Posudek oponenta bakalářské práce

Radka Fialová:

Tarot a náboženská symbolika

Autorka si vybrala dost exotické, ale hlavně velmi náročné téma, které svou povahou láká ke krajním přístupům identifikace nebo znicotňující kritiky - a k podobné zaujatosti a priori svádí i každého, kdo se má o výsledné práci vyjádřit. Jelikož se jí však podařilo nějakým způsobem zreferovat informativní souvislosti tématu a neztratit niť ani soudnost, pokusím se o to, aby posudek sledoval především intelektuální a pracovní výsledky a postupy, zatímco jakýsi hodnotový přístup připojím až jako poslední bod.

Úvod reflektuje povahu tématu, vstupuje do jeho problematičnosti vědomě. Nabízí velmi vhodné postupy, které by mohly téma postavit do „exoterního hlediska" (s. 5): historie tarotu jako materiálního předmětu (karet), dějiny interpretací a především: sledování obrazové stránky karet, tedy v podstatě komparatistika na úrovni religionistické (případně i kunsthistorické).

Celek práce pak obráží jak možnost takto určeného přístupu k tématu, tak potíže s jeho uskutečněním.

Kapitola Symbol, obraz, archetyp referuje metodické přístupy P.Riocoeura, C.G. Junga a M.Eliadeho v punktu problematiky obrazu. Věcně je to správné, k tématu náležité, ale velmi stručné a v další práci málo využité. (K určitým problémům práce s Jungovým textem se vrátím na konci.)

Kapitola Původ a interpretace odolává pokušení „esoterního hlediska" exponovaného Lasenicem a s podrobnými literárními odkazy sleduje otázku výskytu karet ve středověké a hlavně renesanční Evropě - i významu, který jim byl dobově přikládán. Nevěnuje se tedy „hermetické moudrosti starověku" (fráze novověkého okultismu) ani „univerzální moudrosti" (Lasenic), nýbrž reáliím, na kterých by bylo dále možné ukazovat samostatný život obrazů (namalovaných) i literárních témat a intelektuálních schémat. Je pochopitelné, že datace artefaktu a pokus o dataci zdroje jeho inspirace (možná ne vždy vědomé) jsou dvě různé věci - a práce se velmi rozumě zabývá tou první.

Další kapitoly představují informativně dobře pojaté dějiny novověkého okultismu, jak se rodí ve Francii 18.-l9. st. a rozvíjí se v angloamerickém prostředí v 19.-20.st., včetně odkazů na pramennou a ilustrativní literaturu. Text poměrně detailně referuje dobové přístupy a správně diferencuje různé proudy. Práci by prospěl pokus o nějaké navázání, o poukazy na souvislosti těchto proudů i mimo „esoterismus", ať už by šlo o souvislosti v dobové poesii, románu, malířství, theologii, filosofii. Je totiž pravděpodobné, že referované proudy představují jakousi „odvrácenou stranu" duchovosti klasického a pozdního novověku, do které euroamerická kultura odkládá kontexty a motivy, které si zakázala, ale které se pak samy strukturují v zrcadlově podobném subjekt-objektovém rozvrhu.

Kapitola Klíče k tarotu resumuje interpretační hlediska, která byla otevřena v popsaném prostředí. Všímá si jejich založení v myšlení „analogií a souvztažností", ale nevyužívá podstatnou možnost, totiž vyložit na filosofickém odkazu pozdní antiky a rané renesance, co ona analogie přesně vzato je, jak je zakládána a jak s ní je možné intelektuálně pracovat. Např. teorie vertikálních, horizontálních a příčných řad analogických vztahů (Proklos, Ficino) by ukázala intelektuálně čistou předlohu okultních přístupů, které se od ní liší překloněním od intelektuality k poetice nebo k rozpadu jazyka. Práce referuje tezi o „egyptském původu hermetismu". Nevyužívá však ani tu možnost, aby ukázala některé kontinuity obrazových a náboženských témat napříč určitými kulturami a epochami, ani tu možnost, aby diskutovala zcela odlišná pojetí „Egypta" (jako znaku) v různých epochách nebo zcela odlišné užívání výrazu „hermetický" v antice, renesanci a novověku.

Centrální kapitola Velká arkána interpretuje 22 jednotlivých obrazů. Je to konsensuální a plausibilní. Chybí však mnohé z toho, co bylo v úvodu slíbeno, totiž srovnávání obrazového materiálu a mytologického materiálu. Zde by byla na místě mnohem detailnější komparatistická práce, což by ovšem těžce přerostlo možnosti bakalářské práce.

Závěr nejprve zasazuje tarot velmi rozumě do kontextů a výkladových možností evropské kultury (oproti různým „esoiterním" tezím), ale pak upadá do téměř „reklamního" žánru. Není sice pochyb o tom, že každý tradiční obrazový systém umožňuje „vést dialog s vlastním nitrem", ale proč ona deklarace „esoterní duchovní tradice"?

Předností práce je informativnost (množství údajů a odkazů) a to, že se nerozbředává uvnitř novověkého „esoterismu". Nedostatky práce částečně plynou už z nemožnosti vypracovat něco takoého jako bakalářskou esej. Hlavní nedostatek se týká souvislostí v „exoterním" myšlení, náboženství a umění, ať už starých dob nebo novověku. Za věcný i metodický nedostatek považuji především to, že autorka si nestaví otázku po významu slova „esoterní". Užívá je tak, jako kdyby nešlo také o pejorativní výraz - či spíše se zdá, že si myslí, že pejorativním se stává pouze v prostoru novověké vědy nebo filosofie pozitivistického stylu, aniž by znala původ výrazu v pozdně antických pýthagorejských falsech a diskusi o jeho oprávněnosti.

Podobně má k tématu jistě co říci odkaz C.G.Junga. Bylo by však nutné provést revizi jeho jednotlivých odkazů a pokusit se o průhlednější metodiku prezentace jejich souvislostí. Např. jeho odkazy na původ výrazu „arechetyp" (s. 7) jsou jenom sekundární a už letmá četba Tímaia nebo Platónské theologie by ukázala mnohem zajímavější prameny souvislosti.

Podobně je také škoda, že autorka neanalyzuje původ teze o souvislosti her a náboženské moudrosti (pro ilustraci jí přikládám střípky textů, na které jsem náhodně narazil při pátrání po kontextech Hérakleitova zlomku B 52 o dítěti hrajícím osudovou hru s kostkami), která se táhne minimálně od kometátorů Faidra.

Práci považuji za dobře přijatelnou k obhajobě a navrhuji, aby byla hodnocena v bodovém pásmu mezi velmi dobře a dobře.

V Praze dne 24. srpna 2000

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz