Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

O nevypočitatelnosti toho, co jsme vlastně spočítali
(De destructione machinae, monachi et dialecticae)

(Raimundus Lullus, Calculator, asistenti, Pepíček, moslemíni a Tomáš Akvinský)

Na hispánském pobřeží probíhá poslední kontrola dialektického stroje před jeho naloděním a začátkem nebývalé misijní výpravy, založené na zcela nových principech. Učený mnich Raimundus Lullus pečlivě promazává všechny komponenty stroje a kontroluje jejich chod. Soustředně otáčivá kovová mezikruží rozdělená výsečemi na různé počty dílů tvoří všem viditelnou přední stranu přístroje, jehož zadní část skrývá ozubené převody a jiná podobná hejblata. Odnímatelná klika zatím jenom bezvládně visí v boku stroje a hlouček čumilů zvědavě sleduje počínání věhlasného matematika, aniž by tušili dosah jeho objevu.

Mezi Raimundovými asistenty probíhá učená disputace o tom, zda přeprava přes moře nenaruší nezvratnost chodu stroje; zda bude stejně precisně pracovat i na afrických a asijských územích, pokažených nevěřícími. Sebevědomý vynálezce je upokojuje odkazem na nezvratnost dialektiky samotné a dokonce tvrdí, že princip totožnosti platí i na Oceánu, stejně jako princip kontradikce a princip vyloučení třetího. Tolik rozumu a tolik odvahy se ještě nikdy nesetkalo pohromadě v jednom pouhopouhém člověku! Chtěl by snad někdo pochybovat o tom, že pomocí tohoto stroje může dokonce i naprostý ateista nezvratně dokázat samotnou boží existenci? Že ji pak musí uznat se stejnou kovovou nutností, s jakou soukolí mechanismu uskutečňuje věčně platné konkluze syllogismů? Kdo by pochyboval o tomto, ten by nebyl pouze ateistou, ale člověkem mimo rozum, tedy nikoliv člověkem, nýbrž bytostí zvířecí, nestvořenou k obrazu božímu!

Z hloučku zevlounů vystupuje Pepíček a hlásí se. „Prosím, já mám pár pochybností, a to ani nejsem ateista. Buď se vytahujete, nebo jsem bytost zvířecí, což ovšem nehodlám vylučovat."

Asistenti Lullovi s hrůzou pohlížejí na tuto zvířecí bytost tolik podobnou člověku a pomocí zvláštní příručky se ujišťují, že nejde o bytost pekelné přirozenosti. Přísnější z asistentů se dovolávají nutnosti potírání škodlivé zvěře, zatímco mírnější z nich se odvolávají na život bratra Františka a pokoušejí se o promluvu k Pepíčkově bytosti. Raimunda tento rozruch vyrušil z jeho odpovědné práce. Nevrle se otočil, a když spatřil Pepíčka, chystal se jej poslat domů, protože kdyby jej poslal ke všem čertům, mohli by to někteří jeho omezenější asistenti pochopit doslovně. Pepíček se na něj však obrací s šibalským úsměvem, který mu podvědomě připomíná jemu dobře známé nadšení vynálezce a objevitele:

„Pane mnichu, promiň, že jsem tě vyrušil, ale opravdu mám pár pochybností, které by možná bylo dobré probrat dřív, než tvoje výprava vyrazí."

„Předstup, chlapče, a jen směle mluv, pokud jsi veden rozumem a dobrým úmyslem! Já jsem nenašel žádnou figuru syllogismu, kterou by tento stroj nedokázal provést!"

„O to nejde, pane mnichu. Těch figur není zase až tolik a tvůj stroj je vskutku nesmírně důmyslný. Moje pochybnosti se týkají jiných věcí."

„Jakých? Ložiska jsou dobře promazána a ani vratké moře neruší platnost dialektiky! Klika je sice vyndávací, to kvůli terénním aplikacím, ale nepadá."

„Víš jistě, učený bratře Raimunde, kterého boha ten pohyb kovových mezikruží - působený pohybem kliky prostřednictvím složitého mechanismu, který jsi vynaleznul - vlastně dokazuje? Já to opravdu nevím a ... (Pepíček prozřetelně spolknul dovětek o tom, že to není žádný z těch mnoha bohů, se kterými se v několika náboženstvích, včetně Raimundovy zvěsti o Kristu setkal) - a nevim!"

„Hochu, buď klame tvoje tvář a ty jsi ve skutečnosti největší tupec či zlovolník, jakého jsem kdy potkal, nebo - bojím se domyslet - jsem opomněl podrobnější diskusi některé z premis."

„Já osobně si myslím, ale to tě asi moc nepotěší, že bude dobré počítat s tou druhou možností. Opravdu ti, pane mnichu, nechci kazit tvoje učené dílo ani tvůj zbožný zápal. Ten tvůj stroj se mi ještě ke všemu moc líbí, ale je snad lepší, když se to probere tady než před sultánovými poradci."

Raimundus odvedl Pepíčka kousek stranou a tiše se ho otázal: „Kterou z premis máš na mysli, chlapče?"

„No, ono to vlastně není nic z toho, čemu vy dialektici říkáte premisa."

Raimundovi se ulevilo: „Tak vidíš, to bude jenom planý poplach. Buď se mýlíš, nebo nějakou tu drobnost rychle opravíme, dokud je na to ještě čas."

„Nemyslím, že by šlo o drobnost. Stroj sám je určitě v pořádku. Funguje opravdu znamenitě, to jsem s dovolením sledoval, jak jsi jej zkoušel."

„To je také v pořádku, demonstraci Pravdy má vidět každý. O čem tedy pochybuješ? Neděláš si legraci? Mám pochopení pro vakantské šprýmy, i když zrovna teď pro ně není vhodná situace."

„Myslím to úplně vážně! Chci ti to říct právě proto, že se mi líbí tvoje nadšení, takže by mi bylo líto, kdyby přicházelo nazmar. Jenom nevím, jak ti to říct."

Raimundus se pro jistotu rozhlédnul a pak úpěnlivě zašeptal: „Pokud to není nemístný šprým, tak snad nejsem tak omezený jako někteří odpůrci dialektiky z venkova nebo z řad vyššího kléru, abys mne nemohl upřímně upozornit na nějakou chybu."

„Pane Raimunde, to musím začít trochu zeširoka. Ty chceš dokázat existenci Boha komukoliv. Sestrojil jsi krásnou mašinku, na které si může každý nastavit platnost nebo neplatnost vět, jejichž pravdivosti sám důvěřuje, pak si zatočí klikou a mašinka mu ukáže, jakou logickou platnost má jeho mínění o boží existenci nebo neexistenci. Tedy, ta mašinka ukáže značku, podle které je pravdivé, že Bůh existuje, - nebo značku, podle které není pravdivé, že Bůh neexistuje. Viděl jsem, že v tom není podfuk, že to není nastavené pevně předem, že se to opravdu kalkuluje z těch nastavených premis. Dobře. Jiná otázka však je, zda ta mašinka nedokazuje jenom to, že z logicky definovaných vět plynou při určitém uspořádání zase další logicky definované věty; včetně takové věty, že chod té mašinky předpokládá cosi, čemu ty značky říkají ‘Bůh’. Může to ale být jenom podivný předpoklad toho, že v takovém postupu se na všechno dá odpovědět vždycky jenom ‘ano’ nebo ‘ne’."

Raimundus se už podruhé pokřižoval a dovolal autority Aristotelovy. Chvíli nevěděl, zda má co činit se zvláště rafinovaným bezbožníkem, nebo zda - nedej bože! - na takové námitce může něco být. Rychle si teď připamatovával všechny citáty na téma boží sebetotožnosti. Pepíček však mezitím dovršil skandálnost své myšlenky další poznámkou:

„Já nejsem bezbožník, ale takovýhodle boha uznávám vždycky jenom po tu dobu, co něco kalkuluju. Pak mu poděkuju a dál se vo něho nestarám. Von by jinak všechno převálcoval a svět by přestal bejt světem. Myslím si, že ten stroj dokazuje svýho boha strojovitosti, kterýho lidi nemusej uctívat, teda pokud zrovna nejsou odkázaný na chod nějaký takový mašiny, protože ho přece sami vymysleli."

Raimundus zůstal v nehybné konsternaci. Ale Pepíček byl příliš zaujat myšlenkou, takže klidně pokračoval: „Viděl jsem jednou v Nekromanteiu taky takový kovový vozubený kolečka. Tam s nima teda nic nepočítali, ale taky chtěli lidem něco ukázat. Ukazovali stíny mrtvejch. Moc vkusný to nebylo, ale zato působivý jo. Naštěstí do toho aspoň nepletli logický důkazy. Podobný kolečka na bohy mívaj běžně i v divadlech."

Raimundus se tím už úplně probral a litoval toho, že pozdě pochopil, jak podlé mohou být úskoky moslemínů. Zavolal na svoje asistenty: „Podívejte se dobře na tohoto mladíka! Máme štěstí, že už na tomto břehu jsme mohli potkat moslemína, jehož tvář dokáže tak záludně napodobovat vzezření věřícího."

Lullovi asistenti se dobře podívali. Zato četní moslemíni z řad čumilů halasně protestovali proti tomu, aby ten mladý pes nevěřící byl označován jménem pravé víry. Učený mnich matematik se je snažil upokojit pomocí vyšší dialektiky, ale tím je popudil nejen proti sobě, nýbrž i proti svému stroji. Protože to nebyli vzdělanci, ale zahraniční dělníci z přístavu a vůbec lidé prudké povahy, vzali Lullův stroj a otloukli mu jej o hlavu.

Péče asistentů dokázala přivést Raimunda alespoň na chvilku k vědomí. Ten jim už napůl z onoho světa odkázal svoji závěť: „Věřte, že stroji patří budoucnost planety." Oni však nerozuměli, o jaké že mluví planetě. Otázali se jej a ten jim ještě stačil odpovědět: „Ať lidé plují na Západ přes Oceán. Tam je pevnina, která bude stroji Pravdy příznivá!"

Pepíček upokojil moslemíny, když jim nabídnul rozinky a oříšky a vyptal se jich na jejich osudy. Ti jej už chtěli pozvat na čaj, ale stala se divná věc: Ve výšce se objevila zářící rozložitá postava a rychle klesala před Pepíčka. Svítící obr se představil: „Jsem Doctor Angelicus, předseda nové Komise. Přicházím, abych ti přesvědčivě doložil platnost důkazů boží existence z pozic umírněného realismu. Postoj bratra Raimunda byl upřílišněný."

Moslemíni prchli před jasem Pravdy, zato Pepíček se věcně otázal: „To jako ty anděly léčíš nebo vyučuješ? Myslím, že seš na špatný adrese, já teda anděl zrovna nejsem."

„Synu, samozřejmě, že anděly učím."

Pepíček se trochu štítivě ohradil proti tomu, aby se ten mohutný duch považoval za jeho tátu, ale duch pokračoval:

„Léčit je není třeba, neboť jsou netělesní - a ti padlí z nich už zase léčitelní nejsou, nejen pro svůj těžký hřích, nýbrž i z téhož důvodu své netělesnosti. Napsal jsem celý traktát, ve kterém vykládám, jak andělé mohou něco náležitě poznávat. Vyložit náležitosti lidského myšlení je méně náročné, i když lidské myšlení samo postupuje složitěji, neboť je vázáno na časovou zkušenost dějů ve světě. i důkazy boží existence vycházejí z naší empirie."

Pepíček upozornil Učitele Andělů na to, že s těmi důkazy se jej už v Athénách dost naotravoval jistý bezbožník, nějaký Aristotelés: „Ten si taky myslel, že toho svýho existenčně kontrolovatelnýho boha potřebuje k tomu, aby mu vycházely ty jeho kejkle s vydlabáním veškerenstva dialektikou."

Andělský Učitel se přežehnal nad takovým rouháním proti autoritě Filozofa a poučil Pepíčka, že nemohl pochopit dosažnost jeho myšlenek, neboť nestudoval dílo Komentátora, samotného Averroa. „Dítě, sleduj řetěz příčin a dojdeš k První Příčině! Sleduj řetěz sdílení pohybů a dojdeš k Prvnímu Nehybnému Hybateli!"

Pepíček byl v pokušení navrhnout rekonstrukci takového sledování třeba na sledování pohybu želvy, ale ještě raději chtěl být mimo dosah tohoto ducha Komise. Přesto jej poškádlil: „Co když ten řetězec nemá sledovatelný konec, ba ani zřetelně odlišené články? Co když skutečnost není traktát? Co když božské je právě to, co se nám vymyká, protože je rámcem všech možností?"

„Každý řetězec je spočetný, vždyť jinak by ani žádná jednotlivost nebyla přesně totožná se sebou samou, takže by vůbec nic nebylo poznatelné přesně a s úplnou jistotou. Poznatelná skutečnost je jednoznačná. To říká Filosof i Komentátor."

„To by teda byla pěkná bezbožnost! To by svět byl řetězcem nějakých ‘ano’ a ‘ne’ nebo třeba jedniček a nul. Skutečné stavy nejsou vždycky buď a nebo, takový musí být jenom jejich logický popis, abychom jeho prostřednictvím mohli poznávat aspoň jakýsi vydlabaný krunýř skutečnosti. Přirozenost je však zajímavější než ten dialektický krunýř přesných identit. Někteří si na takovou vydlabanou identitu hrají, když si myslí, že jsou někdo."

„Já jsem jen pokorný kazatel a uvědomuji si, že všechno mé dílo je pouze mlácení prázdné slámy. Dokonce i Aristotelés se dvakrát mýlil, například když považoval lidskou duši za smrtelnou a svět za věčný, ale já jsem jeho omyly opravil! Pojeď se mnou do Neapole, tam ti všechny důkazy podrobně vyložím. Vyložím ti všechno, co lze ve světle rozumu vědět o oblasti přirozené a ve světle zjevení o oblasti nadpřirozené. Vyložím ti i postupný přechod od potence k aktu."

Pepíček už nechtěl mít co do činění s dalším mezinárodním rozhodčím italské školy a navíc věděl, že tam bude nápis „Ať nevstupuje nikdo, kdo není oděn zbrojí Aristotelovou". A už vůbec nic nechtěl mít s nějakým nadpřirozením. Proto teď předstíral, že dovede taky mluvit jako rozhodčí. Zkratkovitě prohlásil, že nerad mlátí cokoliv, že Aristotelés je posluhovač makedonských cizáků, že je lepší se mýlit stokrát denně než myslet jako on, Averroes že je špatný moslemín; že si ten duch Komise plete nadpřirozené s autoritou a přirozené s lidským vymýšlením - a šel za poctivými moslemíny do jejich čajovny, aby se s nimi bavil o příbězích tisíce a jedné noci.

Zpátky na obsah           Souvisle číst