Posudek oponenta postupové práce

Jan Bednář:

PLATÓNSKÝ DIALOG

Práce se snaží ukázat povahu Platónových dialogů a místo rozumové řeči i mýtu v nich. Dobře postihuje celkové určení dialogu vzhledem k Platónovým určením filosofie. Je psána kultivovaně a s pochopením celku Platónova myšlení. Působí ovšem poněkud naivně tehdy, když ne vždy dostatečně zohledňuje umělost Platónových dialogů a mnohost prostředků, kterými je v nich navozována příležitost k rozumění. Zavádí také poněkud neobvyklou a podle mého soudu nadbytečnou vlastní terminologii. U takto stručné práce bych také očekával formálnější způsob argumentace (např. otázky literárních žánrů a jejich prostředků). Při tak samostatné práci (malý podíl sekundární literatury, vlastní terminologie) bych očekával i opatrnější přístup a testování tezí i na jinak koncipovaných dialozích (např. Menón).

Ke s. 3: Je otázka, zda v dialogu nejde opravdu spíše o rozmluvu než o „vícemluvu", totiž spíše o prostor střetů i srozumění než o „výměnu názorů".

Ke s. 4: Omezení na příklady mýtu a rozumové řeči je sice vhodné pro kontrast, ale neumožňuje, aby se ukazovalo místo obojího v dalších literárních kontextech. Kam pak zařadit přípravu čtenáře na kýžený způsob myšlení nenápadným užíváním určitých slovních obratů, určitých příkladů, dějových kontextů, literárních narážek?

4-10: Kdyby Lýsiova řeč byla pouhým žvástem, tak by stěží mohla pomoci rozproudit dialog. Platónovy parafráze dobové rétoriky v ní přece sledují jakýsi negativní odlitek vlastních hypotéz. Lýsiás nárokuje odpověď právě pro svou promyšlenou rouhavost a ne pro běžnou sprostotu „lodníků".

12-13: Odlišení dialogické kvality dialektiky od pouhého formálního rozboru je silným motivem celé práce, ale zde je zúženo na problém „ověření", podobně jako je pak využití rétoriky zúženo na znalost toho, k čemu přemlouvat. To druhé Platón sám masivně předvádí, ale to první, totiž dialogické ověřování, v mnoha dialozích ústí spíše v otevřenosti takového tázání a „ověřování" (viz Ethyfrón, Kratylos...).

19: Rozlišení věcí a jmen snad není rozlišením filosofie a přírodovědy. To by snad vypadalo přesně naopka! Věda (na rozdíl od řecké protofilosofie) pracuje právě s pojmy, s formálními modely věcí a dějů. Filosofie bývá chápána i jako obrat zpět k věcem.

21-22: V jakém smyslu je mýtus „prodloužením" rozumového výkladu? Není to spíš tak, že rozumový výklad je mýtem zakládán a motivován - a tam, kde ztroskotá, se konečně ukáže ten mýtus, který jej vedl, ale teď už samotný, nedoprovázený dále rozumovými důvody?

Vždyť právě mýtus (viz Faidón) určuje to, jak je chápána třeba duše, tedy jak bude vypadat její popis. V rámci určitých mýtů je pak možné vést určité způsoby argumentace. Např. mimo okruh Pindaros-Platón-orfismus nemá důkaz z Faidónu sílu ne proto, že by neplatil, ale že nemá o čem platit.

29: Konečně se zohledňuje i místo děje. Podobně by se ale měl zohlednit i literární styl a typy narážek, kterých jsou dialogy plné, a které připravují mysl čtenáře k možnosti náležitého pochopení.

30: Ironie je jistě důležitý prostředek Platónova dialogu. Není však zajímavá právě tam, kde přestává být jisté, kolikanásobná ironie ironie to je (např. řeči v Symposiu a reakce na ně)?

30-31: Nevyužitá příležitost ke zohlednění toho, že jde o dialogy umělé - ne ve smyslu pejorativním, ale literárním a filosoficky tvůrčím. Rozhodně nejde o pouhou nápodobu (nebo dokonce zachycení) skutečné rozmluvy.

37: Výtečné zakotvení relativní ceny spisu v možnosti anamnése.

38: Je otázka, zda „živost" dialogů stojí na jejich formě nebo spíše na skryté a z celkového plánu každého spisu monologicky nabízené hypotéze, jejíž dokonalé literární rozehrání pouze zvyšuje šanci toho, aby probudila anamnési čtenáře.

39: „Léčivé zaříkávání" je krásný obraz.

Navrhuji, aby práce byla přijata jako postupová a aby byla hodnocena jako velmi dobrá (v případě nejednoznačných mínění o kvalitě práce bych se ovšem klonil spíše k horšímu hodnocení).

V Praze 13. září 2000.

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz