Vyjádření školitele k doktorské práci

Štěpána Špinky:

D i a l o g    a   a n a l o g i e

Obsáhlá práce se u příležitosti studia Gadamerovy a Stenzelovy interpretace Platóna zamýšlí nad rolí klasické inspirace v soudobé filosofii a pokouší se vlastně o dialog mezi Gadamerovým a Stenzelovým přístupem, tedy mezi poměrně svébytným filosofováním využívajícím anitcké motivy na straně jedné - a spíše popisnou odborností historika filosofie na straně druhé. Tím je odůvodněno i metodicky typicky „německé" podrobné analyzování pozic obou interpretů. V tomto smyslu je práce výtečně zvládnuta a přináší do českého prostředí vyčerpávající pohled na tuto významnou část německé tradice filosofických interpreatcí. Zatímco jsme u nás přivykli spíše Patočkovu zdůraznění platónského motivu péče o duši, představuje Špinka Gadamera jako myslitele, kterého zajímá spíše Platónova dialektika, kterou pak v závěru právem chápe jako zvláštní způsob péče o duši (s. 167).

Konfrontace hermeneutiky s dějinami filosofie odkrývá i některé paradoxy. Mezi ně podle mého mínění patří např. hloubka Gadamerova zakořenění v hegelovském pojetí filosofie dějin (výslovně např. na s. 23). Hegelovská inspirace H.-G. Gadamera je obecně známá (a Gadamerem samotným deklarovaná), avšak odkrytí míry a dosahu tohoto východiska patří k zásluhám této Špinkovy práce. V některých případech působí Gadamerovo zdůrazňování významu Hegela (např. pro interpretaci předsokratiků, viz pozn. 98) až téměř nekriticky (ale to je možná můj soukromý problém interpreta předsokratiků, snažícího se o vyvázání z aristotelské a hegelovské tradice jejich chápání).

Tradiční problém gadamerovské hermeneutiky, totiž zda jinost druhého nebude rozpuštěna v jednotě nebo na ni násilně převedena (viz např. s. 32), dostává v platónském kontextu možná i další význam: pro Platóna přece jinost není výsostným znakem přesahu, nýbrž znakem zmnožení nebo poklesu, zatímco právě totožnost je znakem pravé skutečnosti. Tento terminologický protiklad mezi novým a starým myšlením - právě pokud jde o pochopení jinosti - by si snad zasluhoval další pozornost. Patrně by to vedlo ke specifickým problémům negativní theologie u Platóna, v hermeneutickém pojetí a v pojetí třeba Derridově.

J.Stenzel vykládá Platónou pozdní dialektiku současně jako zdroj formulací Aristotelových a Plótinových. Za filosoficky aktuální považuji zejména Špinkovo vypíchnutí Stenzelova pochopení určitých potíží a nedořčeností Platónovy dialektiky v tom smyslu, že logika u Platóna není vyčleněna z ontologických vazeb (viz s. 87), a právě toto představuje její podstatnou přednost. Stenzelovo pochopení vztahu sofistiky k předsokratikům (s. 68) však vidím pouze jako poplatné dobovým výkladům předskratiků - a tedy jako nepříliš reflektované.

Za velmi aktuální považuji zdůraznění Stenzelova pojetí niternosti a věcnosti v jejich vzájemné sounáležitosti (s. 62). To je velmi rozumné hledisko - oproti množství sporů o význam spíše vnější nebo spíše vnitřní zkušenosti ve staré filosofii nebo ve starém (předkřesťanském) náboženství. Považoval bych za záslužné, kdyby zde bylo možno navázat např. analýzou sounáležitosti vnějšího a vnitřního horizontu.

Musím se také přiznat, že některým věcem v této studii nerozumím. Někdy je to spíše asi mojí nevzdělaností, např. pokud jde o téma atomon eidos (od s. 134). Jindy nevím, zda jde opět o moji nepoučenost nebo spíš o překlep, např. pokud jde o „Aristotelovu knihu Q" (s. 145).

Práci jako celek považuji za velmi dobrou a doporučuji, aby byla přijata jako podklad obhajoby.

V Praze 4. května 1998.

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz