A 16 / 1  Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VII, 126 - 134 (ten chlap začíná důmyslnou logikou filozofa)
  A 16 / 2  Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VIII, 286
  A 16 / 3  Apollónios Tyan. (= Hérakleitos fr. 133 Byw.)
 

Rozsáhlejší demagogie od Sexta Empeirika, Adv. math. VII, 126 - 134 v upraveném překladu Tomáše Vítka:

(126) Hérakleitos se domníval, že člověk je vybaven dvěma nástroji k poznání pravdy, smyslovým vnímáním a rozumem. Z nich pokládal smyslové vnímání za nevěrohodné, podobně jako dříve zmiňovaní přírodní filosofové, rozum pokládá za kritérium skutečnosti. Smyslové vnímání výslovně odmítá, když říká:
„Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, když mají barbarské duše" (B 107),
což se rovná tvrzení, že věřit nerozumným smyslům přísluší jen duším barbarů.

(127) Hérakleitos tak označuje rozum za soudce pravdy, ne ovšem rozum jakýkoli, nýbrž ten společný a božský. To je však právě tím, co je třeba v krátkosti vysvětlit. Oblíbeným tématem filosofů přírody totiž je, že to, co nás obklopuje, je rozumné a myslící.

(128) Už mnohem dříve to vyjádřil Homér, když říká (Od. XVIII, 136-7, př. O. Vaňorný):
   „Takový zajisté duch (noos) jest ve všech pozemských lidech,
   jaký je den, jejž otec všech lidí a králů jim sešle."
Také Archilochos říká (fr. 68 Diehl), že lidé mají takové smýšlení (fronein), „jakého dne jim ho Zeus dá". Totéž je řečeno i u Eurípida (Troad. 885-7):
   „Vidět a poznat, ó Die, kdo jsi, je těžké a matoucí!
   Ať jsi nutností přírody, nebo mysl (nús) lidí,
   vzývám tě."

(129) Podle Hérakleita se tedy stáváme rozumnými (noeroi), když tento božský rozum (logos) vtahujeme při dýchání; ve spánku na něj zapomínáme, ale po probuzení se opět stáváme rozumnými. Ve spánku, když jsou smyslové cesty uzavřeny, se totiž rozum v nás odděluje od své přirozené jednoty s tím, co nás obklopuje, a jediné spojení s tím udržuje prostřednictvím dechu jako nějakého kořene. V tomto oddělení pozbývá rozum sílu paměti, kterou dříve měl.

(130) Při bdění pak opět vyhlédáme smyslovými drahami jako nějakými okny a díky spojení s tím, co nás obklopuje si znovu opatřujeme rozumovou schopnost. Má se to s tím podobně, jako když se uhlíky přiblížením k ohni proměňují a rozžhavují se, zatímco vzdálením od ohně hasnou. Tak také podíl toho, co nás obklopuje a co je v našich tělech návštěvníkem, se oddělením od okolí stává téměř nerozumným, kdežto díky přirozené jednotě a prostřednictvím co největšího počtu drah se stává příbuzným s celkem.

(131) Hérakleitos říká, že kritériem pravdy je tento společný a božský rozum (logos) a že účastí na něm se stáváme rozumnými (logikoi). Pročež to, co se ukazuje všem společně, je důvěryhodné, neboť je přijato společným a božským rozumem, zatímco to, co napadá nějakého jedince, je z protikladného důvodu nevěrohodné.

(132) Když tedy výše zmíněný muž začíná dílo O přirozenosti, ukazuje na to, co nás obklopuje, těmito slovy: B 1.

(133) Když těmito slovy výslovně uvedl, že vše činíme a myslíme díky účasti na božském logu, postupuje o něco dále a dodává: B 2. Rozvaha (fronésis) totiž není nic jiného než výklad (exégésis) způsobu uspořádání veškerenstva. Proto také mluvíme pravdivě, když se účastníme na paměti logu, zato lžeme, když jsme v sobě samých.

(134) A v těchto slovech nyní nejvýslovněji říká, že společná řeč (logos) je kritériem toho, co se ukazuje, že ty věci, které se ukazují všem společně, jsou věrohodné, poněvadž jsou posuzovány společným rozumem (logos), zatímco však věci, které se jeví komukoliv samotnému jednotlivě, jsou falešné.

Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VII, 126 - 134

A 16 / 2

Vždyť Hérakleitos také výslovně říká, že člověk není rozumný, neboť soudné je pouze to, co (všechno) obklopuje.

Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VIII, 286

Aristotelés, Metaphysica IV, 5, 1010a 7

Theofrastos, De senssu et sensualibus 1

A 16 / 3

Fyzik Hérakleitos říká, že člověk je co do přirozenosti nerozumný.

Apollónios Tyan., Ep. 18 (= Hérakleitos fr. 133 Byw.)