Posudek oponenta postupové práce:

Libor Jakubec:

Náhoda v Přírodní filosofii mezi Empedoklem a Aristotelem

Pečlivě provedená školní práce menšího až středního rozsahu (cca 44 normostran) na zajímavé téma, která však nepřekračuje obvyklá klišé post-aristotelské interpretace předsokratiků a tradičně školního pojetí náhody. Citovaná literatura je relevantní a náležitě zvládnutá, avšak je také svědectvím o obtížnosti přístupu k pramenům i k soudobým interpretacím, které by překračovaly nabízené schéma. Práci jednoznačně doporučuji k přijetí jako práci postupovou a sám ji hodnotím jako velmi dobrou, i když bych viděl možnost ještě lepšího hodnocení, pokud bychom se spokojili s trvajícím nekritickým opakováním určitých schémat školního myšlení.

Úvod, str.1 - Není jasné, zda autor popisuje podoby vědy v době Aristotelově nebo v pozdním novověku. V druhém případě by jeho uvození neodpovídalo plně situaci (viz statistická termodynamika, kvantová statistika, stochastické modelování, teorie nerozhodnutelnosti algoritmů atd.).

Koncepce náhody, str.2 - Autor, spolu s Aristotelem omezuje koncepci náhody na tyché a na samočinnost, pouze okrajově si všímá jiných možných výrazů pro podobné děje. Neumím posoudit, zda toto zúžení je adekvátní Aristotelovi nebo zda zužuje i jeho pojetí, avšak jsem si jist tím, že:

1. Neodpovídá ne-aristotelským a ne-atomistickým koncepcím, zvláště pak ne předsokratikům a pozdnějším platonikům, resp. tam představuje zúžení přílišné. (Viz např. pojetí symbalein, scházení se, přiházení se u Plútarcha nebo v C.H. a jeho prekursory u raně klasických tragiků i lyriků.) Nabízené schéma např. nemůže zahrnout Hérakleitovo pojetí kechymenon (22 B 124) a jiné výrazy pro (zdánlivě?) nahodilou roztroušenost a pro nekauzální stávání se.

2. Asi ve shodě s Aristotelem nebere autor v úvahu to, že u starších autorů (zvl. Empedoklés!) je Tyché výrazem především náboženským, jehož význam osciluje mezi Osudem a Velkou bohyní. Zmíněné tři koncepce náhody u Aristotela tedy mohou popisovat pouze určitý řež nenáboženskou stránkou problematiky náhody, což asi opravdu nejspíš odpovídá aotmistům, jak to i autor sám velmi pěkně vyslovuje na str. 18 a zmiňuje jako názor jiných na str. 14 dole !

Empedoklés - § 4 představuje nejslabší článek práce, neboť se pokouší o čtení Empedokla mimo jeho vlastní žánr, jak je to ovšem zvykem. Je škoda, že zde není využita interpretace Bollackova nebo alespoň česká interpretace Vítkova. Tak se Empedoklés opět dostává dokonce do blízkosti atomistů (str. 11 nahoře), navzdory zcela odlišnému východisku a dokonce i žánru. Velmi dobrým postřehem je ovšem odkaz na str. 9: Pro rané filosofy se náhoda stýkala s nutností ve fysis každé věci ! Škoda, že reference o „před-atomistech" se neomezila na komentář této myšlenky, zvlášť když skutečná konfrontace Aristotelova pojetí náhody se stejně děje až vůči atomistům! Konstrukce o liniích nějaké evoluce myšlenek, dokonce ve směru od Ióňanú a Sicilanů k atomistům, se mi zdají být krajně problematické a pro účel této práce tvoří nadbytečnou zátěž. (Není celý problém náhody v popisovaném pojetí vlastně záležitostí řeckého Severu??)

Anaxagorás - dtto - problém je také v jednostranném překladu Nús jako rozum. Že má řadu funkcí rozumu, o tom není pochyb, ale má také funkce rozvážnosti a zvláště funkce Mysli, svébytnosti.

Atomisté, § 6 - Dobře pochopeno úsilí o vystěhování apeiron a náhody. Nemá to spolu vztah? Zbývá mechanická konmstrukce (str. 16).

Pokud jde o vztah Démokrita k Zénónovi (str.15) tak by např. Polívka naopak tvrdil, že už Zénón E. je autorem myšlenky kvantové diskontinuity (viz jeho výklad letícího šípu). Nevím.

Osobně nesouhlasím s větou Atomistický výklad jako by přefiltroval k průzračné čistotě komplikovaná a do důsledku nejasná učení Empedokla a Anaxagory. Nevidím zde žádnou spojitost kromě umělých konstrukcí aristotelských doxografů staré i nové doby. Hlavně jsou to nespojité žánry!

Aristotelés - necítím se kompetentní k odborné kritice, ale z textu je mi jasné, že je psán věcně a rozumně.

Závěr, str. 27 - závěru nerozumím a měl by se rozvést, ať už samostatně nebo zpětně ve vztahu k Aristotelovi. Přes nejasnost mi to přijde být věcně nejpřípadnější z toho všeho. Ono je to celé vlastně spíš o míře vytěsňování náhody (zcela u atomistů, zčásti u Aristotela), zatímco by mě víc zajímalo pojednání o roli a povaze náhody, což by vedlo k jiným autorům, totiž k těm, pro které je ještě fysis svébytná. Ten závěr naznačuje cosi rozumného, co by se ale muselo pojednat.

V Praze 5. prosince 1998

Zdeněk Kratochvíl

Zpátky na moji práci na FF UK

Zpátky na úvodní stránku fysis.cz