Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

O rozumné zbožnosti, zbožném rozumu a smyslu pro celkové souvislosti

(Vladař, sedlák, beran, Euthyfrón, Anaxagorás, Apollón, želva, Hermés a Plútarchos)

Do vladařova paláce v Athénách přiběhl udýchaný posel od jakéhosi attického sedláka a dožadoval se slyšení. Jeho obhroublý zjev napovídal, že tentokrát nemáme co činit s žádnou podobou Hermovou. Byl to pouhý člověk - a navíc trochu pomatený. Vladař byl osvícený, takže se k slyšení uvolil, ale chtěl slyšet jenom to, co má nějakou hlavu a patu. Posel překotně vyprávěl páté přes deváté o jakémsi krajním nebezpečí, znamení, zkáze, podivnosti, moru, jednorožci a zjevení. Dlouho z toho nebyl nikdo chytrý, ale nakonec se z toho podařilo rozmotat poměrně jednoduchou zprávu: Na jednom statku se narodil divně urostlý beránek, kterému teď roste jenom jeden roh. Ten roh však trčí rovně dopředu, takže zvíře vypadá nanejvýš podivně.

Vladař hbitě vážil různé možnosti: Jako vládce je povinen požádat o výklad věštce. V krajním případě by se po významu té věštby mohl nechat dotázat až v Delfách. Sám o sobě by to nejraději rychle přešel jako pitomost, které lid bohužel doposud přisuzuje význam. Protože byl však vladařem moudrým a jeho žena organizovala v paláci přední athénský debatní salón, rozhodnul takto: „Povolejte sedláka, přiveďte berana, povolejte státního věštce!" Současně poslal lístek několika svým nepříliš zbožným přátelům, aby se na tu pozoruhodnost přišli podívat. Tedy na dvě pozoruhodnosti: Jednou je ten beran a druhou ten věštec.

Ze sedláka dostali jenom to, že beránek se narodil na jeho usedlosti, a ujištění o tom, že on za nic nemůže. Dušoval se svou nevinou a byl ochotný na sebe říci cokoliv, jen aby se očistil z podezření poskvrny. Aniž se ho na to kdo ptal, tak přiznával, že jeden jeho příliš bujný čeledín sice měl cosi z oslicí, ke které ostatně připouští i koně, rozhodně však ne s ovcemi.

Beran byl uveden jenom na nádvoří, aby vnitřek paláce nedoznal poskvrnění ani znečištění. Byl skutečně divný, podivnější než vladař čekal. Na dorůstající kus byl dost malý a divně se motal. Hlavu měl úzkou, spíš jako pes. Na úplně nesmyslném místě mu skoro z čela vyrůstal dopředu malý přímý roh. Také pravé oko měl nějak divně umístěné. Choval se mírně a trochu pomateně, sám od sebe nebečel, ale prý bečet uměl skoro jako normální beran.

Věštec Euthyfrón měl nakadeřené vlasy a zřasené roucho, kráčel sebevědomě a ještě sebevědoměji mluvil. Byl doprovázen svitou pomocníků a obdivovatelů. Obřadně konstatoval na beranovi část toho, co jsme už popsali, a poznamenal, že ani tento mimořádně neobvyklý a složitý případ se nijak nevymyká z mimořádného dosahu jeho vědomostí a zkušeností. Pak z jeho doprovodu předstoupil jakýsi menší, podsaditý a prakticky vypadající člověk, který byl představen jako specialista na věštění z vnitřností, pokud by k němu vladař hodlal přistoupit. Euthyfrón to zatím nenavrhoval, neboť už samotné vnější znaky shledával jako dostatečné pro věštbu. Po krátké ceremonii nabídnul vladaři výklad.

Vládce si vzpomněl na jistého Kroisa, který kdysi experimentálně testoval věštírny, a tak předstíral, že v natolik závažné záležitosti hodlá jednat v soukromí paláce a navíc písemnou formou. Decentně odvedl Euthyfrona a dva svědky z řad vlastních přátel do své pracovny. Tam Euthyfrón podal písemný výklad: „Neobvyklý růst rohu značí zvrat v majetkových poměrech významné rodiny X.Y., který ovlivní politické poměry obce. Posunuté pravé oko značí růst bezbožnosti mezi předáky obce." Zpráva byla opatřena podpisy svědků a zapečetěna. Euthyfrón zůstal v paláci u občerstvení, které dostal navíc k bohaté odměně.

Vladař se vrátil na nádvoří a s vážnou tváří oznámil, že v takto závažné záležitosti nařizuje nejprve věštbu z vnitřností. Teprve po jejím provedení přečte zapečetěný zápis věštby samotného Euthyfróna. Specialistův starší pomocník po krátkém obřadu bryskně porazil berana s razancí řezníka, mladší pomocník opatrně vyňal jeho játra a specialista sám je delší dobu velmi pečlivě zkoumal. Pak se rychle umyl a k překvapení některých osvícenějších lidí prohlásil, že je schopen podat výklad. Na dotaz vladaře, zda by nebylo vhodné zkoumat spíše beranovu hlavu, odpověděl: „Nikoli, jasný vladaři. Pro spolehlivý a přesný výklad plně postačuje moje umění na játrech." Na pokyn vládce výklad přednesl: „Játra nejsou nejsilnější, ale to je pouze podružná okolnost. Z jistých znaků na nich, které jsou čitelné výhradně pro znalce mého umění, však mohu prohlásit, že politické poměry v obci budou ohroženy zvratem v majetkových poměrech rodiny X.Y., zatímco poměry mravní budou ohroženy narůstající bezbožností předních mužů obce."

Pak byla obřadně rozpečetěna a přečtena i věštba Euthyfrónova. Doslovná shoda obou věšteb vzbudila mezi méně osvícenými lidmi nadšený obdiv a rozhojnila úctu k oběma mužům a jejich uměním. Ostatní říkali cosi o tom, jak se ti věštci předem domluvili, z čehož ostatně plyne, že věštba ve skutečnosti nijak nezávisela na tom, jak ten beran vypadal.

Vladař nechal předstoupit svého přítele Anaxagoru a požádal jej, aby se jakožto věhlasný zkoumatel přírody pokusil přijít věci na kloub všemi prostředky vědy. Anaxagorás nejprve veřejně oznámil, že nebude věštit, neboť ‘osud’ je jenom prázdný pojem, ale že podá rozumový výklad oněch důvodů, které způsobily podivný vzrůst berana. K tomu sice pro jistotu nejprve provede celkovou pitvu, ale pak svoji pozornost pochopitelně zaměří na beranovu hlavu. Přední měšťané sledovali trpělivě pitvu berana. Anaxagorás vysvětloval sestavení různých tělesných částí berana tak, jako kdyby ctné měšťanstvo nikdy nebylo u řezníka. Na rozdíl od řezníků však mluvil mnohem složitěji a méně srozumitelně. Kromě mnoha nevýznamných detailů nakonec došel k tomu, že lebka berana má podivný tvar následkem nesprávné rychlosti růstu jednotlivých kostí, což ovlivnilo nejen pozici rohu, ale i postavení oka. Ukázal, k jakým deformacím mozku berana přitom došlo. Nevyloučil ani opačnou možnost, totiž že špatně vyvinutý moze k berana zapříčinil nejen jeho zvláštní chování, ale i podivný růst těch kostí, které mozek obklopují. Významní mužové i dámy obce dávali výkladu za pravdu, zatímco Euthyfrónovi ctitelé byli pohoršeni jak úvodním Anaxagorovým prohlášením, tak jeho výkonem, z jejich hlediska naprosto nesmyslným.

V salónu paní vladařové leží u jednoho konce stolu Euthyfrón, obklopený svojí družinou, zatímco u druhého Anaxagorás, s rodinou vládce a jejich přáteli. Všichni krom Anaxagory jedí a pijí, co hrdlo ráčí, nejstatečněji Euthyfrón a jeho jaterní specialista. Anaxagorás si však pečlivě vybírá jenom ty lahůdky, jejichž kvality dokáže jeho mysl snadno přestavět do kvalit jeho těla. Pije pomalu a s mírou, aby mysl dobře rozpoznávala ostatní potravu a rozlišovala ji až na seménka jejích kvalit a ty pak správně shromažďovala na patřičných tělesných místech, kde mohou náležitě růst. Nic z toho ale neubírá na vášnivosti, s jakou je veden spor o náležité pochopení jednorohého berana.

Euthyfrón nechce společnost zatěžovat dlouhými výklady, takže během pouhých několika hodin stručně probírá svoje nejvýznačnější úspěchy. Na dotírání některých rozvracečů náboženství odpovídá tím, že když přece zná příčiny jevů, tak se snad nebude zabývat takovými podružnými okolnostmi vzniku beraní anomálie, jakými jsou růst kostí nebo nějaký beraní mozek.

Anaxagorás mu předhazuje, že spolu s davem podléhá klamu vzniku a zániku: „Ve skutečnosti nic nevzniká ani nezaniká, pouze se mísí. Kvality se sdružují působením mysli. Naše poznání přírody je poznáním struktur, které jsou myslí pořádány." Jeho výklad je přerušen příchodem posla, který mu oznamuje, že dnes při námořním neštěstí zahynuli oba jeho dospívající synové. Anaxagorás chce pokračovat ve výkladu, ale vladařovi přátelé jej zdržují kondolencemi a Euthyfrónovi přátelé zase křičí cosi o trestu za bezbožnost. Euthyfrón jim však rázným gestem zavírá ústa a poznamenává, že to je jiný problém, o kterém ostatně také ví svoje a rád ho při jiné příležitosti také stručně vyloží. Anaxagorás k tomu poznamenává: „Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelné syny. Není vzniku, není zániku, je jenom mísení vlastností v jednom řádu kosmu." Pak pokračuje ve výkladu a obrací pozornost posluchačstva k tomu, k čemu jsou na světě: „K nazření kosmu jako uspořádání. Neboť nazření toho, jak všude působí vše pořád ající rozumná mysl, zakládá také naši neochvějnost a svobodu, zatímco pověry o osudu lidem svobodu i rozum berou."

Euthyfrón posměšně odpovídá, že podle Anaxagory by tedy nevznikali a nezanikali ani věční bohové. „Kde bychom pak měli božské děje? To by byly také pořádány Anaxagorovým rozumem?" Anaxagorás se mu snaží vysvětlit, že ten rozum není jeho, nýbrž vše pořádající mysli; že věštby jsou nesmyslné, zatímco nazření světového uspořádání umožňuje i jakousi míru předpovídání některých událostí, např. tvaru rostoucích kostí. Na to ovšem Euthyfrón reaguje velmi prudce:

„Je mi přesně známo, jak bezbožné významy své nesrozumitelné řeči přikládáš! Odhalil ses tehdy, když jsi přednášel o Héliovi! Neznáš ani nejzákladnější příběhy tohoto mocného boha, a přesto ses opovážil jej porovnávat s šutrem!! Ještě štěstí, žes jej pak co do velikosti předřadil i slavnému poloostrovu Peloponnésu, na kterém se odehrává vskutku mnoho božských dějů - a žes jej prohlásil za velmi žhavého! Jinak bych býval ihned podal žalobu za rušení bohoslužby."

„Slavný mudrci, nemusel ses namáhat zapisováním popletených řečí tvých udavačů. Stačilo si v orchestře za čtyři drachmy koupit můj spis, kde to vše přesvědčivě dokládám tabulkami a diagramy. Žár tohoto obrovského kamene tvaru kruhové desky je zdrojem denního světla i světla Luny, ne však hvězd. Nevykládám žádné báchorky o nějakém Héliovi, nýbrž zkoumám dráhu Slunce."

Euthyfrón se mu pokoušel namítnout, že to je přece totéž, dokonce totéž slovo, jméno boha, kterého urazil. Anaxagorás však nesouhlasil a tvrdil, že nějaké příběhy básníků se nedají nijak porovnávat s tím, jak je jedině náležité přírodu zkoumat: „Slunce nemá žádné příběhy, nýbrž je směsí kvalit horka a světla. Nekoupe se v Ókeanu, nýbrž pravidelně krouží kolem Země." Euthyfrón se tomu smál, protože každý přece ví, že to je nesmysl. „Hélios, kdyby nebyl božský, by musel z té výšky spadnout. To, co Anaxagorás říká, není jenom urážka zbožnosti, nýbrž i rozumu!"

Anaxagorás se odvolal na svůj výklad o tom, že síla vzduchu jest převeliká. Přesto asi někdy nepostačuje k udržení všeho, co se pohybuje v okolí Země. Odkázal na nedávnou příhodu, která se udála v oblasti Kozích říček: „Z nebe za velkého hukotu a za takového jasu, že to bylo nápadné i ve dne, spadnul velký kámen. Když k němu místní venkované přiběhli, byl ještě velmi horký."

„Z nebe spadla akorát Héfaistova kovadlina, pokud vím, a to ještě ne sama od sebe", opravil jej Euthyfrón. „A nechápu ani to, jak se může rozumný člověk dovolávat svědectví nějakých venkovanů, kteří občas praktikují i svoje pověrečné obřady namísto náležitých." Na to ovšem zareagoval vládce osobně: „Máme přece démokracii!" „Naštěstí pod tvým rozumným vedením", dodal Anaxagorás.

Takto mohla debata pokračovat řadu let, nebýt toho, že věštba se po nějakém čase přesně splnila: Rodina X.Y. vytunelovala stát a Euthyfrónova zpupnost předstihla i bezbožnost sofistů. Anaxagorás odešel z Athén. Ne kvůli tomu, nýbrž proto, že se mu nelíbilo, jak se soudcové hrdelního soudu nejapně a pokrytecky vytahovali. S významným posunkem se ho totiž tázali, zda ví, že mají v moci poslat jej na smrt. Poučil je: „Vím, že mně i vám přirozenost dávno určila takový rozsudek. Ostatně, ve svém věku už nemohu zemřít jinou smrtí než přirozenou. Ve vaší moci by byl pouze pokus o určení vhodného dne, pokud bych ovšem nebyl svobodný člověk a neodešel od vás raději domů, pořádat hry pro vnuky svých rodáků v iónských Klazomenách." Proto jej později i Aristotelés, který jen tak na někom nenechal nitku suchou, nazval "jednookým mezi slepými".

Euthyfrón se nafouknul ještě víc a hledal, koho jiného by mohl přivést k soudu. Bezbožníků bylo sice v Athénách dost, ale nakonec našel pouze dva, které bylo možné soudit: svého tátu z venkova a pak jakéhosi neúspěšného místního sofistu, jehož jméno kdysi na scéně trochu zpopularizoval Aristofanés. Případu se ovšem z osobních i politických motivů chytil Platón a učinil z něj zdroj pomluv proti ústavní démokracii a proti Euthyfrónovu vědění.

Pět set let na to stojí takhle ráno Apollón na stráži před svým chrámem v Delfách, protože si zrovna není tak úplně jistý, zda mu jeho povedený bratříček zase něco neprovede. Třeba aby nesplnil svou dávnou pohrůžku, že by dokázal nepozorovaně vykrást i poklady tohoto jeho chrámu. Zeus mu svěřil znalost svých záměrů, takže věděl, že se něco chystá. Včera potkal před chrámem želvu, a to mu připomnělo neblahé zmizení krav i blahé nabytí lyry. A Hermés opravdu přichází, ani se nenamáhá skrýváním! Vesele ho zdraví, jako by se nikdy nic nestalo, a nabízí mu poctivou sázku: „Vím, bratříčku, že by nebylo pěkné, abych zrovna tady loupil. Máš tady však zlata víc než potřebuješ a mně se líbí ta trojnožka s dračími zuby. Nechci ti ji brát lstí jako nějaký zloděj a už vůbec ne silou jako ten ohráblo Héraklés. Vsadíme se! Když prohraješ, bude moje, když vyhraješ, tak ti dám nové a nevídané zlaté trsátko k té lyře!"

Apollón se otázal po předmětu sázky. Hermés začal ze široka: „Jistě si pamatuješ na ty tři podivuhodnosti v Athénách: na Euthyfróna, Anaxagoru a toho berana. Každý z nich byl jinak praštěný. Ty tady teď zrovna máš šikovného hlavního kněze, nějakého Plútarcha, který kupodivu taky rád filosofuje. Mě by zajímalo, komu z těch dvou dá přednost ohledně výkladu toho berana."

Božští bratři se ovšem chvíli nemohli shodnout ani v tom, kdo že má být na čí straně. Až to rozhodnul Apollón: „Když dá můj hlavní kněz přednost Anaxagorovu výkladu, bude trsátko moje. Když Euthyfrónovu, bude tvoje ta trojnožka!" Hermés sice naříkal, že takhle je znevýhodněný, že takovému blbci jako Euthyfrón nemůže nikdo věřit jenom proto, že se jeho věštby náhodou plní, že ten Plútarchos je platonik, takže má na Euthyfróna pifku už kvůli Sókratovi, že je Apollónoův služebník - a tak dál a podobně. Apollón jej zastavil tím, že navrhnul zvláštní pravidla: „Protože oba vládneme prostředky, které nemohou být plně pod kontrolou toho druhého, dovolujeme si navzájem jakékoliv ovlivňování mého hlavního kněze do té doby, než se k věci vyjádří."

Bratři si podali ruce, Apollón vynesl trojnožku a Hermés na ni položil trsátko. Pak šli každý za svým dílem, zatímco Plútarchos pilně spisoval. Činy bohů vyzpytatelné nejsou, ale zápis kněze filosofa ano:

Euthyfrónův výklad, krom toho, že se splnil, náležitě popisuje vztahy, které nejsou vždycky vázané na časovou, prostorovou ani předmětnou souslednost dějů. Provazuje je osudová moc v podobě příběhu, který není vždy předem zjevný. Chybou Euthyfrónova výkladu je jeho jednostranná částečnost, která se odvrací od toho, co může každý vidět i myslet, a vychází pouze z toho, co se naučil, aniž by ve skutečnosti věděl, proč to je významné. Zkoumání celkového vzhledu živočicha je však opravdu podstatnějším zdrojem poučení než jeho rozkrajování.

Anaxagorův výklad správně nahlíží potřebu soustředění naší zbožnosti k mysli, krom toho také náležitě popisuje růst přirozenosti a uspořádání kosmu. Chybou Anaxagorova výkladu je jeho jednostranná částečnost, se kterou se odvrací od všeho, co sám nevyzkoumal a co nelze zohlednit jeho prostředky. Zkoumání vzájemných vztahů mezi částmi je však opravdu jediným náležitým způsobem, jakým se člověk může rozumně obracet k celku.

Předností obou výkladů je dodržení jejich vlastních metod. Chybou obou výkladů je jejich omezenost, působená lidskou nedokonalostí a přílišným sebevědomím vykladačů, které jim zastínilo skutečnost celku, který přece není ani pouze jedním příběhem, ani pouze součtem jakýchkoliv částí. Příběhy se přece uskutečňují skrze poznatelné věci a naopak.

Tak zůstala trojnožka s trsátkem před Apollónovým chrámem a nikdo z lidí se jich neodvažoval dotknout. Pak ovšem přišli divoši od Západu i od Severu a zachovali se každý na svůj způsob: Keltové vzali trsátko, ošklivě se poprali a v opilosti potloukli sochy; Gótové odnesli trojnožku a s velkým řevem zbourali chrám do základů; Slované podřezali zbylé lidi a z následné nudy poplenili krajinu. Přesto někteří potomci Keltů, Gótů a Slovanů čtou Plútarchův spis, na úbočích Parnássu se stále pasou kozy, v podvečer lze u základů chrámu potkat želvu a v noci svítí nad horami hvězdy.

Zpátky na obsah           Souvisle číst