Zénón, šíp, Apollón a Hermés

(Zénón sice doběhnul želvu, zato Hermés doběhne jeho)

  Druhý den po slavném Achilleově běhu a ještě slavnější rekonstrukci závodu s Pepíčkem naše chudinka želva zaslouženě odpočívá v zahradnictví na okraji Olympie, aby nabrala sil k dalšímu úprku do Kyllénských hor. Nechme už to nebohé zvíře na pokoji a podívejme se, jak si mezinárodní rozhodčí Zénón Elejský poradí s Pepíčkovými námitkami proti pravidlům rekonstrukce závodu a zda mu opravdu ukáže svůj stojící šíp. Komise Pro Nepohnutou Pravdu se už pomalu schází v olympijském búleutériu.

  Radní si navzájem sdělují důležité novinky: kde se dá nejlevněji koupit svačina, kdo ze známých lidí co řekl o včerejším závodu a jeho rekonstrukci, kdo z nich má naději na medaili za zásluhy o Rozum, proč se Odysseus spolehnul na domluvu s Achilleem a raději ho nekopnul do paty. Někteří si pod svačinu rozkládají dokumenty k dnešnímu jednání a vyjadřují obavy z toho, aby Zénón nechtěl uvnitř radnice střílet z luku a nepoškodil nákladně opravené štuky. Zkušenější členové Komise je upokojují v tom smyslu, že Zénón je odpovědný muž, který ví, co dělá. Ten se nenechá unést zbrklostí, jako nějaký Achilleus. Laertský písař Díogenés si ostří pisátko. Aristotelés si pečlivě sčesává zbytky vlasů do čela a napomíná některé radní, kteří nedodržují protokol. Rozhodčí přichází přesně na čas a vtipně to sám komentuje poukazem na to, že čas není, neboť je pouhým zdáním. Chvíli hrozí v této věci formální rozepře s Aristotelem, ale pak už Zénón zahajuje zasedání a nařizuje, aby Pepíček byl přizván k jednání Komise.

  “Pepíčku, včera jsi sám uznal, že není možno doběhnout želvu. Také tvoje námitky vůči pravidlům rekonstrukce závodu byly vyvráceny Rozumem. Aby však nezůstal ani stín možné pochybnosti o nemožnosti pohybu, vyslechne nyní Komise tvoji dodatečnou stížnost a poskytne ti příležitost k hlubšímu nahlédnutí nepohnuté Pravdy.”

  “Děkuju vám, pane rozhodčí. Jenom abyste mě zase nedoběhli! Musím si dávat lepší pozor na hubu!”

  “Pepíčku, říká se na ústa. S potěšením však konstatuji že už začínáš chápat. Nezáleží přece na tom, jak sebou komíháš, nýbrž na tom, co myslíš a jak to vyslovuješ. Jedině tak přistoupíš k Pravdě.”

  “Slavná komis, moje první stížnost je právě na to, že ta rekonstrukce byla vydlabaná, protože vůbec nezáleželo na tom, jak kdo běží, ale jenom na tom, jak se to popíše.”

  “Stížnost se zamítá, neboť námitka byla vyvrácena Rozumem už včera a není důvod to znovu opakovat, pokud Pepíček nepředloží nové bezrozporně vyslovitelné skutečnosti.”

  “Slavná komis, předkládám novou skutečnost, která ještě nebyla projednávaná. Napřed se ale musím zeptat pana rozhodčího, jestli souhlasí s tím, když tvrdím, že mě včera doběhnul.”

  “Pepíčku, nemohu souhlasit s tím, když tvrdíš, nýbrž třeba s tím, co tvrdíš. A pokud chceš demonstraci převahy Rozumu nad zdáním nazvat doběhnutím, tak je to možné, neboť Pravda dohání a usvědčuje každý klam.”

  “Pane rozhodčí, klidně se prohlásím třeba za klam, abych mohl svědčit, že jste mě doběhnul. Takže je možné někoho doběhnout! Dokonce si myslím, že tu chudinku želvu jste doběhl taky důkladněji než Achilleus. Slavná komis, Zénón doběhl želvu, mě i vás!!”

  Radní křičí, že Pepíček má být vykázán. Aristotelés se chystá namítat proti Pepíčkovi z argumentu neoprávněného užívání homonym. Rozhodčí však velkomyslně dovoluje Pepíčkovi tuto výhodu jako náhradu včerejší výhody želvy na startovní pozici a pokračuje v neochvějné myšlence:

  “Pepíčku, nepoužiji proti tvému mínění ani tu skutečnost, že svědectví klamu nelze Komisi předkládat. Důležitější je, že nyní sám nahlížíš, že doběhnout lze něco jenom Rozumem a nikoliv komíháním. A Rozum nemusí probíhat pískem dráhy, nýbrž jest cele Jedním Bytím, jak praví kolofónský mudrc i můj vznešený učitel. To, co Rozum uchopí, však je skutečné a nikoliv zdánlivé a pohyblivé, takže je zdání pohybu zrušeno a nic se nevysmekne. Něco pohyblivého by rozum neuchopil, takže o tom není možno ani jenom mluvit, natož aby to mohlo být.”

  “Slavná komis, přiznávám, že tomu nerozumím, protože mi to připadá taky nějaké vydlabané, i když by na tom asi něco bylo, kdyby se to vzalo nějak z jinýho konce. Proto raději předkládám druhou stížnost. Pan rozhodčí včera fixloval start, protože ten šíp, co vystřelil, zůstal stát v luku! Dokonce se tím svým stojícím šípem chlubil! Taky mi slíbil, že mi ho ukáže pořádně zblízka, jak stojí i za pohybu, ale zatím se k tomu nemá.”

  Zénón využívá Pepíčkovo svědectví jako doklad nepohnutosti plného Bytí a slibuje ukázku. Radní se rozpačitě rozhlížejí, avšak Zénón není vyveden z neochvějnosti Pravdy: “Pánové, je to jenom taková nevinná dětská hračka.” A z elegantního kufříku vyndává zvláštní malý luk. Nyní viditelně znervózněl a prohrabává kufřík. Pak z vážnou tváří oznamuje: “Pánové, konstatuji, že jsem byl okraden. Z mého uzamčeného kufříku zmizel zlatý demonstrační šíp. Je nanejvýše trapné, že se tak stalo na zasedání Komise Pro Nepohnutou Pravdu.”

  Aristotelés trvá na tom, aby krádež byla důsledně prošetřena. “Kolego Zénóne, kdy jste naposledy spatřil šíp v kufříku?” “Dnes ráno, kolego, když jsem všechno pečlivě zkontroloval, kufřík zamknul a šel s ním na toto zasedání. Po celou tu dobu jsem měl kufřík pod stolem blízko sebe a klíček od něho v kapse spodního prádla. Musel to být velmi dovedný zloděj!” Sbor radních obviňuje z krádeže Pepíčka a dožaduje se na něm osobní prohlídky. Zénón se jej však za Aristotelovy podpory zastává: “Pepíčku, jednak není možno, abys takový čin provedl, druhak ti důvěřuji.” Pepíček trochu koktavě odpovídá:

  “Sím, já nic neukradnul, vopravdu! A děkuju vám za zastání, pane rozhodčí. Škoda, že ten stojící letící šíp teď už neuvidím, zatracenej zloděj!” Aristotelés Pepíčkovi slibuje, že zloděj bude vypátrán, šíp navrácen a všem ukázán. Pepíčka to ale přivedlo na nový nápad: “Kežpak! Když není možné doběhnout ani blbou želvu, kterou vidím na píď před sebou, tak jak byste chtěl honit šikovného zloděje, který je bůhví kde.” Zénón však bystře reaguje: “Pánové, přiznejme si, že se nyní pohybujeme v oblasti jevů, klamného zdání. Pokud se však obrátíme k Rozumu, jak je to této Komise důstojné, pochopíme, že šíp netřeba hledat. Stačí jej myslet! Dokonce právě takto se nejlépe ukáže Pravda.”

  Radní obdivují klid a moudrost rozhodčího, zato Aristotelés by rád proti takovému postupu protestoval. Rozhodčí ale pokračuje: “Pánové, byla to opravdu jenom taková hračka, která měla prostým lidem nahradit to, co by mohli vidět očima rozumu. Skutečný nehybný šíp je myšlený a ne viditelný. Ten jest, tudíž stojí a nepohybuje se. Pohybuje se pouze to, co nikde není: ani tam, odkud se pohybuje, ani tam, kam se pohybuje." Aurelius Augustinus zpozorněl a rozvážně přikyvoval, neboť myslel, že je řeč o času, protože dost dobře nerozuměl Zénónovu jazyku. Zato Pepíček je zklamán i rozhořčen.
  “Pane rozhodčí, tak ten myšlený šíp teda je nebo není?”
  “Samozřejmě, že jest, Pepíčku.”
  “A kde?”
  “Tam, kde je. Proto se nehýbe!”
  “Ale kde je?”
  “Není místa, není prostoru, je to jenom zdání.”

  Náhle se v jednací síni objevuje nahý mladík! Proč jej vrátný vpustil? Ještě ke všemu se zdá, že je to ten běžec od Marathónu, co zemřel hned poté, co přinesl do Athén zprávu o vítězství. Aristotelés je pohoršen nenáležitou následností příčin a účinků, zato Zénón v tom vidí další doklad neskutečnosti času. Mladík zvesela a nevyzván oslovuje Komisi: “Nelekejte se ani nejásejte, nepřicházím z Fenyklového pole, nýbrž z domu Zénónova. Abych nemohl být v podezření, že jsem šíp ukradnul já - tak jako jsem byl kdysi bezdůvodně nařčen z krádeže Apollónova luku -, přináším jej sem ze Zénónova domu, neboť je to přece podivný šíp, který stojí a nepohybuje se. Proto taky zůstal tam, kde byl, když Zénón odešel s kufříkem sem. Protože není v prostoru, tak ani neudělal do kufříku díru. Šíp nemá žádnou cenu, takže jej zde odevzdávám. Je jenom zlacený a ani střílet se s ním nedá. Viděl jsem už lepší hračky. Nezapomeňte, že ty nápady máte ode mě, a zacházejte s nimi podle toho. Jinak by se tady mohl objevit třeba taky skutečný stříbrný šíp Apollónův a byl bych zvědav, s jakou odvahou a radostí byste jej vítali!” Mladík opět zmizel a Zénón i Aristotelés si oddychli, neboť v přítomnosti Hermově si ani oni nebyli jisti vůbec ničím, nezávisle na tom, v jaké podobě se zrovna objevil. Ještě více se po zmizení ohavného zdroje všech bludů ulevilo Augustinovi. Pomyšlení na stříbrný šíp Apollónův vedlo ostatní radní k rychlému konci zasedání, neboť se chtěli vrátit domů v živém stavu.

  Zénonův šíp by podnes zůstal na radnici v Olympii, nebýt toho, že jej později Hermés přece jenom odnesl, aby jej podstrčil Erótovi číhajícímu na Pénelopeiu obklopenou padesáti ženichy, takže odolávala nástrahám a věrně vyčkala Odysseova návratu na Ithaku. Pak byl ovšem Zénonův šíp Erótovi vzat a byl mu vrácen jeho normální, aby nevyhynuli lidé i jejich skutečné myšlení neřízené Komisí, o zvířatech nemluvě. Od té doby jej můžeme všichni vidět na obloze jako souhvězdí. Hermés Šíp poněkud šibalsky umístil mezi Orla a Labuť - a tam stojí.

  Jednání Komise Pro Nepohnutou Pravdu v Olympii mělo ovšem dohru také na vyšších místech, dokonce o 2900 metrů výše (a o 500 km severněji), totiž na Olympu. Zeus se sice mohl potrhat smíchy, když to všechno viděl, slyšel a dávno předvídal, leč Apollón nebyl spokojen s tím, že Hermův vtipný úskok by si někteří lidé mohli vyložit tak, že většinové mínění je správnější než třeba osudový výrok. Moc se mu nelíbilo, že způsob, jakým se Zénón ztrapnil při závodu i rekonstrukci, by mohl nahrávat představě, že běžná mínění jsou správná a většina že mívá pravdu. Měl ještě pifku na Achillea, který jeho knězi Chrýseovi ukradnul dceru a vůbec byl povahy prchlivé. Také se chlubil, že jeho chladně a okamžitě zamířený šíp zasahuje cíl v téže chvíli, ve které opouští tětivu luku. Na to ovšem Zeus správně namítal, že co je možné u boha, není vždycky u vola. Hermés k tomu podotknul, že o božské lukostřelbě se nemudruje, to se rovnou dělá, teda pokud je někdo zrovna bůh. Zeus ovšem pokračoval:

  “Poslechněte, vy oba, který z vás vlastně radí lidem ty jejich nové výdobytky? Kdo je ponouká k tomu fanfaronskému myšlení, důkazům, vývratům, definicím a k podobným hračkám, kterými si hrají na božskou mysl? Tak se mi zdá, že v tom máte prsty oba dva!”

  Hermés se dušoval, že je pouhý posel, který pouze doručuje zprávy a nezajímá se ani o jejich obsah, natož aby se pletl do nějakých lidských nebo božských věcí, a už vůbec ne do nějakého myšlení. Apollón nijak neskrýval, že všechny nabádá k rozvaze, přesnosti a ke smyslu pro věčné - a obviňoval Herma, že napodobuje jeho úsilí a tím je u lidí kazí. “Nakonec je z toho obchod nebo podvody!” Žaloval na Herma, že dal Zénónovi nápad s tím šípem, který ostatně odkoukal od Apollóna, a pak jej hned nechal zesměšnit. “To se nedělá! Dávat z cizího a pak si z toho, co se stane, dělat šoufky, to by uměl každý.” Hermés na to přiznal, že se do těchto olympijských hrátek trochu zamíchal, ale jen a jen proto, aby se bavil tím, co lidé udělají s myšlenkovými hrami, které jsou nad jejich možnostmi. Apollóna to moc nepotěšilo: “Bohužel se ukázalo, že si s nimi nevědí rady právě proto, že předstírají, že je mají pevně v rukou. Kdyby se drželi toho, že jsou svým tělem i svým myšlením odkázáni na postupné přistupování k pohyblivým a proměnlivým věcem, na způsob průběhu písčitou dráhou běžecké tratě, tak by se mohli podle našich bezprostředních kroků odkudkoliv rovnou k věci samé aspoň orientovat. Mohli by ty děje vztahovat k propojenosti Osudu. Oni však té orientace hned zneužívají a tváří se, jako kdyby měli Nepohnutelnou Pravdu v chlívku! Buď se holedbají, že vědí, jak je prostor a pohyb jenom zdáním - nebo si myslí, že všechno vyloží jako vztahy něčeho v prostoru a čase! Lůza!” Hermés bystře odvětil: “Což je občas zábavné! Pokud to někdo bere vážně, jeho chyba!” Smích Otce obou bohů spor ukončil.