Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

O jsoucí prázdnotě naší míry všech věcí

(Míra všech věcí, Pepíček, kocourkovské obyčeje, smluvní Démokritos a prázdnota)

Před jedním z athénských gymnázií se shluknul dav čumilů, protože tam jakýsi šupák zastavil samotného Prótagoru, který zde vystoupil v rámci svého přednáškového turné. Ukázalo se, že to je nějaký Sókratés, a že mu chce položit pár otázek, aby se od slavného učitele taky něco dozvěděl. Dělal, jako by nevěděl, že nadnárodní know-how je tuze drahá záležitost, a drze se vyptával na různé zdánlivě zbytečné věci. Prótagorás byl na vážkách, zda dát přednost publicitě nebo tomu, aby nepodrážel vlastní cenu. Protože zrovna spěchal do vladařova paláce, tak se rozhodnul pro druhou možnost, čímž nevědomky postavil Platóna před dilema, zda má jeho rozhovor se Sókratem zaplatit, nebo raději vymyslet. Ten se jakožto hrdý aristokrat a tvůrčí duch taky přiklonil k druhé možnosti.

V salóně ženy osvíceného vladaře se sešla ta nejvybranější společnost. Slavný učitel přednesl svoji neméně slavnou řeč „O bozích", která všechny nesalonní typy spolehlivě pohoršovala už tím, že jí skoro nikdo nerozuměl. Pohoršlivost a nesrozumitelnost zajišťovala slávu této řeči v běžné společnosti, zatímco zde byl její úspěch založen na tom, že tato vybraně osvícená společnost se mohla utvrdit v tom, že ji jen tak něco nepohorší, ani jejímu rozumu neunikne. Vždyť přece: „O bozích nevíme jistého nic, ani zda jsou, ani že nejsou." Eurípidés se z toho sice pokoušel vyvodit nějaké novotářsky zbožné důsledky a dokonce hrozilo, že leccos sdělí i Sókratovi, který prý za něho psal intelektuálnější místa tragédií, ale nakonec převážila zdravá bezstarostnost a po hojné hostině se Prótagorás vracel do hotelu, aby ráno z Pírea na chvíli odcestoval zpět do vlasti, do slavného Kocourkova.

Tento nadnárodní učitel nebyl ovšem na Kocourkov nijak hrdý, ba přímo opovrhoval těmi z kocourkovských učitelů, kteří jaktěživ nevytáhli paty z rodného města. Ono to ostatně nebylo nijak snadné, jak se ještě ukáže. Cítil se dobře ve velkém světě a zvláště obdiv Athéňanů mu imponoval. Před hotelem však na něj čekal nějaký mladík, který slyšel jeho předchozí přednášku, a měl stejně všetečné otázky jako ten Sókratés, pouze vyslovované bezstarostněji a ledabyleji. Prótagorás mu nabídnul, že mu vše odpoví při svém příštím pobytu v Athénách, samozřejmě za odpovídající poplatek. Ten s tím nebyl srozuměn, neboť úplně nesmyslně přepokládal, že slavný učitel bude snad přímo potěšen jeho zájmem a tím, že někomu může něco vykládat. Zklamaný mladík pravil cosi o tom, že takto si hájení slabšího zájmu nepředstavoval, ale že se jej pokusí učinit silnějším. Na doklad toho, že to myslí vážně, nabídnul výměnu zapsané vzácné řeči Gorgiovy za několik hodin vyučování. Prótagorás tuto výhodnou nabídku přijal, neboť netušil, že jde o vymyšlenou Gorgiovu rozmluvu se Sókratem. Vymínil si ale, že pro vzácnost svého času a úplnou zaneprázdněnost (dokladovanou plným diářem) nezbývá, než tyto lekce uskutečnit na lodi z Pírea do Kocourkova.

Z Pírea je to do Kocourkova pěkných pár set námořních mil na sever, takže ta plavba nějaký čas trvá, i když je to skoro pořád kolem pobřeží. Loď byla kocourkovská a ne athénského plavebního spolku, což se projevovalo řadou pozoruhodností. První se ukázala už při sjednávání lodního lístku, neboť jako cíl cesty bylo nutno ohlásit Abdéry, protože tímto jménem se kocourkovští sami hrdě nazývali. Musel také zaplatit zvláštní přirážku za použití atomové lodě a podepsat, že byl seznámen s prázdnotou všech jejích prostor. Další zajímavosti se ukázaly hned na palubě lodi. Ta byla plná nejrůznějších cedulí, které leccos nařizovaly, zakazovaly, doporučovaly nebo aspoň oznamovaly. Mnohé z nich byly provedeny velmi umělecky. Například výstižně vykreslený delfín mohl směle konkurovat vrcholům dávného umění. Méně protřelé cestovatele trochu zaráželo, že tímto výjevem byl zakončen velmi obsáhlý návod k použití záchranných člunů a kruhů, jehož poslední bod upokojoval cestující slovy: „Egejské moře je tvůj přítel." V místech, kde athénské lodě mívají záchranné čluny a kruhy, byla prázdná informační kancelář. V tomto duchu probíhala celá plavba, naštěstí v dohledu pobřeží, pod jasnou oblohou a s četnými zastávkami, zvláště na dobu siesty.

Prótagorás se v kajutě první lodní třídy před zrcadlem dlouze upravoval, než vystoupil na horní palubu, aby se porozhlédnul, kdo z významných lidí se tam kochá vyhlídkou. Nikdo významný zde však nebyl. Kocourkovští většinou nesnášeli pohled na moře, takže zůstávali v kajutách, kde skrývali svou nevolnost. Athéňané zase dávali přednost lodím svého spolku. Na horní palubě se proto válela jen horda desperátů, kteří zde měli místo ve třetí třídě. Prótagorás se chystal zklamaně sestoupit do lodní restaurace, která ovšem nenabízela snídaně 24 hodin denně, jako to je rozumným zvykem třeba na Kykladách, nýbrž pouze v přesně určený a předem neznámý čas, když tu jej chytil Pepíček a připomněl mu včerejší dohodu. Vlastně se mu teď do přednášení nijak nechtělo, ale dohoda je dohoda. Posadil se tedy na lavici nad posluchače a začal výklad o významech slov. Aspoň bude mít kus za sebou, pak se natáhne v kajutě a přečte si tu zatím neznámou Gorgiovu řeč.

Posluchač se chvíli nepokojně vrtěl na prknech paluby a pak jej dokonce naprosto nevhodně přerušil: „Učiteli, omlouvám se, ale takovejch poučení sem už slyšel tisíc. Za to bych nedával ten vzácnej zápis, leda tak zlámanou grešli. Já se tě přece chtěl na pár věcí zeptat."

Nepřítomnost vznešenějšího posluchačstva neumožňovala, aby Prótagorás nevděčníka ztrapnil. Nezbylo tedy, než ho poučit, že dotazy může mít až po přednášce, která mu předá určitou zdatnost mysli. Na to ovšem Pepíček odpověděl: „Tak to vezmeme jako otázky k té včerejší přednášce. Ta mi do mysli opravdu cosi nasadila, jenom nevím, jestli je to zdatnost a co všechno z toho může plynout."

Prótagorovi nezbylo, než souhlasit. Dokonce se dovolal toho, že není namyšleným učitelem, jako třeba ten Gorgiás, takže si ani nemyslí, že musí všechno vědět a posluchačům to pouze vlévat. Jeho posluchač přikyvoval a přisadil si, že rozdíl spatřuje i v tom, že Prótagorás nechce pomocí silnějších důvodů hubit ty slabší, nýbrž chce právě i slabším důvodům dát hlas. „Vlastně proto jsem s tebou chtěl mluvit a na cosi se tě zeptat."

Prótagorás se už dostával do formy: „Jen se ptej! Když něco nebudu vědět, tak to můžeme společně zkoumat. Máš snad nějaké pochybnosti o potřebě slyšet i slabší důvody, vyslechnout vždy i druhou stranu každého sporu, byť by byla jakákoliv?"

„Naopak, slovutný učiteli! Jenom mi není jasné, jakými prostředky se ty slabší důvody nebo slabší řeči učiní silnějšími."

„Tím, že se nechají zaznít a najde se pro ně nějaká podpora ve svědectvích nebo ve významech slov."

„A co když to ten silnější důvod nebo silnější člověk nebude chtít připustit?"

„Tomu se předejde dohodou. Tak jako jsme se dohodli třeba mi dva. Podobně se může dohodnout i obec."

„No jo, jenže mě se kdysi stalo, že mi jeden rozhodčí tvrdil, že nemohu doběhnout želvu. On stanovil pravidla rekonstrukce. Ty pravidla byly schválně pitomý, ale já je nemohl změnit. Jak jsem to měl udělat, abych ten svůj popis ‘učinil silnějším’, jak říkáš?"

Prótagorás se poprvé usmál přirozeně. „Tak to byl určitě Zénón. Tehdy jsi pravidla rekonstrukce ještě měnit nemohl. Ale v krátkém čase budeš moci také sám navrhovat vhodnější pravidla a pokoušet se o to, aby získala podporu."

„Jak se o to pokoušet?"

„V tomto případě nejlépe apelem na očividnost. Na to, co má každý před očima."

„No jo, ale to by se zase jindy mohlo šeredně nevyplatit, protože všichni tupci si myslí, že všechno je vždycky právě takové, jaké to zrovna oni vnímají."

„Jindy použiješ zase jiné důvody, v naznačeném případě nejlépe rozumové, jako to ostatně učinil ten Zénón a vyhrál."

„Zrovna tomu bych já neříkal rozumové důvody. Vždyť je to schválnost!"

„Ale v dané situaci to byl právě dobrý důvod, který učinil slabší silnějším, samozřejmě viděno z pozice Zénónovy."

„A jaká pravidla rekonstrukce bys navrhoval třeba ty, učiteli?"

„To závisí na tom, který důvod by zrovna byl slabší. Navrhnul bych taková pravidla, aby se stal stejně silným. Pak by teprve byla možná úvaha. Třeba v té tehdejší rekonstrukci bych na tvém místě navrhnul normální atletická pravidla. Tím hlavním by pak ale bylo porovnání jejich následků s následky pravidel Zénonových."

„A to by podle tebe dopadlo jak?"

„Tak, že želvu dohoníme tehdy, když ji jakožto pohyblivou považujeme za skutečnou, stejně jako když za skutečný považujeme i pohyb. Ale že ji nelze dohonit, když myslíme důsledně pouze to, co jest pro naši mysl a ne pouze pro naše smysly. Z toho bych učinil závěr, že rozumný člověk se nebude zabývat želvou, nýbrž politickými záležitostmi."

Pepíček málem zůstal koukat s otevřenou pusou a Prótagorás se divil, že i v Athénách lze potkat tak zaostalého mladého burana. Proto mu připomenul, že je přímluvcem důvodů a práv lidských a nikoliv želvích. Poučil jej, že podobně jako želva nám unikají i mnohé jiné věci:

„To máš stejné, jako s bohy. Jedni tvrdí, že jsou, jiní že nejsou. Každý se dovolává jiných pravidel pro určení toho, co jest a co není. Rozumný člověk to porovná a všimne si, že to rozhodování o těch pravidlech závisí na něm. Proto nemůžeme nic vědět o bozích, nýbrž pouze o tom, proč někdo říká, že jsou, zatímco jiný, že nejsou."

„Tak to pozor, učiteli. Teď budu za pitomce, ale vím, do čeho lezu a proč! Všichni lidi - kromě pár Zénonových učitelů a několika vás sofistů - jednají i myslí tak, že to dává smysl jenom v souvislosti s bohy, ale přitom neprovozují žádný úvahy o tom, jak ti bohové jsou. Neříkám, že mínění většiny je správné. Až ten Zénonův praučitel, Xenofanés přišel s tím, že bohové jsou jenom lidský představy, zato že je jakejsi Jeden, vod něj vymyšlenej, kterej nevystupuje v žádným rozumným příběhu. V takovým případě se radši přidám i k většině, stejně jako když de vo tu želvu! A vy sofisti teď zase mluvíte tak, že nejlepší rozum by ty vaše řeči dávaly tehdy, kdybyste právě vy byli bohové, jenom vy!"

Prótagorás se srdečně smál. „Není tomu tak. Nikdo z nás nestanovuje ta pravidla sám o sobě. Musí pro ně sjednat všeobecný souhlas. To není snadné a něco to taky znamená, o něčem to vypovídá. Pravdu máš jenom v tom, že člověk je mírou toho, zda něco považuje za jsoucí nebo ne."

„Tak to bych teď přepadnul přes palubu, kdybych na tu řeč už nebyl nachystanej! Vona snad ta želva bude čekat, jestli se někdo, ať už sám za sebe nebo jako nějaká Komis, rozhodne, že ji bude považovat za skutečnou! To by nikdy nikam nedolezla!"

„Sám jsi to řekl a právě takto to popsal i Zénón. Ale ani ta pravidla nemohou být úplně libovolná, musí vždycky něco respektovat. Tak už eleaté rozlišili, že jsoucí jest, kdežto nejsoucí není; výslovně to napsal Parmenidés, Xenofanův žák a Zénónův milovník a učitel. Oni za to jsoucí považovali Jedno, za směs obého pak přírodu a vůbec každou přirozenost."

„To je mi povedené rozlišení! To by jeden neřekl. Na to už člověk musí bejt filozof, aby poznal, že když něco je, tak to je, zatímco když něco není, tak že to néni. A k tomu, aby pak přírodu nebo přirozenost nepovažoval za první příklad toho, co je, k tomu už musí bejt navíc taky praštěnej nebo hodně trhle nábožnej. Ty sdílíš ten jeho výklad?"

„Do jisté míry ano. Samozřejmě, že nesdílím jejich zastaralé názory o tom, že Jedno jest božské a jediné skutečné. Odnesl jsem si z toho však to, že my jsme těmi, kdo o něčem a z nějakého důvodu říkáme, že to je - a jindy zase, že to není."

Pepíček poděkoval, řekl, že už mu to je jasný, a pro dnešek že už je tím myšlením jsoucího příliš unaven. Prótagorás se zase přistihnul, že by málem chtěl pokračovat ve výkladu i pro vlastní potěšení, nezávisle na dohodě, tedy na sjednané smlouvě. Sestoupil do kajuty, udělal si pohodlí a chystal se číst Gorgiovu řeč. Kajuta se s ním však náhle prudce zakymácela, neboť loď vyjela ze závětří hory Athos a vplula do divokých vod Thráckého moře, rozbouřených teď i za jasné oblohy silnou vichřicí. Loď se zmítala ve vlnách a v nepravidelných nárazech větru. Všem cestujícím se udělalo hodně zle a slabší povahy volaly k různým bohům zoufalé prosby o záchranu.

Pepíčkovi bylo od strachu tak úzko, že se navenek ani nemohlo nijak projevovat, jak moc je mu špatně. Věděl, že se nejspíš nemůže nic stát, ale ten pocit byl hrozný. Léčil jej tím, že si tu bouři pořádně zakoušel, protože taková věc se nezažívá každý den.

Prótagorás ve své kajutě statečně a tiše podléhal rozmarům své přirozenosti, která přece z náhledu rozumu možná ani tak zcela není, takže její vrtochy nemohou nijak ohrozit velkolepost jeho myslitelského významu. A Pepíček byl natolik způsobný, že se mu nepřišel vysmívat, ba ani nepoužil argumentu očividnosti ve prospěch skutečnosti mořské bouře, neboť slabší teze o její nejsoucnosti by v tomto případě těžko mohla být podpořena penězi nebo falzifikátem nějakého vzácného rukopisu, takže by její znevažování bylo v dané situaci neslušné a příliš by nahrávalo Gorgiovu právu silnějšího. Pepíčkova škodolibost se omezila na nápad, že příští zasedání Komise Pro Nepohnutou Pravdu by se mělo dít uprostřed rozbouřeného moře.

Bouře však ustala stejně náhle jako začala, když loď konečně vplula do závětří thráckých hor. Cestující se ještě motali a zdálo se jim, že všechno je v pohybu, ale zle už teď nikomu nebylo. Prótagorás se opět upravil a konečně se dostal k vzácnému rukopisu. Rutinně roloval svitek a nechtěl věřit svým očím. Co mu to ten kluk dal? Já ho roztrhnu! Hodím přes palubu žralokům! Ne, jsem civilizovaný člověk: „Podám na něj žalobu pro podvod!"

Druhý den někdo zaklepal na dveře kajuty utrápeného učitele. Vešel Pepíček, který se tvářil jako nějaký diplomat nebo aspoň advokát, uctivě pozdravil a spustil:

„Vážený učiteli, jdu vyjednávat určitou smlouvu. Jelikož jsi už zajisté pročetl spis, který jsem ti věnoval, tak se ocitám v pozici slabšího důvodu, který je třeba vyslechnout a podpořit. Mohl bych navrhovat různé smlouvy. Třeba tu, že můžeme být rádi, že jsme naživu a že ostatní starosti necháme plynout s vlnami. Nebo tu, že ta velice umělá rozmluva je dílo lidské a je tudíž mírou skutečnosti, cennější než nějaký nahodilý zápis nějaké nahodilé řeči nějakého sofisty s nejistou existencí. Já však přicházím vyjednat jinou smlouvu."

„To už stačilo. Teď nejsme na přednášce, takže se s tebou nebudu vybavovat! V Kocourkově tě ihned předám soudu."

„Nenavrhuji to, ale uvaž to sám. Věc se má takhle: Buď jsi dostal řádně zaplaceno, nebo není za co platit. Byly v zásadě tyto možnosti:

První pro případ, že jsi úplný hlupák a náfuka, který ani nerozpozná pravou a umělou Gorgiovu řeč. Takovému není za co platit při vyučování. Takový však ty nejsi, jak to jasně ukázal tvůj nynější návrh dohody.

Druhá pro případ, že jsi člověk, který má rád to, čím se zabývá. V takovém případě bych se ti omluvil za ten vtip se spisem, poukázal na to, že ten spis je opravdu zajímavý, i když není obklopen slávou Strašlivého Řečníka, - a odměnu bys měl v tom, že máš s kým na této cestě rozmlouvat o tom, co tě zajímá. Takový také nejsi, to se ukázalo už v Athénách.

Třetí pro případ, že jsi vzdělaný a chytrý náfuka. Pak platí, že jsme se vzájemně poučili, byť každý o něčem trochu jiném, než jsme původně čekali. Nic si tedy nedlužíme a tobě navíc zůstává ten vtipný Platónův spisek, který jsem ti věnoval jako závdavek. Myslím si, že takto by mohla vypadat naše dohoda, ale uvaž to sám, jsi přece nadnárodní rozhodčí.

Čtvrtá pro případ, že bys byl zvláště znamenitým představitelem, přímo exemplářem míry všech věcí, což doufám, že nejsi. V takovém případě však platí, že nemáš svědky a nemůžeš žalobu proti mně vyhrát bez podvodu. I pro takovýto úplně nejhorší případ bych měl také leccos v zásobě, o čem se teď nebudu šířit, alespoň ne zdarma."

Prótagorás bystře přešel od skřípání zuby do zlehčujícího smíchu. K jeho cti je třeba zaznamenat, že se ten smích rychle stal upřímným, byť za tu cenu, že Pepíčkovu argumentační dovednost přičetl na vrub svému vyučování, které ovšem Pepíčkovi věnoval jako dárek na cestu do Kocourkova. Dokonce jej zdarma varoval před kocourkovskými poměry a zvláště před ostatními kocourkovskými učiteli.

Vylodění v Kocourkově nebylo nijak prostou záležitostí. Kocourkovští totiž moudře rozhodli, že si nechají zanést přístav pískem z nedaleké řeky, aby posádky připlouvajících lodí neměly výmluvu a hloupě se neptaly, proč že mají zakotvit kus před pobřežím. Z bývalého přístavu vyjela pramice a postupně odvážela cestující i náklad z lodě do města. Kdo spěchal, mohl tu půlku míle doplavat, pokud si k tomu opatřil zvláštní cestovní dokument.

Nejvýznamnější z kocourkovských učitelů, který se nikdy nenechal zmámit leskem vzdálených rozmařilých Athén, byl slovutný Démokritos. Někteří říkali, že kdysi cestoval až k Chaldejcům; jiní zase zdůrazňovali jeho kocourkovskou národní hrdost, neboť byl představitelem skutečné místní školy veškera vědění, kterou zde založil sám Leukippos, Zénonův nejsoucí žák a vynálezce atomu. Démokritos ovšem přivedl myšlenku eleatů k vrcholné dokonalosti tím, že proměnil její druhou polovinu. Zatímco Zénonův učitel Parmenidés zjistil, že jsoucí jest, kdežto nejsoucí není, tak Démokritos rozpoznal, že jsoucí jest a nejsoucí také! Opravdu to rozpoznal, to není žádný zlomyslný vtip athénských ani efeských nepřátel Kocourkova.

Někteří prostomyslnější z kocourkovských občanů se tomu sice podivovali ještě více než původní tezi o tom, že jsoucí je a nejsoucí ne. Démokritos je však uklidnil důmyslným výkladem toho, co není a přitom je: „Aby nebylo pochyb, to není nějaká polovičatost, naopak! To nic, které je, to je prázdný prostor! Tím pádem pak to, co je a přitom je, nemusí být jedno, protože pak to, co je, má být čím mezi sebou oddělováno, totiž tím, co není a jakožto takové taky je!" Takové poznání bylo nutno prohlásit za „hluboké, jasné a přirozeně pravdivé"! Oproti tomu bylo nutno všechno to, co můžeme vidět, slyšet, čichat nebo chutnat a hmatat, prohlásit za „temné" a za pouhý „výsledek našich dohod".

Kocourkovští ustanovili řadu dohod o tom, jak něco vnímat a jak ty vjemy nazývat. Tím se předešlo mnoha nedorozuměním a všichni věděli, že se to týká jenom dohod o zdánlivých věcech. Zdánlivostmi se ovšem myslitel Démokritova formátu nezabýval, neboť zkoumal skutečnost samu, to jest to, co je, a to, co není, tedy ty Leukippovy nedělitelnosti a prázdnotu - aniž by se nechával mámit smyslovými klamy.

Méně vzdělaní občané si představovali, jak jejich vědec štípe polínka tak dlouho, až už to vůbec dál nejde, a jak pak z takovýchto dále nedělitelných dílů skládá někde v nějaké prázdnotě všechno to, co oni vidí nebo hmatají. Kocourkovští vzdělanci však věděli, že i takováto představa je pouze smyslová a tudíž klamná. Démokritos je poučil, že ta nerozdělitelná tělíska se nedají nikdy a nijak zakoušet ani představovat, nýbrž pouze a jenom myslet, neboť jsou částmi skutečného bytí, které je ryze intelektuální. Poučil je, že podle jeho zaručených myšlenek ta tělíska nemají vůbec žádné vlastnosti, zvláště pak ne třeba barvu, chuť nebo tíži. Kdo by je toužil uvidět nebo nahmatat, ten by se jen usvědčoval z naprostého nepochopení myšlenky. Vidíme a hmatáme pouze dohodnuté klamy, které jsou výsledkem působení těchto tělísek na tělíska v našich tělesných smyslových nástrojích. Podobně se i ta prázdnota může jenom myslet, protože před našimi smysly nám ji zastírají všechny ty klamné jevy, způsobované nahlučováním a pohybem skutečně jsoucích jsoucen. Poučil je také, že ona vpravdě jsoucí tělíska se nemohou nikterak měnit, neboť jsou samotnou myšlenou skutečností - a že všechny změny jsou tudíž pouze zdánlivé jevy, působené přeskupováním věčných jsoucen v tom, co není, pardon, je.

Takovéto vědění uchvacovalo kocourkovské o to více, že bylo v této době národním specifikem jejich školy. Přinášelo jistotu dokonce i v otázkách náboženství, takže na rozdíl od athénských polovičních bezbožníků si kocourkovští mohli být naprosto jisti tím, že jejich bohové jsou smyslové klamy, působené nahlučováním zvláštních nejjemnějších tělísek, pohybujících se v témže jsoucím nicu, jako součástky jejich vlastních tělesných ústrojů i jako zajisté jemnější součástky jejich vlastních duší. Kocourkovští kněží však zatím neprodělali úplné proškolení, takže se dosud oddávali tradičním smyslovým a tudíž zdánlivým rituálům. Teprve časem pochopí, že bude vhodnější nahlučovat ta božštější tělíska do Chrámu Bytí v Kocourkově, čímž postupně získají monopol na zdánlivou i skutečnou přítomnost všech bohů.

Každá legrace však něco stojí a také kocourkovští občané museli za svoji věrnost poznané Pravdě něco platit. Samozřejmě ne peníze, neboť ty jsou také jen nahlučeninami běžných tělísek. Za Pravdu museli kocourkovští platit navýšenou mravní zdatností. Nebylo se přece možno oddávat prolévání nějakých tělísek hrdlem, zvláště pak ne vlastním, neboť to je také jenom klamným jevem, působeným shlukem takových částeček. I mnohý chlípník ztratil chuť, když byl poučen, že svůdná hetéra je ve skutečnosti konglomerátem čehosi, co on na rozdíl od učenců není schopen myslet, v prázdnotě, která je tím nejsoucím, které právě takto jest - ba že ani s mladíkem tomu není jinak.

Osvícenějším občanům vědec sdělil i to, že nemají konat nic, za co nemohou nést intelektuální odpovědnost až do všech důsledků, které by kdy mohly nastat. Zde má svůj původ i pozdější grimmovská pohádka O chytré Bětě. Proto kocourkovská elita v prozíravé opatrnosti nedělala kromě myšlení atomů vůbec nic, neboť ani jejich učenci nebylo dost přesně známo, co se kdy může jak zvrtnout. To bylo ovšem velmi namáhavé a odpovědné, neboť nebylo možno hubit obtížný hmyz a vaření bylo svěřováno méně osvíceným nebo cizincům. Učenec výslovně varoval zvláště před plozením dětí: „Vždyť nikdy předem nevíme, co se narodí. Navíc i z nejhezčího dítěte může později i při nejlepší výchově vyrůst pěkný spratek a nikdy nevíte, čím se vám odvděčí! A pokud se někdo z lidské slabosti nemůže bez nějakých těch dětí obejít, pak udělá nejlépe, když si opatří už dospělé děti přátel a adoptuje je, neboť už vidí, jaké jsou." Ne všichni přístavní dělníci a podobná spodina se však takto vznešeným doporučením řídili. Také někteří příliš mladí lidé prudké krve občas zapomínali nejen na svoji bytostně kousíčkovitou a nicovitou povahu, nýbrž i na možnost toho, že by je třeba jejich potomek mohl jednou poslat do háje. Proto bylo vedení všech důležitých věcí Kocourkova svěřeno intelektuálům starším osmdesáti let.

Snadné to nemělo ani kocourkovské soudnictví. Když jednou nějaký cizinec vyloupil žalostný zbytek státního pokladu, nepodařilo se ani celému vědeckému kolegiu zjistit, kam se ty jeho částečky právě přemístily. Nikdo si nebyl jistý ani tím, jak hodnotit výpovědi očitých svědků, neboť skutečnost přece není viditelná. Sám Démokritos tehdy málem propadl malomyslnosti a prohlásil: „Dal bych celé království Peršanů za jediný příčinný výklad!" Jeden tupý cizinec však nejapně upozornil na to, že už není co dávat. Démokritos pak šel do sebe a vyvinul nauku o obrázcích těch skutečných částeček, které se dají zachycovat našimi smysly i po libovolně dlouhé době. Tak mohli kocourkovští detektivové zbytky pokladu vysledovat až na pirátské ostrovy. Jenže částečky kocourkovských zbraní se zrovna pohybovaly s příliš povadlou kuráží, než aby jim to bylo co platné. Proto bylo vyhlášeno, že změna velikosti státního pokladu je stejně jako každá jiná změna pouze zdánlivá, neboť skutečnost částeček je věčná. Částečky rozdělené jsoucí nicotou se přece nemění nijak jinak, než že se přemísťují v nicotě. Tak poklad zůstal věčně v moci kocourkovských a byl ponechán ve svém přemístění na jistém pirátském ostrově, kteroužto skutečnost bylo zbytečné nevzdělaným pirátům oznamovat. Oni by stejně nepochopili ani to, že i jejich ostrov je jenom smluvně nazývaným zdáním.

Takto mimořádného učence tedy Pepíček navštívil, aby se jej zeptal, zda podle jeho mínění je možné dohonit želvu. Odpověď byla očekavatelná jako všechno, co se dělo podle přísně rozumového kocourkovského řádu:

„Podle mínění mého i všech lidí je možné želvu snadno dohonit. Veškeré mínění je ovšem naprosto klamné. Skutečně totiž žádná želva není, neboť jsou pouze částice, ze kterých je dočasným smísením složeno ústrojí, které podle našeho lidského zvyku vidíme určitým způsobem a podle vzájemné dohody pak nazýváme želvou. A hlavně si to nepleť s těmi Anaxagorovými nesmysly, které podle něj mají kvalitu a ne velikost. Blázen! Přece poznáváme převodem kvalit na počet a ne naopak!"

„Takže i my jsme teda ve skutečnosti počty a ne kvality?"

„Samozřejmě, jinak bychom nebyli skuteční! Ty nebo já se však od želvy lišíme přítomností částic duše, dočasně spojených v této směsi."

Pepíček poděkoval a ještě se zeptal, o jakémže smísení nebo spojení mistr ráčí mluvit. Ten jej poučil, že nic nevzniká ani nezaniká, neboť tato slova jsou nevhodnými dohodami o jevech, založených přeskupováním skutečných a tudíž naprosto neměnných částic. Pepíček souhlasil s mimořádným významem spojování nebo smísení, ale raději mistra nepoučil, v jakém smyslu se toho slova rozhodla užívat méně ctnostná část jeho vrstevníků. Odešel raději pěšky do Chrýsopole, odkud do Pírea jezdí normální lodě a ne pouze lodě ze směsi či spojení atomů a nicu. O kocourkovskou theórii, se kterou se navrátil, byl v Athénách velký zájem hlavně v řadách autorů komedií, takže sláva Kocourkova se pak ze scén divadel šířila po celé obydlené zemi.

Zpátky na obsah           Souvisle číst