Posudek vedoucího bakalářské práce

Tomáš Pitner:

Pojetí duše u Platóna a v raném buddhismu

Práce představuje pokus o komparaci z poněkud neobvyklého stanoviska, totiž rozdílu mezi Platónovým pojetím duše centrovaným na nús - a absencí átmana v Buddhově nauce; rozdílu mezi intelektualitou a důvěrou v nauku Probuzeného. Tím se TP odlišuje od řady opačně orientovaných prací, které shledávají rozsáhlé analogie, hraničící až s možnostmi vlivu (ovšem až pokud jde o pozdější novoplatonismus). Autorovo upozornění na možnost také tohoto pohledu považuji za natolik cenné, že snad ospravedlňuje i mnohé nedostatky ve vedení jeho argumentace. Práce spojuje žánr akademického pojednání s osobním zaujetím autora, ze kterého vyrůstají jak přednosti, tak nedostatky provedení. Kvůli otevřenosti hry musím zdůraznit, že s výkladem Platónovy filosofie i jejích náboženských kontextů hluboce nesouhlasím, nikoliv ale proto, že bych byl plně stoupencem platónských nauk (a už vůbec ne z motivů theologických), nýbrž proto, že podaný výklad považuji za tendenční. Obávám se, zda nejde o konflikt mezi intelektualitou a hotovou náboženskou naukou, místy podobný až tomu, co známe z literatury křesťanských i muslimských fideistů, pietistů a fundamentalistů. Následující poznámky a hodnocení se chtějí vztahovat pouze k akademické rovině práce.

1. Str. 1 - Úvodní teze:

Svébytnost platónské duše versus citát Vissudhi Magga popírající entitu, „která by skýtala bázi pro Já či koncept Já jsem". Problém: Ač platónská duše skýtá takovouto bázi, TP podceňuje apersonální dimenze této duše (zvláště v eschatologii) a v dalším výkladu také podsouvá platónské filosofii téměř transcendentalismus. Možná se nevědomě vyrovnává spíše se středověkým a novověkým myšlením, což je v určité míře ospravedlněno tím, že tyto duchovní formace jsou Platónem v jednotlivostech předznamenávány (moralizace náboženství, dialektika).

2. Str. 3 - Cíle práce:

„poodhalit obsah některých pojmů" (to se daří tam, kde se TP opírá o relevantní literaturu), „způsob myšlení" (ten je potrefen nějak divně), „typy před-soudů" (to se nedaří, zvláště pro masivní před-soudy TP) - viz body 4 a 6.

3. Str. 3 až 17 - Duše u iónských presokratiků:

Nejkvalitnější část práce = výtečný referát z diplomové práce Hynka Bartoše, TP na ni správně odkazuje. Toto téma však není vytěženo komparačně vůči Indii (mimo 1 analogii už v Bartošových pramenech). Pro Platóna i pro tezi práce by byla zajímavá spíše linie sicilská (Platónem ovšem označovaná jako „dórská"). K vynechání diskuse o „orfismu" jsem sám radil kvůli absenci spolehlivých pramenů před Platónem.

4. Str. 17 až 35 - Platón

S výjimkou náležitých referátů J.M.Rista (a několika dalších) se jedná o značně racionalizované a christianizované chápání Platóna. TP ztotožňuje „roli filosofa a boha" (s. 19), ač jinde ví, že má jít spíše o „muže daimónského"; platónskou duši chápe jako ryze individuální; předpokládá existenci „světa" idejí (s. 27); tvrdí absurdně, že podle Platóna racionální poznání nepotřebuje zkušenost - to se pak opakuje ještě na s. 49 (Platónovo poznávání nepotřebuje nic z tohoto světa) a na s. 50: u Platóna „se k nejvyšším cílům dá dojít jen dialektikou". To snad platí jen v tom smyslu, že bez dialektiky není kontrola nad formou naší řeči, ale dialektika přece není zdrojem poznání idejí. K čemu by podle TP byla u Platóna ˘namnhsij a k čemu by byl noŕj ? Christianizace a racionalizace je nejpatrnější v chápání Erota (s. 22, 26), kde navzdory správným odkazům převažuje výklad, který jej zaměňuje s „láskou" v pozdějším evropském smyslu slova a snaží se logizovat tuto koncepci, což nutně vede k vyká

zání její spornosti. Spor je ovšem obsažen už v pohledu interpreta a v diferenci mezi žánrem výkladu TP a žánrem Platóna. Jednostranný a poplatný racionalizovanému křesťanství je i výklad „stvoření" podle Timaia. Nejzásadnější výtku zasluhuje neschopnost vidět Platónův humor a ironii i nerozlišování mezi mýtopoietickými, filosofickými a dialektickými rovinami.

5. Str. 35 až 48 - Buddha

Nejsem v této oblasti doma a kuloární diskuse s indologem nad touto prací poukazovaly spíš k obavě, zda výklad není podobně jednostranný jako v případě Platóna, pouze s opačnými znaménky. Nešlo ovšem o znalce buddhismu a navíc posudek mohu formulovat pouze za sebe. Některé momenty mě ale přesto překvapují: Zvláštní užívání tvaru „Já" (s. 40) i jinde ve větě něž jako jejího podmětu - řecky to nepřipadá v úvahu a už vůbec ne u Platóna - Buddha opravdu mluví takto gramatizujícím metajazykem? Pokud tomu opravdu tak je a nejde o překladový problém, tak by právě tohle bylo téma pro komparaci! To by byla diference mezi Indií a Řeckem, zvláště pak mezi Buddhou a Platónem!!

Nechápu, jak souvisí výklad Buddhy s fyzikou (s. 45). Vím, že je to módní téma, ale TP o něm mluví jako o všeobecně známém a konsensuálním, aniž by jen naznačil, čeho se to týká. Možná bych tím prostřednictvím fyziky něco pochopil.

Neumím posoudit, zda buddhisté mají být opravdu tak bigotní, jak TP nastiňuje.

6. Str. 49 až 50 - Závěr

Závěrečná komparace je bohužel nejslabší částí práce. Opakuje některá triviálně chybná tvrzení o Platónovi, aniž by TP využil možnost filosofického útoku na Platónovu pozici. Je to škoda, neboť takový útok by byl potřebný a z pozice dané teze dobře možný a patrně i objevný.

Problém je, jak nauku, která vyžaduje důvěru (s. 38), srovnávat s filosofií (s. 49). Tuto možnost by bylo třeba nějak založit, TP ji však nezakládá, chápe ji jako danou. Nepochopil jsem, zda mu zde Platón zastupuje celek filosofie, nebo spíše její nenáležitou podobu, před jejíž globalizací ochránilo svět jenom to, že „zvláštní fenomén orientální víry uspěl v hlásání doktríny spásy a štěstí..." (s. 2). To velmi silně připomíná Tertulliána, což mi sice osobně vzato působí nevolnost, ale současně to práci TP kvalifikuje jako podobně relevantní pro filosofii, jako jimi tradičně jsou absurdní apologetická díla Tertulliánova.

Autor ponechal otevřené dveře k filosofickému pochopení svého výkladu Buddhovy nauky, když nechal na čtenáři, zda poslední větu práce pochopí jako ironii, nebo spíše ironizaci možné ironie. Nebo se mýlím a ironie v jeho práci chybí podobně, jako v jeho chápání Platóna? Ale proč se ptát, když mens auctoris není hlavním kriteriem - „vždyť probuzený znamená vševědoucí" - a proč se ptát - a na co se ptát?

7. Práce má všechny formální náležitosti. Při práci pouze s překlady jsou omluvitelné často chybějící délky v transkripcích řeckých výrazů. Za běžné překlepy lze považovat nejednotnost délek v českém užívání řeckých jmen. Použitá literatura je rozsáhlá a v oblasti řecké dosvědčuji její relevantnost a náležité referování autora.

Doporučuji, aby práce byla přijata jako vhodná k obhajobě. Jako kompenzaci své podjatosti navrhuji, aby byla hodnocena jako velmi dobrá. Celkový výsledek by měl zohlednit znalosti a metody užité jejím autorem při obhajobě a nikoliv věroučná východiska.

V Praze, 20. května 2000.

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz