Posudek vedoucího diplomové práce

Michal Just:

Ananké a Chóra u Platóna

(Příspěvek k interpretaci Timaia 47e3 - 53c5)

Práce odkrývá mythologické pozadí dialogu Timaios, věrna úvodní frázi o řeči pravdě podobné. Rozebírá metaforiku Platónova textu a snaží se dobrat jeho náboženských souvislostí. Autor si je dobře vědom různých žánrů řeči uvnitř Platónových dialogů a jejich vzájemné souvislosti - a s tím přistupuje k tak extrémnímu textu, jakým studovaná pasáž bezesporu je.

Pasáž o vytvoření světa se obrací k tématu „to, v čem něco vzniká", tedy k jakémusi „prostoru" vznikání, chóra. A právě „onen nesnadný a nejasný druh" se práce snaží objasnit. To souvisí s možností zla a s jeho původem i určením, neboť dokonalý démiurgos není jeho původcem. (Autor předpokládá ztotžnění demiúrgos = nús.) Po srovnání možných odpovědí v rozných Platónových dílech staví autor problém Timaia jako otázku „co způsobuje rozdíl jednotliviny od ideje?" Centrálním motivem je přemlouvání Nutnosti Myslí: zde je i zdroj obrazu lidské duše jednající díky Mysli, oproti duši, v níž Mysl spí (včetně odkazu na toto Alkinoova středoplatónskéí určení). Příčinou zla je tak nerozpoznané dobro, smíchání, omyl a slabost.

Vznikání podle nutnosti (48a), jako komplement působení Mysli, je doprovázenou řadou charakteristik prostoru vznikání, které autor postupně rozebírá. Toto vrcholí obrazem „receptacula" jako Matky (a světa jako dítěte).

Religionistický výklad Ananké (a analogických bohyň) je tvůrčí, a přes určitou svéráznost seriosní a rozhodně zajímavý. Poté je chóra interpretována jako to, co je schopno přijmout rozumné uspořádání a jako to, v čem se jevy jeví. Ananké je pak důležitou paměťovou funkcí receptacula a prostředím, které umožňuje čas.

Diskutována je dále totožnost Ananké Parmenidovy, Platónovy Ústavy a Timia. V návaznosti na religionistický popis Ananké autor vidí jednotu zdroje těchto rozdílně acentovaných významů. Za zajímavý a přesvědčivý výklad považuji odkrytí Ananké jako zdroje nahodilostí. Tento paradox je v řádu řeckého pojetí vztahů náhody a osudu (děje se prostřednictvím náhod a podržuje souvislost). Ananké se postupně ukazuje jako nevědomá stránka duše. Její setrvačnost i nepravidelnost je podrobně diskutována vzhledem k problémům Plútarchova komentáře. Tak se ukazuije jako duše, jejíž rozum spí (viz Chalkid. kom.), jako „paměť zapomění". Toto určení Ananké se pak plně projeví její rolí v provázání přirozenosti toužící láskou. Diskuse různých rovin Ananké končí rozborem pozdně antických pokusů o její emanační hierarchizaci.

Připojené dodatky rozšiřují studii (děkuji za upozornění na možnou sanskrtskou paralelu) a hlavně ji legitimují v kontextu soudobých zkoumání religionisticko-filosofických (Cornford).

Práce široce využívá sekundární literaturu, od Proklova komentáře po novodobé monografie. Vytknout by jí bylo možno ne vždy dostatečnou jasnost, jednoznačnost a srozumitelnost výkladu, což může být zčásti oslabeno samotnou povahou tématu. Za záslužné považuji právě zohlednění Proklova komentáře. K úpravě práce nutno poznamenat, že autor svedl zápas s nešťastným textovým editorem T602, neboť jiný mu není dostupný.

Práci doporučuji k přijetí a navrhuji, aby byla hodnocena jako velmi dobrá, přičemž bych se nebránil i lepšímu hodnocení (které sám nenavrhuji pro některé nepříliš jasné a přesvědčivé pasáže).

V Praze, 29. dubna 1999

Zdeněk Kratochvíl

     Neobhájeno v 1. kole, ale až po předělávce:

Posudek nové verze diplomové práce  Michala Justa: Ananké a Chóra u Platóna

(Příspěvek k interpretaci Timaia 47e3 - 53c5)

Nová verze práce je přehlednější a hlavně odstraňuje řadu formálních nedostatků. Doporučuji ji k obhajobě a pokud jde o obsah a hodnocení práce, odkazuji na její posudek, který jsem napsal 29.4. 1999.

V Praze, 23. září 1999.

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz