Co znamená Pochodeň 2003

Co znamená „Pochodeň 2003"? (taky .RTF)

Srovnání s rokem 1969
Proti zkaženosti světa - aneb násilí, peníze a moc
Trochu ekologie
Totální demokracie, Linux a Internet
Oběť systému

Čtvrteční dopoledne 6. března 2003 na Václavském náměstí přineslo něco, s čeho pochopením si nevím rady. Jak tak přecházím ze školy do školy, stavuju se v jídelně „Korunka" na Starém Městě, kde jsem taky náhodně zaslechnul, co se stalo. Internetové zpravodajství přináší kromě základních vnějších dat taky dopis Zdeňka Adamce.

Upřímně říkám, že si nevím rady s tím, jak velký význam jeho ohňovému konci připisovat. Jde „jen" o osobní tragédii jednoho člověka a jeho okolí? Nebo si ono místo a naše doba vybraly další oběť, s celkem malým ohledem na to, kdo to zrovna je? Nebo to je memento pro nás všechny, či dokonce cosi heroického, co je nutné ctít? Nevím a zkouším se vyhnout extrémním výkladům, zvlášť takovým, které by to dávaly do krátkodobě aktuálních politických souvislostí.

Leká mě až příliš tichá „odezva" veřejnosti. Ne že bych rád viděl mohutné demonstrace, analogické těm v lednu 69. Jakéhokoliv většího shromáždění lidí se spíš bojím, ale teď to vypadá na typické „vytěsnění" něčeho, s čím si nevíme rady, zatímco za jiných okolností by hrozilo spuštění lavinovitého děje, v celkem malé souvislosti s původní intencí. Taky je dobře, že se z toho nikdo, pokud vím, nepokusil vytěžit politický kapitál pro tu či onu stranu nebo ismus. Ale to ticho mě leká taky proto, že hrozí zapomenutím něčeho, co by se zapomínat nemělo, ať už to je s výkladem toho činu jakkoliv. Proto se s odstupem několika dní pokouším o jakýsi výklad - a upřímně nevím, zda jde o něco krajně důležitého, nebo zda tak činím jenom pro uklidnění vlastního svědomí pro případ, že by to důležité bylo.

Jediným pramenem tohoto výkladového pokusu je internetové zpravodajství z 6. až 10. března 2003. Předem se omlouvám všem, kterých by se mohla dotknout zdánlivá necitelnost následujícího výkladu - a zrovna tak i těm, kteří by jej mohli považovat za rozdmýchávání něčeho ne žádoucího. Nic z toho není záměrem, jenom nevím, jestli se mi to povede vyjádřit. Jednoznačně souhlasím jenom s jedním obecně známým nápisem na Václaváku: „Nepotřebujeme víc ohňových obětí, ale víc lásky a ohleduplnosti."

Srovnání s rokem 1969

K tomuto srovnání vybízí už titul a začátek internetového dopisu (cituji bez oprav):

„Akce nazvaná Pochodeň 2003 je pokračováním protestů proti zlu které je všeobecně tolerováno po celém světe. První vlnu protestů začal Jan Palach který se upálil někdy v roce 1968 na protest proti tehdejšímu komunistickému režimu..."

Jan Palach se stal symbolem a mě nepřísluší zabývat se historickou stránkou té věci. Zdeněk Adamec je oproti němu handicapován v mnoha ohledech. Nejen, že nejsme čerstvě okupovaní údajnými bratry, ale hlavně on sám je méně snadno heroizovatelný než Jan Palach. Není první, není dost líbivý, nejmenuje se Jan, je středoškolák a ne vysokoškolák, žádný národní motiv, může být dáván do souvislosti i s ne zrovna pěknou činností; jeho dopis je jaksi nadnesený a místy naivní, obsahuje pár nepřesných údajů a věcných chyb, mezi jeho odkazy jsou i podivné webové stránky, jsou tam pravopisné i syntaktické chyby. Jenže: Kdo by měl v tak vyhroceném rozpoložení náladu na korektury? A kdo může tváří v tvář tomu, co se stalo, soudit podle celkem vzato vedlejších prkotin?

Kromě menší vhodnosti osoby ke kultovní heroizaci je tady mnohem obecnější zacílení a zdůvodnění - a právě v tom je podle mého mínění příčina velice tiché „odezvy". Kdyby se prohlásil za oběť na výstrahu proti té či oné straně nebo skupině osob, byla by odezva určitě výraznější, i když problematičtější. Naštěstí to neudělal. Ten dopis je mnohem rozumnější, než třeba vypadá!

Kdo protestoval proti naprosto konkrétnímu politickému zločinu, ze kterého tady měli škodu skoro všichni, a sám přitom byl mimo podezření z nějakých jiných důvodů svého činu, ten byl pro společnost mnohem líbivější a přijatelnější. Protest proti vládě peněz a obecné zkaženosti světa je poněkud bezbřehý, takže teprve jeho takto krajní podoba se vůbec dostane do zpravodajství. Žádný protestující mu svou osobou nemůže plně dostát a od soudobé společnosti nemůže čekat víc než shovívavé ticho. Jinak by tomu bylo, kdyby tuto obecnou a hlubokou rovinu spojil s něčím politicky nebo ekonomicky konkrétním. Avšak právě proto, že to neudělal, se tolik snažím brát jeho odkaz vážně. On ví o tom rozdílu situace a snaží se ukázat podobnost, byť v jiném a obecnějším měřítku:

„Ani po revoluci ... 1989 jsme si příliš nepomohli. Jistě už můžeme svobodně hlásat že ten nebo onen politik se nám nelíbí atd. ... Takzvaná demokracie kterou jsme si vybojovali... Je to jen vláda úředníků, peněz a dalších mocipánů kteří šlapou po obyčejných lidech. Celý svět je již ovládnut penězi a zkažen."

Starší člověk by se nad tím srovnáním mohl pousmát nebo urazit, nebýt toho, že autora oněch řádků dohnal k jeho činu právě náš současný svět.

Proti zkaženosti světa - aneb násilí, peníze a moc

Proti „zkaženosti světa" bouřili v různých dobách kazatelé mnoha náboženství. Jenže peníze mají obrovskou moc už přes 26 století a touha po majetku a moci je patrně stejně stará jako lidstvo samo. Je to tedy nám lidem „přirozené", i když nepěkné. Až potud je to asi opravdu problém pro náboženství nebo nějaký jeho zástupný ekvivalent. Jenže nová doba přinesla úplně novou dimenzi tohoto pradávného problému: Honba za ziskem a mocí se může dít nepokrytě, dokonce se nám někdy sugeruje, že to je kriterium pozitivní! Kdo nemá nahrabáno a nepoužívá lokty a přetvářku, ten je teď v podezření, že je líný a neschopný. Tohle je to urážlivé a zvrácené! Dřív mohl být „neúspěšný" člověk obrazem boží chudoby; za komunistů mohl mít aspoň pocit poctivosti, respektovaný tou částí společnosti, na které mu záleželo. Teď je tato část společnosti oslabená právě tou lhostejnou a majetkostřednou verzí svobody. To bohužel vůbec není jenom česká specialita; spíš se zdá, že u nás máme ještě ostrůvky tímto hovadismem málo zasažené, což ovšem vyrovnávají výkony některých našich magnátů. Smutné je, že nejsou v dohledu žádné reálné prostředky obrany zbytků kultury před její transformací na civilizaci závislou na ekonomickém růstu a médiích. Proto beru ten protest tak vážně, neboť toto je možný kořen zoufalství, aspoň pokud se člověk nedokáže úplně rozejít s tím, aby ekonomickým, mocenským a mediálním dějům připisoval význam.

Zdeněk Adamec kupodivu neobviňuje toho či onoho politika nebo velkozloděje, ale celou naši civilizaci:

„Po ulicích se potulují narkomani, na úřadech úplatky, a co k tomu přispívá? To jak vychováváme své děti. Posadíme je k televizi a je o vše postaráno. ... Drogy, násilí, peníze a moc. To jsou hlavní hesla této civilizace. A když máte náhodou nějaký problém všichni se proti vám obrátěji jako vosy. Lidem dělá velké potěšení dívat se na bolest druhých."

Výslovně mluví o odpovědnosti nás všech, všech lidí:

„Na záchranu není pozdě ale pokud budeme takto pokračovat dále tak se buď všichni udusíme ve znečištěném vzduchu nebo povraždíme při válce. ... Každý týden vražda, střílí se už i ve školách. A kdo za to může? My všichni, ano my všichni kdo na to nečině přihlížíme, nebo si říkáme to se nás netýká atd. ..."

Trochu ekologie

„A co třeba trochu ekologie? Každou sekundou do atmosféry a řek vypouštíme tuny odpadu a my jen přihlížíme. Výfukové plyny z aut pomalu otravují celou Zemi. A co proti tomu?"

Pokud se my lidé chceme udusit, je to náš problém. Trochu komplikovaný tím, že ti, co na to mají, žijí jinde a jinak, takže mohou tvrdit, že to je pokřik „levičáků" nebo nějak jinak znectěných individuí. Zdeněk Adamec se obrací k lidem, zatímco třeba já bych viděl problém spíš v tom, jak k řádění lidí přijdou třeba vlaštovky nebo skály, nemluvě o moři. Právě proto, že jemu ještě jde i o lidi, a to ne jenom o jednotlivé, mě tolik mrazí jeho realistický dovětek:

„Tuto akci také možná přijmete jako informaci a další den budete pokračovat ve svém obvyklém životě."

Totální demokracie, Linux a Internet

Nejnaivněji na mně působí jediný pozitivní politický návrh, který jeho dopis obsahuje, náčrt „totální demokracie". Jenže, jak můžeme čekat, že zrovna tenhle osmnácti nebo devatenáctiletý kluk vymyslí to, s čím si nevíme rady nikdo? Skoro dojemná je vložená óda na Linux (kterou samu bych podepsal) jako příklad „totální demokracie" a patrně i jako opak totálně komerční společnosti. Zdá se, že svoboda a inteligence části počítačového světa pro něj byla jedinou svobodou a inteligencí, kterou potkal a sám prožil. Ani v tomto výseku světa se ovšem nevyhnul podivnostem. Mezi celkem osmi odkazy na cizí webové stránky, které jeho dopis obsahuje, je i několik přinejmenším podivínských. Je to menšina, ale nedá se přehlédnout a taky to už bylo k jeho zpochybnění použito. Je však přinejmenším nezodpovědné, že např. kdosi ze Slovenska (ale mě zase ze severních Čech) veřejně straší „čipovou totalitou" takovým způsobem, že naivnější člověk může získat dojem zcela konkrétní a detailně mapující „informace". Kdyby nám nehrozilo nic jiného a realističtějšího, to bychom se měli!

Láska k počítačovému světu, která se v podobě oslavy Linuxu dostala dokonce i do posledního dopisu, však měla i své ještě temnější stránky: Vytvoření webové prezentace darkerů. Jednoznačně to odsuzuji jako podporování terorismu, jenže psychologicky to plně chápu. Kdyby mi bylo o 32 let míň a kdybych se už býval kdysi párkrát ošklivě nespálil a nepřešel na sebeobranu proti naší civilizaci privátním cynismem, tak bych byl snadno v podobném pokušení, byť ne zrovna přímo takhle. Zpětně bych takový boj za alternativu oproti penězovládě samozřejmě pochopil jako zlou věc, ale to on sám píše taky a já celkem věřím, že upřímně. Lecjaké maléry často odskáče nějaký dobromyslný naivka, který se k nim v rozechvělosti mysli nadšené pro spravedlnost přimotá:

„... bohužel oni jsou z toho asi venku a měli to chytře vymyšlené protože případné pátrání po nich musí nutně skončit u mého počítače doma."

Oběť systému

V závěrečné a vlastně klíčové části dopisu se Zdeněk Adamec znovu představuje:

„Jsem další oběť ... systému kde ale nerozhodují lidé avšak peníze a moc."

Slovem „lidé" nejspíš myslí tu krásnou situaci, kdy člověku nejde hlavně o peníze a moc. Chápe se jako oběť, ne však ve smyslu náboženském nebo podobném, tedy ne jako obětování sebe pro někoho nebo pro něco, nýbrž jako oběť něčeho, jako někdo, kdo podlehl přesile nebo nepřízni okolností:

„Po celý svůj život jsem se setkával s problémy které jsem asi nedovedl řešit. Jenže bylo jich nějak moc. Už nemohu dál. Ostatní si z ničeho nic nedělají, nikoho nic nezajímá. Je to hrůza. Lidé mají radost z utrpení druhých. ... Celý svůj život jsem měl plný neúspěchů."

Tohle je vyznání prohry, přiznání prohry, ne hrdost obětujícího se hrdiny. Je to nejspíš hluboce upřímné. Své jednotlivé problémy chápe jako konflikt s naší společností (nejen českou), s naší dobou, jako civilizační konflikt:

„Po celý svůj život jsem měl s touto společností problémy, mám pocit že nepatřím do této doby."

To dobře chápu a tuto větu bych taky podepsal, ale kvůli tomu se ještě neupaluju, i když přiznávám, že u mě v tom hrají roli náboženské důvody proti sebevraždě, rodina, sebeláska a strach. Je Zdeněk Adamec prostě míň podělaný než já - nebo míň rozvážný a míň rozumný? Nevím - a ani nevím, jaký je v tom rozdíl!

Jaký je rozdíl mezi jeho činem a běžným sebevrahem ze zoufalství nepochopení? Bohužel ne moc velký. Tím nechci ani snižovat jeho čin, ani ospravedlňovat sebevražedné zoufalce. Každý zoufalý čin je mementem, aniž by jej to ospravedlňovalo. V tomto případě však není na místě soudit mrtvého. Nehodlám se pokoušet o jeho heroizaci, hlavně proto ne, že si myslím, že ta nikomu neprospívá, ani mrtvému, ani živým. Avšak i kdyby to byl jen řadový a navíc ne úplně čistý mrtvý, mohli bychom se projevit jako kulturní lidé minulé civilizace a aspoň trochu zkusit splnit mrtvému jeho poslední přání, zamyslet se nad sebou:

„Protože ... jsem se rozhodl že moje utrpení musí skončit navždy. Ale ne někde v ústraní ale na veřejnosti. Ať už má na tom podíl kdokoliv Satan, špatná doba - to je jedno, chci aby se lidé nad sebou zamysleli a snažili se zmírnit zlo které každý den páchají. A to lze udělat jen jediným způsobem. Více o mě se již dozvíte ze stránek novin.
Prosím neudělejte ze mě blázna."

Doufám, že přirozenost je silnější než každý mocenský systém, takže snad příroda i lidská láska nedopustí úplnou záhubu všeho pěkného.

Zdeněk Kratochvíl (10. 3. 2003)