namalovat obraz. Často ovšem kontext omezuje aplikaci predikátu: například jen na lingvistické parafráze, když "tvrdil" nahradíme "řekl" nebo na obrazové parafráze, když "tvrdil" nahradíme "vyjádřil malbou".

Tak jako mohou být v jazyce přímo či nepřímo citovány obrazy, tak také mohou být lingvistické výrazy citovány v obrazech. Známým případem je motto, zobrazené na obraze viktoriánského pokoje. Namalovaný rám se kombinuje se slovy, které rámuje, jež říkají

Domove, milý domove [Home, Sweet Home],

a vzniká obrazový, nikoli verbální symbol. Obrazové a verbální systémy bychom mohli střídat, citovat v angličtině obrazovou citaci anglického motta, pak v nějakém obraze citovat předchozí verbální citaci atd.

Souhrnně řečeno, vizuální systém, který má prostředky pro citování svých vlastních symbolů, má běžně prostředky pro citování jiných vizuálních symbolů.

Zatímco anglický text, který cituje obraz nebo cizojazyčná slova zůstává anglickým a obraz, který cituje slova zůstává obrazem, jak by mohl obraz citovat zvuk či zvuk citovat obraz? Zvuk by mohl být obsažen v obraze nebo obraz ve zvuku zjevně jen tehdy, pokud bychom pojem obsažení rozšířili nade všechny rozumné meze.

Rychle se ale zarazíme, když si uvědomíme, že mluvená angličtina se snadno cituje v psané a psaná angličtina v mluvené. Propast mezi viděným a slyšeným, zdánlivě příliš široká na to, aby se dala překlenout citací (která zahrnuje obsažení) se běžně přemosťuje v každodenním hovoru.

Vysvětlení spočívá ve značné příbuznosti mezi zápisy a promluvovými vyjádřeními téhož výrazu. Vyslovení a zápis určitého výrazu mají vskutku stejný status jako případy tohoto výrazu, lze je považovat za vzájemné repliky. Repliky se mohou lišit vzhledově, zvukově a dokonce i médiem, v němž se vyskytují (LA:IV, 7), pokud jejich pravopis zůstává stejný. Přesně z tohoto důvodu mohu v písemném projevu citovat, co řekl John nebo v promluvě citovat, co napsal. Mezi zvukovými a obrazovými symboly však obecně neexistuje žádný, takto určitý vzájemný vztah.

V tomto ohledu nejbližší analogii k jazyku lze nalézt v hudbě. Vztah mezi partiturou a jejím provedením je stejně určitý jako mezi psaným a vysloveným slovem, třebaže jde spíše o sémantický vztah mezi symbolem a provedením nežli o syntaktickou vazbu mezi replikami v různých médiích. Tedy stejně jako můžeme citovat v psaném projevu řeč tak, že psaný korelát dáme do uvozovek, tak také můžeme citovat hudební zvuk na papíře vložením příslušné partitury do uvozovek. Potom obraz, zobrazující notový list s partiturou v tomto smyslu cituje také hudbu jakožto zvuk. A jestliže John řekne: "je to takhle nějak" a zabrouká začátek Beethovenovy Páté, lze to vlastně chápat jako citaci partitury, stejně tak jako vlastní hudby.

Problém, týkající se citace gesta, naznačený na konci prvního odstavce této kapitoly, ponechávám čtenářům k úvaze.

Nebylo cílem této kapitoly nalézt striktní analogie citací v jazycích pro systémy nonlingvistické nebo je dokonce těmto systémům vnutit. Není naděje, že bychom takové přesné analogie nalezli, ale snad ani potřeba. Podnikl jsem spíše srovnávají analýzu citací a jejich nejbližších analogií. Jako způsoby kombinování a vytváření symbolů patří mezi nástroje světatvorby.

______________________________________________________________

1 Pro analýzu nepřímé citace přejímám pojetí a terminologii Israela Schefflera. Viz jeho "An Inscriptional Approach to Indirect Quotation", In: Analysis, Vol.14 (1954), str. 83-90, a "Inscriptionalism and Indirect Quotation", Analysis, Vol.19 (1958), str. 12-18.

2 Tím netvrdím, že jde o podmínky dostačující, později uvidíme, že podmínky takto vymezené nejsou podmínkami dostačujícími .

3 Problém výpovědí, nápisů a kopií viz SA:XI, 1 a 2. Obecný pojem totožnosti zápisu viz LA:IV,2.

4 Podrobněji o pojmu sekundární extenze viz mé články "On Likeness of Meaning" (1949) a "On Some Differences about Meaning" (1953), PP: V, 2 a 3.

5 Zachování všech sekundárních extenzí by byl příliš silný požadavek - viz články uvedené v poznámce 4 výše.

6 Podrobně o singulárních, vícenásobných, autografických a allografických symbolických systémech v LA:III.,kap.3. a 4.

7 O obecných reprezentacích viz LA :I,5 a moje odpověď Monroe Beardsleymu v Erkenntnis, Vol.12 (1978), str. 169 - 173.

8 V případě tohoto tématu jsem těžil z mnoha debat s Vernonem Howardem.

9 Doslechl jsem se, že někteří skladatelé používali a používají uvozovky právě tímto způsobem, ale příklady neznám.

10 Vernon Howard nadhodil zajímavou myšlenku, že pokud chápeme parafrázi obecně jako věc zachování reference, exemplifikace stejně tak jako denotace, mohli bychom pojímat hudební variaci jako parafrázi v tom smyslu, že zachovává exemplifikační referenci. Viz jeho studie "On Musical Quotation" v The Monist, Vol. 58 (1974), str. 307 - 318.

11 Viz jeho studie "On Carnap°s Analysis of Statements of Assertion and Belief" v Analysis, Vol.10 (1950), str. 97 - 99

*