Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

Díky Sókratovým otázkám se Pepíček rozpomíná, co šije myšlením

(Menónův sluha, Pepíček, Xanthippé, Sókratés, Dobro, Platón a Věčné Vzory)

V hospodě U sedmi bratří blízko athénské agory sedí Menónův sluha a hlasitě se ujišťuje: „Já sem matematik a ani sem vo tom dřív nevěděl! Dybyste nevěděli, co je to trojuhelnik, tak já vám to řeknu! To je ta základna nebo co, krát vejška - a hlavně lomeno dvěma! Hlavně lomeno dvěma. To je vono, na to se nesmí zapomenout. Je to tak nebo né?!" Vítězoslavně se rozhlédnul, a protože se nesetkal s odporem, tak pokračoval: „Ták - a teď jsme u toho! Trojuhelnik, lomeno dvěma!" Pepíčka jeho vzrušení natolik zaujalo, že se hned ptal, jaký že trojúhelník ho takhle zřídil a kde se tak stalo. Aby v opilcovi nevzbudil nějaké pochybnosti, tak se mu představil jako kolega matematik. Ten se mu hned kolegiálně svěřoval: „Hele, mladej, já sem matematik teprve vode dneška, ale de to! Napřed to nevypadalo nic moc. To sem si teda říkal, že radši zametat dvůr třeba za poledne než takovou drezúru! Ten Sókratés mně celej den cvičil jako nějakýho psa nebo koně - a ještě tím bavil nějaký nóbl mladý kluky, co se jako flákali vokolo. Tady hned vedle. Furt se jenom ptal na nějaký voloviny! Prej abych už porodil tu myšlénku! Já z toho byl dlouho tumpachovej, ale pak sem řekl i to lomeno dvěma a bylo! Takže už žádný zametání, žádný vodění pána z tahu, já sem teďko pán, dyž sem matematik! To néni jen tak každej, to víš, mladej! Já si už pamatutju tu dovopravdickou skutečnost! Já sem uviděl tu Pravdu! Mně je všechno jasný!" Pepíček se konečně vymanil z kolegiálního objetí opilého sluhy, rozloučil se několika poznámkami o dalších vlastnostech trojúhelníka a vyrazil k Sókratově ‘myslírně’.

Neočekával u paní domu nijak vlídné přijetí, ale to, co musel vyslechnout, bylo horší než čekal. No, v lecčems měla pravdu: „Von se ten můj pobuda eště nevrátil, to je mu podobný! Nějaká večeře doma, to ho nezajímá! Bodejť jo, dyž de vo suchej chleba! Ale aspoň zbylo dost pro děti. Já mu ukážu!" V něčem zase byla ta starostlivá Xanthippé úplně vedle: „Von se věčně tahá s bohatejma pohlednejma klukama, ve dne v noci! A eště se vod nich nechává vydržovat, dobytek jeden! Kamenictví chcípá a ten starej kozel s nima někde popíjí dobrý vínko! Ještě ty se do toho motej!" Pepíček nevěděl, jestli mu víc vadí to, v čem ta žena má pravdu, nebo to, v čem nemá. Ujistil ji, že přichází ve věci rozpomínání na matematické pravdy, zvláště pokud jde o vlastnosti trojúhelníka. Žena se tím však nikterak neuklidnila: „Já mu dám trojúhelník, že zapomene i na toho Alkibiada!" S tímto posledním výkřikem zabouchla Xanthippé dveře. Pepíček chvíli chodil temnou uličkou sem a tam, až se posadil na jakousi zídku a čekal, dlouho jenom ve společnosti toulavého psa.

Konečně Sókratés přichází domů. Jako obvykle jde naprosto rovně a klidně, neboť tento muž prý vydrží cokoliv. Jeho daimonion jej zastavuje v blízkosti zídky a brání mu v dalším průchodu uličkou a tím i v dokončení jeho cesty domů, což by na neznalého mohlo působit dojmem, že se ten muž ztratil a zůstal civět. Pepíček zná jeho způsoby, takže chvíli počká, než daimonion splní svoji úlohu, a pak jej oslovuje: „Buď zdráv, milovníku moudrosti! Přicházím v důležité věci."

„Při psu! Tak proto ta zastávka. Na co se tě mohu tázat, mladíku?" S těmito slovy Sókratés usedá na zídku pod jakýsi zaprášený městský strom a dělá si pohodlí, jako kdyby zde měl držet hlídku po celý zbytek noci.

„Sókrate, potkal jsem Menónova sluhu, který si myslí, že se z něj dnes následkem tvých otázek stal matematik. Teď je úplně pomatený, ale časem snad vystřízliví - nejen z vína, nýbrž i z toho trojúhelníku - a snad bude zase v pořádku. Nepřicházím však proto, abych ti vyčítal tvoje nebezpečné pokusy na lidech. Naopak! Chci se ti sám nabídnout k ještě nebezpečnějšímu pokusu!"

Sókratovi zajiskřily oči v příslibu gigantomachie o samo bytí, obezřetně přezkoumal, zda jej daimonion nezastavuje, a pak se zeptal, jaké že myšlence zde může pomáhat k porodu.

„Víš, Sókrate - nebo vlastně spíš nevíš, a proto ti to řeknu - já mám ty matematické kejkle rád proto, že se jimi dá leccos dobře pospat, a taky proto, že jsou samy o sobě zábavné. Ale nemůžu se smířit s tím, že by samy o sobě byly skutečné. Že by třeba trojúhelník popsaný matematicky byl skutečnější než tady to rozpoložení tebe, toho psa a mě. Je mi jasné, že ten matematicky popsaný trojúhelník je přesnější, třeba už proto, že jeho hroty jsou úplně ostré a neválejí se tak blbě jako tenhle pes. Ale právě proto považuju i tohodle zablešenýho psa za skutečnějšího než nějaký myšlený vrchol trojúhelníka. Ten přece myslím jenom proto, že k nějakýmu účelu chci třeba polohu toho psa vůči nám popsat matematicky."

„Připustil jsi ale, že ta hra čísel a matematických tvarů je sama o sobě zábavná."

„Z toho však ještě nic neplyne."

„Mohlo by plynout, zatím nevím, teprve se tě na to zeptám."

„Tak to jsem teda zvědavej a celej žhavej."

„Co myslíš, že může být zdrojem té zábavnosti matematiky? Co probouzí tvoji zvědavost při těchto otázkách?"

„Zklamals mě, Sókrate. Tohle si myslím, že vím, a že je to úplně prostý! Ta matematika je naráz jak užitečná, tak samoúčelná. Právě proto, že si umíme vymyslet neskutečný přesný věci - jako třeba trojúhelník -, tak občas můžeme šikovně manipulovat těma skutečnejma. A občas zase máme pokušení se bavit jenom uvnitř tý neskutečný oblasti toho všeho, co jsme si vymysleli, protože to je jaksi elegantní a nezávazný. Tváří se to tak, jako že se tím nemůže udělat žádná škoda, že se tím nemůžeme dostat do žádnejch malérů s lidma nebo s věcma. Někdy dokonce z tý zábavy plyne i nějaký poučení a nějaká šikovnost, která se dá leckde uplatnit. Malér se stane v tom případě, když z toho zblbneme natolik, že to naše přesný vymýšlení, o kterým je ta matematika, považujeme za skutečnější než to, co vidíme a hmatáme."

„Zklamals mě, opakuješ se. To jsi už říkal. Ale neodpověděl jsi, co probouzí tvoji zvědavost při těchto otázkách."

„Možná jakýsi pokušení, že by to v nějakým smyslu mohlo být skutečné. Nebo že bychom se aspoň mohli tvářit, jako že to skutečné je. A taky tušení, co by z toho pak všechno plynulo."

„Tušení čeho? Zkus to nazvat!"

„Že bych pak mohl mít o něčem skutečným jistotu i díky rozumu a né jenom díky nestálýmu prožitku."

„A tomu říkáš pokušení? Proč se toho bojíš?"

„Protože bych přestal být skutečným a stal bych se vydlabaným pojišťovákem."

„No, snad vidíš, že já na pojišťováka zrovna nevypadám. A vím právě to, že nemohu nic vědět."

„Tak proč se spoléháš na logiku těch otázek a odpovědí? Jak víš, že je náležitě sourodá se skutečností?"

„Užívám ji jenom proto, že umožňuje zpochybnit klamná mínění."

„Některá ano - a k tomu je to dobrý. Ale jiná ne. Předpokládáš, že všechno je na způsob ‘ano’ nebo ‘ne’. Já si v tomhle hovoru s tebou na to taky hraju - a právě to mi vadí. Vždyť přece skutečné je to, co se hýbe a tím působí. Proto to nemůže být postižitelné nějakým zachycením. Proto ani spor uvnitř výpovědi není vždycky dokladem její nepatřičnosti!"

„Mluvíš jako ten Temný Efesan a já teď u sebe nemám žádného délského potápěče, který by ty hlubiny smyslu proniknul a vylovil z nich na světlo perlu."

„Já z nich taky nechci lovit zrovna perly. Nechci nic vydlabávat, pokud to nepotřebuju k jídlu nebo pokud z toho nechci udělat něco pěknýho k nějaké nové hře."

„Pak se ovšem často ocitáš v hlubinách bez nože."

„Ano, nejsem lovec."

„Zdá se, že je tomu tak. Sám víš, že bezpečné to není. To je v pořádku. V pořádku ale není to, že tímto způsobem nečiníš sebe krásnějším a lepším. Nenabýváš tvar vzhledem k Dobru. Tvoje obava, abys neporušil něco z toho, co je pro tebe skutečné, ti brání v tom, abys ze sebe vytesal dobrou a krásnou sochu."

„No, já nechci úplně zpustnout a oddávat se jenom těm ‘nerozumným pohybům duše’, jak říká ten tvůj Platón. Myslím si ale, že když ta socha nemá bejt špatná, tak že všechna ta práce na ní musí respektovat vlastnosti materiálu. Ty vlastnosti materiálu ani nechci považovat za danej předpoklad, protože vobčas je potřeba se s nima porvat, ale jindy je zase potřeba se jima nechat inspirovat k tomu, jak má ten dobrej tvar vypadat, kudy má vést ta linie. A hlavně nějak odhadovat, kdy se poprat, ale kdy poděkovat za uhnutí. Jinak bych přece zahodil všechno dobrý, kdybych všechno poměřoval tím, jestli to není ve sporu s určitou mou představou."

„Nepoměřuj to svojí představou, ale mírou Dobra!"

„To je snad navopak, né? Ty měřítka nějakýho toho dobra se hledají právě tím, jak zkouším, kdy je lepší se prát - a vo co - a kdy je lepší uhnout, a co se díky tomu ukáže. Kdy je lepší vsadit na to, že skutečnost je taky rozumná, ale kdy na to, že jsou i podstatnější věci."

„A co je podle tebe Dobro?"

„Tvoje umělý slovo, kterým chceš vyjádřit něco moc důležitýho. A pokud beru vážně to, co sám říkáš, tak to tvoje Dobro nemůže znamenat nic jinýho, než že vo tom nejdůležitějším nic nevíme. To jenom ten tvůj Platón je v tomhle větší optimista a jde na to Dobrou s dialektikou."

„Nu, on Platón rád chodí na lov Pravdy."

„Vidíš, tím je to celé v pytli, doslova. To bude tím nožem dialektiky a samou tou jasností a odkrytostí nezapomenutelné Pravdy."

„Nezapomínej ale, že nebýt Dobra, tak by nebyla možná ani tato naše řeč!"

„Taky ji beru jako dost šílenej pokus, nijak jinak."

„Dobře. Ale bez toho, že Dobro je zdrojem totožnosti, není možná vůbec žádná řeč ani žádné jiné usilování."

„Je možná řeč, ale nebude každému srozumitelná a nebude kontrolovatelná - a podobě s tím usilováním."

„Tak vidíš! To bychom se tedy domluvili jenom někteří a jenom někdy! A jenom něco a ne všechno bychom mohli dělat společně - a taky ne všichni, ale jenom někteří. Chápeš?"

„Chápu. Taky to tak přece je! Jiní se zase jindy domluví o něčem jiném, takže se to na světě stejně nakonec všechno nějak prováže. My si navíc někdy hrajeme na to, že se domluvíme všichni a o všem. Někdy je taková hra užitečná, třeba když se hraje na démokracii nebo na školu. Jindy je podle mně pitomá, třeba když se s Menónovým hloupým sluhou hraje na matematiku."

„Nu, to nemyslím. Ale seděli bychom tady opravdu do rána, kdybych ti měl vyprávět, proč se to vlastně všechno seběhlo. Ten pokus se sluhou jsem napřed chtěl vést tak, aby se ukázalo co v pustotě jeho duše, která je ještě hrozivější než pustota duše jeho pána, je hodno pozornosti. Platóna napadlo, že by to mohla být nějaká matematická pravda, protože ta se může připomenout i tam, kde pro skutečné ideje není vhodné místo. Tak jsem vzal nejjednodušší možný tvar a zkusil jsem, že i ten tupý sluha si dokáže ‘rozpomenout’ - jak Platón říká - na některé jeho přesné zákonitosti. Moje daimonion mě nevarovalo, takže to je nejspíš v pořádku."

„Nemyslím, že je to v pořádku. Nejde o toho sluhu, ten se z toho vylíže - a pokud ne, tak ho není až tolik škoda. Jde o to tvý daimonion. Myslím, že tě varuje jenom tak, že zastavuje tvůj pohyb, pokud by nebyl vhodný nebo pokud by něco minul. Nevaruje tě ale před tím, když ty sám něco zastavuješ, třeba tou dialektikou! Se mnou daimonia spíš šijou!"

„Zase z tebe promluvila společnost tekoucích a planoucích fysiologů, ale o tom si promluvíme pořádněji až někdy jindy. Dobrou noc!"

Noc byla pěkná a silnice kolem Kerameiku vedla ke křižovatce u Prométheova oltáře, odkud posvátná cesta pokračovala k Eleúsině, zatímco vpravo odbočovala cesta k Akadémovu háji za městem. Tam za nevzhledným předměstím začínal park, nad kterým se zvedalo památné návrší Kolónu. U jeho okraje, na křižovatce ulice Královen a ulice Marathónských bojovníků, se Pepíček zastavil před bránou Akademie. Zastavil jej totiž varovný nápis:

„Ať nevstupuje nikdo, kdo není schopen myslet na způsob geometrie!"

Uvažoval: Schopný jsem, takže vstoupit můžu. Jiná věc je, že na ten způsob moc nevěřím. Ti, kdo sem ten nápis dali, tím však určitě mysleli i to, že se na ten způsob musí taky bezvýhradně věřit. Jenom to nenapsali. Asi jim to nepřišlo vhodné u vchodu do okrsku ctitelů mús. Není moc slušné je chytat za to, že to nenapsali. Ale ten nápis sám nabádá k tomu, aby jej člověk chytal za každou vymyšlenost. Takže vstoupím, protože jsem schopný. V bráně budu té schopnosti taky věřit, protože mi umožňuje vstoupit, čehož nejspíš, jak se tak znám, zanechám po projití branou, ale ta schopnost mi zůstane!

Po této zralé úvaze vstoupil a zeptal se vrátného, zda je scholarcha ještě vzhůru a zda jej u něho může ohlásit. Vrátný mu oznámil, že scholarcha je samozřejmě už vzhůru, ale že nemůže nikoho přijímat, neboť přece probíhá Noční shromáždění, kterého se smí účastnit pouze muži filosofové starší čtyřiceti let. Protože Pepíček nesplňoval poslední podmínku vůbec - a ani o těch dvou předchozích nebyla zatím úplná jistota - musel počkat na čas východu slunce. Natáhnul se pod mohutnou olivu, aby pak někdo třeba nepřikládal jeho slovům smysl podle toho, že spal v dosahu kořenů cypřiše, a pár hodin se prospal.

Platón jej přijal velmi vlídně a neoficiálně. Ač nejvznešenější aristokrat a zasvěcenec, nezapřel v sobě bývalého dobrého atleta, malíře a enthusiastického básníka svých mladších let. Pepíček věděl, že nebude jednoduché rozpoznávat, co z toho, co Platón říká, myslí tak úplně vážně a nakolik - a kdy myslí něco jiného vážně prostřednictvím toho, že hraje, jak předstírá vážnost něčeho zábavného, co se tváří jako dávná moudrost, ale co zatím on sám vymyslel, a co je současně taky hluboké. Znal přece jeho spisy. Aristofanův výklad o Androgynovi na významném Symposiu o Erótovi mu byl příkladem toho, co všechno si tento muž dokáže ve jménu Pravdy vymyslet! Obdivuje ho přece právě pro tyto schopnosti a ne pro nějakou pitomou dialektiku. Tu geometrii si může už úplně strčit za klobouk. A Platón klobouk měl! A švihácký, z bílé plsti, jak bylo v Akademii zvykem.

Seděli pod vznešeným Platanem, ujídali nakládané myrtové bobule a dlouho mlčeli, neboť oba si byli vědomi spletitosti situace. Platón se po spatření Pepíčkovy opeřující se duše nejprve rozpomněl na jeho skutečný pravzor a pak se rozpomínal na Pepíčkovu myšlenku, zrozenou nápodobou tohoto pravzoru, a na její osudy na pláni Pravdy - a Pepíček (tedy spíš jeho jevový obraz) zase na vůni pečeného kozlečího, které by se k těm ostrým bobulkám tak výtečně hodilo, ale nevzpomínal pouze na mlsné jídlo, nýbrž i na živou želvu. Ostatně, bylo slušné, aby nejprve počkal na slova staršího a mnohem vznešenějšího. Ten však stále mlčel, čím dál více pohroužen v soustředění, se kterým sledoval další a další osudy Pepíčkovy myšlenky. Až rozpačitě prohlásil: „Nebudu zahalovat mlčením, že konce myšlenky na proměnlivou skutečnost nelze dojít." Jistějším tónem však hned dodal: „Taková myšlenka směsice by však vedla k tomu, že bychom byli vydání slastem i trýzním všeho proměnlivého a nestálého, jak jsem to už jednou vyložil Filébovi, jenže on vůbec neposlouchal ani neargumentoval, prostě si hověl a vůbec se zdál být v pohodě; pouze se zdál, neboť ještě netušil, co jej čeká."

„Kvůli tomu však mám, vznešený scholarcho, dát přednost dialektice a geometrii? Což o to, možná jako jakýmsi značkám na cestě, kterými se můžeme řídit, když sami cestu neznáme a zrovna spěcháme za obchodem, nebo že se v cizí krajině bojíme se tmy. Jenže ten pokus s Menónovým sluhou se tváří, jako kdyby ty matematické vymyšleniny byly natolik skutečné a na všem nezávislé, že stačí pár otázek a vzpomeneme si na ně. Málem by to mohlo vypadat i tak, že ten, kdo se smí ptát, se nakonec dozví to, co chtěl slyšet. Ty sám ale naštěstí říkáš, že k rozpomenutí na pravou skutečnost je potřeba setkání s jejím obrazem, tedy nějaká zkušenost, nejčastěj smyslová."

„Menónův sluha má i při své tuposti nějakou zkušenost, kterou mu Sókratés vhodnými otázkami připomněl. Tak se stalo, že se rozpomněl také na skutečnost samu, kterou i jeho slabá duše nějak zahlédla ve věčnosti, než ji zapomněla ve zpuchřelém těle nízkého sluhy."

„A skutečnost sama je něčím na způsob trojúhelníka?"

„Nechytej mě za slovo! Tvrdím jenom to, že trojúhelník myšlený matematicky je skutečnější než jeho obraz v oblasti jevů, třeba než nakreslený, protože jenom o něm přesně platí všechno to, co jej činí trojúhelníkem."

„To je proto, že je to celé tak vymyšlené, aby to platilo jenom o tom! Na to skutečnější, co se nějakému myšlenému trojúhelníku jenom podobá, to pak samozřejmě platí jenom přibližně. Nic skutečného není přesné, takže nijak nevadí, že nám přesnost není dostupná."

„Naopak, pouze skutečné je přesné, ale ty slovem skutečné označuješ pouhé domněnky a jevy! A nerouhej se Apollónovi!"

„To nemám nijak v úmyslu, vznešený scholarcho. Jeho oblíbená přesnost se snad ale netýká jenom trojúhelníků, nýbrž čehosi důležitějšího."

„O tom je mezi námi shoda! A já říkám, že ty trojúhelníky, čtverce a kruhy jsou jenom částí toho, co je přesné, skutečné a věčné. Rád přiznávám, že části méně důležitou. Avšak právě na nich se můžeme rozcvičit k tomu, jak myslet ty důležitější věci, totiž skutečná jsoucna, která poznáváme dialekticky. A toto dialektické úsilí o poznání je pak jakýmsi rozběhem našeho skoku k Dobru samotnému, které není ničím z toho, na co jsme schopni ukazovat."

„Slovutný scholarcho, já nepochybuju o tom, že všechny děje i tvary mají své božské vzory, kterým ty říkáš ideje. Jinak by se přece na světě nevyznaly ani zvířata a šutry, krom toho, že my lidi bychom pak museli bejt ještě mnohem tupější než jsme. Jenom si nemyslím, že těm božským vzorům přijdeme na kobylku tím, že je budeme rozebírat naší logikou. To pak skočíme spíš k tomu, co zrovna považujeme za dobré, nebo přestřelíme do nějakého vymyšleného zásvětí."

„Každopádně je to však jediná možná cesta k vědění, které míří k věčnému a tím také naši duši věčnému připodobňuje, připodobňuje ji Bohu. Ten Menónův sluha zvládnul jenom první přípravný úsek, ale nic v sobě pak nepřipodobnil k věčnému, takže zůstal od Boha vzdálen neméně, než byl před tím pokusem."

„Taky zakouším, že i namalovaný trojúhelník uzpůsobuje duši jinak než třeba kruh. Vnímám, že kruhový oltář strukturuje prostor jinak než obdélníkový. Jenže geometrie postihuje tisíce malicherností a dělá si množství svých vlastních problémů, ale to nejdůležitější nepostihuje, o tom přece vůbec není. A o dialektice radši nebudu mluvit."

„Je mnoho nejistého, pokud jde o vztahy matematických věcí a věčných vzorů všech jevů. Nelze však kvůli tomu pochybovat o jejich skutečnosti."

„A co když se o ty božské vzory teprve hraje ve všech těch proměnlivých dějích a jevech? Co když ty smyslové jevy mohou připomínat skutečnost právě proto, že o ni teprve vedou spor?"

„Uvažuješ způsobem, na jehož základě nelze poznávat nesmrtelnost duše, ale pouze její ustavičnou pohyblivost. Takto se nemůžeš rozpomínat spolehlivě."

„A přesto k tomu nepotřebuju žádný ty reinkarnace a podobný zásvětní kejkle pýthagorejců."

Platón Pepíčkovi připomenul, že je hostem přítele pýthagorejců, a ten se zase omluvil za svůj unáhlený výrok. Aby si uchoval svoji úctu ke scholarchovi a nemusel ji pokrytecky předstírat, tak si jeho výroky o reinkarnaci vyložil jako hlubokomyslný šprým o vymyšleném podobenství. Poděkoval za poučný rozhovor a odešel dříve, než bude muset i pokus o výrobu světa z trojúhelníků považovat za zvláště zdařilou ironii.

Bránu s nápisem nechal za sebou - a ač si uchoval schopnost geometrického výkladu, tak ji už nemusel používat jako rozcvičku před dialektickým rozběhem k Dobru, ale teď spíš k rozumové úvaze o tom, za jak dlouho se dostane k trhu, aby si tam koupil něco dobrého k jídlu a mohl se pak zabývat něčím rozumnějším. Vzpomněl si totiž na pár zajímavých příběhů o Apollónovi a na jakési Pindarovy básně, které si chtěl po obědě v klidu znovu přečíst, aby si pořádně užil jejich souvislostí. No, jak se tak zná, tak potom stejně skončí u méně způsobných homérovských básníků na pernatější téma nebo u méně ctnostných lyriků, než je ten Pindaros.

Stejně mu přišlo být zvláštní, že ho ta večerní i ranní rozmluva tolik zaujala, přestože by ho už mnohem míň zajímalo všechno to ostatní, čím se v Akademii zabývají ti adepti vznešeného poznávání. Bude to nejspíš tím, že s ním ti daimóni šijou všelijak různě. To jsou ty nadlidské vzory, které samy přitahují a ponoukají! Ne vždycky k dobrému, ale zato opravdicky. A dialektika i geometrie asi taky patří mezi všechny ty daimonské vášně. Jedině to taky dialektiku i matematiku ospravedlňuje a současně je činí nebezpečnými. Proto můžou co do zajímavosti na chvíli konkurovat všemu ostatnímu, co nám jako zajímavé nabízí přirozenost. Však si dá pozor na celkové souvislosti a nenechá se od těch různých daimonských ponoukání zašít do dialektiky, ale ani vyšinout z rozumu.

Zpátky na obsah           Souvisle číst