Posudek vedoucího diplomové práce

Hynek Bartoš:

Presokratické představy o duši v iónské myšlenkové tradici

Práce sleduje iónské pojetí duše od Homéra po Anaxagoru, tedy před sókratovsko-platónský obrat. Autor se nepodřizuje nějakému apriornímu evolučnímu schématu (viz např. diskuse se Snellovým pojetí na str. 8-9) a sleduje, jak jsou výrazy, které souvisejí s duší, užívány v dochovaných iónských textech. K tomu bohatě využívá sekundární studie z anglické i německé jazykové oblasti, v rozsahu téměř celého dvacátého století. Tak se mu daří unikat anachronismům a dalším obvyklým úskalím, které jsou spojeny se snahou představit proměny určité představy; neprovádí dedukce z nějakého pochopení dějinných proměn, nýbrž naopak na proměnách významů a jejich vztahů ukazuje proměny ve vnímání, myšlení, jak je odráží řeč.

První část - význam různých výrazů (od nouj po swma), které souvisejí s duší u Homéra a dalších básníků - dokumentuje, jak v nejstarší doložené vrstvě chybí řada myšlenkových a jazykových možností, které považujeme za obvyklé (s. 7, 20-21). Duše je spíše výrazem poměrně slabé eschatologie než výrazem lidské individuální integrity. Duše postupně přejímá tradiční funkce thymu (s. 22) a postupně se osamostatňuje nejen vůči tělu už mrtvému, nýbrž i vůči živému lidskému tělu. Další části práce dokumentují proces směřující k pojetí psychické integrity, ne však k úplnému osamostatnění individuální duše zahrnutím nouj jako božského prvku (tomu bude věnována až závěrečná diskuse).

Výklad milétského pojetí úspěšně zápasí s nedostatkem přímých textových pramenů, také díky využití Kahnových a dalších interpretací. (Určité připodobnění Anaximandrova pojetí duše k Hérakleitovu není dílem mé indoktrinace - ta by se týkala jiných analogií mezi těmito autory - nýbrž je opřeno o podobnou představu „vypařování", s. 25 takže nezávisle dodává další motiv analogií.) Otázkou může být, zda přijetí Aristotelova svědectví o arch (byť jen v tomto punktu) nevnáší přece jenom určitý anachronický prvek- nechtěl jsem však zasahovat do mínění autora práce, které je navíc dobře opřeno o konsensus velké části interpretů. Novinky milétského pojetí se ukazují v tom, že o duši se mluví už v souvislosti s živými bytostmi (podobně jako u části lyrických básníků), duše není eschatologickým pojmem, souvisí s celkem a nějakým způsobem i se zakládajícím božstvím (s. 35).

Část týkající se Xenofana by mohla být příležitostí pro kontakt s odlišným, tj. pýthagorejským pojetím duše (viz B 7), avšak to by vedlo mimo rámec práce. Proto se zaměřuje na první protofilosofické vypracování významu nouj. O něm se u Xenofana nemluví s ohledem na lidi (s. 38), není tedy ještě „částí" duše, alespoň ne lidské.

Čtvrtá část, zkoumající podobné výrazy u Hérakleita, se už opět může opřít o relativní dostatek textů.Všímá si provokativnosti Hérakleitovy řeči Novinkou se zdá být vztah duše a logu (a tedy zprostředkovaně i „společného" a kosmu), především však vztahu k „sobě samému" a k swfronein. Vyčlenit u Hérakleita jakýkoliv výraz z celkových provázaností jeho řeči je velmi obtížné, přesto by však bylo zajímavé, kdyby se téma doplnilo o vztah k fusij. Nenavrhoval jsem to však z obavy, aby hérakleitovská část nepřetekla míru. (Případné drobné nesrovnalosti v překladu Hérakleita jsou na vrub různých starších verzí „mé" bilingvy.)

Anaxagorás poskytuje příležitost pro výklad vztahů. které se pojí s výrazy nouj a ahr. Novinkou se zdá být kontrola (božské) mysli nad organickým světem a souvislost s duší (i ve smyslu toho, co je oživujívím principem živých bytostí) - s. 57.

Závěrečné shrnutí rekapituluje proměny významu yuch od velmi úzkého homérského užití, přes kosmické souvislosti Miléťanů, Hérakleitovo sebepoznání až ke kosmické i životní roli nouj. Odtud je už jen krok k Platónovu obrazu nouj jako vozataje nižších „složek duše". Tento krok však bude spojen s převratem, který autor práce komentuje v závěrečné diskusi.

Závěrečná diskuse se týká oné příslovečné „cizí příměsi" (Rohde) v řeckém pojetí duše, totiž motivu, který je často označován jako „orfický", ale který lze plně historicky sledovat až počínaje Platónovými texty. Autor ve shodě s Doddsem ukazuje, jak předplatónská pojetí duše nedokumentují onen „božský prvek" v duši, neznají onen „okultní" nebo „puritánský" přístup k životu. V této části je také přesvědčivě ukázáno, proč ono omezení na iónskou tradici, neboť její překročení by vedlo k souvislostem, které by se občas dostávaly do blízkosti jakýchsi předjímání některých prvků Platónova obratu. Kdyby práce nebyla už tak velmi rozsáhlá (přes cca 160 normostran) navrhoval bych, aby se zaměřila - ještě v rámci iónské tradice - na souvislosti duše s osudem nebo s daimónem, což by možná ukázalo buď přece jen nějaké vzdálené spojitosti s „orfickým" pojetím, nebo by to zmapovalo další okruh vztahů duše nezávisle na této „cizí" představě.

Práce je mimořádně kvalitní a lze doufat, že v ní autor bude moci pokračovat. Za užitečné bych považoval i publikaci této představené části, snad po ještě jednom kole revizí transkripcí a některých míst interpretací. Proto považuji za samozřejmé, že ji doporučuji k přijetí a navrhuji, aby byla hodnocena jako v ý b o r n á .

V Praze, 29. dubna 1999

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz