Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

Dvojitě strašlivá demytologizace Strašlivé bohyně

(Pepíček, paní Plútarchová, Plútarchos, Luna a Hekaté)
 

Hermés si Apollónova kněze Plútarcha natolik oblíbil, že poslal Pepíčka na zkušenou do jeho domácí školy v Chairóneji. Po delším pátrání v kraji došel k té proslulé podhorské vsi, která se hrdě pokládala za město, a doptal se, kde bydlí kněz a scholarcha Plútarchos. Bylo to kousek od pláně, proslulé hned dvojí nešťastnou porážkou: od Makedonců a od Římanů. Doma ovšem byla zrovna jenom paní Plútarchová a menší z jejich dětí. Ta jej hned přijala jako vlastního.

Kněz a učitel se vrátil z Delf až večer a poněkud utrmácen. Stěžoval si, že ty cesty přes Parnássos už nejsou pro jeho stará kolena, stejně jako každoroční tanec Dionýsovi na vrcholu, a že se mu ostatně i ty jeho zámořské cesty už začínají zajídat. „To máš pořád do Delf, z Delf, do Říma, z Říma. Málem by z toho člověk zlenivěl a podlehnul zásadě ‘Žij v skrytu!’ Ale kdežpak! Ve skrytosti se akorát tak plesniví - a žena mi vždycky připraví na cestu dobrou svačinu. A Římané jsou taky lidé, ať si říká, kdo chce, co chce. Naše zbožnost je však krásnější, - ostatně, letos se obřad u jeskyně bakchických nymf zvlášť působivě vydařil. I průvod dolů do Delf byl velkolepý." Takové obřady sice Pepíčka nanejvýš zajímaly, ale ještě víc ho lákalo, aby vyzkoumal Plútarchovo vidění světa. Než se jej přímo zeptá na jeho mínění o želvě, tak jej napřed musí opatrně ozkoušet. Proto na něj vychrlil sérii otázek:

„Co si myslíš, že je vlastně ta Luna, která tak pěkně osvětluje tuhle terasu i okolní krajinu? Je to bohyně nebo kámen? Je nebesky věčná a stará jako Arkádie - nebo se musí nestále živit pozemskými výpary? Svítí vlastním žárem nebo díky Héliovi? Jsou proměny jejího vzhledu skutečné nebo zdánlivé? Jak probíhají zatmění a co při nich můžeme vyzkoumat?"

Plútarchos se nejprve pozastavil nad všetečností takových otázek a porovnal to se starostmi, které si dělají lidé v Delfách o náležitosti věšteb nebo o jejich ochránění před hrozícím úpadkem. Pak se pomalu napil horského bílého, poukázal na zbytečnou lidskou všetečnost, na klamnost lidských mínění i rozběžnost v názorech škol a začal vykládat:

„Nezkoušej mě! Víš přece sám, že Luna je příliš velká, než aby se o ní mohlo mluvit jako o kusu kamene. Je přinejmenším tak velká jako pořádný kus krajiny. Ani Eratosthenovi, kterému se podařilo tak přesně změřit poloměr zeměkoule, se nepodařilo spolehlivě určit vzdálenost a velikost Luny. Ostatně, vidíš tu největší skvrnu na její tváři? Snad víš, že se jmenuje Hekatin záliv, a přesto to není žádné moře, protože se neleskne ani za úplňku, nýbrž část krajiny s tmavším zabarvením skal. Snad nemusím vysvětlovat, že Luna sama nesvítí, nýbrž odráží světlo Héliovo, ani to, jak se dějí proměny jejích fází. Nevypadáš na hlupáka! Nejspíš víš i to, jak vznikají zatmění: sluneční díky zastínění Hélia Lunou a lunární díky jejímu vstupu do zemského stínu, kam plně nedopadají paprsky Héliovy." Plútarchos skončil a vypadalo to, že se chystá jít spát.

Pepíček byl překvapen i zklamán. „Mluvíš skoro jako Anaxagorás, a to jsi kněz."

„A kvůli tomu mám být taky hlupák?"

„To samozřejmě né. Ale jak se pak k té Luně může někdo modlit? Nebo se i podle delfského hlavního kněze máme modlit jenom k filosofickému bohu? A to se ještě nechci zmiňovat o strašlivé Hekatě, co prý má támhle nahoře ten svůj záliv."

„Nech té sofistiky, dnes nemám náladu na intelektuální hrátky. Ale když jsi už začal - a já to teď nebyl, kdo začal chytat za slovo jako nějaký advokát - tak sis snad všimnul i toho, že jsem ti odpověděl na tvoji otázku, která zněla: ‘Co je Luna’. Pokud by ses ovšem býval zeptal ‘Kdo je Luna’, byla by i odpověď jiná."

Pepíček se zastyděl, omluvil se za nezpůsob, který pochytil ve škole, ale hned se zeptal: „Jaká?"

„Luna je bohyně, jejíž příběhy zajisté také znáš. A kdyby ses byl zeptal, ‘Co ta Luna znamená a co se kolem ní děje’, tak by to bylo nejzajímavější. Napřed bych ti vykládal známé věci o Hekatině tváři, kterou může v kruhu úplňku každý vidět a pak bych přidal méně známé věci o duších pobývajících na Luně i v jejím okolí a nakonec o tom, jak se při zatmění Luny tyto duše s kvílením snaží dostat z Hádu, který přece není ničím jiným, než stínem Země."

Pepíček se omluvil, že sice bude zase vypadat jako nějaký ten chytatel, ale že to teď myslí vážně: „Některé staré báby se toho fleku v kruhu úplňku bojí a straší s ním malé děti, že prý se na ně z Luny dívá Hekaté sama. Jiný báby to zase nadchává k čarování. Von i votrlejší člověk není vždycky tak úplně svůj, když se na něj ta tvář v noci o samotě z výšky Luny kouká. Když vím, že to jsou jenom nějaký tmavší šutry v tý cizí krajině, tak by se jenom blázen bál kouzel. Trochu se pak ale bojím cizoty tý krajiny, která je tak moc cizí, že do ní nejde nijak vstoupit, teda aspoň né za živa. A vopravdicky se v takovým případě bojím toho, že se pak už všechno dá vidět jenom jako nějaký jinačí šutry, na který si ale taky nikdy zaživa nešahnu. Za chvilku by takhle někdo mohl mluvit o kterýmkoliv bohu nebo zvířeti a časem i vo mně. Dyť kosti jsou taky jakýsi šutry, pro změnu světlejší.

„Kosti jsou sice pevné, ale živé!"

„Ale ty tmavší šutry támhle vysoko nahoře nejspíš živý nebudou."

„To jsem neřekl! Nevím. Je v tom vždycky až takový rozdíl? Všude jsou bohové. Všude je plno duší. Všechno se dá fyzikálně zkoumat a všechno se dá matematicky pospat. Jak to jde dohromady s jiným vyprávěním, kde a jak se to potkává, to my lidi nevíme, aspoň já ne. Ale nějak to dohromady jde, jinak by ten svět nebyl světem, ale buď strašidelným bludištěm nebo skládkou materiálu."

„Teď vlastně nevím, jestli je strašlivější Hekaté - nebo samý ty šutry všude a nic jinýho."

„Hekaté je veliká bohyně, ze které si lidé udělali strašáka. Kameny jsou veliké moci přírody, ze které si lidé udělali materiál."

„Kdybych tě chytal za slovo, tak bych probíral, jak je podle tebe v té lunární krajině nějak až podezřele moc živo. V tom zálivu tmavších šutrů bydlí duše nebožtíků, občas se snaží stěhovat před zatměním a kvílejí - a ještě je to i s tím kamením celé tvář Hekaté, která má na své tváři záliv, co není z vody - a všechno to spatřujeme ve vzhledu bohyně Luny, která má své příběhy a krom toho se živí výparem z rosy. Ale je to asi lepší představa, než kdyby tam bylo jenom mrtvo od šutrů nebo mrtvo od Hekaty. Takový pohled raději strpí spory uvnitř sebe než spor s tím, co vidíme a žijeme! Vždyť přece i přesná čísla mohou označovat nejenom počet, nýbrž současně i způsob vztahu, pokud mu ovšem rozumíme. Tvůj popis delfského věštění by byl nejspíš podobný. Uvažuju, jak by se takhle nějak dala popsat třeba želva."

„Ta by se k tomu výborně hodila! Těch příběhů i vědeckých poznatků! Tolik života v jednom krunýři! A navíc taky věštebné znamení, ale i potrava a materiál! Připomnělo mi to ten dávný příběh krále Kroisa, který chtěl kdysi zkoušet naši věštírnu. Dal poslat pro věštbu, co že bude v předem určený den věštby dělat. Ten den doma v Ásii předstíral, že odjíždí na lov, ve skutečnosti se ale zavřel ve sklepení svého paláce a vařil podivné jídlo ze směsi želvího a kozího masa. Víš jak zněla věštba? Takhle: ‘Král míchá jedno i druhé, skrývá mysl i čin, bůh vidí vše a znamená.’ Kroisos poslal Apollónovi obrovské dary, uznal, že lepší věštírna nikde není a myslel si, že už rozumí všemu. Proto pak špatně pochopil tu známou věštbu, na kterou se tolik spolehnul, myslím tu o překročení řeky a zničení říše. Na tom vidíš, že mysl má mířit k celku a ne se omezovat na ten výklad, kterého se právě zmocnila. Podobně je tomu i s tou želvou. Poznat ji, to znamená mnoho různých věcí ve vztahu k jednotě."

„A co si teda myslíš o tom, že želvu je možné dohonit? Dá se to podle tebe i myslet?"

„Želvu dohoní každý a každý to vidí a ví o tom, takže to i nějak myslí. Potíž začne tehdy, když někdo chce vidět do toho, jak myslí. Když chce sledovat ty jednotlivé myšlenkové kroky. To je jako kdyby chtěl to myšlení nějak napodobovat. Pro kontrolu je to velmi vhodné, ale kdo se na to spolehne víc než na to, že přece myslí, že želvu jde dohonit, tak pro samé chytání za slovo mine tu želvu."

„Skvělý! Takže pak svou rekonstrukcí toho, jak sám myslí něco skutečného, doběhne sebe a né želvu! Chtěl vydlabat želvu, ale vydlabal sebe i myšlení! Toho druhýho je taky škoda."

„Taková je už veškerá přirozenost, že ji vnímáme, ale současně nám uniká, že utíká před důsledným myšlením. Nejspíše je to tím, že utíká sama před sebou, není v ní nic stálého, co by se dalo spolehlivě chytit. Jako když chceš chytit vodu nebo vzduch, ale čím více ji mačkáš, tím více ti uniká. Jako když přestáváš být dítětem a stáváš se mladíkem, jako když přestávám být dospělým mužem a stávám se starcem. ‘Nevstoupíš dvakrát do téže řeky’, dokonce: ‘Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme a nejsme.’ A takové je už myšlení, že vždy usiluje o zřejmost a spolehlivost, ale ne vždy se mu to daří - a ne vždy se tak děje beze škody. Nezapomínej ani na to, že ten Zénonův popis je taky jeden z možných, i když se zrovna tobě líbí nejmíň. Je divný tím, že popisuje naše lidské myšlení, které k jednotlivým krokům potřebuje vždycky nějaký čas, ale přitom se tváří, že myslí nějak nadlidsky."

„Proti jistým matematikům se dobře hodí, může před nimi želvu ochránit. A nejsou ty skutečně důležité křižovatky místama, kde se potkávají různé příběhy a různé popisy? Není každá přirozenost takovou křižovatkou?"

„Nevím, snad. Snad jako symbol, jako znamení úplnosti. Já té možnosti setkávání na nejrůznějších křižovatkách říkám ‘synkrétismos’, to jest spiknutí na krétský způsob. Tedy bez takového důvodu, který by byl zřejmý cizinci. Latiníci to překládají ‘conspiratio’, což je docela zábavné."

I Pepíčkovi přišlo být zábavné, že podstatou přirozenosti může být ‘společné dýchání’, které ve šťastných případech může vést až k úplnýmu sdejchnutí, přímo na krétský způsob.

Tvář Hekatina začala klesat temnou oblohou k Západu. Duše nebožtíků se v nejbližších měsících nemusejí obávat žádného zatmění. Temná ztuhlá láva vyplňující Hekatin záliv na Luně je rozpálena paprsky Slunce. Zato Chairónejské divadlo vytesané do skály za městečkem potemnělo a pokryla je rosa. Želva tam může spát v bezpečí, které střeží i Strašlivá bohyně, vládkyně všech křižovatek na cestách pro lidské nohy, povozy s mezky i pro myšlení. Možná se teď želvě zdá o křižovatce podivných lidských stop, podobných spíš kovovým otiskům, kterou v Hekatině zálivu posádka Eaglu hrdě označí americkou vlajkou, aniž by tušila, jaké všechny souvislosti se zde potkávají: Odkud a kam vedou všechny ty cesty nohou i myšlení, na jejichž křižovatce tu vlajku zapíchli, vyfotografovali a letěli domů.

Zpátky na obsah           Souvisle číst