Posudek vedoucího diplomové práce

Martin Světlík:

OTÁZKA PO STOICHEIA U POZDNÍHO PLATÓNA

Je to velmi dobře zpracovaná studie důležitého problému. Pokusím se ji představit a komentovat z hlediska své momentální umanutosti hérakleitovskými motivy u Platóna, neboť místa dialogů, ze kterých vychází, mě k tomu ponoukají.

I. Ukazuje pojem stoicheia jako „jeden z klíčových pojmů Platónovy ontologie.

Sleduje vždy význam uvnitř dialogu (nebo jeho části) a vedle toho nějakou celistvou koncepci, kterou je snad možné u Platóna najít.

S vědomím, že jde o základní diference (pravda a nepravda, řeč a jsoucno, jsoucno a nejsoucno), v rámci kterých pracuje dialektika, takže jejich zkoumání je současně zkoumáním samotné možnosti filosofie v platónském smyslu slova (opřené o techné dialektiké). Mimo rámec práce záměrně zůstávají stoicheia jakožto živly (Tímaios).

Pojednávány jsou 4 dialogy: Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos.

II.1. Začíná diskusí kolem „původního" (předfilosofického) významu slova počínaje Aristofanem: „doplňující člen řady, foném, grafém, základ metriky".

U Platóna má pojem stoicheia širší rozsah než grammata.

Atomistický předobraz hláskového podobenství (Díogenés L.), ale bez užití výrazu stoicheia.

Eudémos: Platón první užil výraz ve filosofickém smyslu.

III.l. Kratylos:

Přijatelná stránka stálosti: věci jsou samy ve vztahu k vlastní jsoucnosti, která je dána jejich přirozeností (386e 3-4).

I činnost je jsoucnem: je přijata do vážných úvah, ale jako jsoucí.

K diskusi:

Ad obraz „skutečného brda" (1.2.): eidos zde funguje jako mýtický vzor k participaci nápodobou, jako zdroj rituálně napodobivé činnosti. Per analogiam: není „jméno" mýthem ve smyslu doprovodného textu rituálu, který působí i identifikuje (Leeuw)? Z toho ovšem neplyne skládankovitost významů hlásek (grafémů ani fonémů), neboť ta vzniká pouze potřebou dialektiky extrapolovat možnost gramatiky a syntaxe.

Obtíže dialogu jsou projevem situace, kdy vědecké zkoumání zkoumá své předpoklady v povaze jazyka opět vědecky. Není východisko ve vědomí závislosti dialektiky na živosti dosud neformalizovaných mýtických vzorů, jak ve smyslu idejí, tak ve smyslu adekvátní povahy jazyka (byť ne přímo „správnosti jmen")?

Ad „příklon k věcem" (1.5.2.): K relacím mezi věcmi = k přirozenostem. Ale k čemu pak dialektika? Snad ke kontrole našeho jazykového rozlišování různých přirozeností a vztahů.

Ad poznatelnost stálých věcí (1.5.3.): Nemohli by být ideje spíše prostředkem orientace v proudu prožívání než předmětem poznání? Podobně pak i jména.

III.2. Theaitétos:

Ad III.2.1.: Proč Theaitétos nenamítne, že podstatě ševcovstí líp rozumí každý slušný švec než sebelepší dialektik? Švec je díky zkušenosti s napodobováním vzoru dobře orientován v této své činnosti (na základě sžití se vzorem skrze zpřítomňující rituál). To skutečné napodobování může dialektik pouze formálně modelovat, asi jako matematický model problému jak trefit domů. Takový ostatně je i následující Sókratův příklad.

Výklad zde vykazuje velmi mnoho učenosti. Chápu ji jako pokus o náležité členění (artikulaci) celku (nepoznatelného) skrze stoicheia. K tomu (2.4.4.): Jinak než členěním se nelze k celku vztáhnout, ale jde zde o orientaci ve zkušenosti nebo o průzkum stoicheia kvůli nim samotným?

2.4.6. = velmi rozumné zdůvodnění toho, proč je logos pochopen jako definice.

III. 3. Sofistés:

Výpověď „synů země" (3.2.) o tom že jsoucna nejsou nic jiného než dynamis aktivity nebo pasivity zde (247e 4) zajímavě předjímá stoické kritérium skutečnosti!

Důležité upozornění na to, že Platón stojí na pozici vztahu jedno-vše, nikoliv jenom na straně idejí (3.2.).

III. 4. Politikos:

Mýtické poučení skrze Prométhea o jednom a mnohém, „stoicheia mají božský původ" (4.1.) - neměla by se tedy i na ně vztahovat spíše negativní theologie?

Míry (4.3.) stoicheion = část vedle jiných v celku = celek jakožto části a jejich vztahy.

III. 5. Polarity stoicheia - Jde vždy o polarity, které jsou mezi sebou vždy nějak analogické, ale přesto nejsou na sebe převoditelné a izolace kterékoliv z nich vede k paradoxům. Závěr resumuje neoddělenost ohledů polarit stoicheia.

(MS předložil jako přílohu propracovanější podobu popisu polarity „jsoucno - nejsoucno" a „závěru". Tato verze je vhodná pro úvahy o možné publikaci práce, ale stávající posudek může navrhnout výborné hodnocení celé práce i bez přihlédnutí k ní.)

Práce řádně dokladuje svá faktická východiska i svoji argumentaci: podrobně odkazuje na velké množství míst řecké i sekundární literatury (zvl. Findlay, Schmitz), její seznam je úctyhodný.

Pracuje s řeckým textem. Přesto užívá přepis výrazů latinkou, což vzhledem k povaze práce nepředstavuje žádnou závadu (nejen usnadňuje psaní, nýbrž i rozšiřuje možný okruh čtenářů). Přepisy jsou snad bezchybné. (Osobně bych se přimlouval za alfabetickou sazbu citátů v poznámkách.)

Přikládá rejstřík výskytů výrazu u Platóna.

Práce více než splňuje obvykle kladené podmínky a může být přijata jako magisterská. Navrhuji hodnocení výborně.

V Praze 10. září 2000.

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz