CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY A ŽELVA
(Tak už zase citýrujeme to nebohé zvíře, které nemůže za nic jiného,
než že má užitečný krunýř, ve kterém se pěkně batolí po horách.)
Když se želva vzpamatovala z toho, jak ji Hermés vydlabal, aby z jejího
krunýře (můžeš si to vyložit třeba tak, že z krunýře jiné chudinky želvy)
vynaleznul lyru, vyrazila raději mezi lidi, aby se cítila bezpečněji než na
opuštěných Kyllénských horách, kde na ni číhalo mnohé nebezpečí. Řekla si
totiž, že lidé stanovili zákony, kterými chrání sebe i ji, takže jí mezi nimi
bude lépe. Lidé jsou prý rozumní. Zákony a rozum snad ochrání líp než
krunýř, který jí přinesl záhubu, když se tolik zalíbil nápaditému Hermovi.
Nevzdělaná horská želva ze samoty nemohla vědět, že lidské zákony a lidský
rozum jsou taky krunýřem, který lidé vydlabávají, bohužel ne kvůli hudbě a
hře, nýbrž kvůli sebevědomí nebo zisku.
Císařským zákonem byl právě vyhlášen nový Rozum: Zatímco prostí lidé si
myslí, že to, co vidí, slyší, hmatají a cítí nebo chutnají, to že taky je, tak ve
skutečnosti nic z toho není, ale je jenom to, co se nedá vyvrátit, tedy Rozum
císaře pána. To je Pravda sama. Jest a nic jiného není. Jest a všechno ostatní
je jenom zdání. Ani to zdání něčeho prožívaného by prý nebylo, nebýt tohoto
císařského rozumu, jehož klamným stínem to zdání je (totiž: ono přece
není).
Na oslavu tohoto nového věčného Rozumu císař právě pořádal menší
recepci. Přijímal vyslance i poslance a pečlivě vybrané zástupce lidu.
Všichni velebili majestát jediné Pravdy, mluvili o zákonnosti, právu, poznání,
pokroku atd. Mezi zástupce lidu bylo nedomyšleně zařazeno i několik dětí.
Zvláště nezodpovědným se ukázal výběr Pepíčka. Ten se opovážil císaře
pána zeptat, kde že ten Rozum má: "Císaře vidím, ale ten jeho Rozum né!
Slíbili mi, že uvidím císaře pána, jak bydlí v Pravdě a skví se novým šatem
Rozumu. Se mi zdá, že je to podfuk!"
Pepíček měl štěstí, že vladař byl osvícený a zrovna v dobré náladě, takže
před cizími vyslanci nechtěl nařídit nápravu Pepíčka v nějakém vzdělávacím
ústavu. Místo toho se rozhodnul, že Pepíčka a s ním i všechny myslitelné
budoucí pochybovače jasně přesvědčí o nepohnutosti Pravdy. Tak nebude
nikdo moci říkat, že Rozum byl ustanoven svévolně nebo násilně. Císař se
rozhodl uspořádat velikou a slavnou veřejnou soutěž za účasti všeho lidu.
Do soutěže se museli přihlásit všichni běžci, aby se do závěrečného kola
dostal ten, na jehož běhu se ukáže Pravda sama a klamnost Pepíčkovy
zaostale dětinské argumentace, která se dovolává něčeho, co vidí.
Profesionální i amatérští běžci se do soutěže jen hrnuli, protože si mysleli,
že závěrečným vítězným během získají určitě slávu a možná taky peníze.
Do finále se však řízením osudu proti vlastní vůli dostal jistý Achilleus,
svérázný mladý aristokrat, který se před soutěžemi skrýval na maličkém
ostrově Skýru, kde vedl poněkud rozverný život. To bylo ovšem dalším
neštěstím pro zdárný průběh akce. Achilleus běhal opravdu moc rychle a
hlavně si do ničeho vůbec nechtěl nechat mluvit. Nedodržoval zdravou
životosprávu sportovce, jedl tučné skopové místo tabletek, myslel spíš na
sex než na rozum, snadno se rozčílil. Nebyl to vhodný vzor pro mládež, ani
neuzavíral smlouvy se sponzory a s reklamními agenturami. Protože neuměl
číst, tak na sobě nechtěl mít žádné nápisy. Nesledoval televizi, protože se
raději věnoval jisté půvabné dívce, kterou zajal, nebo nemírně pil s kamarádem
až do rána. Tak se stalo, že to, co věděli všichni, se on sám dozvěděl až od
Chrýseovy dcery, která si při hojné snídani četla v posteli noviny. Tiskový
mluvčí císaře pána oznámil všemu lidu: "Dnes bude na olympijském
stadionu veřejně předveden závod, ve kterém nejrychlejší běžec Achilleus
nedohoní ani nejpomalejší a nejzaostalejší želvu." Achilleus vybuchnul: "Já
že mám závodit s želvou? A prohrát? ... !!! (pokračování Achilleovy řeči
nelze z důvodu veřejné mravnosti dále přesně citovat)"
Míra Achilleova hněvu neznala mezí! Rozcupoval noviny, šíleným během
se vřítil k paláci císařovu, opilecky bouchal na vrata a mocně řval rykem
žalovatelného obsahu. Rek polobožského původu se cítil potupen a hodlal
vyvrátit z kořene celé císařství. Jedině důvtip císařova tiskového mluvčího
(jistého Odyssea, který se ovšem později dostal také do určitých potíží na
moři) dokázal Achillea přimět k rozumu. Přesvědčil ho, že zájem císařství je
také zájmem jeho, takže tedy ve vlastním zájmu nemá dnes dohonit želvu,
neboť by tím on, aristokrat, podporoval klamné mínění davu.
A co zatím dělá naše milá želva? Užívá si pohodlí a bezpečí zoologické
zahrady a připravuje se na vítězný závod! Tady ji nebude nikdo vydlabávat!
Tady bude ověnčena jako vítězka v běhu! Když je prý zajištěno, aby ji ten
divous Achilleus nedohnal, tak ji ani nemůže uvařit a sníst. Ani Pepíček ji
prý nebude smět škádlit!
Nejslavnější závod o Rozum začíná! Svlečený Achilleus rozladěný
kocovinou a politikou stojí na startovní čáře. Velkomyslně souhlasí s tím, aby
želva dostala náskok půlku dráhy. K tomu není potřeba žádná politika, je
přece frajer a nejrychlejší běžec světa. Ať se ta zatracená želva hrabe
kudy chce, nebýt politiky, tak by ji doběhnul sotva by vůbec trochu popolezla.
Želva je slavnostně přinesena na svoji startovní pozici v půlce běžecké dráhy
a je jí polopaticky vyloženo, kterým směrem má lézt. Pepíček sedí v čestné
lóži v blízkosti samotného císaře, aby všechno dobře viděl a mohl se
přesvědčit o klamnosti mínění prostých lidí.
Slavný mezinárodní rozhodčí Zénón Elejský dává výstřelem šípu běžcům
povel ke startu! Želvě je povel pro všechnu jistotu ústně sdělen na jejím místě.
Želva začíná usilovně popolézat směrem k cílové pásce! Císař a jeho klaka jí
hlasitě fandí. Pepíček se čemusi diví. Achilleus se zaraženě motá kolem
startovní čáry a vytřeštěným zrakem sleduje Zénonův šíp. Neměl v noci
tolik pít! Ten fígl rozhodčího s šípem ho teď znovu naštval. To jim nestačí
jeden podfuk, že to smluvili se mnou?
Hněv Achilleův je opět mocnější než Rozum! Povzbuzován opilým
kamarádem, půvabnou dívkou a Pepíčkem vyráží polobožský dlouhonohý
hrdina na dráhu! Jeho hruď jej žene vpřed, písek létá od jeho nohou, v
mžiku zběsile předbíhá želvu (za hlasitého pískotu císařské ochranky a
představitelů vědy), řítí se druhou půlkou dráhy k cíli, pro nepomíjivou slávu
hrdiny, který zemře mlád! Rychlost jeho běhu je příčinou, že než se začne
svolávat Komise Pro Nepohnutou Pravdu, která má nastalou situaci řešit, je
hrdina už v cíli! Většina diváků je tak unesena, že přes všechna
informační opatření jásá. Želva stále usilovně leze, protože se dívá do země a
neviděla, jak ji Achilleus předběhl. Ostatně, proč by se dívala, ví přece, jak to
celé má správně být.
Pepíček nevychovaně ječí na císaře pána: "Achileus vyhrál! Achilleus
vyhrál! Dyť sem to říkal! Nejsem blbej!" V nastalém zmatku si nikdo ani
nevšimnul, že taky želva po nějakém čase konečně dolezla do cíle. Situaci
zachraňuje verdikt rozhodčího: "Achilleus nedoběhnul želvu." Nesouhlasný
pískot však chce rozhodčího lynčovat!
Mezinárodní rozhodčí se ujímá slova: "Neukvapujme se, občané. Víme
přece, že želvu nemůže dohonit nikdo, tedy ani Achilleus. To, co si někteří
rebelové myslí, že viděli, je nejsoucím zdáním. My, zastánci Rozumu, Pravdy
a Zákona, se musíme proti takovým pokusům o destabilizaci samotných
základů našeho myšlení rozhodně postavit! Dokážu zde přítomnému
rebelovi Pepíčkovi, že tomu tak jest! Bude to moci veřejně uznat, a to silou
argumentu myšlení, který může sám sledovat, nikoliv zastaralými
prostředky práva útrpného! Pepíčku, pojď sem!"
Achilleus chvatně odjíždí s kamarádem na Skýros a Pepíček předstupuje
před tribunál Pravdy, aby vlastními odpověďmi na předkládané otázky
nahlédnul klamnost svého mínění o Achilleově vítězství. Aristotelés pilně
zaznamenává každé slovo a laertský písař Díogenés zase mohutně fabuluje.
Pepíček: "Jsem asi trapnej, pane rozhodčí, ale já jsem to viděl na vlastní
voči, jak Achilleus želvu vmžiku předběhl a vyhrál!"
Zénón: "Nejsi trapný a nic takového jsi ve skutečnosti ani nemohl vidět.
Trapné by bylo pouze to, kdybys setrvával v mínění, podle něhož Achilleus
želvu vůbec doběhl, aby ji pak mohl také předběhnout."
"Dyk sem to viděl, jak ji doběhl, sotva se vyhrabala, a potom samozřejmě
taky hned předběhl."
"Uvažuj se mnou, jsi přece rozumný hoch, Pepíčku! Jistě budeš souhlasit s
tím, že aby mohl Achilleus želvu předběhnout, musel by ji napřed
doběhnout. Že ano?"
"No jasně, ale co má bejt?"
"On ji totiž doběhnout nemohl, k tomu úvahou sám dojdeš."
"To je nějaká blbost. Dyk krom toho, že sem to na vlastní voči viděl, tak
přeci každej ví, jak je ta stará želva hrozně pomalá. Na ni bylo škoda
Achillea. Když mě pustíte, tak vám i já ukážu, jak ji předeženu. Teda, jak ji
napřed doběhnu a pak předběhnu, jak vy říkáte."
Někteří z klaky namítají, že Pepíček má být umlčen, mírnější hledají
kličku v tom, že nemá právo veřejného vstupu na dráhu, neboť není
dospělým občanem. Rozhodčí však ke všeobecnému překvapení nařizuje
rekonstrukci závodu, a to s Pepíčkem a želvou. Císař se chystá dát zatknout
rozhodčího, ale jeho poradce mu gestem naznačuje, že všechno je ve
skutečnosti na dobré cestě k Rozumu. Nakonec protestuje jenom želva,
kterou už přinesli z okolí cílové pásky. Nechce znova běžet o závod, chce
slíbený salát. Pod slibem dvojitého salátu a pod pohrůžkou vydlabání je
však i želva ochotná k čemukoliv.
Pepíček stojí na startu, želva v půli dráhy, rozhodčí dává pokyny k
zahájení rekonstrukce: "Pepíčku, odstartuješ v témže okamžiku jako
želva. Tvým úkolem bude ji doběhnout. Kdyby se ti to podařilo, bylo by
snadno pochopitelné také to, že by želvu bylo možno předběhnout. Je
však nadbytečné takto plýtvat silami želvy a silami nezletilého dítěte při
této rekonstrukci. Abychom mohli rekonstrukci dobře sledovat, nařizuji, aby
Pepíček nejprve doběhnul jenom na místo, odkud bude želva startovat. Pak
se zastaví. Aby nevzniklo podezření z manipulace, zastaví se želva ve
stejném okamžiku také. Pak si to probereme a budeme pokračovat. Rozuměl
jsi, Pepíčku?"
"Sím ano, i když bych ji radši doběhnul rovnou, ale jak si přejete. Vona
stejně neuteče."
Proběhnout půlku stadia k místu, odkud startovala želva, trvá Pepíčkovi 12
vteřin. Tam se zastavil a želva se v témže okamžiku poslušně zastavila o 2
metry dál. Udýchaný Pepíček na ni vesele povykuje: "Potvoro, mně
neutečeš! Ale neboj, nic ti neudělám!" Želva se pro jistotu schovává do
svého krunýře, protože nemá s dětmi ty nejlepší zkušenosti. Rozhodčí to
komentuje jako její vzornou ochotu k dodržování pravidel rekonstrukce. Pak
oficiálně oznamuje: "V prvním kroku rekonstrukce Pepíček želvu
nedoběhnul." Pepíček se chystá protestovat, ale Zénón přívětivě poučuje:
"Dejme mu však ještě příležitost. Ve druhém kroku rekonstrukce je jeho
úkolem doběhnout na místo, kde stojí, pardon, leží, želva nyní. Úkolem
želvy je, aby po dobu Pepíčkova běhu na toto místo běžela o závod směrem k
cíli." Po chvíli se podaří sjednat pokračování rekonstrukce.
Pepíček je vmžiku tam, odkud startovala želva nyní. Má se co držet, aby
neporušil pravidla a nechytil ji, protože k tomu chybí tak délka prstů. Želva
se instinktivně hbitě zatahuje. Rozhodčí resumuje druhý krok rekonstrukce:
"Je zřejmé, že Pepíček želvu opět nedoběhnul. Zdaleka to však není jeho
poslední příležitost. Budeme pokračovat v rekonstrukci třetím krokem, a to
podle stejných pravidel, jako v krocích předchozích."
Příprava startu třetího kroku rekonstrukce se však protahuje. Želva
napřed nechce opustit krunýř, když je skoro v dosahu Pepíčka. Teprve
ubezpečení rozhodčího, že na ni Pepíček nesmí sahat, natož do ní kopat, ji
oblomí. Pepíčkovi je nutno složitě opakovat, že v tomto kroku rekonstrukce
smí běžet opravdu jenom tam, kde byla želva na startu tohoto kroku.
Pepíček v tom začíná tušit zradu, ale podvoluje se v naději dalších kroků. Po
startu následuje okamžik balanční pantomimy, při které Pepíček v dobré vůli
dodržet pravidla div neupadnul přes želvu, která se už definitivně stáhla.
Rozhodčí oznamuje: "Pepíček ani ve třetím kroku želvu nedoběhnul. Může
však pokračovat v dalším kroku této rekonstrukce, a to podle týchž
pravidel." Želva už nic nevnímá, zato Pepíček protestuje:
"Pane rozhodčí, nejsem blbej! Podle těchhle pravidel tady můžem bejt do
půlnoci a nic novýho se nestane. Tak nanejvejš se můžu vo tu blbou želvu
přerazit, pokud se mi nepodaří zabrzdit skoro hned při startu a s rukama
vzadu."
"Já jsem také, Pepíčku, nesliboval, že se něco stane, nýbrž opak toho.
Souhlasím s tebou nejen v tom, že želva není živočich rozumný, nýbrž i v
tom, že želva závod nevyhraje. Ty ji však, jak sám konečně správně
nahlížíš, dnes ani do půlnoci nedoběhneš. A nejen dnes. Nikdy. Chápeš
už? Pochopil jsi Pravdu?"
"Vím, že podfuk je v těch pravidlech. Kdybych mohl volně běžet, tak bych
ji předhonil a po cestě ji mezitím taky dohonil. Nechal jsem se zblbnout,
protože jsem netušil, že někdo může vymyslet tak blbý pravidla."
"Neříká se ty pravidla, nýbrž ta pravidla, Pepíčku! Taková jsou pravidla
naší řeči! A pravidla rekonstrukce jsou ta jediná možná pravidla pro
sledovatelnou rekonstrukci. Kdybys běžel jak bys chtěl, tak by nebyl přehled
o tom, jak to celé probíhá a mohlo by nás přemoci zdání. Nedalo by se to
rozsuzovat. Nemyslím, že bys klamal ty nebo želva, ale klamal by váš
nepřehledný pohyb, který je ve skutečnosti jenom zdánlivý."
"Pane rozhodčí, můj pohyb není, s dovolením, o nic zdánlivější než váš, i
když nejsem dospělý občan ani slavný rozhodčí z italské školy."
"To přece neříkám. Naopak, říkám, že pohyb je zdání, které je třeba
překonat soudem myšlení, abychom se dostali k Pravdě."
Pepíček začal poskakovat provokativně hned Zénónovi před nosem. Ten se
štítivě ohradil: "Zastav to zdánlivé počínání! To už na mně zkoušeli jinší
páni, až z Efesu. Mně nedoběhneš, já jsem mezinárodní rozhodčí a ne tajtrlík
jako ty. Já myslím a neoddávám se zdánlivým pohybům. Dokonce i můj šíp
stojí, ale ten ti ukážu zase až jindy, teď by toho bylo na tebe moc,
potřebuješ si odpočinout. Ostatně, nedoběhnul bys ani želvu vydlabanou,
neboť před tím by ji musel doběhnout někdo jiný." Pepíček ještě zkusil
namítat, že kdyby kousek od želvy dupnul, tak by ji nebylo potřeba
vydlabávat, zatáhla by se a chytil by ji živou. Dokonce tvrdil, že si tak
hrával jako maličký kluk, ale takovou dětinskost nemohl přece nikdo brát
vážně. Tedy krom želvy. Když slyšela všechno tohle, nechala salát
salátem a zdánlivým pohybem vyrazila pryč. Mohla si to jako nerozumný
živočich dovolit a počínání nerozumného živočicha taky nemohlo nikoho
zajímat.
Tak se stalo, že část dospělých dala za pravdu Zénónovi. Někteří dokonce z
přesvědčení - a ti se teď považovali za ty nejrozumnější. Rozum je přece
nepohnutá Pravda. Většina si o tom sice myslela své, ale dobře chápala, že
je za tím cosi, do čeho se nemají míchat. Pouze Pepíček si postavil hlavu a
tvrdil, že dokud znovu a zblízka neuvidí stojící letící šíp, tak bude
přesvědčen o tom, že byl doběhnut, že ta rekonstruke byla nějaká vydlabaná.
Kdo si však s ničím z toho hlavu nelámali, to byli Achilleus a želva.
Achilleus se povaloval s kamarádem a lahvemi těžkého parského vína na
plážích Skýru a naše chudinka želva běžela od lidí zpátky do Kyllénských
hor snad ještě rychleji než ve slavném závodu s Achilleem, neboť neměla
Rozum k tomu, aby se bez přítomnosti rozhodčího spoléhala na nemožnost
toho být doběhnuta.
(Fotodokumentace slavného závodu bude dodána během týdne.)