Symbolismus, jeho význam a účin.

A.N. WHITEHEAD

Překlad: Vlastimil Zuska 1997

Přeloženo dle: Alfred North Whitehead: Symbolism, Its Meaning and Effect. Barbour-Page Lectures, University of Virginia 1927. New York, Fordham University Press 1985, 3.vyd.; 1. vyd. New York, Macmillan 1927, 2, vyd. Cambridge University Press 1958.

------------------------------------------------------------

Tyto kapitoly jsem napsal dříve než jsem spatřil Washingtonův památník, který shlíží na Kapitol v městě Washington a dříve než jsem měl to potěšení překročit hranice státu Virgínie - pro Angličana rozhodně velký zážitek.

Virgínie, pro celý anglicky mluvící svět symbol romantiky, Virgínie, kterou v romantickém období anglických dějin pro tento svět objevil a zachytil Sir Walter Raleigh, nejromantičtější postava své doby: Virgínie, která vždy zůstala věrna svému původu a jejíž historie je poetickým kouzlem romantiky prosycena.

Romantika však neskýtá nerušené štěstí: Sir Walter Raleigh za ni trpěl. Romantika se neplazí po zemi, tak jako Washingtonův pomník se napřahuje vzhůru - stříbrné vlákno, spojující zemi s nebeským blankytem.

18. dubna 1927

V souladu s podmínkami Barbour-Page Foundation vydala tyto přednášky University of Virginia. Autor dluží poděkování vedení university za laskavé vyhovění jeho požadavkům, týkajících se některých důležitých detailů tohoto vydání. Až na několik málo drobných změn zachovává tištěná podoba znění přednášek.

Těmto přednáškám lze nejlépe porozumět s přihlédnutím

k některým částem Lockovy Essay Concerning Human Understanding.*) Autorův vděk patří knihám Locke°s Theory of Knowledge and Its Historical Relations od profesora Jamese Gibsona, Prolegomena to an Idealist Theory of Knowledge od profesora Normana Kempa Smitha a Scepticism and Animal Faith od George Santayany.

Harvard University, červen 1927 A.N.W.

__________________________________

*) český výbor - J. Locke: Esej o lidském rozumu. Praha, Svoboda 1984. - pozn. překl.

-----------------------------------------------------------

Kapitola I.

1. Druhy symbolismu.

2. Symbolismus a percepce.

3. O metodologii.

4. Klamavost a symbolismus.

5. Definice symbolismu.

6. Aktivnost zážitku.

7. Jazyk.

8. Prezentující bezprostřednost.

9. Percepční zkušenost.

10. Symbolická reference v percepční zkušenosti.

11. Mentální a fyzické.

12. Role smyslových dat a prostoru v prezentující bezprostřednosti.

13. Objektivizace.

Kapitola II.

1. Hume o kauzální působnosti.

2. Kant a kauzální působnost.

3. Přímá percepce kauzální působnosti.

4. Prvotnost kauzální působnosti.

5. Průnik percepčních modů.

6. Lokalizace.

7. Rozpor mezi přesným určením a důležitostí.

8. Shrnutí.

Kapitola III.

Užívání symbolismu.

KAPITOLA I.

1. Druhy symbolismu.

I jen letmé přehlédnutí různých období civilizace odkrývá velké rozdíly v jejich postoji vůči symbolismu. Například ve středověké Evropě symbolismus zjevně ovládal lidskou představivost. Architektura byla symbolická, obřady byly symbolické, symbolická byla heraldika. S nástupem reformace se rodí jistý odpor. Lidé se snažili zbavit symbolů jako "zbytečně vymyšlených bláhovostí" a zaměřovali se na přímé vnímání a chápání základních faktů.

Leč takový symbolismus je pro život okrajovou záležitostí. Ve svém založení obsahuje prvek nepodstatnosti. Sám fakt, že v jednom období může být brán za své a v jiném odkládán, dosvědčuje jeho povrchní povahu.

Existují hlubší typy symbolismu, v jistém smyslu umělé, přesto však takové, bez nichž bychom se neobešli. Takovým symbolismem je jazyk, psaný či mluvený. Pouhý zvuk slova nebo jeho psaná podoba na papíře jsou samy o sobě nepodstatné. Slovo je symbolem a jeho význam je tvořen myšlenkami, představami a emocemi, které vyvolává v mysli posluchače.

Rovněž existuje ještě jiný druh jazyka, čistě psaného, který tvoří matematické symboly algebry. V jistých ohledech jsou tyto symboly odlišné od symbolů běžného jazyka, protože operace s algebraickými symboly vykonávají uvažovaní za vás, za předpokladu, že dodržujete pravidla algebry. V běžném jazyce tomu tak není. nemůžete nikdy zapomenout na význam jazyka a spolehnout se, že vám vypomůže pouhá syntax. V každém případě je zřejmé, že jazyk a algebra zosobňují základnější typy symbolismu nežli typ, jehož příkladem jsou katedrály středověké Evropy.

2. Symbolismus a percepce.

Je však ještě jeden druh symbolismu, fundamentálnější nežli kterýkoli z předchozích typů. Vzhlédneme a vidíme před sebou zbarvený tvar a řekneme - to je židle. Viděli jsme však pouhý zbarvený tvar. Nějaký umělec by možná nemusel přeskočit k dojmu židle a mohl by se zastavit na čiré kontemplaci krásné barvy a tvaru. Ale ti z nás, kteří nejsme umělci, máme sklon, zvláště když jsme unaveni, přejít přímo od percepce zbarveného tvaru k prožitku židle z hlediska určitého použití, emoce nebo myšlení. Snadno můžeme tento přechod objasnit odkazem k procesu náročného logického vyvozování, jehož pomocí, na základě naší předchozí zkušenosti s různými tvary a barvami, dospíváme k pravděpodobnostnímu závěru, že jsme v přítomnosti židle. Jsem však velmi skeptický vůči názoru, že pro přechod od zbarveného tvaru k židli je nutná mentalita vysoké úrovně. Jedním z důvodů pro tuto skepsi je, že můj přítel umělec, který se zastavoval při kontemplaci barvy, tvaru a pozice, byl velmi zkušeným pozorovatelem a své schopnosti nevnímat židli nabyl za cenu velkého úsilí. Nepotřebujeme složitý výcvik k tomu, abychom se pouze zdrželi vstupu do spletitých postupů vyvozování. Taková zdrženlivost je až příliš snadná. Dalším důvodem skepse je, že pokud by spolu s námi a umělcem bylo přítomné štěně, jednal by psík bezprostředně na základě hypotézy židle a skočil by na ni jako na takovou. Opět, kdyby se pes zdržel takového jednání, bylo by to proto, že by byl dobře vycvičený. Přechod od zbarveného tvaru k dojmu objektu, který lze použít ke všem možným účelům, zdá se být tedy velmi přirozený a lidé i štěňata potřebují důkladný trénink, mají-li se zdržet reakcí na objekt.

Zdá se tedy, že zbarvené tvary jsou symboly nějakých jiných prvků naší zkušenosti a že když vidíme zbarvené tvary, přizpůsobujeme naše jednání těmto jiným prvkům. Tento symbolismus [symbolický přechod] od našich smyslů k symbolizovaným tělesům je často omylný. Obratné uspořádání světel a zrcadel nás může naprosto zmást a i když o klamu víme, stojí nás jisté úsilí mu nepodlehnout. Symbolismus od smyslové prezentace k hmotným tělesům je nejpřirozenějším a nejrozšířenějším ze všech symbolických modů. Není to pouhý tropismus, ani automatické otáčení se k něčemu, protože jak lidé, tak štěňata si často židlí nevšímají, když je vidí. Kromě toho tulipán, který se otáčí za světlem, má pravděpodobně naprosto minimální smyslovou prezentaci. Nadále budu vycházet z předpokladu, že smyslová percepce je převážně rysem vyspělejších organismů, zatímco všechny organismy bez rozdílu zakoušejí kauzální působnost, což způsobuje, že jejich fungování je podmíněné jejich prostředím.

3. O metodologii.

Ve skutečnosti se symbolismus v převážné míře týká využití čistě smyslových vjemů jako symbolů pro základnější a jednodušší prvky naší zkušenosti. Jelikož jsou smyslové vjemy jakéhokoli stupně důležitosti typickými rysy organismů vyšších řádů, omezím toto zkoumání hlavně na působení symbolismu v lidském životě. Je obecně platným principem, že rysy nižšího řádu lze lépe zkoumat nejprve v souvislosti s odpovídajícími organismy nižších řádů, u nichž tyto rysy nejsou zastřeny rozvinutějšími, komplexnějšími typy funkcí. A naopak rysy vyššího řádu by se měly zkoumat primárně v souvislosti s těmi organismy, v nichž poprvé dospějí k plnému rozvinutí.

Přirozeně jako druhé přiblížení k zjištění plného rozvinutí jednotlivých rysů chceme znát zárodečné stadium rysu vyššího řádu a způsoby, jimiž rysy nižších řádů mohou sloužit funkcím řádově vyšším.

Devatenácté století zveličovalo nosnost historické metody a pokládalo za samozřejmé, že každý rys by se měl zkoumat pouze ve svém zárodečném stadiu. Tedy například "láska" se zkoumala zprvu u divochů a později u slabomyslných.

Mezi symbolismem a přímým poznáním je jeden velký rozdíl. Přímý zážitek je neomylný. Co jste zažili, to jste zažili. Symbolismus je však velice klamavý v tom smyslu, že může vyvolávat jednání, city, pocity a přesvědčení o věcech, které jsou pouhými představami, dojmy či názory, nemajícími zakotvení ve světě, k jehož předpokládání nás symbolismus vede. Rozvinu a prokáži tezi, že symbolismus je esenciálním faktorem v jednání, které je výsledkem našeho přímého poznání. Úspěšné organismy vyššího řádu jsou možné pouze za podmínky, že jejich symbolické funkce jsou, co se důležitých problémů týče, obvykle oprávněné a účelné. Leč symbolismus je stejnou měrou zdrojem lidských omylů. Je úlohou rozumu pochopit a projasnit symboly, na nichž lidskost závisí.

Náležité vysvětlení lidské mentality vyžaduje následující objasnění: (1) jak dokážeme správně poznávat, (2) jak se dokážeme mýlit a (3) jak dokážeme kriticky odlišit pravdu od omylu. Takové objasnění si vynucuje rozlišení typů mentálních funkcí, které svou povahou skýtají bezprostřední obeznámenost s fakty a typů, které jsou věrohodné pouze při splnění jistých kritérií, jež zajišťuje první typ mentálních funkcí.

Nadále budu nazývat první typ funkcí tak, jak by se správně označovat měl, totiž jako "přímé poznání" a druhý typ jako "symbolická reference". Rovněž se pokusím doložit teorii, která snad může na první pohled vypadat povrchně, totiž že veškerý lidský symbolismus by se měl finálně dát redukovat na sledy této základní symbolické reference, na řetězce, které v posledku spojují vjemy v alternativních modech přímého poznání.

Po tomto úvodním výkladu musíme vyjít z formální definice symbolismu: lidská mysl pracuje symbolicky, když některé složky jejího prožitku vyvolávají uvědomění, přesvědčení, emoce a využití, které berou v úvahu jiné složky tohoto prožitku. První okruh složek jsou "symboly", druhý pak tvoří "význam" symbolů. Organické fungování, při němž dochází k přechodu od symbolu k významu, nazveme "symbolickou referencí".

Tato symbolická reference je aktivním syntetickým prvkem, jímž přispívá vnímatel svou povahou a z titulu své funkce. Vyžaduje bázi, založenou na něčem, co mají podstata symbolu a podstata významu společné. Ale takový společný prvek v obou podstatách sám o sobě nutně nevedu k symbolické referenci, ani nerozhoduje o tom, co bude symbolem a co významem, ani nezajišťuje, že symbolická reference bude imunní vůči vzniku omylů a pohrom pro vnímatele. Percepci musíme chápat

ve světle primární fáze sebetvorby události aktuální existence.

Na obranu tohoto náhledu na sebetvorbu jako na vycházející z určité, primárně dané fáze, bych vám připomněl, že kdyby jí nebylo, neexistovala by žádná morální zodpovědnost. Hrnčíř, nikoli džbán, je zodpovědný za tvar džbánu. Aktuální událost [actual occasion] vyvstává jako propojení do jednoho reálného kontextu rozličných vjemů, různých pocitů, různých záměrů a dalších rozmanitých aktivit, vycházejících z primárních vjemů. Aktivita je v tomto případě totéž co sebetvorba.

V tomto ohledu připisujeme vnímateli aktivitu při tvorbě jeho vlastního zážitku či zkušenosti, třebaže onen moment zážitku, který je jedním případem události, není ničím jiným nežli samotným vnímatelem. Alespoň pro vnímatele je tedy percepce vnitřním vztahem mezi jím samým a vnímanými věcmi.

Při rozboru celkové aktivity, zahrnuté v percepci symbolické reference, ji musíme posléze vztáhnout k vnímateli. Taková symbolická reference vyžaduje, aby symbol a význam měly cosi společného, co lze vyjádřit bez odkazu k totalitě vnímatele. Rovněž si však žádá jistou aktivitu vnímatele, kterou lze uvažovat bez odvolání se ať už na konkrétní symbol nebo na jeho konkrétní význam. Uvažujeme-li symbol a jeho význam samy o sobě, není nutné, ani aby mezi nimi existovala symbolická reference, ani aby symbolická reference mezi členy této dvojice probíhala přednostně jedním směrem a nikoli opačným. Povaha jejich vztahu sama o sobě neurčuje, co je symbolem a co významem. V zážitku a zkušenosti neexistují žádné složky, které jsou pouze symboly nebo pouze významy. Obvyklejší symbolická reference vychází ze složitější, komplexnější složky jako symbolu k jednodušší, bazálnější složce jako významu.

Tento výklad je základem důsledného realismu. Zbavuje se tak jakéhokoli záhadného prvku v naší zkušenosti, který je toliko míněný a tím pro přímé vnímání nedostupný. Prohlašuje, že princip symbolické reference platí mezi dvěma složkami v komplexním zážitku, z nichž každou je možné v zásadě přímo poznat. Jakékoli selhání takovéhoto vědomého analytického poznání je vinou nedostatku či chyby v mentalitě na straně vnímatele poměrně nízkého řádu.

Jako příklad převráceného vztahu mezi symbolem a významem uvažte jazyk a objekty, jazykem míněné. Slovo je symbol. Slovo však může být buď psané nebo vyslovené. Psané slovo může příležitostně naznačovat odpovídající mluvené slovo a tento zvuk může naznačovat význam.

V takovém případě je psané slovo symbolem a jeho významem je mluvené slovo a dále, mluvené slovo je symbolem a jeho významem je slovníkový význam slova, mluveného nebo psaného.

Často však psané slovo realizuje svůj účel bez vstupu mluveného slova. Psané slovo pak symbolizuje svůj slovníkový význam přímo. Leč lidská zkušenost je natolik komplexní a proměnlivá, že obecně se žádný z těchto případů nevyskytuje v tak čisté formě, jak zde uvádíme. Psané slovo často naznačuje jak mluvené slovo, tak také význam a symbolická reference se vyjasňuje a zurčiťuje přídavnou referencí mluveného slova k témuž významu. Analogicky lze vyjít od mluveného slova, které může vyvolat vizuální vjem psaného slova.

Kromě toho, proč říkáme, že slovo "strom" - mluvené nebo psané - je pro nás symbolem stromů? Jak slovo samo, tak i stromy samy vstupují do naší zkušenosti rovnoprávně a z abstraktního hlediska by bylo stejně smysluplné,, aby stromy symbolizovaly slovo "strom", jako je pro toto slovo smysluplné symbolizovat stromy.

Toto je jistě pravda a lidská povaha takto někdy pracuje. Jste-li například básníkem a chcete napsat báseň o stromech, půjdete do lesa, aby vám stromy mohly vnuknout vhodná slova. Pro básníka v jeho vytržení - nebo možná mukách - při tvorbě jsou stromy symboly a slova významy. Soustřeďuje se na stromy, aby dospěl ke slovům.

Většina z nás však není básníky, třebaže čteme jejich básně s náležitou úctou. Pro nás jsou slova symboly, které nám umožňují zachytit básníkovo zanícení v lese. Básník je osoba, pro níž vizuální dojmy, zvuky a emocionální zážitky symbolicky odkazují ke slovům. Básníkovi čtenáři jsou lidé, pro které jeho slova symbolicky odkazují k vizuálním obrazům, zvukům a emocím, které chce vyvolat. Při užívání jazyka tedy funguje dvojí symbolická reference: od věcí ke slovům na straně mluvčího a od slov zpět k věcem na straně posluchače.

Podílí-li se na nějakém aktu lidské zkušenosti symbolická reference, v prvé řadě jsou přítomné dvě skupiny složek, které mají mezi sebou jistý objektivní vztah a tento vztah se bude ve velké míře měnit případ od případu. V druhé řadě celková konstituce vnímatele musí ovlivňovat symbolickou referenci, přechod od jednoho souboru složek, tj. symbolů, k druhému souboru složek, významu. Dále a za třetí, to, který soubor složek tvoří symboly a který význam také závisí na vlastní konstituci příslušného zkušenostního aktu.

8. Prezentující bezprostřednost.

Nejelementárnější příklad symbolismu byl již uveden při rozboru okolností, které v básníkovi vybuzují jeho poesii. V tomto případě jde o specifický příklad reference, vztažení slov k věcem. Ale tento obecný vztah slov k věcem je pouze zvláštním, dílčím případem ještě obecnějšího faktu. Naše vnímání vnějšího světa se štěpí na dva typy obsahu: jedním typem je běžná bezprostřední prezentace současného světa prostřednictvím projekce našich bezprostředních počitků, určující pro nás rysy a povahu současných, pro nás přítomných fyzických entit. Tento typ je zážitkem bezprostředního světa kolem nás, světa zkrášleného smyslovými daty v závislosti na bezprostředních stavech relevantních částí našich vlastních těl. Tuto skutečnost přesvědčivě dokládá fyziologie, ale fyziologické podrobnosti jsou pro toto filosofické zkoumání nepodstatné a problém nanejvýš zamlžují. "Smyslové datum" je moderní termín, Hume používá výraz "imprese".

Pro lidské bytosti je tento typ zkušenosti živý a jasný. Zvláště výrazný je ve svém předvádění prostorových oblastí a prostorových vztahů uvnitř současného světa.

Běžný jazyk, který zatím používám, když mluvím o "projekci našich počitků", je velmi zavádějící. Neexistují žádné holé počitky, které nejprve zakoušíme a pak projektujeme do našich nohou jako jejich pociťování nebo které projektujeme na protější zeď jako její barvu. Projekce je integrální součástí celé situace, stejně tak původní jako jsou smyslová data. Úplně stejně oprávněně a stejně zavádějícím způsobem bychom mohli mluvit o projekci na zeď, která je poté určena jako ta a ta barva. Použití termínu "zeď" je rovněž zavádějící proto, že podsouvá informaci, symbolicky odvozenou z jiného modu percepce. Tato takzvaná "zeď", ukazující se v čistém modu prezentující bezprostřednosti, sama přispívá k našemu zážitku pouze pod rouškou prostorové extenze, kombinované s prostorovou perspektivou a se smyslovými daty, která se v tomto případě omezují jen na samotnou barvu.

Dávám přednost formulaci, že zeď sama přispívá či podílí se na naší zkušenosti pod zmíněnou rouškou, před tvrzením, že přispívá kombinací těchto univerzálních rysů. Tyto rysy se totiž kombinují tím, že jsou předvedením jedné věci v společném světě, jež zahrnuje i nás samé, té jedné věci, kterou nazývám "zdí". Naše vnímání se neomezuje na univerzální rysy; nevnímáme odtělesněnou barvu nebo odtělesněnou extenzivitu, vnímáme barvu a rozlohu této zdi. Zakoušeným faktem je "barva tam na zdi pro nás". Barva a prostorová perspektiva jsou tedy abstraktní prvky, charakterizující konkrétní způsob, kterým zeď vstupuje do naší zkušenosti. Jsou to tudíž prvky relační, prvky vztahu mezi "vnímatelem v daném okamžiku" a druhou, stejně aktuální entitou nebo souborem entit, kterému říkáme "zeď v daném okamžiku". Leč pouhá samotná barva a pouhá prostorová perspektiva jsou entitami velmi abstraktními, protože k nim lze dospět pouze vyřazením konkrétního vztahu mezi zdí v daný okamžik a vnímatelem v daný okamžik. Tento konkrétní vztah je fyzikálním faktem, který může být pro zeď zcela nepodstatný a pro vnímatele naopak velmi podstatný. Prostorový vztah je stejně podstatný pro zeď i pro vnímatele: ale barevná složka vztahu je v daný okamžik pro zeď lhostejná, třebaže je součástí konstituce vnímatele. V tomto smyslu a v rámci podmíněnosti jejich prostorovým vztahem se současné události dějí nezávisle. Tento typ zážitku, zkušenosti, nazývám "prezentující bezprostředností" [presentational immediacy]. Termín vyjadřuje vzájemnou relevanci událostí a současně zachovává jejich vzájemnou nezávislost. Tato relevance v rámci nezávislosti je specifickým rysem současnosti. Tato prezentující bezprostřednost je důležitá pouze u organismů vyššího řádu a je fyzikálním faktem, který může, ale nemusí vstupovat do vědomí. Takový vstup bude záviset na pozornosti a na aktivitě konceptuálního fungování [konceptualizaci], jimiž se fyzický zážitek a konceptuální imaginace propojují do poznání.

Slovo "zkušenost" [experience] je ve filosofii jedním z nejklamavějších pojmů a jeho náležitý rozbor by vyžadoval celý traktát. Ve své analýze zkušenosti mohu pouze naznačit a upozornit na ty prvky , které se přímo týkají zde prezentovaného směru a tématu úvah.

Naše zkušenost, pokud se primárně týká našeho přímého poznání a orientace ve stabilním světě ostatních věcí, které jsou skutečné v témže smyslu, v jakém jsme skuteční i my sami, má tři hlavní, nezávislé mody. Každý z nich přispívá svým podílem složek k našemu individuálnímu vyvstání v jednom konkrétním okamžiku lidské zkušenosti. Dva z těchto modů zkušenosti budu nadále nazývat percepční, třetí pak označuji jako modus konceptuální analýzy. Z hlediska čisté percepce a tedy dvou jejích modů rozlišuji modus "prezentující bezprostřednosti" a modus "kauzální působnosti" [causal efficacy]. Jak "prezentující bezprostřednost", tak "kauzální působnost" zavádějí do lidské zkušenosti složky, které lze dále rozčlenit na skutečné věci skutečného, aktuálního světa a na abstraktní vlastnosti, kvality a vztahy, které vyjadřují, jak tyto ostatní skutečné věci samy jako složky přispívají k naší individuální zkušenosti. Tyto abstrakce vyjadřují, jakým způsobem jsou pro nás ostatní skutečnosti složenými objekty. Proto říkám, že pro nás "objektivizují" skutečné věci v našem "okolí". Naše nejbezprostřednější okolí je tvořeno různými orgány našich vlastních těl, naše vzdálenější okolí je fyzickým světem, prostředím. Slovem "okolí" [prostředí - environment] se však míní ony ostatní skutečné věci, které se "objektivizují" určitým zásadním způsobem tak, že tvoří dílčí prvky naší individuální zkušenosti.

10. Symbolická reference v percepční zkušenosti.

Z uvedených dvou odlišných percepčních modů jeden "objektivizuje" skutečné a aktuální předměty v podobě prezentující bezprostřednosti a druhý, o kterém jsem dosud nehovořil, je "objektivizuje" v rámci kauzální působnosti. Syntetická aktivita, která propojuje tyto dva mody do jediné percepce, je tím, co jsem již dříve nazval "symbolickou referencí. Symbolickou referencí se různá fakta, odkrytá jedním či druhým percepčním modem, buď rozpoznávají, identifikují nebo se alespoň uvádějí do vzájemného vztahu jako propojené prvky našeho prostředí. Výsledkem symbolické reference je tedy to, čím pro nás aktuální svět je, co je datem v naší zkušenosti, vyvolávajícím pocity, emoce, uspokojení, jednání a konečně co je objektem vědomého poznání, když naše mentalita vstupuje do jeho konceptuální analýzy. "Přímé poznání" je vědomým poznáním perceptu v čistém modu, zbaveného symbolické reference.

Symbolická reference může být v mnoha ohledech omylná a chybná. Míním tím, že některé "přímé poznání" ve svém odkrytí aktuálního světa nesouhlasí s vědomým poznáním sloučeného produktu symbolické reference. Omyl je tedy primárně výsledkem symbolické reference, nikoli konceptuální analýzy. Rovněž symbolická reference sama není primárně výsledkem a výtěžkem konceptuální analýzy, třebaže je jí ve značné míře podněcována a podporována. Symbolická reference je totiž

ve zkušenosti dominantní i tehdy, když je podíl takovéto mentální analýzy minimální. Všichni známe Ezopovu bajku o psu, který upustil kus masa proto, aby chňapl po jeho odrazu, zrcadlícím se na vodě. Nesmíme však omyl soudit příliš přísně. V prvních stadiích mentálního vývoje je omyl v symbolické referenci výchovným prostředkem, který podporuje svobodu představivosti. Ezopův pes přišel o kus masa, ale dostal se o krok dále na cestě k svobodné představivosti.

Symbolická reference tedy musí být objasněna před vysvětlením konceptuální analýzy, třebaže mezi nimi existuje silná souhra, jíž se vzájemně podporují.

11. Mentální a fyzické.

V zájmu co možná největší srozumitelnosti bychom mohli symbolickou referenci mlčky přiřadit k mentální aktivitě a vyhnuli bychom se tak podrobnějšímu vysvětlení. Je věcí čiré konvence, kterou z našich zkušenostních aktivit nazveme mentální a kterou fyzickou. Osobně dávám přednost omezení mentality na ty zkušenostní aktivity, které zahrnují vedle perceptů i koncepty. Většina našeho vnímání však pochází ze zvýšené pronikavosti a bystrosti, která je výsledkem souběžné konceptuální analýzy. Ve skutečnosti tedy nelze vést žádnou, jednoznačně platnou dělicí linii mezi fyzickou a mentální výstavbou zážitku. Neexistuje však žádné vědomé poznání bez podílu mentality ve formě konceptuální analýzy.

Později bude nezbytné se alespoň krátce věnovat konceptuální analýze, ale v tuto chvíli musím vědomí a jeho dílčí analýzu zkušenosti pokládat za dané a vrátit se ke dvěma modům čisté percepce. Chci poukázat na to, že důvodem, proč čistě fyzické organismy nižšího řádu nemohou dělat chyby není primárně absence myšlení, ale nepřítomnost prezentující bezprostřednosti. Ezopův pes, který byl chabým myslitelem, se zmýlil kvůli chybné symbolické referenci od prezentující bezprostřednosti ke kauzální působnosti. Krátce, pravda a omyl jsou na světě díky syntéze: každá skutečná, aktuální věc je syntetická. Symbolická reference je prvotní základní formou syntetické činnosti, kterou to, co je skutečné, vyvstává ze svých daných fází.

12. Role smyslových dat a prostoru v prezentující bezprostřednosti.

"Prezentující bezprostředností" míním to, co se běžně nazývá "smyslovou percepcí". Používám však první pojem ve vymezení, které je vzdálené běžnému používání termínu "smyslová percepce".

Prezentující bezprostřednost je naše bezprostřední percepce současného vnějšího světa, jevícího se jako konstitutivní prvek naší vlastní zkušenosti. V tomto jevení se svět sám odkrývá jako společenství skutečných a současných věcí, které jsou skutečně jsoucí, aktuální ve stejném smyslu jako my sami.

Toto jevení se uskutečňuje prostřednictvím kvalit jako jsou barvy, zvuky, chutě atd., které lze stejným právem popsat jako naše počitky nebo jako kvality aktuálních věcí, které vnímáme. Tyto kvality jsou tedy vztahy mezi vnímajícím subjektem a vnímanými věcmi. Lze je tedy izolovat pouze abstraktním vydělením z jejich zasazení v osnově prostorové vztaženosti vnímaných věcí mezi sebou a k vnímajícímu subjektu. Tato vztaženost prostorové extenze je úplnou osnovou, která neupřednostňuje ani stranu pozorovatele, ani stranu vnímaných věcí. Je to osnova morfologie komplexních organismů, tvořících společenství současného světa. Způsob, jakým každý aktuální fyzický organismus vstupuje do ustrojení svých současníků, se této osnově musí podřídit. Proto smyslová data jako barvy, atd. nebo tělesné pocity, uvádějí extendované fyzické entity do naší zkušenosti v rámci perspektiv, které vymezuje tato prostorová osnova. Samy o sobě jsou prostorové vztahy obecnými abstrakcemi a smyslová data rovněž. Perspektivy smyslových dat, vymezené prostorovými vztahy, jsou však specifickými vztahy, v jejichž rámci a díky nim jsou vnější současné věci součástí naší zkušenosti. Tyto současné organismy, takto zaváděné do zkušenosti jako "objekty", zahrnují rozličné orgány našeho těla a smyslová data jsou pak nazývána tělesnými pocity. Tělesné orgány a další vnější věci, které zásadně přispívají k tomuto modu naší percepce, tvoří dohromady současné prostředí vnímatelova organismu. Hlavní fakta o prezentující bezprostřednosti jsou následující:

(i) to, která smyslová data budou zahrnuta [do tohoto percepčního modu], závisí na vnímatelově organismu a jeho prostorových vztazích k vnímaným organismům;

(ii) současný svět se projevuje jako extendovaný a jako plénum [vyplněný prostor] organismů;

(iii) prezentující bezprostřednost je důležitým faktorem zkušenosti pouze u několika málo organismů vyššího řádu, u ostatních je buď v zárodečném stadiu nebo zcela zanedbatelná.

Odkrývání současného světa v prezentující bezprostřednosti je tedy spjato s odkrýváním sounáležitosti aktuálních věcí z důvodu jejich podílnictví na nestranném systému prostorové extenze. Kromě toho je poznání získané čistou prezentující bezprostředností živé, jasné a jalové. Je rovněž do značné míry ovladatelné vůlí. Chci tím říci, že jeden okamžik zkušenosti může díky inhibicím, intenzifikacím nebo dalším modifikacím do značné míry předurčovat rysy prezentující bezprostřednosti v následujících okamžicích zkušenosti. Tento modus percepce, uvažovaný čistě sám o sobě, je neproduktivní, protože nemůžeme přímo spojit kvalitativní prezentace jiných věcí s jakýmikoli jejich vnitřními, podstatnými rysy. Vidíme obraz barevné židle, který nám prezentuje prostor za zrcadlem, ale tím nezískáváme žádné poznání, týkající se jakékoli vnitřní povahy prostorů za zrcadlem. Obraz, takto viděný v dobrém zrcadle, je právě tak bezprostřední prezentací barvy, kvalitativně určující svět v distanci za zrcadlem, jako je naše přímé vidění této židle, když se otočíme a podíváme se na ni. Čirá prezentující bezprostřednost se vzpírá rozdělení na klamy a ne-klamy. Je buď tím vším nebo ničím, bezprostřední prezentací vnějšího současného světa, který je specificky prostorový. Smyslová data, zahrnutá v prezentující bezprostřednosti, mají širší souvztažnost ve světě nežli ta, která mohou vyjádřit současné věci. Při abstrahování od tohoto širšího vztahování nezbývají žádné prostředky pro určení důležitosti jevících se kvalitativních určení současných objektů prostřednictvím smyslových dat. Z tohoto důvodu naznačuje výraz "pouhé zdání" neproduktivnost a sterilitu. Uvedenou širší souvztažnost smyslových dat lze pochopit pouze prozkoumáním alternativního modu percepce - kauzální působnosti. Pokud však jsou současné věci propojeny pouze prezentující bezprostředností, dějí se naprosto nezávisle, s výjimkou jejich prostorových relací v daný okamžik. Rovněž u většiny událostí předpokládáme, že jejich vnitřní zkušenost prezentující bezprostřednosti je natolik pouze zárodečná, že ji lze zanedbat. Tento percepční modus je důležitý pouze pro malou menšinu složitých organismů.

13. Objektivizace.

V tomto výkladu Prezentující Bezprostřednosti se řídím rozlišením, podle něhož jsou aktuální věci objektivně v naší zkušenosti a formálně existují ve své vlastní úplnosti. Tvrdím, že prezentující bezprostřednost je specifický způsob, jímž jsou současné věci "objektivně" v naší zkušenosti a že v rámci abstraktních entit, které tvoří faktory v tomto modu zavedení [do zkušenosti], se tyto abstrakce obvykle označují jako smyslová data - např. barvy, zvuky, chutě, hmatové dojmy a tělesné pocity.

"Objektivizace" sama je tedy abstrakcí, neboť žádná skutečná, aktuální věc není "objektivizována" ve své úplnosti. Abstrakce vyjadřuje přírodní modus interakce a není pouze mentální. Když myšlení abstrahuje, pouze se podřizuje a přizpůsobuje přírodě, resp. projevuje se jako prvek v přírodě. Syntéza a analýza se vyžadují navzájem. Takové pojetí je paradoxní, pokud budete trvat na chápání aktuálního světa jako souboru pasivních aktuálních substancí s jejich soukromými rysy či kvalitami. Pak by bylo nesmyslné se ptát, jak může jedna substance tohoto typu tvořit složku v ustrojení jiné takové substance. Dokud toto pojetí zastáváme, nezbavíme se jisté obtíže ani tehdy, když každou aktuální substanci nazveme událostí, případem či systémem vztahů. Obtíž, obsažená v uvedeném pojetí, spočívá v potřebě objasnění, jak mohou být tyto substance či podstaty skutečně, aktuálně pospolu, když každá individuální substance je aktuální.

Pojetí světa zde zastávané je však pojetím funkční aktivity. Míním tím, že každý aktuální předmět je něčím z důvodu své aktivity, čímž jeho podstata a povaha tkví v jeho významnosti vůči ostatním předmětům a jeho individualita spočívá v jeho syntéze ostatních předmětů, pokud jsou pro něj významné. Při zkoumání jakékoli jedné individuality [jednotliviny] se musíme ptát, jak jiné individuality "objektivně" vstupují do jednoty její vlastní zkušenosti. Tato jednota její vlastní zkušenosti je ona individualita, existující formálně. Musíme rovněž zkoumat, jak vstupuje do "formální" existence ostatních věcí a tento vstup je ona individualita existující objektivně, to znamená existující abstraktně, projevující pouze některé prvky svého formálního obsahu.

Při tomto pojetí světa, mluvíme-li o jakékoli aktuální individualitě, jako například o nějaké lidské bytosti, musíme mínit, že člověk je jedním případem [událostí] své zkušenosti. Taková událost či akt jsou komplexní a umožňují tedy rozlišení na fáze a další složky. Je to nejkonkrétnější aktuální entita a život člověka od narození do smrti je historickou trasou takovýchto událostí. Tyto konkrétní momenty jsou propojeny do jednoho společenství dílčí identitou formy a vlastní, specificky naplněnou sumací svých předchůdců, které každý okamžik životní historie shromažďuje, stahuje do sebe. Člověk-v-jednom-okamžiku v sobě soustřeďuje zabarvení své vlastní minulosti a je jejím vyústěním. Ve srovnání s "člověkem v jednom takovém okamžiku" je "člověk v celku své životní historie" abstrakcí. Existují proto tři různé významy pojmu určitého konkrétního člověka - například Julia Caesara. Slovo "Caesar" může znamenat "Caesar v jednom určitém případě [události] jeho existence", což je nejkonkrétnější ze všech těchto významů. Slovo "Caesar" může znamenat "historickou dráhu Caesarova života od jeho narození po jeho zavraždění". Slovo "Caesar" může znamenat "společnou formu nebo schéma [strukturu], opakující se v každé události Caesarova života". Můžete si stejným právem zvolit kterýkoli z těchto významů, ale když jste tak učinili. musíte se ho v daném kontextu držet.

Tato teorie o povaze životní historie trvajícího organismu platí pro všechny typy organismů, které dosáhly jednoty zkušenosti, platí pro elektrony, stejně tak jako pro lidi. Lidstvo však dosáhlo bohatosti zkušenostního obsahu, která je elektronům odepřena. Kdykoli platí princip "všechno nebo nic", máme co do činění s jednou aktuální entitou, nikoli se společenstvím takových entit, nikoli s analýzou složek, které se na jedné takové entitě podílejí.

Tato přednáška předestřela teorii o přímé zkušenosti vnějšího světa. Není možné plně vyargumentovat tuto tezi, aniž bych se příliš vzdálil tématu. Odkazuji proto k první části Santayanovy poslední knihy Scepticism and Animal Faith, kde se podává přesvědčivý důkaz o neudržitelnosti "solipsismu přítomného okamžiku" či, jinými slovy, naprostého skepticismu, který je důsledkem odmítnutí tohoto předpokladu [přímé zkušenosti]. Má druhá teze, pro niž se nemohu dovolávat Santayanovy autority, tvrdí, že pokud konzistentně zastáváte názor o takovéto přímé individuální zkušenosti, budete ve své filosofické výstavbě nuceni dojít k pojetí světa jako vzájemné hry funkční aktivity, díky níž každý konkrétní individuální předmět vyvstává ze své vymezené vztaženosti k ustavenému světu ostatních konkrétních individualit, alespoň do té míry, v níž je tento svět minulý a ustanovený.

KAPITOLA II.

1. Hume o Kauzální Působnosti.

Hlavní tezí této práce je, že lidský symbolismus má svůj původ v symbolické souhře a průniku dvou odlišných modů přímé percepce vnějšího světa. V tomto smyslu existují dva zdroje informací o vnějším světě, propojené, leč odlišné. Tyto mody se nedublují a přinášejí zřetelně odlišné informace. Kde je jeden modus vágní, je druhý důkladně přesný, kde je jeden z nich důležitý, je druhý triviální. Obě schémata [struktury] prezentace však mají společné strukturní prvky, které je vymezují jako schémata prezentace téhož světa. Existují nicméně mezery v přesnosti korespondence mezi těmito dvěma morfologiemi. Schémata se pouze částečně protínají a jejich přesné prolnutí je neurčité. Symbolická reference vede k přenosu, transferenci emoce, záměru a přesvědčení, jehož oprávněnost nelze doložit čistě rozumovým porovnáním přímé informace, pocházející z těchto dvou schémat a prvků jejich průniku. Tuto oprávněnost je třeba hledat v pragmatickém dopadu na budoucnost. Tímto způsobem může kritický rozum na podkladě následné zkušenosti rozšířit a projasnit základní naivní symbolickou transferenci.

Jeden z percepčních modů jsem nazval "Prezentující Bezprostředností" a druhý "Kauzální Působností". V předchozí přednášce jsem obšírně pojednal modus prezentující bezprostřednosti. Tato přednáška musí začít výkladem "Kauzální Působnosti". Brzy zjistíte, že polemizuji s nejhýčkanější tradicí moderní filosofie, kterou shodně sdílí jak škola empiriků, vycházející z Huma, tak škola transcendentálního idealismu, vycházející z Kanta. Není nutné dlouze dokazovat oprávněnost tohoto shrnujícího názoru na tradici moderní filosofie. Několik citací však přehledně ukáže, co mají společného uvedené dva typy myšlení, od nichž se odchyluji. Hume* píše: "Jsou-li dva objekty prezentovány smyslům spolu se vztahem, nazýváme to percepcí, nikoli usuzováním. V tomto případě nedochází k žádnému užití myšlení ani k žádnému jednání v striktním slova smyslu, nýbrž k pouhému pasivnímu přijetí impresí [smyslových dat] prostřednictvím smyslových orgánů. Ve shodě s tímto způsobem myšlení bychom neměli pokládat za uvažování jakákoli pozorování, která můžeme učinit a jež se týkají identity a vztahu místa a času; jelikož v žádném z těchto pozorování nemůže mysl překročit to, co je bezprostředně dáno smyslům, ani směrem k odhalení reálné existence, ani k odhalení vztahů objektů.

Veškerá platnost tohoto úryvku závisí na nevysloveném předpokladu, že "mysl" je pasivně přijímající substancí a

-----------------------------------

* "Treatise", Part III, Section II. [Whitehead odkazuje k prvnímu, třísvazkovému dílu Davida Huma: Treatise of Human Nature, 1. vyd. 1739 - 1740. Hume poté vydal zkrácenou a přepracovanou verzi jako An Enquiry Concerning Human Understanding, česky Zkoumání o rozumu lidském. Praha, Laichter 1899, přel. J. Škola; Zkoumání lidského rozumu, Praha, Svoboda 1972, přel. V. Gaja; v novém, přesnějším překladu J. Mourala jako Zkoumání o lidském rozumu, Praha, Svoboda 1996.]

že "imprese" tvoří její soukromý svět akcidencií. Nezbývá pak nic, než bezprostřednost těchto soukromých atributů s jejich soukromými vztahy, které jsou rovněž atributy mysli. Hume však explicitně zavrhuje takovýto substanční náhled na mysl.

Jaká je ale potom platnost části poslední věty "jelikož ...objektů."? Jediným důvodem proč nepřiznat "impresím" jakoukoli demonstrativní sílu vzhledem k "reálné existenci nebo vztahům objektů" je implicitní chápání takových impresí jako pouhých soukromých atributů mysli. Santayanova kniha Scepticism and the Animal Faith, na níž jsem se již odvolával, ve svých prvních kapitolách detailně a přesvědčivě dokládá a navíc krásně objasňuje, že při přijetí Humových předpokladů nelze uniknout odmítnutí jakéhokoli vztahu identity, času a místa k reálnému světu. To, co zbývá, nazývá Santayana "solipsismem přítomného okamžiku". Odpadá i paměť, neboť pamětová imprese není impresí o paměti. Je to pouze další bezprostřední soukromá imprese.

Není třeba citovat Huma v otázce kauzality, protože výše uvedená pasáž již demonstruje jeho celkově skeptický postoj. Leč citace* o substanci je nutná pro objasnění báze jeho explicitní - na rozdíl od několika málo implicitních předpokladů - teorie o tomto tématu: " Rád bych se zeptal těch filosofů, kteří zakládají tolik svých úvah na rozdílu mezi substancí a akcidentem a představující si, že o nich máme jasné ideje, zda je idea substance odvozena z imprese

vnímání nebo z imprese reflexe. Poskytují-li ji nám

-----------------------------------

* Srov. Hume: "Treatise", Part I, Section VI.

smysly, ptám se, který z nich a jakým způsobem? Má-li být vnímána očima, musí to být barva, jestliže ušima, musí být zvukem, jestliže jazykem a patrem, musí být chutí a totéž platí o zbylých smyslech. Jsem však přesvědčen, že nikdo nebude tvrdit, že substance je ať už barva, zvuk nebo chuť. Idea substance tedy musí být odvozena z imprese reflexe, pokud skutečně existuje. Reflektivní imprese se však rozkládají na naše vášně a emoce, které sotva mohou představovat substanci. Nemáme tedy žádnou ideu substance, odlišnou od souboru jednotlivých kvalit, ani nemáme k dispozici žádný jiný význam, když mluvíme nebo usuzujeme o substanci."

Tato pasáž se zabývá pojmem substance, kterému se zde nevěnuji. Mému stanovisku proto protiřečí pouze nepřímo. Uvádím ji proto, že je nejzřetelnějším příkladem následujících Humových počátečních předpokladů:

(i) prezentující bezprostřednost a vztahy mezi prezentačně bezprostředními entitami tvoří jediný typ percepční zkušenosti;

(ii) prezentující bezprostřednost nezahrnuje žádné demonstrativní faktory, odhalující současný svět rozprostraněných aktuálních věcí.

Hume tuto otázku dále probírá ve svém "Treatise" v části zastřešené pojmem "Tělesa" a dospívá k analogicky skeptickým závěrům. Tyto závěry spočívají na neobyčejně naivním chápání času jako čiré následnosti. Toto pojetí je naivní, protože je naprosto přirozené takto o čase mluvit a přirozeně proto, že ponechává stranou právě ten rys času, který je tak důvěrně vetkán do jeho osnovy, že je zcela přirozené na něj zapomínat.

Čas je nám znám jako následnost našich zkušenostních aktů a tedy odvozeně jako následnost událostí, objektivně vnímaných v těchto aktech. Leč tato následnost není čirou následností: je to odvozování stavu ze stavu, kdy pozdější stav vykazuje podobnost a přizpůsobení [konformitu] stavu předcházejícímu. Čas ve své konkrétnosti je přizpůsobením stavu k jinému stavu, pozdějšího k dřívějšímu a čirá následnost je abstrakcí z nezvratného vztahu ustavené minulosti k odvozené přítomnosti. Pojem čiré sukcese je analogický pojmu barvy. Neexistuje žádná pouhá barva, ale vždy nějaká konkrétní barva jako třeba červená nebo modrá. Analogicky neexistuje žádná čirá následnost, následnost sama o sobě, ale vždy nějaká konkrétní relační báze, vzhledem k níž jednotliví členové následují jeden po druhém. Celá čísla následují po sobě jedním způsobem a události po sobě následují zase jiným způsobem; když abstrahujeme od těchto způsobů následnosti, zjišťujeme, že čirá následnost je abstrakcí druhého řádu, zobecňující abstrakcí, která pomíjí druhové rysy - časový charakter času a číselný vztah celých čísel. Minulé sestává ze společenství ustavených, provedených aktů, které prostřednictvím jejich objektivizací v přítomném aktu zavádějí podmínky, jimž se tento akt musí přizpůsobit.

Aristoteles pojímá "látku" - hylé - jako čirou potencialitu, čekající na vstup formy, aby se stala skutečnou, aktuální. Při využití Aristotelových pojmů můžeme říci, že omezení čiré potenciality, zavedené "objektivizacemi" ustavené minulosti, vyjadřuje tuto "přirozenou potencialitu" - neboli potencialitu v přírodě - která je "látkou" spolu s bází vstupní, prvotní realizované formy, předpokládané jako první fáze sebetvorby přítomné události. Pojem "čirá potencialita" zde nahrazuje Aristotelův pojem "látka" a "přirozená [přírodní] potencialita" je "látka" s daným vložením formy, z kterých každá aktuální věc vyvstává. Všechny složky, které jsou dané ve zkušenosti, lze nalézt při rozboru přirozené potenciality. Bezprostřední přítomnost se tedy musí přizpůsobit tomu, čím je pro ni minulost a pouhé uplynutí času je proto abstrahujícím zanedbáním konkrétnějšího vztahu "přizpůsobení". "Substanční" povaha aktuálních věcí se primárně netýká přisouzení kvalit. Vyjadřuje tvrdý fakt, že cokoli je ustavené a skutečné, aktuální, se musí v aktivitě sebetvorby tomuto ustavenému a aktuálnímu, v příslušné míře přizpůsobit. Výraz "tvrdý fakt" přesně vyjadřuje všeobecné chápání tohoto rysu. Primární fází vyvstání každé aktuální věci je tento tvrdý fakt, který tvoří základ její existence. Podle Huma žádná tvrdá fakta nejsou. Humova teorie může být dobrou filosofií, ale rozhodně není praktickým uvažováním zdravého rozumu. Jinými slovy selhává při konečné zkoušce potvrzením zkušeností.

2. Kant a Kauzální Působnost.

Škola transcendentálního idealismu, vycházející z Kanta, připouští, že kauzální působnost je faktorem v jevovém světě, ale tvrdí, že nepatří k ryzím datům, postulovaným v percepci. Náleží k naším způsobům myšlení o těchto datech. Naše vědomí vnímaného světa nám skýtá objektivní systém, který je fúzí samotných dat a modů myšlení o těchto datech.

Obecné kantovské zdůvodnění tohoto postoje tvrdí, že přímá percepce nás seznamuje s jednotlivým, konkrétním faktem. Tedy konkrétní fakt je to, co prostě přichází jako jednotlivé datum. My však s ohledem na všechna jednotlivá fakta zastáváme univerzální principy. Takovéto univerzální vědění nelze vyvodit z jakéhokoli výběru jednotlivých faktů, z nichž každý se prostě vyskytl. Naše nevykořenitelná víra je tedy vysvětlitelná pouze na základě teorie, že jednotlivá fakta, jako fakta vědomě chápaná, jsou fúzí prostých jednotlivých dat s myšlením, fungujícím podle kategorií, které vnášejí svou vlastní univerzalitu do modifikovaných dat. Fenomenální, jevový svět ve vědomí je tedy komplexem koherentních soudů, vytvářených podle pevných kategorií myšlení a jeho obsah je tvořen danými daty, organizovanými v souladu se stabilními formami intuice.

Tato kantovská teorie uznává Humův naivní předpoklad "prostého výskytu", udání se pouhých dat. Jinde* jsem tento předpoklad nazval "jednoduchým umístěním" [simple location] při aplikaci na čas a prostor.

Jednoznačně odmítám tuto teorii o "prostém výskytu". Neexistuje nic, co by se "prostě dělo". Takové přesvědčení je nepodloženou doktrínou o čase jako "čiré následnosti". Alternativní teorie, že čirá následnost je toliko abstrakcí z fundamentálního vztahu přizpůsobení a utváření, se zbavuje -----------------------------------

[* A.N. Whitehead: Science and the Modern World. London, FAB 1985, kap. III.,pův. vyd. Cambridge 1926; slov. Veda a moderný svet. Bratislava 1989]

jakékoli možné báze pro vstup konstitutivního myšlení či konstitutivní intuice do formování přímo vnímaného světa. Univerzálnost pravdy vychází z univerzálnosti vztaženosti, díky níž každá jednotlivá aktuální věc vkládá na vesmír závazek přizpůsobení se k ní. Při analýze jednotlivého faktu jsou proto odhalitelné univerzální pravdy, které jsou výrazem tohoto závazku. Tato danost zkušenosti - to znamená všech jejích dat stejně, ať už obecných pravd, jednotlivých vjemů nebo předpokládaných forem syntézy - vyjadřuje specifický charakter časového vztahu zkušenostního, zážitkového aktu k ustavené aktualitě vesmíru, která je zdrojem všech podmínek a stavů. Omyl "chybně situované konkrétnosti"* [misplaced concreteness] zbavuje čas tohoto specifického rysu a ponechává mu toliko druhový, obecný charakter čiré následnosti.

3. Přímá percepce kauzální působnosti.

Pokračovatelé Huma i pokračovatelé Kanta mají tedy různé, ale příbuzné námitky proti představě jakékoli přímé percepce kauzální působnosti v tom smyslu, v němž přímá percepce předchází myšlení o ní. Obě školy shledávají "kauzální působnost" jako vnos způsobu myšlení nebo usuzování o těchto datech do dat samých. Jedna škola ji označuje jako zvyk myšlení, druhá ji nazývá kategorií myšlení. Rovněž pouhá data jsou pro obě školy čirými smyslovými daty.

Kdyby Hume nebo Kant ve svých teoriích náležitě vyložili

-----------------------------------

[* Science and the Modern World, kap. III.]

statut kauzální působnosti, zjistili bychom, že naše vědomé chápání kauzální působnosti by mělo do značné míry záviset na jasnosti a živosti myšlenky nebo čistě intuitivního rozlišení smyslových dat v daném okamžiku. Vědomé vnímání, které je produktem myšlení, by mělo ztratit na důležitosti, probíhá-li na pozadí myšlení. Také, podle tohoto humovsko-kantovského pojetí, je uvedené myšlení myšlením o bezprostředních smyslových datech. Tudíž by jistá živost a jasnost smyslových dat v bezprostřední prezentaci měla být příznivá pro vědomé vnímání kauzální působnosti. Podle těchto výkladů totiž není kauzální působnost ničím jiným nežli způsobem myšlení o smyslových datech, daných v prezentující bezprostřednosti. Z toho vyplývá, že potlačení myšlení a vágnost smyslových dat by měly být extrémně nepříznivé pro závažnost kauzální působnosti jako prvku zkušenosti.

Ukázali jsme, že logické obtíže, provázející přímou percepci kauzální působnosti, se odvíjejí z příkře zjednodušujícího předpokladu, že čas je toliko druhovým, zobecňujícím pojmem pro čirou následnost. Jde o příklad "chybně situované konkrétnosti". Tím se nám nyní otevírá cesta k empirickému zkoumání, zdali naše vnímání kauzální působnosti skutečně závisí buď na jasnosti smyslových dat nebo na aktivitě myšlení.

Podle obou uvedených škol by závažnost kauzální působnosti a závažnost jednání, exemplifikujícího její předpoklad, měly být hlavními charakteristickými rysy organismů vyššího řádu v jejich nejlepších chvílích. Nuže, omezíme-li naši pozornost na daleko sahající určení příčiny a účinku, závisející na komplexním usuzování, nepochybně bude třeba takovéto mentality vysokého řádu a takovéhoto přesného určení smyslových dat. Leč každý krok takovéhoto usuzování závisí na primárním předpokladu bezprostředně přítomného okamžiku, který se přizpůsobuje, slaďuje s ustaveným prostředím bezprostřední minulosti. Nesmíme se zaměřovat na vyvozování závěrů ze včerejška na dnešek, ani dokonce na důsledky období před pěti minutami pro bezprostřední přítomnost. Musíme uvažovat bezprostřední přítomnost v jejím vztahu k bezprostřední minulosti. V právě přítomném dění bychom měli nalézt masivní přizpůsobování k předcházejícímu ustavenému, usazenému faktu.

Chci zdůraznit, že toto přizpůsobování přítomného faktu bezprostřední minulosti je významnější jak ve zjevném chování, tak i ve vědomí organismu nižšího řádu. Květina se otáčí za světlem s mnohem větší jistotou nežli člověk a naproti tomu kámen se přizpůsobuje podmínkám, ustaveným jeho vnějším prostředím, s mnohem větší jistotou nežli květina. Pes předvídá přizpůsobení bezprostřední budoucnosti jeho přítomné aktivitě se stejnou jistotou jako člověk. Když dojde na zvažování a vzdálenější důsledky, pes selhává. Pes však nikdy nejedná tak, jako kdyby bezprostřední budoucnost neměla žádnou souvislost s přítomností. Nerozhodnost v jednání pochází z vědomí více či méně vzdálené budoucnosti spolu s neschopností zhodnotit její přesný ráz. Kdybychom si neuvědomovali tuto souvislost, proč by při náhlé krizi docházelo k nerozhodnosti?

Dále, jak je všeobecně známo, živý a jasný prožitek bezprostředních smyslových dat brání vnímání důležitosti budoucnosti. Přítomný okamžik je pak téměř vším. V našem vědomí se pak prožitek blíží "prostému výskytu".

Jisté emoce, jako hněv a hrůza, jsou schopny zamezit vnímání smyslových dat, leč samy zcela závisí na jasném vnímání závažnosti bezprostřední minulosti pro přítomnost a přítomnosti pro bezprostřední budoucnost. Útlum a zablokování běžných smyslových dat dále vyvolává hrozivý dojem vágním přítomností, vhodných pro převážení dobra či zla nad naším osudem. Většina živých stvoření, která jsou aktivní za dne, je v temnotě nesvá, neboť postrádá známá vizuální smyslová data. Podle Huma je to však právě tato běžnost smyslových dat, které je třeba pro kauzální vyvozování. Dojem neviděných, působících přítomností v temnotě je protikladný tomu, co by se mělo dít [podle Huma].

4. Prvotnost kauzální působnosti.

Percepce přizpůsobování se skutečnostem v prostředí je základním prvkem naší vnější zkušenosti. Přizpůsobujeme se našim tělesným orgánům a nepříliš určitému světu, který se prostírá za nimi. Naše bazální percepce je vágní percepcí tohoto "přizpůsobování" a ještě vágnějších členů vztahu "já sám" a "druhý" v nerozlišeném pozadí. Je přirozené, že pokud jsou vztahy nevnímatelné, musí být takováto teorie odmítnuta právě na teoretickém podkladě. Pokud však takovou percepci připustíme, pak má percepce přizpůsobování všechny známky prvotního a základního prvku. Jedna část naší zkušenosti je po ruce a v našem vědomí určitá, rovněž se snadno libovolně reprodukuje. Druhý typ zkušenosti, třebaže trvale přítomný, je vágní, znepokojující, neovladatelný. První typ, přes všechnu svou barvitost smyslové zkušenosti, je prázdný a jalový. Předvádí svět skrytý za nahodilou podívanou, která je výtvorem naší vlastní tělesnosti. Druhý typ zkušenosti je obtěžkán dotykem věcí, které proběhly, které se otiskly v našich bezprostředních já. Tento typ, modus kauzální působnosti, je zkušenost, jenž vládne jednoduchým živým organismům, které mají cit pro úděl, z něhož povstaly a pro osud, k němuž směřují - organismům, které postupují a ustupují, ale stěží rozlišují jakékoli bezprostřední projevy a podívanou. Je to zkušenost těžkopádná a primitivní. Dříve uvedený typ, prezentující bezprostřednost, je povrchním produktem komplexnosti, pronikavosti. Zastavuje se v přítomnosti a hoví si v ovladatelném sebeprožitku, založeném na bezprostřednosti předvádění věcí. Ta období v našich životech, kdy se vnímání tlaku světa věcí s rysy jim vlastními, s rysy, které záhadně tvarují naše vlastní povahy, stává nejsilnější, jsou výsledkem návratu k určitému základnímu, primitivnímu stavu. K takovému navracení dochází, když je nějaká bazální funkce lidského organismu neobvykle zvýšena nebo když se nějaká důležitá část naší obvyklé smyslové percepce neobvykle oslabí.

Hněv, nenávist, obavy, hrůza, přitažlivost, láska, hlad, nedočkavost, velká radost jsou pocity a city, těsně propletené se základním fungováním "ustoupit před něčím" a "rozpínat se k něčemu". Jako stavy vyššího organismu vznikají na základě jasného zaznamenání, pochopení, že některý z těchto základních modů fungování právě ovládá organismus. Leč "ustupování před" a "rozpínání k" , zbavené jakéhokoliv podrobného prostorového rozlišení, jsou pouhými reakcemi na způsob, jakým na nás vnějškovost vkládá svůj vlastní charakter. Nemůžete ustoupit před holou subjektivitou, neboť subjektivita je tím, co si neseme s sebou. Obvykle máme takřka zanedbatelné smyslové prezentace vnitřních orgánů našich těl.

Tyto bazální emoce jsou doprovázeny tím nejzřetelnějším rozpoznáním dalších věcí, které na nás působí. Všední samozřejmost takového rozpoznání je stejná jako všední samozřejmost, vytvářená fungováním kteréhokoli z našich pěti smyslů. Když nenávidíme, je to člověk, kterého nenávidíme, nikoli soubor smyslových dat - kauzální, působící člověk. Tuto základní samozřejmost percepce "přizpůsobení" dokládá důraz na pragmatický aspekt příhod, událostí, který je tak nápadný v novodobém filosofickém myšlení. Žádný užitečný aspekt čehokoli by nemohl existovat, pokud neuznáme princip přizpůsobení, podle nějž to, co je již vykonáno, provedeno, co již nastalo, se stává určujícím faktorem toho, co vzniká. Samozřejmost pragmatického aspektu je prostě samozřejmostí vnímání faktu přizpůsobení.

V praxi tento fakt o přizpůsobování přítomnosti k bezprostřední minulosti nikdy nezpochybňujeme. Patří k základní osnově zkušenosti se stejnou jistotou, jakou vykazuje prezentující bezprostřednost. Přítomný fakt je naprosto jasně výsledkem a vyústěním svých předchůdců před čtvrtinou vteřiny. Jistěže mohly vstoupit do hry netušené faktory, například mohl vybuchnout dynamit. Ať už se však mohlo stát cokoli, přítomná událost vydává subjekt omezením, vkládaných na něj reálnou povahou bezprostřední minulosti. Když dynamit vybuchne , je přítomný fakt vyústěním minulosti, které je ve shodě s výbuchem dynamitu. Kromě toho se bez váhání zpětně odvoláváme na vyvození, že úplná analýza minulosti v ní musí odkrýt ty faktory, které skýtají podmínky přítomnosti. Pokud by dynamit právě teď explodoval, pak by v bezprostřední minulosti existovala nevybuchlá nálož dynamitu.

Skutečnost, že je naše vědomí omezeno na analýzu přítomné zkušenosti není na závadu. Teorie univerzální vztaženosti aktuálních jednotlivých věcí totiž vede k rozlišení mezi přítomným momentem zkušenosti, který je jediným datem pro vědomou analýzu, a percepcí současného světa, která je pouze jedním faktorem v tomto datu.

Kontrast mezi relativní prázdnotou Prezentující Bezprostřednosti a hlubokou významností, odhalovanou Kauzální Působností, je základní příčinou patosu, dojímavosti, která je v tomto světě trvale přítomná.

"Pereunt et imputantur"

zní nápis na starých slunečních hodinách ve "zbožných" domech:

"Hodiny zanikají a předkládají účet."*

"Pereunt" zde odkazuje ke světu, jak se odkrývá v bezprostřední prezentaci, ke světu pomíjejícímu, vesele zářícímu tisíci barvami a vnitřně beze smyslu. "Imputantur" odkazuje ke světu, odkrytému v jeho kauzální působnosti, kde každá událost infikuje věky, jež mají přijít, svou vlastní individualitou, ať už v dobrém či ve zlém. Takřka veškeré dojetí či patos v sobě obsahuje odkaz na uplývání času.

---------------------------------

* [doslova "jsou zaznamenávány", volím volnější, leč pregnatnější převod.]

Poslední sloka Keatsovy básně Eve of St. Agnes začíná těmito znepokojivými řádky: -

"A jsou pryč, ano, již před věky

Milenci ti v bouři zmizeli."*

Zármutek nad plynutím času zde vychází z představovaného propojení obou percepčních modů jedinou intenzitou emoce. Shakespeare, na úsvitu moderní doby, propojuje tyto dva prvky tím, že předvádí nakažlivost jásavě nevázané bezprostřednosti:

"Sněženky,

jež se objevují dřív, než

si troufne vlašťovka, a svojí krásou

očarovávají březnové vichry;"*)

(The Winter°s Tale, IV, iv, 118-120)

Někdy však lidé přepjatě zaměřují pozornost výhradně na kauzální prvky v povaze věcí. Pak v určitém okamžiku velké únavy dojde k náhlému uvolnění a pouze prezentující stránka světa je zaplavena pocitem prázdna. Když William Pitt, anglický ministerský předseda v nejtemnějším období francouzských revolučních válek, ležel na smrtelné -----------------------------------

*) [i ve volnějším překladu J. Haukové zůstává zdroj patosu zachován:

"Tak zmizeli a stopy zavál sníh.

Ach, dávno, dávno se to všechno stalo."

In: Předvečer svaté Anežky - John Keats: Když mraky září. Praha, Odeon 1961.]

* *) W. Shakespeare: Zimní pohádka. Přel. Břetislav Hodek.In: W.S.: Komedie I. Praha, Odeon 1988.

posteli , právě v pro Anglii nejhorších chvílích tohoto boje, bylo slyšet, jak šeptá:

"Jakými stíny jsme, za jakými stíny se to ženeme!"

Jeho mysl náhle ztratila vědomí kauzální působnosti a byla osvícena rozpomínkou na intenzitu emoce, která sytila celý jeho život, ve srovnání s holou prázdnotou světa, procházejícího smyslovou prezentací.

Svět, daný v smyslové prezentaci, není prapůvodní zkušeností nižších organismů, která by se dále kultivovala usuzujícím rozšířením o kauzální působnost. Opak je pravdou. Nejprve je dominantní kauzální složka zkušenosti, poté se zjemňuje smyslová prezentace a nabývá pronikavosti. Jejich vzájemná symbolická reference je posléze pročištěna vědomím a kritickým rozumem s pomocí pragmatické odvolávky na důsledky.

5. Průnik percepčních modů.

K symbolické referenci mezi vjemy, odvozenými z jednoho modu a vjemy z modu druhého nemůže dojít, aniž by se nějakým způsobem tyto percepty vzájemně nepronikly. Tímto "průnikem" či "průsečíkem" mám na mysli, že dvojice takovýchto perceptů musí mít společné strukturní prvky, jimiž jsou tyto percepty určeny, vybrány k aktu symbolické reference.

Dvěma prvky společné struktury, které může sdílet jak percept, odvozený z prezentující bezprostřednosti, tak i percept z kauzální působnosti jsou 1) smyslová data a 2) místo neboli lokalizace.

Smyslová data jsou pro prezentující bezprostřednost "dána". Tato danost smyslových dat jako báze tohoto percepčního modu je velkou teorií, sdílenou jak Humem, tak Kantem. Leč to, co je pro zkušenost již předchůdně dané, lze odvodit pouze z oné přirozené potenciality, která tvaruje jednotlivý zážitek v podobě kauzální působnosti. Kauzální působnost je [prodlouženou] rukou ustavené minulosti, která se podílí na utváření přítomnosti. Smyslová data tedy musí hrát v percepci dvojí úlohu. V modu prezentující bezprostřednosti jsou projektována tak, aby předváděla současný svět v jeho prostorových vztazích. V modu kauzální působnosti vykazují právě předcházející stav tělesných orgánů, tak jak vtiskuje své rysy příslušné zkušenosti. Vidíme obraz a vnímáme ho svýma očima, máme hmatový vjem dřeva a dotýkáme se ho rukou, cítíme vůni růže a čicháme nosem, slyšíme zvon a nasloucháme ušima, zažíváme chuť cukru a chutnáme ho jazykem a patrem úst. V případě tělesných pocitů jsou obě lokalizace totožné. Kotník nám současně bolest skýtá i je sídlem bolesti. Hume sám mlčky uznává tento dvojí vztah v druhé z výše uvedených citací. Píše: "Má-li být něco vnímáno očima, musí to být barva, pokud ušima, musí to být zvuk, pokud patrem úst, musí to být chuť a totéž platí o ostatních smyslech." Tedy při tvrzení o neexistenci vnímání kauzality toto vnímání implicitně předpokládá. Neboť co je míněno výrazy "vnímat očima,...ušima ...patrem? Jeho argument předpokládá, že smyslová data, fungující v prezentující bezprostřednosti, jsou "dána" díky "očím", "uším", "patru", fungujících v kauzální působnosti. Jinak by se jeho argument dostal do začarovaného kruhu. Musí totiž opět začít u očí, uší, patra, také musí vysvětlit význam výrazů "musí" a "vnímat očima, atd." tak, aby své tvrzení nepopřel.

Tento dvojí odkaz je bází celé fyziologické teorie vnímání. Podrobnosti této teorie jsou pro probírané téma filosoficky nepodstatné. Hume s pronikavostí vlastní géniovi shledává zásadní moment v tom, že smyslová data, fungující ve zkušenostním aktu, demonstrují, že jsou dána díky kauzální působnosti aktuálně činných tělesných orgánů. Odkazuje k této kauzální působnosti jako ke složce přímé percepce. Humův argument nejprve mlčky předpokládá oba dva mody percepce a poté mlčky pokládá prezentující bezprostřednost za modus jediný. Rovněž Humovi následníci, kteří rozpracovávají jeho teorii, mají za to, že prezentující bezprostřednost je základní a prvotní a že kauzální působnost je odvozená a vypěstovaná. Což je naprosté převrácení evidence. Pokud jde o vlastní Humovu teorii, existuje pochopitelně jiná možnost: totiž ta, že Humovi žáci chybně interpretují Humovu definitivní pozici. Podle této hypotézy je pak jeho koncový odkaz na "praxi" poukazem na neadekvátnost tehdy běžných metafysických kategorií pro interpretaci běžné zkušenosti. Tato teorie o Humových přesvědčeních je podle mne nepravděpodobná, ale bez ohledu na to, jak Hume hodnotil svůj vlastní filosofický výkon, musíme v tomto smyslu Huma ocenit jako jednoho z největších filosofů.

Završením tohoto argumentu je, že vstup jakéhokoli smyslového data do aktuálního světa nemůže být vyjádřen prostým způsobem, jako třeba pouhým určením prostorové oblasti nebo alternativně jen pouhým vymezením stavu mysli. Smyslová data, vyžadovaná bezprostřední smyslovou percepcí, vstupují do zkušenosti díky působnosti okolního prostředí. Toto prostředí zahrnuje tělesné orgány. Například v případě slyšení zvuku vstoupily fyzikální vlny do uší a nervové podráždění vybudilo mozek. Zvuk je pak slyšet jako zvuk, přicházející z jisté oblasti, regionu vnějšího světa. Percepce v modu kauzální působnosti tedy prozrazuje, že data v modu smyslové percepce jsou zajišťována právě jí. Což je důvod, proč vůbec takovéto dané prvky existují . Každé takové datum tvoří spojovací článek mezi dvěma percepčními mody. Tato smyslová data lze pokládat za konstituenty mnohačetných vztahů mezi organismy minulého okolního prostředí a organismy současného světa.

6. Lokalizace.

Částečná shoda struktury, díky níž oba percepční mody skýtají bezprostřední ukazování [demonstration] běžného světa, vzniká z toho, že reference smyslových dat, pro oba mody společných, se vztahuje k lokalizacím, ať už rozdílným nebo identickým, v časo-prostorovém systému, společném pro oba mody. Například barva odkazuje, vztahuje se k vnějšímu prostoru a k očím, jako orgánům vidění. Pokud se zabýváme pouze jedním či druhým ryzím percepčním modem, takovýto poukaz, takováto reference je přímým předvedením. Při izolování ve vědomé analýze je [reference] konečným faktem, který nelze zpochybnit. Takováto izolace nebo alespoň přiblížení k ní je poměrně snadné v případě prezentující bezprostřednosti, ale velmi obtížné v případě kauzální působnosti. Naprosto ideální ryzost percepční zkušenosti, zbavená jakékoli symbolické reference, je v praxi nedosažitelná pro jeden i druhý percepční modus.

Naše soudy o kauzální působnosti jsou takřka nevyhnutelně deformovány přijetím symbolické reference mezi oběma mody jako dovršení našeho přímého poznání. Toto přijetí nepůsobí pouze v myšlení, ale rovněž v jednání, emocích a záměrech, které všechny myšlení předcházejí. Tato symbolická reference je datem pro myšlení při jeho analýze zkušenosti. Při spoléhání se na toto datum je naše konceptuální schéma univerza obecně logicky vnitřně koherentní a je ve shodě s konečnými fakty ryzích percepčních modů. Občas však selhává buď koherence nebo verifikace. Potom revidujeme naše konceptuální schéma tak, abychom zachovali obecnou důvěru v symbolickou referenci, přičemž určité jednotlivosti této reference zařazujeme do kategorie omylů. Omyly tohoto druhu se označují jako "klamavá zdání". Tento omyl vzniká kvůli extrémní vágnosti prostorových a časových perspektiv v případě percepce v ryzím modu kauzální působnosti. Neexistuje žádná adekvátní definice lokalizace pokud jde o to, co se vynořuje v analytickém vědomí. Princip vztaženosti nás vede k závěru, že při adekvátní vědomé analýze takové lokální vztahy zanechávají ve zkušenosti své nepatrné otisky. Obecně však takto podrobná analýza dalece přesahuje schopnosti lidského vědomí.

Co se týče kauzální působnosti světa, vůči lidskému tělu vnějšího, je to nejnaléhavější a nejnápadnější percepce působícího a obklopujícího světa jsoucen. Přesné odlišení jedné věci od druhé a rozlišení jednotlivých pozic je však výjimečně nezřetelné, takřka zanedbatelné. Jednoznačné rozlišení, které ve skutečnosti provádíme, vychází takřka zcela ze symbolické reference od prezentující bezprostřednosti. V případě lidského těla je tomu jinak. Stále tu je nezřetelnost ve srovnání s přesným určením bezprostřední prezentace, třebaže umístění různých tělesných orgánů, které se uplatňují při usměrňování smyslových dat a pocitů, je v ryzím percepčním modu kauzální působnosti velmi dobře vymezené. Symbolická transference pochopitelně zintenzivňuje rozlišení. I bez takového transference však k relativní adekvaci vymezení dochází.

V průsečíku obou modů tedy kauzální pojímání prostorových a časových vztahů lidského těla k vnějšímu současnému světu, který je bezprostředně prezentován, skýtá poměrně přesné schéma prostorové a časové reference, jehož pomocí si ověřujeme symbolické využívání smyslové projekce pro určení poloh těles, řídících běh přírody. V posledku veškeré pozorování, ať vědecké či každodenní, spočívá v určení a vymezení prostorového vztahu tělesných orgánů pozorovatele k lokalizaci "projektovaných" smyslových dat.

7. Rozpor mezi přesným určením a závažností.

Důvodem, proč se projektovaných smyslových dat obecně využívá jako symbolu je, že jsou při ruce, jsou jasná a ovladatelná. Můžeme a nemusíme vidět, podle libosti můžeme slyšet nebo neslyšet. Tato ovladatelnost smyslových dat má sice své meze, ale v našich percepcích světa jsou to rozhodně ovladatelné prvky . Vědomí převládajících přítomností má povahu právě opačnou: je neovladatelné, neurčité a nejednoznačné.

Leč přes všechnu jejich neurčitost, přes jejich nedostatek přesného vymezení jsou tyto řídící přítomnosti, tyto zdroje síly, tyto věci s vnitřním životem a s jejich obsahovou bohatostí, tato jsoucna, v jejichž povaze se skrývá osud světa tím, co chceme poznat. Když přecházíme frekventovanou ulici, vidíme barvy automobilů, jejich tvary, jejich pestrobarevné osazenstvo; v daný okamžik jsme však zcela pohrouženi ve využití této bezprostřední přehlídky jako symbolu sil, které určují bezprostřední budoucnost.

Používáme symbol, ale pronikáme rovněž k významu. Symboly nevytvářejí své významy: význam, ve formě reálného, na nás působícího jsoucna, pro nás existuje sám sobě. Symboly však pro nás tento význam odkrývají. Odkrývají ho proto, že v dlouhém průběhu adaptace živých organismů na prostředí je příroda* naučila symboly používat. Vyvinula nás tak, že naše projektované počitky obecně indikují ty oblasti, které jsou

místem či sídlem důležitých organismů.

Naše vztahy k těmto tělům [tělesům] jsou přesně a právě našimi reakcemi na ně. Projekce našich počitků není ničím jiným nežli ilustrací, příkladem světa v částečné shodě, v prostoru a času, se systematickým schématem , kterému se tyto reakce přizpůsobují.

Vazby kauzální působnosti vznikají mimo, vně nás. Odkrývají povahu světa, z něhož pocházíme, nevyhnutelnou okolnost, která podmiňuje naše utváření. Vazby prezentující bezprostřednosti vznikají z nás a v nás a podřizují se zvýrazněním, potlačením a odchylkám, podle toho, zda -----------------------------------

* Srov. Norman Kemp Smith: Prolegomena to an Idealist Theory of Knowledge. Macmillan and Co., London 1924.

přijímáme jejich výzvu nebo zda ji odmítáme. Smyslová data by se správně neměla nazývat "pouhými impresemi" - když tak pouze jako odborný výraz s omezeným použitím. Reprezentují totiž rovněž podmínky a okolnosti, pocházející z aktivní funkce vnímání, která je podmíněná naši vlastní povahou. Naše povaha se však musí přizpůsobovat kauzální působnosti. Kauzální působnost z minulosti je minimálně jedním faktorem, který skýtá prezentující bezprostřednost v přítomnosti. Ono jak naší přítomné zkušenosti se musí přizpůsobit onomu co z minulosti v nás.

Naše zkušenost vychází z minulosti: obohacuje emocemi a záměry svou prezentaci současného světa a odkazuje svou povahu budoucnosti v podobě působícího prvku, který neustále přidává nebo ubírá z bohatosti světa. Pro dobré či zlé,

"Pereunt et Imputantur"

8. Shrnutí.

V této a předcházející kapitole jsme probrali obecnou povahu symbolismu. Hraje výsadní úlohu ve způsobu, jakým všechny vyšší organismy vedou svůj život. Je příčinou pokroku i příčinou omylů. Vyšší živočichové získali schopnost velké síly, jejíž pomocí mohou poměrně přesně určovat ty vzdálené rysy v bezprostředním světě, které mají v budoucnu určovat jejich životy. Tato schopnost však není neomylná a rizika jsou srovnatelná s její důležitostí. Cílem následující kapitoly je potvrdit tuto teorii analýzou úlohy, kterou zvyk symbolismu hraje v podpoře soudržnosti, pokroku i rozkladu lidských společností.

KAPITOLA III.

Postoj lidstva k symbolismu představuje proměnlivou směsici přitažlivosti a odporu. Praktická inteligence, teoretická touha proniknout k nejzazším, posledním faktům a ironicky kritické impulsy se řadí k hlavním motivům odporu vůči symbolismu. Praktičtí lidé žádají fakta, nikoli symboly. Jasný, teoretický intelekt s jeho překypující vášní pro exaktní pravdu za každou cenu, odvrhuje symboly jako pouhé předstírání, které zastírá a deformuje onu vnitřní svatyni prosté a jednoduché pravdy, kterou si rozum nárokuje jako jemu vlastní. Ironičtí kritikové lidské pošetilosti vykonali velkou službu lidstvu při odstraňování harampádí neužitečných ceremonií, symbolizujících nedůstojné vrtochy divošské minulosti. Odpor vůči symbolismu vystupuje jako význačný prvek v kulturních dějinách civilizovaného lidstva. Nelze pochybovat o tom, že tento nepřetržitý kritický postoj vykonal nutnou práci při podpoře zdravé civilizace, jak na straně praktické výkonnosti organizované společnosti, tak na straně jasné a přímočaré myšlenkové orientace.

Žádný výklad o využívání symbolismu by nebyl úplný bez náhledu, že symbolický prvek v životě má sklon zdivočet a zplanět, stejně jako vegetace v tropickém pralese. Lidský život může být snadno zahlcen svými symbolickými doplňky. Nepřetržitý proces plení a prořezávání, proces přizpůsobování se budoucnosti, který vyžaduje stále nové formy vyjadřování, je nutnou funkcí v každé společnosti. Úspěšné přizpůsobení starých symbolů změnám sociální struktury znamená pro sociologické státnictví složenou zkouškou z moudrosti. Občas je v symbolismu nutná i revoluce.

Jedno latinské přísloví, o němž mnozí z nás museli v mládí psát úvahy, však říká, česky řečeno: Když vyhodíš přírodu dveřmi, vrátí se oknem. Dějiny symbolismu toto přísloví potvrzují. Jakkoli se ho snažíš vypudit, vždy se zase vrátí. Symbolismus není pouhým planým výmyslem či nějakou zvrhlostí, ale nedílnou součástí samotné tkáně lidského života. Jazyk sám je symbolismem. A vezměme si další příklad: jakkoli zredukujete funkce naší vlády až ke krajnímu zjednodušení, symbolismus přesto zbyde. Může být zdravěji, mužněji obřadný, vnukající ušlechtilejší dojmy, ale stále je to symbolismus. Zrušili jste etiketu královského dvora s její připomínkou osobní podřízenosti, ale na oficiální recepci si obřadně potřásáte rukou s guvernérem vašeho státu. Právě tak, jako feudální doktrína o podřízenosti a hierarchii společenských tříd, vrcholící svrchovaným vládcem, potřebuje svůj symbolismus, tak také teorie o lidské rovnosti nabývá zase svého symbolismu. Zdá se, že lidstvo si musí najít symbol, aby se mohlo vyjádřit. Skutečně je tomu tak, že "výraz" je "symbolismem".

Když se veřejné ceremonie státu zredukovaly na úplné minimum, začaly soukromé kluby a spolky okamžitě obnovovat symbolické činnosti. Vypadá to tak, jako by lidstvo muselo stále hrát maškarádu. Tento naléhavý, kategorický tlak naznačuje, že představa plané maškarády je chybným způsobem uvažování o symbolických prvcích v životě. Funkcí těchto prvků je, aby byly jasně vymezené, ovladatelné, reprodukovatelné a rovněž nabité svou vlastní emocionální účinností: Symbolické transference [přenosy] odívají své vlastní korelativní významy některými nebo všemi těmito atributy symbolů a tím pozvedají významy na úroveň intenzity určité výrazné působivosti - jako prvky poznání, citu a záměru - působivosti, kterou si významy mohou či nemusí zasluhovat samy o sobě. Účelem symbolismu je zvýšení důležitosti toho, co je symbolizováno.

První obtíží, na kterou narážíme při zkoumání případů symbolismu, je potřeba odhalit co přesně znamená být symbolizován. Symboly samy jsou dostatečně specifické, ale často je výjimečně obtížné určit, co leží za nimi, i když evidentně existuje jistá silná výzva i za pouhými obřadními činnostmi.

Zdá se pravděpodobné, že v mnoha obřadech, které přetrvaly po mnoho epoch, se symbolická interpretace, pokud se nám podaří o ní dozvědět, mění mnohem rychleji nežli vlastní obřad. Symbol ve svém plynutí také nabývá různých významů pro různé lidi. V kterékoli době či epoše mají někteří lidé převládající mentalitu minulosti, někteří přítomnosti, jiní zase budoucnosti a ještě jiní mají mentalitu mnohých problematických budoucností, které nikdy nenastanou. Pro tyto rozdílné skupiny bude mít starý symbolismus odlišné odstíny vágního významu. Abychom zhodnotili nezbytnou funkci symbolismu v životě kterékoli lidské společnosti, musíme předchůdně zvážit, které zcelující a rozkladné síly v něm působí. Lidské společnosti se vyskytují v rozmanitých podobách, z nichž každá si žádá specifické zkoumání svých jednotlivých součástí. Naši pozornost zaměříme na národy, které obývají určité vymezené území a tedy předpokládáme geografickou jednotu. Společenství s geografickou jednotou tvoří primární typ společností, které ve světě nacházíme. Skutečně, čím níže sestupujeme na škále jsoucen, tím nezbytnější je geografická jednota pro onu těsnou interakci jednotlivců, která společnost vytváří. Společnosti vyšších živočichů, hmyzu i molekul vykazují geografickou jednotu. Skála není ničím jiným nežli společností molekul, oddávající se všem druhům aktivit, které jsou molekulám dostupné. Upozorňuji na tuto nízko postavenou formu společnosti proto, abych rozptýlil představu, že sociální život je zvláštností vyšších organismů. Opak je pravdou. Pokud jde o schopnost přežití, kus skály s jeho historií, zabírající kolem osmi set miliónů let, dalece převyšuje krátké časové rozpětí, dosažené jakýmkoli národem. Vynoření života je lépe pojímat jako snahu jisté skupiny organismů o svobodu, snahu o jistou nezávislost individuality s vlastními zájmy a jednáním, které nelze vyložit čistě na základě svázanosti s prostředím. Bezprostřední dopad tohoto vynoření vnímavé individuality způsobil, že doba života společností se snížila ze stovek miliónů let na stovky let či dokonce na několik desítek let.

Objevení se živých organismů nelze připsat na vrub svrchovanosti hodnoty přežití ať už u jednotlivců nebo v jejich společenstvích. Život národa musí čelit rozkladným prvkům, vnášených těmito extrémními požadavky individuálních zvláštností. Vyžadujeme současně výhody sociální ochrany a stability, i protichůdný popud heterogenity, plynoucí ze svobody. Společnost má hladce fungovat v prostředí divergentních popudů svých jednotlivých členů. Funguje zde odpor proti pouhým kauzálním vazbám, uvaleným na individua sociální povahou prostředí. Tento odpor, tato revolta zprvu nabývá formy slepého emocionálního impulsu; později, v civilizovaných společnostech, jsou tyto impulsy kritickým rozumem usměrňovány. V každém případě jsou to individuální zdroje jednání, které se vymykají závazkům sociální shody a přizpůsobení. Aby se nahradil tento rozpad bezpečné instinktivní responze, zavedly se rozmanité a komplikované formy symbolického vyjádření různých cílů a záměrů sociálního života. Responze, odezva a reakce na symbol je takřka automatická, ale ne zcela, působí zde referenční vztah k významu, buď kvůli přídavné emocionální podpoře nebo pro potřebu kritiky. Reference však není natolik jasná a jednoznačná, aby byla imperativně naléhavá. Imperativní instinktivní přizpůsobování se vlivu prostředí se změnilo a modifikovalo. Nahradilo ho cosi, co svou povrchní povahou snadno vyvolává kritický postoj a co mu svým zvykovým používáním zpravidla uniká. Symbolismus tohoto typu umožňuje souvislé myšlení tím, že ho vyjadřuje a současně automaticky usměrňuje jednání. Na místo síly instinktu, který potlačuje individualitu, získala společnost působivost symbolů, současně zachovávajících společenství, veřejné blaho i individuální stanovisko.

Mezi konkrétními druhy symbolismu, jež slouží tomuto účelu, musíme dát na první místo Jazyk. Nemám na mysli jazyk v jeho funkci pouhého označování abstraktních idejí nebo jednotlivých reálných věcí, ale jazyk s jeho veškerým vlivem na národ ve výše uvedeném smyslu. Vedle svého holého označování významu, nesou s sebou slova a věty všezachvacující sugestivnost a emocionální působnost. Tato funkce jazyka závisí na způsobu, jakým se používá, na míře obvyklosti konkrétních vět a na emocionální historii, spjaté s jejich významy, která je proto na tyto věty přenesená. I když dva národy mluví stejným jazykem, bude tato emocionální působnost slov a vět všeobecně vzato u obou národů různá. Co je pro jeden národ obvyklé, bude pro druhý cizí a podivné, co je pro jeden národ nabité intimními asociacemi je pro druhý relativně prázdné. Jsou-li například dva národy poměrně značně vzdálené, s různou flórou i faunou, bude národní poesie jednoho národa ztrácet mnoho ze své přímé naléhavosti pro druhý národ - srovnejte v tomto ohledu působnost věty Waltra Whitmana "Ta širá, nevědomá krajina mé země" pro Američana, s působivostí Shakespearovy věty

"... tento malý svět, Tento drahokam, zasazený v stříbřitém moři" pro Angličana. Přirozeně každý, ať Američan nebo Angličan, s minimálním smyslem pro historii a spřízněnost, či se zárodkem chápající představivosti a schopností vcítění, může proniknout k pocitům, neseným oběma větami. Ale přímá, bezprostřední intuice, vycházející z nejranějších dětských vzpomínek, je pro jeden národ [intuicí] kontinentální šíře, pro druhý malého ostrovního světa. Právě láska k ostrým geografickým kontrastům jedné země, k jejím pahorkům, horám, k jejím pláním, stromům, ptákům a celému přírodnímu životu rozhodně není zanedbatelným prvkem v síle pout, která vytvářejí národ. Je funkcí jazyka, uplatňující se v literatuře a ve zvykových větách raných fází života, podporovat a posilovat tento rozptýlený, neurčitý pocit společného vlastnictví pokladu nekonečně vzácného.

Nesmíte tomu rozumět tak, že by uvedený příklad byl něčím výjimečně závažným. Je pouze jedním z příkladů toho, co lze ilustrovat stovkou jiných. Také jazyk není jediným symbolismem, který slouží tomuto účelu. Jazyk však jistým zvláštním způsobem jednak spojuje, váže národ k sobě společně sdílenými emocemi a současně je nástrojem, v němž svoboda myšlení a individuálního kritického postoje nalézá svůj výraz.

Mou hlavní tezí je, že sociální systém drží pohromadě slepou silou aktů instinktivního jednání a instinktivních emocí, seskupených kolem zvyků a předsudků. Proto neplatí, že jakýkoli pokrok na stupnici kultury nevyhnutelně směřuje k udržení společnosti. Celkem vzato je častější opačný případ a jakýkoli výzkum přírody tento závěr potvrzuje. Nový prvek v životě činí mnoha způsoby fungování starých instinktů nepřiměřeným. Leč nevyjádřené instinkty nejsou analyzovány a jsou pociťovány pouze slepě. Rozkladné síly, vnesené vyšší úrovní zkušenosti, pak bojují ve tmách proti neviditelnému nepříteli. Neexistuje opěrný bod pro zakročení "racionální úvahy" [rational consideration] - abych použil skvělého obratu Henry Osborna Taylora. Symbolické vyjádření instinktivních sil je vytahuje na světlo: rozlišuje mezi nimi a znázorňuje je. Pak dostává rozum příležitost, aby poměrně rychle zapůsobil na to, co jinak musí být ponecháno pomalému plynutí staletí mezi troskami a rekonstrukcemi. Lidstvo promrhává své příležitosti a jeho selhání jsou oprávněným cílem ironické kritiky. Skutečnost, že rozum příliš často selhává, však neskýtá rozumný důvod pro hysterický závěr, že není úspěšný nikdy. Rozum lze přirovnat k síle gravitace, nejslabší ze všech přírodních sil, v posledku však tvůrce sluncí a galaxií - těchto velkých společností vesmíru. Symbolické vyjádření předně udržuje společnost přidáním emoce k instinktu a dále poskytuje rozumu oporu tím, že vymezuje konkrétní instinkt, který vyjadřuje. Tuto teorii o sklonu k rozkladu vlivem novot, dokonce i těch, které znamenají vzestup na vyšší úroveň, dokládá dopad křesťanství na stabilitu říše Římské. Rovněž ji potvrzují tři revoluce, které světu zabezpečily svobodu a rovnost - totiž anglické revoluční období v 17. století, Americká a Velká francouzská revoluce. Anglie jen tak tak unikla rozpadu svého sociálního systému, Americe takové nebezpečí nikdy nehrozilo, zatímco Francie, kde byl vstup nového nejintenzivnější, po jistou dobu tento kolaps zažívala. Edmund Burke, politik a člen strany Whigů v 18. století, byl filosofem, schvalujícím zvěstovatelem dvou prvně uvedených revolucí a zatracujícím prorokem revoluce francouzské. Génius a státník, který si okamžitě uvědomil závažnost dvou prvních revolucí a hluboce přemítal o revoluci třetí, si zaslouží pozornost, když mluví o silách, které poutají a rozkládají společnosti. Státníci a politici se však naneštěstí nechávají ovládat vášněmi své doby a Burke tento nedostatek sdílel natolik, že se nechal strhnout reakčními vášněmi, vyvolanými Francouzskou revolucí. Moudrost jeho obecné koncepce sociálních sil je proto zakryta silně nevyrovnanými závěry, k nimž dospěl. Jeho velikost se nejlépe vyjevuje v jeho postoji k americké revoluci. Jeho obecnější úvahy jsou obsaženy nejprve v díle mládí - A Vindication of Natural Society [Obhajoba přirozené společnosti], poté v jeho Reflections on the French Revolution [Úvahy o Francouzské revoluci. č. Praha, 1997]. Rané dílo bylo míněno ironicky, ale jak se často u géniů stává, bylo nevědomky prorocké. Tato úvaha se prakticky celá točí kolem teze, že civilizační pokrok má sklon působit destruktivně na společenský systém. Burke pokládal tento závěr za reductio ad absurdum, jde však o závěr pravdivý. Druhá práce - dílo, které co do okamžitého dopadu bylo pravděpodobně nejškodlivější knihou, která kdy byla napsána - zaměřila pozornost na závažnost "předsudku" jako vazebné síly společnosti. Tvrdím, že rovněž zde měl pravdu v předpokladech a mýlil se v závěrech.

Burke zkoumá trvající zázrak existence organizované společnosti, vrcholící v hladkém, sjednoceném chodu státu. Taková společnost se může skládat z miliónů jednotlivců, z nichž každý má individuální charakter, své individuální cíle a své individuální sobectví. Ptá se, jaká je to síla, která vede tento dav oddělených jednotek ke spolupráci při udržování organizovaného státu, v němž každý jednotlivec hraje svou roli - politickou, ekonomickou a estetickou. Staví proti sobě komplexnost funkcí civilizované společnosti a ostré rozdíly mezi jejími jednotlivými občany, uvažovanými jako pouhé seskupení či dav. Na tuto hádanku odpovídá, že onou magnetickou silou je "předsudek", jinými slovy "ustálený zvyk" či "navyklý řád". Předjímá zde celou moderní teorii "psychologie davu" a současně opouští základní doktrínu strany Whigů, která se utvářela v 17. století a jíž zaštítil Locke. Tato whigovská smluvní doktrína tvrdila, že stát odvozuje svůj původ z "původní smlouvy", kterou se pouhý dav dobrovolně zorganizoval do společnosti. Takováto teorie hledá původ státu v nepodložené historické fikci. Burke značně předběhl dobu tím, že upozornil na závažnost hierarchie postavení jako politické síly. Naneštěstí vlivem vzrušené doby vykládal závažnost priorit hodnot a postavení jako příčinu negace pokrokových reforem.

Když dnes sledujeme, jak společnost přizpůsobuje své jednotlivé členy k plnění funkce ve shodě s jejími potřebami, zjišťujeme, že jedním z důležitých určujících činitelů je náš rozsáhlý systém zděděného symbolismu. Po celé společnosti je rozestřen jemně neurčitý symbolismus jazyka a jednání, který vyvolává proměnlivé chápání báze společných záměrů a cílů. Konkrétní směr individuálního jednání přímo souvisí s konkrétními, jasně vymezenými symboly, které se jednotlivci prezentují v danou chvíli. Aktivní odezva na symbol může být tak přímočará, že nedbá žádné faktické reference k finálně symbolizované věci. Tato eliminace významu se označuje jako reflexivní jednání. Občas do ní vstupuje jistá faktická reference k významu symbolu. Tento význam však není vyvolán v konkrétnosti a určitosti, která by skýtala jakékoli racionální osvícení, jež by mohlo ovlivnit specifické jednání, vyžadované pro zajištění konečného cíle. Význam je vágní, leč trvalé naléhavosti. Tato naléhavost plní hypnotizující úlohu, díky níž jednotlivec završuje specifické jednání, spjaté se symbolem. Celku tohoto jednání se účastní vyhraněné a určité prvky, jimiž jsou konkrétní symboly a jednání, jež by měla ze symbolů vyplynout. Symboly samy o sobě jsou však prázdnými fakty, jejichž přímá asociativní moc zajistit automatické přizpůsobení, konformitu, by byla nedostatečná. Neexistuje žádné dostatečné opakování či dostatečná podobnost rozličných podnětů, které by zajistily pouhou automatickou poslušnost. Ve skutečnosti však symbol evokuje věrnost vůči vágně pojímaným představám, pojmům a názorům, pro naši duchovní podstatu zásadním. Výsledkem je, že naše povahy jsou podníceny k tomu, aby potlačily veškeré rozporné popudy a symbol tak dosahuje požadované odezvy v jednání. Sociální symbolismus má tedy dvojí význam. Pragmaticky určuje zaměření jednotlivců na konkrétní jednání a teoreticky označuje vágní konečné důvody spolu s jejich emocionálním doprovodem, díky jimž nabývají symboly moc zorganizovat různorodý dav do hladce běžícího společenství.

Tento princip lze ilustrovat na rozdílu mezi státem a armádou. Stát se zabývá komplexnějším stavem a okolnostmi nežli jeho armáda. V tomto smyslu je volnější, méně pevně propojenou organizací a pokud jde o větší část jeho populace, nemůže se společenský symbolismus co do své efektivity spoléhat na časté opakování takřka stejných situací. Disciplinovaný pluk vojska je naproti tomu vycvičen tak, aby jednal jako jeden muž v určitém vymezené množině situací. Podstatná část lidského života se vymyká z dosahu tohoto vojenského drilu. Pluk je vycvičen pro jeden druh práce. Výsledkem je větší spoléhání na automatizmus a menší spoleh na odvolání se ke konečnému soudu rozumu. Vycvičený voják jedná automaticky podle rozkazu. Reaguje na zvuk povelu a ideu pomíjí, což se rovná reflexivnímu jednání. Leč hlubší odkaz je přesto v armádě důležitý, přestože je zajištěn jiným souborem symbolů, kam patří třeba prapor, kronika slavných činů pluku a další symbolické poukazy k vlastenectví. V armádě tedy jeden soubor symbolů vyvolává automatickou poslušnost v omezené množině okolností a jiný soubor symbolů vyvolává obecný pocit závažnosti plnění povinností. Tento druhý soubor zabraňuje nahodilým úvahám, aby podkopávaly automatickou reakci na první soubor.

Pro většinu občanů státu v praxi neexistuje žádné spolehlivé automatické podřízení se nějakému symbolu jako je tomu u vojáka a rozkazu, s několika málo výjimkami typu reakce na signály dopravní policie. Stát tedy závisí velmi specifickým a konkrétním způsobem na převaze a rozšíření symbolů, které kombinují pokyn k jistému známému průběhu jednání s určitým hlubším odkazem na účel státu. To, jak společnost sebe samu organizuje, závisí na obecně rozšířených symbolech, které evokují obecně rozšířené ideje a současně vyjadřují obecně srozumitelné jednání. Nejvýznamnějším příkladem takovéhoto symbolismu jsou obvyklé formy verbálního vyjadřování. Rovněž hrdinský aspekt dějin příslušné země je symbolem její bezprostřední váženosti.

Pokud nějaká revoluce zničí tento obecný, společný symbolismus, vedoucí k obecně sdílenému jednání s obecně sdílenými cíli, může se společnost vyhnout rozpadu pouze pomocí hrůzovlády. Ty revoluce, které se hrůzovládě vyhnou, ponechávají základní použitelný symbolismus společnosti netknutý. Ku příkladu anglická revoluce v sedmnáctém století a americká revoluce ve století osmnáctém nechaly běžný život jejich společeností takřka beze změn. Když George Washington nastoupil místo Jiřího III. a Kongres nahradil Anglický parlament, vedli si Američané , co do obecné struktury jejich sociálního života, dále podle známého a zažitého systému. Život ve Virginii nemohl nabýt příliš odlišné podoby od té, kterou vykazoval před revolucí. Řečeno s Burkem, předsudky, na nichž virginská společnost spočívala, se nezměnily. Běžné znaky stále vedly lidi k jejich běžnému jednání a evokovaly běžným rozumem chápané oprávnění.

Jistou potíž při objasňování mého pojetí představuje skutečnost, že zažitý, fungující symbolismus se skládá z různých typů exprese, které prostupují společnost a vyvolávají dojem společného záměru a cíle. Žádný jednotlivý detail není příliš důležitý, je třeba celé škály symbolického vyjádření. Národní hrdina, jako byl třeba George Washington nebo Jefferson, je symbolem společného cíle, který podněcuje a oduševňuje americký život. Tato symbolická funkce velkých osobností je jednou z překážek při snaze dospět k vyváženému historickému soudu. Funguje zde jak hysterická bagatelizace, tak i protichůdná hysterie, která kvůli vznícení vášně zbavuje lidskosti. Je pak velmi obtížné projevit a ukázat velikost člověka, aniž bychom člověka ztratili. My však víme, že jsme lidé a polovina inspirace, kterou nám naši hrdinové skýtají, je ztracena, když zapomínáme, že oni také byli lidmi.

Protože přednáším v Americe, mám na mysli velké Američany, ale totéž platí pro velké osobnosti všech zemí a věků.

Teorie symbolismu, předestřená v těchto přednáškách, nám umožňuje rozlišit čistě instinktivní, reflexivní jednání od jednání symbolicky podmíněného. Čistě instinktivní jednání je takové fungování organismu, které je možné beze zbytku analyzovat na základě podmínek, vkládaných na vývoj organismu hotovými fakty jeho vnějšího prostředí, podmínek a okolností popsatelných bez jakéhokoli odkazu k jeho percepčnímu modu prezentující bezprostřednosti. Tento čistý instinkt je responzí organismu na čistou kauzální působnost.

Podle této definice je čistý instinkt nejzákladnějším a nejjednodušším typem responze, kterým organismy reagují na stimulující prostředí. Veškerou fyzickou responzi ze strany neorganické hmoty na její prostředí lze proto po právu nazvat instinktem. V případě organické hmoty je základním rozdílem mezi ní a neorganickou přírodou větší jemnost a citlivost vzájemného vnitřního sladění nejmenších částí a v některých případech emocionální posílení tohoto sladění a přizpůsobení. Instinkt či toto bezprostřední přizpůsobení bezprostřednímu prostředí se takto zvýznamňuje ve své funkci řízení záměrného jednání živého organismu. Svět je společenstvím organismů; tyto organismy jako celek určují vliv prostředí na kterýkoli z nich a trvající společenství trvajících organismů může existovat pouze tehdy, pokud je vliv prostředí ve formě instinktu příznivý pro přežití jednotlivců. Společenství jako prostředí je tedy zodpovědné za přežití samostatných jednotlivců, z nichž se skládá a tito samostatní jednotlivci jsou zodpovědní za svůj přínos tomuto prostředí. Elektrony a molekuly přežívají proto, že splňují tento primární zákon stabilního řádu přírody ve spojitosti s danými společnostmi organismů.

Ze strany organismů, které užívají či užívaly symbolicky podmíněné jednání je reflexivní jednání krokem zpět ke komplexnějšímu typu instinktu. Jeho rozbor proto musíme odložit. Symbolicky podmíněné jednání vzniká ve vyšších organismech, které využívají percepční modus prezentující bezprostřednosti, což znamená smyslovou prezentaci současného světa. Tato smyslová prezentace symbolicky podporuje analýzu, tj. rozbor masivní, bazální percepce kauzální působnosti. Kauzální působnost je tedy vnímána jako rozložená na složky umístěné v prostoru, primárně náležejícímu smyslovým prezentacím. V případě vnímaných organismů vůči lidskému tělu vnějších je prostorové rozlišení obsažené v lidské percepci jejich čisté kauzální působnosti natolik chabé, že prakticky neexistuje možnost ověření této symbolické transference, s výjimkou nepřímé kontroly pragmatických důsledků, jinými slovy buď hodnoty přežití nebo logického a estetického sebeuspokojení .

Symbolicky podmíněné jednání je jednáním takto podmíněným analýzou percepčního modu kauzální působnosti, uskutečňovanou symbolickou transferencí z percepčního modu prezentující bezprostřednosti. Toto rozčlenění může být správné nebo chybné, podle toho, zda je v souladu s reálným rozložením působících těles. Pokud je za normálních okolností dostatečně správné, umožňuje organismu, aby přizpůsobil své jednání dalece sahajícímu [časově i prostorově] rozboru konkrétních podmínek jeho prostředí. Pokud převažuje tento typ jednání, je čistý instinkt potlačen. Tento typ jednání je mohutně podporován myšlením, které používá symbolů jako odkazů k jejich významům. Čistý instinkt nemůže být v žádném smyslu chybný. Symbolicky podmíněné jednání však chybné být může, v tom smyslu, že může vycházet z mylné symbolické analýzy kauzální působnosti.

Reflexivní jednání je organické fungování, které je zcela závislé na smyslové prezentaci, nedoprovázené jakoukoli analýzou kauzální působnosti prostřednictvím symbolické reference. Vědomé rozčlenění percepce se týká primárně analýzy symbolického vztahu dvou percepčních modů. Reflexivní jednání je proto blokováno myšlením, které nevyhnutelně podporuje dominantní roli symbolické reference.

K reflexivnímu jednání dochází, když působením symbolismu nabyl organismus zvykového jednání při responzi na bezprostřední smyslovou percepci a když [z této responze] vyřadil symbolické posílení kauzální působnosti. Představuje tak [reflexivní jednání] sestup z aktivity vyššího řádu, z aktivity symbolické reference. Tento ústup je prakticky nevyhnutelný při absenci vědomé pozornosti. O reflexivním jednání nelze v žádném smyslu říci, že je chybné či nesprávné, třebaže může být nešťastné.

Důležitý vazebný faktor v hmyzím společenství tedy pravděpodobně spadá pod pojem čistého instinktu, tak jak zde byl definován. Neboť každý jednotlivý hmyz je pravděpodobně takovým organismem, že kauzální podmínky, které dědí z bezprostřední minulosti, postačují k určení jeho sociálního jednání. Svou vedlejší úlohu však hraje i reflexivní chování. Smyslové percepce hmyzu v jistých oblastech jednání totiž převzaly automatické určování hmyzích aktivit. Ještě slaběji vstupuje do hry symbolicky podmíněné jednání a to do takových situací, kdy smyslová prezentace zajišťuje symbolicky vymezené určení kauzální situace. Pouze aktivní myšlení však může zachránit symbolicky podmíněné jednání před rychlým skluzem do reflexivního jednání. Nejúspěšnější případy společenského života nastávají tehdy, když je vláda čistého instinktu svrchovaná. Takové případy se vyskytují pouze v neorganickém světě; mezi společenstvími aktivních molekul, tvořících skály, planety, sluneční systémy, hvězdokupy.

Pokročilejší typ živých společenství vyžaduje úspěšné vynoření smyslové percepce, aby úspěšně ohraničil kauzální působnost ve vnějším prostředí a rovněž potřebuje její pokles na takovou úroveň reflexu, která je pro společenství vhodná. Dostáváme tak pružnější, přizpůsobivější společenství myslí nižšího řádu nebo dokonce živých buňek, které vládnou jistou adaptační silou vůči náhodilým detailům vzdáleného prostředí.

Lidstvo konečně také využívá umělejší symbolismus, získávaný hlavně soustředěním se na jistý výsek smyslových percepcí, jako například na slova. V tomto případě dochází k řetězci odvozování od symbolu k symbolu, díky němuž se nakonec lokální vztahy mezi finálním symbolem a konečným významem zcela ztrácejí. Tyto odvozované symboly, získané jakoby nahodilou asociací, jsou proto ve skutečnosti výsledkem reflexivního jednání, které potlačuje prostřední články tohoto řetězce. V souvislosti s tímto potlačením zprostředkujících článků můžeme použít termín "asociace".

Tento derivativní symbolismus, užívaný lidstvem, není obecně pouhým označením významu, u něhož došlo ke ztrátě všech společných rysů, sdílených symbolem a významem. V každém fungujícím symbolismu jsou jisté estetické rysy společné pro oba. Význam přibírá emoce a pocity, přímo vyvolávané symbolem. Tento fakt je samým základem umělecké literatury - emoce a pocity přímo vyvolané slovy by měly vhodně zesilovat naše emoce a pocity, vznikající při kontemplaci významu. V jazyce navíc existuje jistá vágnost symbolismu. Slovo má symbolické asociativní spojení se svými vlastními dějinami, se svými dalšími významy a se svým obecným postavením v soudobé literatuře. Slovo tak nabírá a shromažďuje emocionální významnost ze své emocionální historie a tato je symbolicky přenášena na význam slova v současném používání.

Tentýž princip platí pro všechny umělejší druhy lidského symbolismu: například pro náboženské umění. Pro tento symbolický přenos emocí je zvlášť dobře uzpůsobena hudba a to díky silným emocím, které vyvolává sama o sobě. Tyto silné emoce okamžitě překonají jakýkoli dojem, že by její vlastní [hudby] lokální vztahy měly nějakou důležitost. Jediným smyslem lokálního uspořádání orchestru je umožnit posluchači vnímat hudbu. Nenasloucháme hudbě proto, abychom získali přesné povědomí o rozmístění orchestru. Právě opačná situace nastává, když slyšíme houkat automobil. Náš jediný zájem o zvuk houkačky míří k určení přesné lokalizace jako ohniska kauzální působnosti, určující budoucnost.

Tato závažnost symbolického přenosu emocí vyvolává další otázku. V případě smyslové percepce se můžeme ptát, zda s ní spjatá estetická emoce je od ní odvozená nebo pouze s ní souběžná. Ku příkladu zvukové vlny mohou díky své kauzální působnosti vyvolávat v těle stav příjemné estetické emoce, který je poté symbolicky přenesen na smyslovou percepci zvuků. Co se týče hudby a s přihlédnutím ke skutečnosti, že hluší lidé nemají z hudby požitek, se zdá, že příslušná emoce je takřka výhradně výsledkem hudebních zvuků. Leč lidské tělo je kauzálně ovlivňováno ultrafialovými paprsky jako součástí spektra slunečního světla způsobem, který nevyúsťuje v jakýkoli vjem barvy. Tyto paprsky nicméně plodí nepopiratelný emocionální účinek. Rovněž i zvuky, těsně nad či pod prahem slyšitelnosti, zjevně přidávají emocionální zabarvení k celkovému rozsahu slyšitelného zvuku. Celý tento problém symbolického přenosu emoce leží v samých základech jakékoli teorie estetiky umění. Například zdůvodňuje důležitost důsledného potlačení nepodstatných detailů. Emoce se totiž buď navzájem ruší nebo posilují. Harmonická emoce znamená komplex emocí, které se vzájemně zesilují, zatímco nedůležité detaily dodávají emoce, které z důvodu jejich nedůležitosti hlavní účinek zeslabují. Jedna každá malá emoce přímo vyvolaná nějakým podřadným detailem odmítá přijmout své postavení osamoceného faktu v našem vědomí. Trvá na svém symbolickém přenosu do jednoty hlavního účinku.

Symbolismus, zahrnující symbolický přenos, kterým je uskutečňován, je tedy toliko jedním případem skutečnosti, že jednota zkušenosti vychází ze souběhu mnoha složek. Tato jednota zkušenosti je komplex, který je proto možné analyzovat. Složky zkušenosti nepředstavují nestrukturovanou sbírku, bez výběru a rozlišení snesenou dohromady. Každá složka samou svou povahou zaujímá jisté místo v potencionálním schématu vztahů k ostatním složkám. Transformace této potenciality v reálnou jednotu je tím, co vytváří aktuální konkrétní fakt jako akt zkušenosti. Při transformaci potenciality do aktuálního faktu však mohou vyvstávat další prvky zkušenosti, jako inhibice, intenzifikace, zaměřování pozornosti daným směrem, odvracení pozornosti, emocionální výtěžky a cíle. Takovéto prvky jsou rovněž reálnými složkami zkušenostního aktu, nejsou však nutně určovány základními a primárními fázemi zkušenosti, z nichž konečný výsledek vychází. Zkušenostní akt je tím, k čemu komplexní organismus dospívá ve své povaze jednotného jsoucna. Také jeho různé části, jeho molekuly a jeho živé buňky, při jejich přechodu do nových událostí jejich existence, získávají nové zabarvení díky faktu, že ve své bezprostřední minulosti byly prvky, jež přispěly k této dominantní jednotě zkušenosti, která na ně zpětně působí.

Lidstvo proto může díky svému propracovanému systému symbolického přenosu dosahovat zázračné citlivosti vůči vzdálenému okolí a problematické budoucnosti. Leč mnohdy na to doplácí kvůli nebezpečnému faktu, že každý symbolický přenos může zahrnovat nahodilé vložení nevhodného faktoru. Není pravda, že pouhé působení přírody v kterémkoli konkrétním organismu je ve všech ohledech příznivé existenci tohoto organismu nebo jeho štěstí či pokroku společnosti, v níž se organismus nachází. Deprimující zkušenost člověka činí z této výstrahy otřepanou pravdu. Žádné rozvinuté společenství rozvinutých organismů nemůže existovat, aniž by jeho symbolické systémy nebyly obecně úspěšné. Zákony, pravidla chování, umělecké kánony představují pokusy o zavedení systematického jednání, které ve svém celku bude podporovat úspěšné symbolické propojení. Jak se společenství proměňuje, veškerá taková pravidla a kánony vyžadují přezkoumání ve světle rozumu. Cíl, kterého je třeba dosáhnout, má dva aspekty: jedním je podřízení společenství jednotlivcům, kteří ho tvoří a druhým podřízení jednotlivců společnosti. Svobodní lidé se podřizují pravidlům, která si sami zavedli. Obecně se budou takováto pravidla vyhlašovat proto, aby ve společnosti zavedla chování s ohledem na symbolismus, který je považován za ten, jenž odkazuje ke konečným, nejvyšším cílům, kvůli nimž společnost existuje.

Prvním krokem sociologické moudrosti je uznání, že hlavními a určujícími civilizačními pokroky jsou procesy, které téměř zničí společnosti, v nichž nastanou - jako zbraň v rukou dítěte. Umění svobodné společnosti spočívá především v udržování symbolického kód a hned na to v nebojácnosti, pokud jde o jeho revizi, která zajistí, aby kód sloužil těm záměrům, jež uspokojují osvícený rozum. Ty společnosti, které nedokáží spojit úctu ke svým symbolům s možností jejich svobodné revize se musí nakonec rozpadnout buď kvůli anarchii nebo pro pozvolné zakrňování života, dušeného neužitečnými stíny.

* * *