Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

Zpráva z výjezdního zasedání Komise Pro Nepohnutou Pravdu

V Thébách, dne 11. až 13. února (vročení nečitelné)

Přítomni: Živí i mrtví zvěčnělí členové Komise dle prezenční listiny

(nezváni: Teiresiás, Dionýsos a mainády)

Quaestio: Má žena duši nebo rozum?

Postup jednání:

1. Důvodová zpráva (podává předseda Komise řídící jednání).

1.1. Program jednání.

1.2. Teze: Žena duši má, leč nerozumnou a tudíž nekompletní.

2. Učená diskuse.

3. Usnesení Pravdy.

(Dlužno konstatovat, že jednání komise bylo provázeno politováníhodnými událostmi, které narušily usnášení a promítly se i do tohoto zápisu.)

Jednání Komise řídí Zénón Elejský:

„Vážení kolegové, sešli jsme se na tomto odlehlém místě, abychom - nerušeni hlukem velkoměsta - projednali otázku, jež se stává naléhavou díky nerozhodnosti a nedostatku sebevědomí mnohých mužů, kteří ženám přenechávají řízení věcí soukromých i veřejných. Ptejme se tedy: Je žena schopna samostatného myšlení a rozhodování? Je bytostí oduševnělou? Je živočichem rozumným? Nezastírám, že Komise se ocitá v obtížné situaci, leč ani úcta k manželce našeho císaře, ba ani její rafinované pokusy o ovlivnění některých předních mužů císařství, by neměly otřást neochvějností Pravdy. Proto apeluji na to, abychom odstoupili od klamného zdání prožitků, které některým z nás říkají, že žena je tvorem oduševnělým - a přimkli se k důslednosti myšlení, jež ukazuje ženinu nerozumnost.

První den tohoto zasedání budeme formulovat tezi návrhu usnesení - a nebudeme se spolu s prostým lidem věnovat přípravám k pití o závod jako za starých časů, neboť to přispívá pouze vládě klamu. Jako veřejný projev distance naší Komise od všech pověr lidu necháváme tuto zasedací síň otevřenou a neobemykáme ji lanem, které by v tyto dny mělo bránit údajnému navracení duší zemřelých. Jak by se totiž mohly skutečně navracet, když pohyb je jenom zdáním? Také nebudeme zpívat fallickou píseň k oslavě zdroje proměn, jako v temných časech před ustanovením Komise, nýbrž obrátíme svoji mysl k Nepohnuté Pravdě. Zítřejší den bude věnován učené diskusi, po které jsme zváni na menší ochutnávku do sklípku význačného místního vinařství. Pak přistoupíme k Usnesení.

Přípravný Výbor složený z nejpřednějších znalců projednávaného problému vás nyní seznámí s návrhem teze. Prosím jeho předsedu, aby referoval i jménem kolegů Platóna a Augustina."

Aristotelés:

„Výbor zobecnil jednotlivé návrhy svých členů a předkládá tuto tezi: ‘Žena duši má, jest vskutku bytostí oduševnělou a v jistém smyslu i živočichem rozumným, to ji však neopravňuje k samostatnému rozhodování, zvláště pak ne ve věcech veřejných.’"

Zasedací síní se ozývá pískot četných radních. Aristotelés je nařčen ze zastíraného feminismu. Hájí se odkazem na všeobecnou zkušenost toho, že se žena sama pohybuje z příčiny sobě vlastní, což jest charakteristickým znakem bytosti oduševnělé. Je však přerušen dříve, než se může dostat k důkazu určité rozumnosti tohoto oduševnělého živočicha: „Pánové, Aristotelés není kompetentní autoritou pro všeobecnou zkušenost, kterou zde vyslovil! Místo toho, aby popsaného sebepohybu ženy využíval, nechal se naopak osedlat od ní a vozil ji po náměstí na vlastním hřbetě, snížen do pozice živočicha čtvernohého a nerozumného!"

Aristotelés se pokouší vysvětlit, že to je pomluva, která vznikla z nevhodného vtipu. Dovolává se Platónova i Augustinova souhlasu s návrhem teze. Platón však moudře nechce s ženami nic mít. Teda snad kromě jisté mladičké panny Xanthippy (ne té Sókratovy ženy), která jej bohužel odmítla, a kromě stárnoucí vášnivé hetéry Archeanassy. To všechno si ale v tuto chvíli nechává pro sebe, neboť nyní je vhodnější mluvit spíše o vznešenější formě lásky, odhlížející dokonce i od půvabů mladíků. Ostatně, předešlo by se mnohým potížím, kdyby ženy byly společným majetkem filosofů obce. Zato Augustinus veřejně vyznává, že má hříšnou zkušenost právě s ženou, a že jej to učinilo horším. Jde přece o tvora stvořeného až z žebra muže, tedy o tvora odvozeného, nižšího, leč stejné lidské přirozenosti, navíc taky padlé. Vypráví o jakémsi jablku, za jehož ukradení a snězení žena může, ale tomu už skoro nikdo nevěnuje pozornost.

Aisópos posměšně tvrdí, že žena má zcela jistě přirozenost úplně jinou než muž. Přirovnává ji spíše k přirozenosti oslice a dokládá to příběhem jednoho rozjíveného mladíka, který se pokusil vlévat ‘rozum’ do obou, což jej sice v obojím případě velmi uspokojilo, ale moudrosti na straně příjemkyně nijak neprospělo, ba spíše naopak. Augustinus je nanejvýš pohoršen, Aristotelés prohlašuje příklad za neetický a jedině Zénón zachovává chladnou mysl:

„Klid, pánové! Obraťme se od vášní k rozumu, byť se i jednalo o téma, která samo obsahuje pouze to první. Souhlasím s předloženým návrhem, totiž že ‘žena má duši’, v tom smyslu, že se žena pohybuje sama od sebe, nikoliv pouze působením vnější příčiny, jak nám to chtěl objasnit už Aristotelés, kdyby nebyl tak nejapně přerušen. Vidím ale rozpor mezi konstatací samopohybu a připuštěním jakési míry rozumnosti, ba už samotné jsoucnosti. Nechci apelovat na pouhou zkušenost toho, že jsem dosud nepotkal ženu, která by věděla, že její pohyb je neskutečný. Je totiž možné, že žena za rozum považuje to, že svým různým pohybům dodatečně podsouvá nějaké důvody. Žena přece hromadí zdání a přisuzuje jim váhu. Zatímco já nahlížím, že skutečnost jest myslitelná a není proměnlivá, tak žena se domnívá, že změny jsou skutečné, sama se všelijak líčí a různě kroutí nebo pobíhá za něčím, leč nemyslí. Též kolega Descartes by z toho zajisté vyvodil, že tudíž není, nebo alespoň, že není spolehlivě, dokazatelně a jistě. Právě můj nebo i jeho Rozum překonává nerozumné pohyby duše, s čímž by ostatně musel souhlasit i kolega Platón. To vše teprve předložíme diskusi. Zatím navrhuji, aby pracovní teze byla přeformulována do podoby: ‘Žena duši má, leč nerozumnou a tudíž nekompletní.’"

Aristotelés se chystá namítat argumentem z řeči, která je vlastní též ženě, když tu se u dveří ozve zpěv tklivé opilecké písně. Nepřichází duše některého mrtvého opilce omylem sem místo do hospody, vábena v tyto dny jiným mokem než krví černé ovce? Živí přeci dneska nepijí a začínají se přejídat tučným masem před zítřejším pitím o závod. Platón se pohledem ujišťuje, že mladý Alkibiadés dnes způsobně sedí na jednání a není tedy zdrojem zvuků u vrat.

Do síně belhavě vchází stařena oděná nápadným kabátkem ze srnčí kůže s liščím límcem. Vypadá tak nejmíň na sto let a tudíž by nebylo divu, kdyby byla mrtvá. Jenže se sama hýbe, i když ji vede nějaký chlapec, takže aspoň podle Aristotela mrtvá není. Navíc také mluví, ba dokonce prozpěvuje. Zpívá o kráse pomíjivosti, o rozervanosti života. Chvíli se zdá, že obsah jejího zpěvu kupodivu nahrává spíše Zénónovu pojetí neskutečnosti proměn. Rozhodně to však není dobrý doklad Aristotelovy chystané teze o tom, že i žena je za určitých okolností schopna řeči artikulované a logicky vystavěné. Pak je ale jasné, že svým drsným chechotem stařena odmítá strach z uplývání krásy, že se zná právě k hodnotě toho všeho, co pomíjí. Asi je opravdu opilá nebo pomatená stářím. Úplně se rozchechtala. Odhaluje liščí límec z tváře a všichni teď vidí posměšně koukajícího Teiresia! Co tady ten starý bláznivý věštec dělá? Je sice chudák dávno slepý, ale kvůli tomu ještě nemusí všude lézt a blábolit. Ten chlapec by na něho měl dávat lepší pozor! A proč ta maškaráda? Předseda jej oslovuje: „Proč přicházíš nezván, navíc v přestrojení za ženu a opilý už dneska?" Teiresiás bez jakékoliv úcty ke Komisi zpěvavě deklamuje jakousi parodii:

„Byl jsem už mladíkem i dívkou, spatřil jsem milování hadí. Znám svět i lidství z obou jejich stran, slyším zvuk zavěšené lyry i let ptáků. A protože jsem z cvrkání vrabců na střeše psí boudy vyrozuměl, že se tu odehrává něco důležitého, tak přicházím. Já přicházím a netřeba mě zvát! Já zvu vás! Připravte se dobře na zítřejší den! Přijdete na lepší myšlenky, mládenci. To nebude pouhá Komise, to bude přímo Komos! Napijete se, zařádíte si na oslavu boha, uctíte život - a kdo z vás to tam přežije, ten se nebude muset dočkat toho, že by si kvůli němu lidi dělali srandu z myšlení. A kdo tady zůstane, tomu rozum upadne! Takže zítra, na cestě ke sklípku!"

Chlapci bylo nařízeno, aby přestárlého věštce odvedl do útulku pro bezdomovce, a jednání komise bylo pro dnešek ukončeno.

Druhý den jednání zahájil předseda prezencí, aby se přesvědčil, zda prořídnuté řady v sále jsou pouhým zdáním nebo poznatelnou skutečností. Zjistil, že část radních opravdu chybí. „Nepřekvapuje mě, že se už v tuto časnou hodinu oddává nerozumným pohybům duše třeba kolega Alkibiadés, Aristippos nebo Horatius či Pausaniás. Překvapuje mě však, že není přítomen ani ctný stařec Epifanios. Nepřihodilo se mu něco?" Augustinus Zénóna uklidnil: „Můžete být zcela bez obav. Kolega biskup z kyperské Salamíny pouze osobně zkoumá pohoršlivé počínání bludařů, jinověrců i pohanů, aby je mohl přísně odsoudit pro poučné varování příštím pokolením." Zénón se tedy mohl vrátit k dalším problémům prezence: „Příjemně mne ovšem překvapuje přítomnost některých kolegů, které jsem mylně podceňoval." Jeden z potrefených, totiž Epikúros, se hned ozval: „Nevím, jak by k pěstování slasti mohlo přispět rozdmýchávání vášní. Musím protestovat proti pomlouvání naší zahradní školy, stejně jako proti podceňování žen. Naše slast je založena na umenšování strastí a na dostatečné vzdálenosti od bohů. Obřady, kterým se ti šílenci v okolí sklípku oddávají, přibližují člověka silám vznikání i silám zanikání, tedy silám smrti. Není však vzniku ani zániku, ale jen pohyb atomů. A kde jsem já, tam není smrt, takže tam, kde je smrt, zase nejsem já!"

Zénón konečně zahájil učenou diskusi. Podrobně rozebral všechny zdánlivé rozdíly mezi ženou a želvou stran stupně oduševnělosti. Žena vyšla z tohoto srovnání zdánlivých jevů jako pohyblivější jak co do rychlosti, tak co do rozličnosti způsobů pohybů. Toho se jistý Kratylos z Efesu pokusil využít k doložení její existence a někteří ze stoiků se chystali přidat na jeho stranu, neboť v tom spatřovali doklad ženina aktivního působení v naší zkušenosti. Jednání Komise však bylo stále častěji rušeno odchody jednotlivých radních, až se předseda rozhodnul k ráznému řešení: „Pánové, jsme už unaveni náročností argumentace stran tak neuchopitelného jevu. Proto uzavírám naši diskusi. K zítřejšímu Usnesení postupuje teze v navrhovaném upraveném znění. Nyní se přesuneme do sklípku; nikoli snad proto, abychom se nechali přemoci zdáním, nýbrž abychom si odpočinuli a díky znamenitým výsledkům místního vinařství nabrali sil k zítřejšímu usnášení."

K všeobecnému překvapení vystoupil samotný stařičký Xenofanés a plně podpořil myšlenku, že za určitých přesně stanovených okolností je velmi vhodné takový krok učinit. Svůj výčet skončil podmínkou: „Pamatujme na to, že řádnému muži sluší pít jenom tolik, aby bez pomoci sluhy došel domů!" S tím ovšem plně souhlasil jenom Platón. Ostatní z nemnoha dosud přítomných byli proti samotnému odchodu. Zvláště někteří stoikové chtěli pokračovat v rozpravě, chlubili se svou neochvějností a mluvili o přednosti sebevraždy před takovým krokem. Chrýsippovi se je však podařilo přesvědčit chytrou argumentací i odkazem na stanovy. Aristotelés projevil ochotu k přesunu s ohledem na své ryze empirické zájmy, podobně i skeptici, i když Pyrrhón si neodpustil poznámku o marnosti tohoto počínání. Sofisté se přidali proto, aby jim neunikla příležitost k blýsknutí se ve společnosti. Zvláště obtížné však bylo přesvědčit k odchodu Démokrita, který se dovolával neskutečnosti všeho vnímání a považoval za nezodpovědný každý krok, který není provázen úplnou kontrolou nad všemi hypoteticky možnými následky. Varoval komisi, že následky takových kroků mohou být nedozírné. Nakonec byl však polapen tím, že si někdo vzpomněl na jeho povzdech: „Život bez slavností je jako dlouhá cesta bez hospod!" Pýthagorás se raději magickou mocí přenesl vzduchem až do Itálie. Epikúros, Hieronymus a Órigenés šli s ostatními jenom proto, že by jinak zůstali sami pospolu a to by nedopadlo dobře.

Radní vyrazili šeřícím se městem k lesnatému návrší. Někteří začali tančit, opustili ostatní, zmizeli ve tmě a vrátili se až ráno, kdy ovšem ti z nich, co se ještě pamatovali na Komisi, zdaleka nebyli usnášeníschopní. Aristotelés byl v noci spatřen, jak leze na vysokou borovici za ctným starcem Epifaniem, aby měl také dobrý výhled. Pozdě si všimnul, že stařec se už stal terčem rozběsněných žen, které toužily po jeho krvi. V okolí sklípku pak došlo k politováníhodným událostem, které se Teiresiás s Eurípidem pokoušeli svést na to, že někteří představitelé Nepohnuté Pravdy podlehli zvědavosti a přitom si nechtěli v ničem zadat. Smutnou skutečností je, že zvláště Démokritos byl rozbouřenými ženštinami rozsápán jak to jenom šlo, tedy až na jednotlivé atomy. Jisté není ani to, zda se Epikúrovi a Lucretiovi podaří jej z těchto atomů znovu rekonstruovat, neboť oni sami nedopadli o mnoho lépe - pouze díky nenadálé náhodné odchylce v dráze svých jednotlivých atomů unikli úplnému rozkousání všech svých roztrhaných údů.

Zapsal: Díogenés, písař laertský.

(K nedozírným následkům těchto jevů patří i to, že císařova žena přesvědčila svého muže Jústiniána o nutnosti Komisi zakázat, neboť jakožto bývalá varietní umělkyně špatně snášela narážky na jakékoliv cirkusy. Jejímu muži zase bylo trapné zakazovat pouze a jenom cirkusy, takže svůj dekret pojal obecněji. Mýlil by se však ten, kdo by tyto události považoval za začátek svobodné éry pro želvu. Bez Komise lidé pustli kupodivu ještě více, takže venkované si želvu běžně napichovali na plot, aby přivolávala déšť. Brzy však byla ustanovena obnovená Komise, která potlačovala temnotu v lidu a pečovala o pevnost Pravdy s novou vehemencí.)

Zpátky na obsah           Souvisle číst