Posudek oponenta postupové práce

Martina Hoffmanna:  Zkušenost a text

Cestou konfrontace Mittelstrassova pojetí filosofického dialogu s Bodenheimerovou tezí o „obscenitě tázání" se autor dostává k povaze textu a interpretace jako jednotícího principu textů. Interpretace, alespoň pokud se daří, umožňuje jednotu světa, do níž mohou být zahrnuty i jinak zdánlivě neaktuální staré texty, např. filosofické.

Téma práce považuji za mimořádně podstatné, avšak i obtížné. V mých očích je to pokus o záchranu významu filosofické textové tradice v situaci, kdy od žádného z těchto textů nečekáme řešení, odpověď na naše otázky. Za slabinu zděděnou od Mittelstrasse považuji pojetí „subjektu" (str. 3 dole), které se pak dále občas nevysloveně předpokládá. Text je sice textem pouze pro čtenáře, ale to, že je textem, lze přece občas rozpoznat i bez jakéhokoliv porozumění tomu, co říká. Nerozumím důvodům k zařazení poslední věty: „Modelovým příkladem interpretace ... je psychoanalýza." Nepochybuji o tom, že jde o intepretaci (a nemá cenu zde diskutovat o ní samotné), ale právě tato interpretace se vymyká z Popperova kritéria vědeckosti, totiž možné falzifikovatelnosti hypotézy. Měl právě toto autor práce na mysli?

Autor prokázal schopnost diskutovat protikladné interpretace, schopnost samostatně pracovat s různými texty - a především schopnost přenést do školně filosofické práce bytostné téma. Proto práci přes její stručnost jednoznačně doporučuji k přijetí. Problematické je pro mě její hodnocení: tématem výborně, zvládnutím dobře. Proto navrhuji kompromis, totiž hodnoti práci jako
v e l m i  d o b r o u.

V Praze 16.9.1998.

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz