T E X T Y I
(M u d r c i , M i l é ť a n é)
Solón
Biás
Chilón
Plútarchův referát o původu výroku "Poznej sebe sama!" v Apollónově kultu v Delfách
Thalés, Drby o Thalétovi
Anaximandros, Drby o Anaximandrovi
Anaximenés, Drby o Anaximenovi
Solón
(athénský politik a básník kolem 600 BC)
Na nezjevné ukazuj prostřednictvím zjevného.
(Ta afané tois fanerois tekmairú.)
(Démétrios Falérský in: Stobaios III, 1, 172)
(Kratochvíl, Bouzek: Od mýtu k logu, nakl. Herrmann a synové, Praha 1994, str. 120 - 122)
Pozoruhodné výroky (u Díogena Laertia a Stobaia):
„Cokoli činíš dobrého, přisuzuj bohům, ne sobě!"
„Mysli (na) to, co děláš!"
„Většina lidí je špatná!" (Viz Hérakleitos B 39, B 104.)
Poznej sebe sama. (Gnóthi sauton).
(Démétrios Falérský in: Stobaios III, 1, 173)
Platón (Athény, rané 4. BC) o mudrcích: (Dialog) Prótagorás 343:
A právě této věci si všimli někteří i v nynější době i v minulosti, že napodobovat Lakóny znamená mnohem spíše pěstovat filosofii než pěstovat gymnastku, vědouce, že schopnost pronášet takové výroky má člověk dokonale vzdělaný. Mezi ty náležel Thalés z Milétu, Pittakos z Mytilény, Biás z z Priény, náš (= athénský) Solón, Kleobúlos z Lindu a Myson z Chén; na sedmém místě mezi nimi byl uváděn Chilón z Lakedaimonu (= Sparty). Tito všichni byli horliví stoupenci a žáci lakedaimonské vzdělanosti a je možno poznat, že takového původu byla jejich moudrost, stručné pamětihodné výroky od každého pronesené. Ti také, když se společně sešli, věnovali Apollónovi do Chrámu v Delfách prvotiny své moudrosti, napsavše ta slova, která opakuje celý svět: „Poznej sám sebe" a „Nic příliš."
(Český překlad: František Novotný, Praha 1992, str. 53)
Plútarchos (velekněz v Delfách kolem AD 100):
O delfském E 17-18, p. 391 F - 392 E
Domnívám se, že onen nápis (E) neznamená žádné číslo (výklad numerologický) ani pořadí (výklad astrologický) ani spojku či nějaký jiný nesamostatný slovní druh (ei = „jestliže"), nýbrž že je pozdravem a oslovením boha, který je úplný sám o sobě, a že je navíc i výrokem, jenž přivádí každého,kdo jej pronesl, k zamyšlení nad boží mocí. Neboť tento bůh (Apollón jako reprezentant skutečného božství) jakoby každého z nás, kdo sem přicházíme, vítá pozdravem „Poznej sebe sama" (Gnóthi seauton), jenž není o nic menší, než běžné „Buď zdráv" (Chaire). Když pak my bohu odpovídáme, pravíme: „Jsi" (ei). Tak odevzdáváme pravdivý, neklamný, jediný a jedinému příslušející pozdrav Bytí (to einai).
18. Neboť my ve skutečnosti na Bytí žádnou účast nemáme. Každá smrtelná přirozenost je totiž zrozená uprostřed vzniku a zániku a poskytuje jen nejistý zjev a nezřetelné zdání sebe samé. A i když napneš celý svůj rozum ve snaze něco pochopit, je to jako kdybys prudce chmátnul do vody, stiskl ji a mačkal, takže by protekla mezi prsty a zmařilo by se vše, co jsi zachytil. A stejně tak, když se řeč (logos) honí za přílišnou zřetelností všeho nestálého a proměnlivého, bývá zmatena tím, jak to zároveň vzniká i zaniká, a nedokáže se chopit ničeho stálého a vskutku jsoucího. Vždyť podle Hérakleita „nelze dvakrát vstoupit do téže řeky" (B 91), ani se nelze dvakrát dotknout smrtelné bytosti v témže stavu, neboť ta se „rozptyluje a znovu spojuje" rychlou a hbitou proměnou. A vlastně se nespojuje ani „znovu" či někdy později, ale spíše se zároveň spojuje i opouští, „přichází i odchází".
Proto také to, co se z této bytosti zrodilo, nikdy nedosahuje Bytí, neboť její vznikání nikdy neustává ani neslábne a ta se proto stále proměňuje: ze semene tvoří zárodek, potom novorozeně, pak dítě, jinocha, mladíka, muže, starce a kmeta. První zrody a období se ruší těmi, které se rodí po nich. A my se zatím směšně bojíme smrti, když jsme přitom již několikrát zemřeli a stále umíráme. Neboť nejenže je „smrt ohně vznikem vzduchu a smrt vzduchu vznikem vody", jak řekl Hérakleitos (B 76 var), nýbrž totéž je ještě jasněji vidět na nás samých: stařec totiž vzniká, když pomíjí muž, ten zas vznikl zánikem mladíka, mladík pak chlapce a chlapec nemluvněte. Včerejšek zemřel v dnešek, dnešek zemře v zítřek. Nikdo netrvá a není jedinou osobou, nýbrž se stáváme mnohými, neboť látka se prohání a klouže kolem jednoho zjevu a společného vzoru. Vždyť jestliže zůstáváme stejní, pak jak to, že máme v něčem jiném zálibu nyní a v něčem jiném jsme měli dříve, že milujeme či nenávidíme a obdivujeme či zatracujeme opačné věci, že užíváme jiných slov a máme jiné prožitky, a že už nemáme týž vzhled, tvar a smýšlení? Že by někdo prožíval něco jiného, aniž by se měnil, není příliš pravděpodobné; pakliže se ovšem mění, pak se rodí jeden člověk ze druhého.
(Český překlad: Radek Chlup, Plútarchos - O delfském E, nakl. Herrmann a synové, Praha 1995, str. 52 - 54)
Tajemství delfského E definitivně odhaleno (ve studentské práci z AG) ?
Thalés z Milétu
(žil kolem 600 BC)
Díogenés Laertios I, 1, 40:
Od něho (Thaléta) pochází výrok „Poznej sebe sama", který Antisthénés v „Nástupnictvích (filsofů)" připisuje Fénomoi (Fénomoé = mýtická první Apollónova kněžka a věštkyně v Delfách), od které si jej prý přisvojil Chilón.
(Česky: Díogenés L., Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Pelhřimov 1995, str. 45)
Perly z referátu Díogena Laertia (cca AD 200) o Thalétovi:
Z rodu Thélidů, což jsou Foiničané... byl však rodilým Miléťanem a ze skvělého rodu.
Byl nejprve politicky činný a pak se věnoval zkoumání přírody. Podle některých nezanechal žádný spis ...
Předpověděl zatmění Slunce (květen 585 BC, viz Hérodotos I, 74).
Určil (zdánlivou) velikost Slunce jako 1/720 kruhu (= 30´, podcenil o pár procent).
(Prý) první prohlásil duše za nesmrtelné (to asi není pravda, je to moc brzo).
Přiřknul i neživým věcem účastenství na duši (rozuměj: samovolném pohybu); usuzuje tak podle magnetovce (magnetismus) a jantaru (elektrostatika).
První vepsav do kruhu pravoúhlý trojúhelník obětoval býka.
Chtěje ukázat, jak je snadné být bohatým, najal si lisovny oleje, protože předvídal, že bude hojná úroda oliv, a získal nesmírné množství peněz.
Za pralátku všeho určil vodu a vět prohlásil za oduševnělý a plný daimonů.
(Měřil výšku nepřístupných míst měřením stínu a použitím věty o podobnosti trojúhelníků.)
Děkoval Tyché (Osudu, Štěstěně) za tři věci:
že se narodil jako člověk a ne jako zvíře,
že se narodil jako muž a ne jako žena,
že se narodil jako Řek a ne jako barbar.
Když ho stařena vyprovázela z domu, aby pozoroval hvězdy, spadl do jámy. Na jeho pokřik mu stařena řekla: „Ty si myslíš, Thaléte, že poznáš, co je na nebi, když nejsi schopný vidět, co je pod tvýma nohama?"
K jeho zpívaným výroků prý patří tyto:
... usiluj o jedno moudré,
vol si jedno dobré,
tak spoutáš lidí žvanivých
jen bez konce tlachavou řeč.
Na otázku, co je nesnadné, odpověděl: „Poznat sebe sama." A co je snadné? „Dát radu druhému."
Bylo ještě pět jiných Thalétů.
Mudrc Thalés skonal, dívaje se na gymnický závod, a to vedrem, žízní a slabostí, neboť byl již velmi stár (prý 78 let, r. 560 BC).
Galénos: „Thalés myslil, že vše je plné bohů."
Anaximandros z Milétu
(6. BC)
A 5: Pochopil sklon zodiaku. (Díogenés Laertios)
A 1: První nakreslil mapu země a moře a také sestrojil sféru (model oblohy).
A 6: První se odvážil nakreslit v obraze obydlený svět.
A 9:
Z těch pak, kteří mluvili o jednom jako o pohyblivém a neomezeném (apeiron), ... je Anaximandros,
žák a nástupce Thalétův. Za počátek (arché) a prvek (stoicheion) toho, co je, prohlásil neomezeno
(to apeiron). První užil toto jméno počátku.
Říká pak, že to není ani voda, ani žádný z tak řečených živlů (stoicheia), nýbrž jakási jiná
neomezená přirozenost (fysis apeiros), ze které vznikají všechna nebesa (úranoi, „oblohy") a
uspořádání (kosmoi) v nich.
B 1 „Ze kterých jest jsoucím věcem vznik, do těchto se stává i zánik;
podle nutnosti.
Neboť (vše jsoucí) si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví,
podle pořadí času."
Takto to říká jmény dosti básnickými. ...
Vznik prvků se děje vylučováním protikladů věčným pohybem. (Simplikios, Fysika)
Protiklady pak jsou: teplé, chladné; suché vlhké ... (Díogenés Laertios)
(Podle Anaximandra) se protiklady vylučují z jednoho (z jedna, to hen).
A 11:
Anaximandros z Milétu, syn Praxiadův, prohlásil za počátek jsoucích věcí jakousi přirozenost
bezmezna (fysis tina tú apeirú), ze které se rodí nebesa a uspořádání v nich. Tato je prý
B 2 „věčná (aidion) a nestárnoucí"
a pojímá všechna uspořádání.
Říká pak, že čas je vymezením vzniku, jsoucnosti a zániku. ...
Živé bytosti prý vznikají, když jsou vypařovány Sluncem (asi ze zemské vlhkosti). ...
Vítr vzniká z nejlehčích vyloučených par vzduchu, pohybovaných poté (jejich) nashromážděním. Deště vznikají z páry, odebrané ze Země Sluncem. Blesk pak, když vítr vpádem rozdělí oblaka. (Hippolytos Římský = svatý církevní otec a vzdoropapež zač. 3. AD)
A 10:
Po Thalétovi prohlásil jeho druh Anaximandros, že bezmezno (apeiron) je příčina všeho, že drží
vznik a zánik všeho. Pravil, že z něj se vyloučila nebesa a všechna uspořádání, která jsou
bezmezná.
Tvrdil pak, že zánik a už předtím vznik se děje z neomezeného života (věku?, ex apeirú aiónos), a to cykllickým návratem všeho. ... Dále praví, že při vzniku tohoto světa se plodivé potomstvo vyloučilo z věčného tepla a chladu a vyrostla z něj jakási planoucí sféra, která se má ke vzduchu, jenž obklopuje zemi, jako kůra ke stromu. Když se tato sféra rozdělila do jakýchsi uzavřených kruhů, bylo tím ustaveno Slunce, Luna a hvězdy. Praví ještě, že na počátku se člověk zrodil z jiných živých bytostí. (Pseudo-Plútarchos = Aetios, 2. AD)
A 15:
Že počátek všechno zahrnuje a řídí (kybernan), jak tvrdí ti, kdo nepřipouštějí jinou příčinu
mimo neomezené ... a že toto (apeiron) je božské,
B 3 „neboť je nesmrtelné a nehynoucí",
jak pravil Anaximandros a mnozí z fysiologů.
(Aristotelés, Fysika 203b)
Hérakleitos B 126, možná je to citát Anaximandra:
„Co je chladné, se zahřívá, teplé se ochlazuje; vlhké se vysušuje, seschlé se zvlhčuje."
Drby o Anaximandrovi u Díogena Laertia:
První vynašel sluneční hodiny a umístil je v Lakedaimonu... jak praví Favorinus v „Rozmanitých příbězích". Ukazovaly slunovraty a rovnodennost a byly opatřeny ciferníkem. ...
Ze svých názorů si pořídil souhrnný výbor, na který prý někde připadl Apollodóros z Athén.
Když zpíval, děti se mu smály ...
Byl ještě jiný Anaximandros, dějepisec ...
Anaximenés z Milétu
(6. BC)
B 1:
Podle Anaximena není ani chlad ani teplo něčím základním, ale vznikají až později, a to společně,
totiž jako výsledek proměn látky (vzduchu). Pravil, že shromážděná a zhuštěná látka (vzduch) je
chladem (chladný), zatímco to řídké a rozvolněné - tak nějak to nazval i tímto slovem - teplem.
Proto se neříká nevhodně, že člověk vypouští z úst jak teplo, tak chlad. Neboť dech je ochlazen,
když je stlačen a zhuštěn rty; když však vane z otevřených úst, vzniká řídkostí teplo.
(Plútarchos: O prvotním chladu, 947f)
Doporučuju tento výsměch veškeré termodynamice experimentálně ověřit jako domácí úkol !
B 2: Anaximenés ... prohlásil za počátek jsoucích věcí vzduch (aér), neboť z něho vše vzniká a do
něj se opět rozlučuje. „Jako naše duše (psyché)", praví, „jsouc vzduch (aér) nás drží
pohromadě, tak vanutí (pneuma) a vzduch (aér) zahrnuje i celý svět.
(Aetios)
B 3:
Anaximenés mínil vzduch jako jeden pohyblivý neurčitý počátek. Mluví totiž takto: „Vzduch je
blízko netělesnému a podle jeho výronu vznikáme. Jeho pouto (ananké) i bezmeznost (apeiron) jsou
bohaté tím, že nikdy nemizí.
(Olympiodóros: O umění posvátného kamene filosofů)
A 5:
Anaximenés ... byl druhem Anaximandrovým. Tvrdil, že je jedna základní přirozenost (mia
hypokeimené fysis), tak jako onen tvrdil, že je jí bezmezno (apeiron). Ne však (přirozenost)
neurčitá (aoristos), jako u Anaximandra, ale určená. Pravil, že je to vzduch (aér). Vzduch se co do
své bytnosti rozlišuje řídkostí nebo hustotou. Když se stal řídkým, vzniká oheň, když hustým,
vzniká vítr (anemos), dále pak oblak. A když ještě více zhoustne, vzniká voda, nakonec země...
Vzduch působí věčný pohyb, kterým se děje přeměna.
(Simplikios podle Theofrasta podle Aristotela)
Je to jakási „univerzální meteorologie" !
A 6:
Anaximenés praví, že počátkem veškerenstva je vzduch, a ten že co do své moci přece také
bezmezno (apeiron) ...
(Pseudo-Plútarchos = Aetios)
A 7:
Anaximenés ... pravil, že počátkem je neomezený vzduch (apeiros aér), ze kterého vznikají věci
přítomné, minulé a také budoucí, i božské. Další pak prý vznikají z potomků vzduchu. Vzhled
vzduchu je prý takovýto: Když je zcela stejný, je nezjevný. Stává se však zjevným díky chladu a
teplu, i vláhou a pohybem. Stále se pohybuje ... Zhuštěný a zředěný vzduch se jeví každý jinak.
Když je totiž zřeďován, vzniká oheň, zatímco vítr je vzduch znovu zhuštění. Ze (zhuštěného)
vzduchu se pak dalším během dokonává oblak a nakonec voda... Nejmocnějšími protiklady
vznikání jsou tedy teplo a chlad. Země je plochá a vznáší se na vzduchu, podobně i Slunce a Luna i
všechny další hvězdy jsou ohnivé a díky své plochosti se vznášejí na vzduchu. Hvězdy vznikly ze
země tím, že z ní vystupuje svěží vláha, jejímž zřeďováním vzniká oheň a ze stoupajícího ohně se
spojují hvězdy. V místě hvězd jsou však prý i zemité přirozenosti. Ty jsou unášeny dokola spolu s
nimi. ... Větry vznikají, když je vzduch zhuštěn a unášen tlakem ...
(sv. Hippolytos Římský)
A 11:
Jeden svět pokládají za vzniklý a zanikající ti, kdo říkají, že svět stále jest, ale ne stále tentýž,
nýbrž pokaždé jiný, když (jakožto přítomný) vzniknul podle jakýchsi period šasů; tak např.
Anaximenés, Hérakleitos ... a později stoikové.
(Simplikios: Fysika, p. 1121)
A 16:
Anaximenés věděl, že Luna má světlo ze Slunce, i co ji zatmívá.
A 17: Sníh pak vzniká, když je v tuhnoucím vlhku obsaženo něco vanoucího (ti pneumatikon).
Drby o Anaximenovi u Díogena Laertia:
Užíval nářečí iónského, prostého a neozdobeného. ... Byli též jiní dva Anaximenové...
Anaximenés filosof napsal Pýthagorovi:
„Thalés, syn Examyův, se ve stáří nedočkal šťastného konce. Vyšel za noci, jak byl zvyklý, se služkou, pozorovat ze zápraží svého domu hvězdy. A jak se tak díval, neuvědomil si kde je a vykročil za okraj srázu i spadnul z něj. Takto Miléťané ztratili svého astronoma ..."
Zpátky na moji práci pro AG
Na Strukturu stránek serveru fysis.cz
Zpátky na domovskou stránku fysis.cz