Posudek oponenta postupové práce

Petr Adámek: Poměr vědění a mínění v Ústavě V (474c-480a)

Obsáhlá (přes 100 normostran) a velmi pečlivě provedená práce je věnována tradičnímu tématu platónských studií: diferenci vědění a mínění. Cílem je „podpořit myšlenku, zastávanou některými moderními výklady, která odmítá tradiční tezi o oddělenosti předmětné oblasti vědění a mínění." Tradiční teze je zde reprezentována Grasserovou interpretací, novější přístup pak interpretacemi Eberta (primát aktuálního dramatického kontextu) a Stemmera („epistemické" pochopení, vztah k celku textu).

Práce je typickou ukázkou učeneckého přístupu, který detailně sleduje jednotlivé hladiny výkladu. Pro školní účely je takováto charakterizace jednoznačnou pochvalou, avšak nutno podotknout, že čtení takto koncipovaného textu není záležitostí nikterak snadnou - ne pouze pro filosofickou náročnost věci samé, nýbrž i pro množství jednotlivých údajů a tezí pocházejících z různých hladin interpretace. Přesto se autorovi podařilo představit jak určité filosofické myšlenky jednotlivých autorů, tak především prostor, ve kterém je možné diskutovat tento základní problém platónské filosofie i předpoklady a meze jeho chápání.

PA pracuje s velkým kvantem literatury. Kromě německých interpretů zná i některé anglosaské (zmiňuje např. Kahnovo „veritativní" pojetí problému). Text Ústavy cituje v překladu R. Hoška, zná však i překlad F. Novotného a jeho poznámky. Jelikož je literární rozhled takto úctyhodný, dovoluji si i otázku, proč dal PA tak jednoznačně přednost interpretacím novověkým před interpretacemi, které zůstávají uvnitř platónského pojetí filosofie (Plútarchos, Proklos)? To by bylo možné chápat jako výtku pouze tehdy, kdyby si PA myslel, že díky např. rozvoji logiky jsou teprve novodobé interpretace těmi „opravdickými". To si však autor patrně nemyslí, neboť několikrát upozorňuje na problém s možná až přílišným důrazem na formálně logickou stránku věci u svých interpretů (např. s. 49 dole, dokonce v souvislosti s Ebertovým důrazem na dramatický kontext dialogu).

Osobně považuji za nejzajímavější privativní interpretaci, a proto jsem byl do jisté míry zklamán, že jsem ji navzdory opakovaným deklaracím tohoto výkladu (čl. „Přednost privativní interpetace" - s. 19 až 21, „souvislost naší privativní interpretave" v „Závěru" - s. 50) z textu práce příliš nevyčetl. Nedokážu dostatečně rozlišit, nakolik je potíž v mém rozumění a nakolik v přetíženém textu studie, který neustále uniká k detailům. Prosil bych proto autora, aby stručně představil co rozumí (svojí) „privativní interpretací".

Práce splňuje nároky k tomu, aby byla přijata jako postupová v rámci studia filosofie. Dokonce tyto nároky vysoce překračuje, pokud jde o detailní znalost novodobé německé literatury k tématu. Proto navrhuji hodnocení výborně.

V Praze 28. května 2000

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz