Posudek oponenta diplomové práce

Patrik Henel:

OTEVŘENOST JAKO MORÁLNÍ ASPEKT FILOSOFIE

Velmi zajímavá práce na vždy aktuální téma smyslu filosofie je vedena v opoře o několik „autorit" z různých epoch, terminologicky převládá diskurs heideggerovský, v intenci téma prázdnoty jako principu „upotřebitelnosti" věci. Tak se do myšlenkového záběru dostávají i mimoevropská moudrostní témata, aniž by byla násilněna a aniž by práce opouštěla ráz evropského akademického diskurzu.

Heideggerova myšlenka, podle které se dědičkou filosofického myšlení jsoucího stala věda, zatímco filosofie sama zůstává jedinou cestou tematizace nepředmětné intence kontextu, tedy Bytí jakožto Nic, apeiron. (Nechávám teď stranou, že jsem nikdy nepochopil, proč se kvůli tomu musí zavádět neologismus „Bytí". Nebo k tomu je nějaký důvod? - Pak by mě zajímal při obhajobě, ale jinak to nechávám mimo hru jako dotaz spíše k tradici filosofického myšlení než k PH).

Příklad džbánu je krásný. Ale opravdu nevím, zda pouze moje ignorance nebo nějaké opomenutí ve výkladu působí, že nerozumím, jak je zde míněna ta „čtveřina". Ke starému významu (kořeny přirozenosti nebo vzájemná obsaženost podvojnosti polarit) je tady dost daleko a heideggerovský význam by mohl být představen s větším ohledem na případné neheideggerovské čtenáře.

Téma individuace je představeno vzácným způsobem, který se vymyká z běžného nefilosofického „jungování", neboť k Jungovu cíli odkazuje skutečně filosofickou cestou.

Hérakleitovská kapitola patří k nejlépe propracovaným pasážím a výtečně představuje určité dobře možné a navíc inspirativní pochopení. Specifickým rysem výkladu PH je pak ospravedlnění Kratyla. Přesto si dovolím kritickou poznámku k významu výrazu logos. Čím dál tím míň totiž věřím tomu, že má nějaký význam filosofický - a hledal bych spíše v oblasti náboženské. Totiž v takových významech, jako je „osudová řeč", „věštný výrok" (Sofoklés, ale i úvodní intence PH v odkazu na B 93). Podobně je také harmonie možná spíše pouto, kterým jsou k sobě polárně vázány všechny výkyvy z apeiratické rovnováhy. Pak by moc „nezjevné harmonie" byla spíše vládou rovnováhy vzájemné přítomnosti pólů všech apeiratických škál, která se ve zkušenosti děje prostřednictví cyklů.

Zenovou kapitolu neumím posoudit z jiného hlediska než z toho, jak přispívá k dalšímu pochopení otevřenosti vůči privativnímu modu odkazování a jak napomáhá celku práce. Z tohoto hlediska se mi jeví jako vzácný příklad postupu, který nemotá dohromady různé inspirativní tradice, nýbrž který ví, na co jejich prostřednictvím odkazuje.

Nietzscheovské upozornění na úkol filosofie jako „instanci apelující otevřenosti" je velmi silným motivem. Trochu mi zde chybí pohled na to, proč se např. Platón dopustil svého „omylu", totiž pochopení pro motivy, které vedou k uzavírajícímu a jednostranně pozitivnímu pohledu na jsoucno. Trochu mi zde naopak přebývá příliš dobová stylizace „apolinského a dionýského". Vážná práce s tímto podstatným motivem by neměla zůstat u té jeho expozice, kterou objevně odkryl Nietsche (pomoci by mohl např, Plútarchos, Nonnos nebo Eirípidovy Bakchantky).

Závěr práce působí trochu tak, jako kdyby se autor leknul toho, co postupně otevřel - a pokusil se to dodatečně dostat pod jednostrannou morální kontrolu (omlouvám se za tento poněkud karikaturní popis). Čtenář po předchozích kapitolách neočekává závěr ve smyslu „jak jim má rouzumět". To přece v něčem zrazuje jejich otevřenou intenci. Teď by se mohly předcházející kapitoly pochopit jako předběžná zkoumání odkrývající poukazy a jít dál. To ovšem nemůže být nárokem na školní práci - a ani v projekci do intelektuální dimenze této možnosti to nelze požadovat od práce magisterské, ale spíše od čehosi na způsob „životního díla". Přesto mám jednu pochybnost nebo otázku:

Je výraz „morálka" vhodným jménem pro apel, který zde má autor na mysli? Pokud rozumím motivům, pro které PH uvádí předcházející kapitoly, tak bych čekal nějaký jiný výraz. Nebo je to zástupné provizorium, kterému je třeba rozumět nějak jinak, totiž v duchu celé práce? Pak je ale často ve sporu jak s usuálním tak s etymologickým významem onoho slova. Je to asi podobný problém jako s „pravdou": Myslitel, který se klaní pravdě a morálce, je naivní; ale myslitel, který by vyzýval k nepravdě a nemorálnosti, by už nebyl myslitelem. Tak bych ospravedlňoval závěrečnou moralizaci, ale přesto bych ji proto ještě neviděl jako náležitou.

Práci doporučuji k obhajobě. Je příkladem tvůrčího myšlení spíše než akademického formalismu, i když dobře zvládá i formální náležitosti školní práce a obsáhlou literaturu. Pokud jde o návrh známky:

Za předpokladu, že PH vyloží, co myslí „čtveřinou" a co myslí „morálkou", navrhuji Výborně.

Pokud ne, pak bych navrhoval Velmi dobře.

Nezávisle na školním hodnocení jde o práci velmi podstatnou a děkuji, že jsem měl možnost ji poznat.

V Praze 10. září 2000.

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz