Posudek oponenta diplomové práce

David Jan Bartoň:

ÚLOHA ERÓTA pro porozumění vztahu lidské duše k božskému,
jako základnímu tématu první půle Platónova dialogu Faidros

Obsáhlá práce sleduje řecký text poloviny dialogu a využívá rozsáhlé literatury. Už tím je její hodnota nesporná. Přesto si myslím, že ne vždy se daří vyhraněné názorové pozici dobře sloužit. Pokusím se sledovat tyto potíže a přednosti a pouze bokem občas uvádět možné odlišné hledisko. (Když čtu práci tak, že jako prolog svého porozumění použiji Závěr, tak jsem naladěn k vstřícnosti, která je ochotná leccos přehlédnout - zato vstupní text „Odůvodnění" může i mnohému odpůrci sofistů a stoupenci priority božského nahnat husí kůži.)

Vyhraněná pozice vede občas k dikci, která hraničí s možnostmi kontextů klasické doby. Mám také soukromé podezření, že práce poněkud zastírá vnitřní konfliktnost Platónova pojetí duše a Erótu, že činí ještě další krok oním směrem k neproblémovému odtělesnění, jaký učinil možná už Platón sám. Platón ale pracuje s tím, že k působení Erótu patří pathos, že jde o Touhu po naplnění (a Touhu po chybějícím, které však nechybí úplně, ale nabízí se k rozpomenutí). Raději však k tomu, kde práce vybočuje pod nebo nad své záměry:

--- Protiklad lidského a božského je v té podobě, jak je exponován např. na str. 3 velmi na pováženou. Tím nepolemizuji s protisofistickou pozicí; pouze upozorňuji na to, že v Apologii se Sókratés zná právě k lidské moudrosti, samozřejmě té privativní - a v Euthyfrónovi je dokonce kontrastována vůči planě slibované ‘božské’ moudrosti.

--- K pozn. 2: Pýthagorás je jmenován vedle Platóna nehistoricky pokud jde o pojmenování „filosofie"!! (Považoval bych to za nepodstatnou chybu mimo hlavní rámec práce - nebýt zpětných odkazů na to pojetí, které je spojováno právě se zvláštnostmi pýthagorejské tradice, včetně autority „zaslechnutých výroků", s. 61.)

- (Nabízím amplifikaci k „filozofii" na s. 6: Stejný obraz poskytuje dnešní odpudivá podoba kdysi krásného místa děje dialogu.)

--- Je „nové ‘pochopení’ filosofie" (s. 4 - tedy např. sofistické) novým, totiž i pokud jde o filosofii? Nové je, ale neustavuje se filosofie sensu stricto a zvláště Platónova právě až v názorové opozici proti profanaci moudrosti - a dokonce díky převzetí některých dílčích pojmových postupů toho ‘nového myšlení’ k něčemu ještě novějšímu, co se samo v rétorické samozřejmosti svých neologismů tváří tak tradičně, to jest k filosofii v platónském smyslu slova?

- Výborné kontextové východisko výkladu na s. 8-9, včetně náležitého vyslovení odkázanosti všeho lidského na božské (s. 10).

- Děkuji za zasvěcenou diskusi na téma skopoi a za dějiny interpretace dialogu. Já to čtu (zkažen Hérakleitem) o vztahu části a celku, neboť takhle k sobě mohou obě části dialogu patřit taky - a je to vlastně určitá interpretace představené teze (pokud jí rozumím).

- Velmi dobře udělaná synopse, zohledňující dramatickou linii dialogu.

- Vsuvka o novověké theologické demytologizaci do synopse žánrově nezapadá, i když dobře ilustruje problém a zasloužila by si samostatnou studii. Naopak považuji za velmi místnou výklad odkazu na delfský nápis (229e 5 - 230a 7).

- Výklad Sókratova „podivínství" možná poněkud jednostranně opomíjí to, že se může uplatnit právě jenom ve městě, i když ironický význam „městských řečí" je zřejmý.

--- Výklad Lýsiovy řeči opomíjí (jako i jinde) určitou dimenzi Erótu, totiž erotický pathos. Tím je odmítnutí této řeči příliš usnadněno. (K ananké na s. 35: nemohla by zde mít také význam „pouto"?) Nezdá se mi také, že by Lýsiás mohl být v antickém smyslu nazván Faidrovým „miláčkem" (s. 36).

--- Kde je u Platóna zakotven „původ řeči v nitru", na který Sókratés „komicky zapomíná" (s. 38). (Námitka je pouze proti samozřejmosti výrazu ‘nitro’.)

- Pěkný výklad studu (s. 42-43).

- Nerozumím slovním hrátkám uprostřed s. 46.

- Nerozumím „vyšší autoritě" na s. 61 nahoře, i když chápu, že jde o vztah k božskému. Nemá to být spíš prostor opouštění zdánlivých autorit? Převedení na pýthagorejskou kolej se mi nezdá být adekvátní a neodpovídá ani tradici Akadémie. Museli bychom zrušit i některé Platónovy dialogy. Nakolik se dá autorita Pýthagorových výroků sledovat už v Platónově době?

- Výtečné rozlišení „šíleností" na s. 62-63.

- Nepředpokládá pojetí nesmrtelnosti duše jako autokinéton nekonečný cyklus pohybu duše?

--- „Touha po nadnebeském" (s. 68) je vylíčena podobně nevinně jako byl zamlčen erotický pathos, jako kdyby nebyla řeč o rizicích v podobě zmatku a lámání. (Tím se nechci rouhat Erótovi, ale upozornit na to, že je božský a tedy není pouze jednostranně pozitivní z lidských hledisek - snad jediná božská instance, která si i u Platóna uchovává tuto výsostnou dipolaritu a není sama převedena na „pravidelné pohyby", které jsou až kýženým výsledkem noetického řízení pohybu vzbuzeného erotickou touhou.)

--- Erós jako „pontifex" (s. 74n.) dobře postihuje puzení po kráse a chybějící tušené bytnosti. Postihuje i nárok sublimace, který v sobě působení Erótu také obsahuje.

- Drobné překlepy a nejednotnost transkripce jmen (někdy bez délek, někdy zase „Akuménos") nesnižují hodnotu práce.

Práci jednoznačně doporučuji k obhajobě a navrhuji hodnocení velmi dobře, což považuji spíše za samozřejmou ‘spodní laťku’ a nebránil bych lepšímu, pokud by k němu obhajoba vedla.

V Praze 12. září 2000.

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz