Posudek oponenta postupové práce pana

Tomáše Chudého:

Spis O božích jménech jako historicko-filosofická událost

Práce svědčí o erudici i zaujetí autora. Je filosoficky zajímavá i pečlivě napsaná. Následující poznámky - zvláště ty kritické z nich - mají být čteny s tímto předesláním.

Text má cca 50 normostran, nečíslované stránky, chybí seznam literatury, který by byl rozsáhlý; bohaté a podle namátkové kontroly přesné poznámky (až na 1 výjimku - pozn. 111 - viz dále). Sledují hlavně tomistickou linii (leč s vědomím její odlišnosti, viz např. str. 7/8), ale i novoplatónské kontexty. Osobně bych uvítal rozsáhlejší komparaci s Proklovou předlohou a větší využití Krollovy práce.

Více srovnání s Platónem by asi pomohlo osvětlit původ negativní theologie.

Výborné zvládnutí jazykových problémů (řečtina, latina). Užívá kratky pravopis řeckych jmen a pojmu, leč naštěstí nedůsledně („platónský").

Zvláštní transkripce (jako transliterace) řečtiny (zóé, oysia...), ale v tomto stylu důsledně a správně. Alespoň řecké citáty v poznámkách by snad bylo lépe psát alfabetou.

Problematický pojem „paganismus", „pohané", „pohanský". Vzhledem k latinskému pejorativnímu významu (venkovan, buran), který zrovna nesedí na Prokla nebo Júliána, bych doporučoval užívat spíše výrazy: „hellénské náboženství", „Řekové", „řecký".

Nezvyklý výraz „Kappadokijských otců" (str. 2) - raději „kappadockých otců".

„Manýra" fiktivního autorství (str. 2) je v křesťanském prostředí běžná počínaje pseudo-Pavlovými epištolami od 80. let 1. st. (v kánonu NZ).

Ještě ke str. 2 - bylo by velmi zajímavé srovnat užití výrazu „theologové" s řeckým významem, jak je znám např. od Plútarcha!

Problematické jsou možná překlady oŮs…a jako „esence" (např. str. 9) nebo ™pist»mh jako „věda" (str. 12)..

Správný je určitě důraz na metodickou roli hymnu v theologii (např. str. 11) - a to nejen v křesťanské, což by bylo možno domyslet směrem k odlišnosti theologického diskurzu (i řeckého) od filosofického.

Správný důraz na roli božího „vyjití" v evropské mystice (zvl. str. 14).

Závěr zajímavě hodnotí povahu Dionýsovy řeči. Možná by mohl vzít v úvahu i její dobové rétorské zatížení, zvláště pod vlivem kappadočanů. To by možná vyložilo alespoň část podivných kumulací předpon. Není však pochyb o tom, že povaha řeči je určena „touhou po Bohu" (str. 23). Nepodařilo se mi však zatím rozluštit, zda odkaz na Corpus hermeticum v této věci (pozn. 111) míří na II. spis souboru (Hermés k Asklépiovi) nebo na 2. část I. spisu (Poimandrés) - každopádně je odkaz „II. Kapitola CH" zmatečný.

Za podstatné považuji upozornění na současný možný význam negativní theologie a na inspirativnost „hymnického myšlení". Osobně to považuji za další ukázku přínosnosti novoplatónského myšlení nejen pro historickou konstituci křesťanské věrouky, nýbrž i pro současnou filosofii.

Děkuji, že jsem měl možnost se s touto prací seznámit. Doporučuji, aby byla přijata jako postupová a navrhuji, aby byla hodnocena jako v ý b o r n á .

V Praze, 12. září 1999

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz