Posudek vedoucího bakalářské práce
Miroslav Zvelebil:
Augustinova recepce pojednání Asclepius
Mezi spisy, z nichž značná část skončila v zachované sbírce „Corpus hermeticum", patřil i spis „Asklépiova dokonalá řeč" (nebo „Asklépiovo konečné pojednání"? - „Asklépios: Logos teleios"), který se však krom několika zlomků zachoval pouze ve velmi nekvalitním latinském překladu, snad ze 4. století. Tuto nezávisle zachovanou latinskou verzi cituje i Aurelius Agustin ve svém díle De civitate Dei a opatřuje ji poněkud svérázným výkladem. Kontext je podstatný pro pochopení dějin nepochopení v řecko-latinsko-křesťanských vztazích na přelomu antiky a středověku. Z této situace vyrůstá předložená pozoruhodná práce, a to v několika svých vrstvách.
Uvnitř je výklad Asclepia, a to nejen z hlediska pokusu o rekonstrukci jemu vlastních kontextů, nýbrž především s ohledem na tu výkladovou situaci, kterou svým (ne)pochopením navodil Augustin. Díky řadě včleněných pomocných studií autor přesvědčivě ukazuje kontexty Augustinových motivů (různá pojetí daimonologie), ukazuje jeho interpretační omyly, ale ukazuje je právě jakožto pochopitelné a jako ilustrace kontextové (především náboženské) diference. Augustinovo nerozumějící porozumění (a naopak) je sledováno podrobně krok za krokem. To vše je součástí celkové linie práce, která vlastně exponuje svérázný typus hermeneutické situace. Chápe Augustinův omyl jako svým způsobem plodný, snad analogicky k slavnému (pseudo?)-augustionskému tématu „šťastné viny" (Exultet). Dalším kontextem jsou další historicky slavné omyly v interpretaci (i dataci) řeckých hermetických spisů.
Cynický kritik by mohl namítnou, že práce se měla zaměřit pouze na interpretaci Asklépia v rekonstruovaných původních kontextech, že Augustinova „recepce" měla být připojena spíše jen jako kuriozita nebo dokonce jako ukázka dějin desinterpretací řeckého duchovního odkazu umožněných nedostatkem znalostí i dobré vůle k pochopení. Augustin by se pak jevil jako předpojatý nevzdělanec - a MZ jako člověk, který mu na to skočil, přestože zná náležité kontexty, přestože se umí orientovat v jejich významových polích, přestože zná a dokonce si i připouští více argumentů než Augustin. Je tedy také předpojatý, dokonce ještě víc než Augustin (totiž o to, o co víc toho ví o Řecku)?
Proti triviální podobě této námitky se autor dobře brání právě svou pečlivostí, se kterou ukazuje i to, jak se Augustinovo nepochopení Asklépia uvarovává nejhrubších možných nepochopení, jak nestaví mýtického autora hermetik do role pekelníka. Dokonce, jak právě toto Augustinovo nepochopení je určitým pochopením, totiž právě oním neztotožněním celého řeckého odkazu s Augustinovým stínem (pekelnou mocí).
I méně cynický kritik by přesto mohl raději vidět více práce s texty hermetik než s Augustinem, který se zdá být jaksi mimo, téměř tak jak jej představuje karikatura Egona Bondyho citovaná v úvodu práce. Uvědomme si však, jak podstatně je i novodobá vrstva evropské tradice určena Augustinem, totiž už jeho způsobem pochopení času a koncepcí „vnitřního slova", které je výchozí pozicí hermeneutiy. MZ si mnohem důsledněji než EB uvědomuje, jak rozsáhlý rozchod s tím, čemu říkáme Evropa, by opuštění Augustina znamenalo; přestože dokáže nesdílet řadu Augustinových osobních nebo dobových podivností. Příklon k originálnímu Asklépiovi na úkor Agustina by byl kulturní a náboženskou volbou, jejíž důsledky je obtížné domyslet - každopádně by vedly mimo většinu toho, co tvoří obsah evropské vzdělanosti 5. až 19. (a většinou i 20.) století, a to ne pouze v úzce křesťanském smyslu.
Takové vědomí je také prvním důvodem toho, proč jsem MZ nejen doporučil toto téma, když s ním přišel, ale proč jsem také plně respektoval jeho vlastní pojetí. Druhým důvodem tohoto respektu je, že ač filosofie má mít schopnost diskutovat vlastní východiska včetně východisek náboženských, tak přesto akademická práce nemá právo nerespektovat privátní východiska, pokud nejsou konfliktní s akademickým diskursem a nevyčleňují se tak z něj sama. Jsem přesvědčen, že předložená práce touto nectností netrpí a že paradoxně přispívá k mapování naprosto podstatného problému. Můj poněkud cynický komentář k této poslední větě je následující:
Velmi pečlivě provedená práce začátečníka odhaluje právě to, co hermeneutická práce zkušených (zvl. německých) mistrů mnohdy milosrdně zahaluje, když soustředí naši pozornost spíše na možnosti, které nám hermeneutika otevírá, než na stíny jejího východiska. Omlouvám se autorovi za tuto větu - ta celá práce nebyla z mé strany cynismem. Naopak. Nevěděl jsem tak najisto, co se při ní bude všechno ukazovat. Pouze jsem tušil, že něco důležitého. (Teď asi vypadám jako pekelník, který si pohrává se změnami kontextů, místo aby vzal v potaz závěrečná varování.)
Jsem přesvědčen, že váha práce je právě v tom, že otevřeně exponuje naši evropskou situaci (totiž za jakou cenu jsme se v ní ocitli, čím jsou založeny možnosti rozumění, které nám dává atd.). Posuzování této situace však není předmětem posudku bakalářské práce.
MZ kvalifikovaně pracuje s rozsáhlou literaturou, samostatně překládá latinské texty, správně transkribuje řecké výrazy (s výjimkou několika málo, které bohužel unikly i mé pozornosti a všimnul jsem si jich až nyní - např. správně je Koré kosmú - mea culpa).
Práci jednoznačně doporučuji k přijetí jako bakalářskou a navrhuji, aby byla hodnocena stupněm v ý b o r n ě , jehož bližší specifikaci (bodový rozsah od okolí maxima po ještě jedničku) vidím jako problém obhajoby, která by se měla soustředit na filosofické a religionistické problémy a na jim vlastní kontexty, nikoliv na hlediska názorová.
V Praze, dne 8. září 2000.
Zdeněk Kratochvíl
Zpátky na posudky
Zpátky na moji práci na FF UK
Zpátky na úvodní stránku fysis.cz