Posudek vedoucího doktorské práce

Jaroslava Požického:

Problém společného světa ve výchově

Práce prošla řadou proměn, díky nimž vyvstala myšlenka výchovy jako zažehnutí orientační schopnosti ve vlastní zkušenosti, které otevírá možnost svobodné dimenze života ve světě. „Přirozený svět" se stává paradoxně přístupným právě skrze kulturně založené schopnosti teoretického přístupu. Předpokladem intersubjektivních vztahů je především „společná příroda", problematicky zakoušená v tělesnosti.

Původně (vůči starší verzi práce) jsem měl určité pochybnosti o náležitosti fenomenologické analýzy konstituce světa a zvláště o vhodnosti srovnání s McLuhanovým pojetím médií. V druhém případě šlo z mé strany spíše o názorový střet, který jsem ovšem nechtěl vkládat do práce kandidáta. Nyní jsem přesvědčen o kvalitě a organické souvislosti celé práce a následující poznámky chtějí poukázat spíše na problematičnost některých obecně akceptovaných přístupů než na problematičnost práce ve školním smyslu slova.

Čím dál tím méně si jsem sám jistý, pokud jde o nosnost fenomenologické metody. Na jedné straně cesta „k věcem samým", k prioritě bezprostřední zkušenosti, možnost teoretické tematizace světa jako souvislosti horizontů a nikoliv jako „skladiště věcí"; rozkrývání jeho konstituce místo předsudečného spoléhání na nějaké „zákony" nebo všeobecné mínění. Na druhé straně ovšem pobývání v rozvrhu transcendentálního myšlení, ve kterém je obtížně přijatelná (a vyslovitelná) zkušenost lidské odvislosti na mimolidských (před-lidských i nad-lidských, tj. kosmických) zdrojích lidských hodnot. Myslím si, že práce kandidáta právě v tomto ohledu jde blízko k mezi užité metody (podobně jako např. Patočka), a to zvláště v souvislosti přírody a společné možnosti intersubjektivního vztahu.

Samostatným problémem je porozumění roli médií při utváření současné podoby lidského vnímání světa. Představená teze o extenzi smyslovosti organismu je provokativní, ale umožňuje dobrý výklad: totiž jako nový nárok na mysl, který se má orientovat nejen v přímé smyslové zkušenosti tělesného organismu, ale i v tomto jejím rozšíření. Toto mediální rozšíření lidské smyslovosti je přitom doprovázeno všemi tradičně popisovanými nebezpečími akcentace smyslovosti, zvláště pak zmnožením obrazů, zabydlením se v nich a hrozbou ztráty vnímavosti pro rozdíl mezi obrazem a přirozeností, jejíž obraz je zprostředkováván. Autor však nepropadl ani obvyklé glorifikaci médií jako informačních kanálů, ani konzervativní reakci, která by hledala nějakou skutečnost „za" mediálními nebo už „za" smyslovými obrazy. Skutečnost jakožto přirozenost zůstává základem možností toho všeho a tím, k čemu je možno a nutno se stále vracet, a to stále novými prostředky.

Rozsáhlou práci nyní hodnotím jako velmi dobrou nebo spíše výbornou a navrhuji, aby byla přijata jako vhodný podklad obhajoby.

V Praze, 9. září 2000.

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz