Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

Apokryfní příběh o nemožnosti scestí a křižovatkách Osudu
aneb: Želva jako příslib Oidipovy spásy

(Oidipús, kořalka, Osud, Pastýř, želva a hvězdy)

V putyce ‘U odjíždějící lodi’ v Xylokastru si Oidipús právě objednává devátou rundu citrónovice, protože dneska oproti všem svým dřívějším dobrým zvykům a slušnému vychování zase pije na způsob kapetanaliki. Má toho všeho právě tak dost! Nechal ze sebe dělat vola! Připustil, aby si ti učitelovi pohůnci mohli myslet, že mu jde o prachy! Slavná Komise, chachá! Jeho do rekonstrukce nepřilákala vidina peněz ani vidina pochvaly od učitele, ale strach. Zoufalý strach! Strach z naplnění dávné věštby, související s událostmi, za které nijak nemůže, které ani pořádně nezná, a jejichž další chod nemůže nijak ovlivnit, ani kdyby byl stokrát chytřejší než učitel. Sfingu poslat na toho pitomce!

A zase sedí v hospodě! Jako tehdy v Korintě, když to - aspoň pro něho - všechno začalo. Proč vůbec kdy lezl do nějaký hospody? Vždyť dřív skoro nepil, teda aspoň na poměry achájských vůdců. Je mu málo přes dvacet, ale takhle se brzo zhuntuje. A přitom je to sotva pár let, co se takhle zřídil poprvé. To bylo právě v tom nešťastným Korintě. Do té doby tam bylo tak dobře, domácky bezpečně, všechno mělo svou jasnou perspektivu. Oidipús by se teď znovu opilecky rozplakal, nebýt příchodu deváté rundy citrónovice, která si vyžadovala péči k přípravě a mužné zacházení.

Ti zatracení kamarádi! A zpropadený host, který tehdy v Korintě urážlivě žvanil o mém údajném otci! Vždyť mě sám Apollón věštil, že se stanu ochráncem Athén! Nerozuměl jsem tomu, ale rozhodně mi to nijak nevadilo a mému tátovi taky ne. Jako korintský vladař s tím byl srozuměn. Až ten zatracený host! Kdyby držel hubu, tak teď vládnu v Korintě nebo aspoň dělám něco jinýho rozumnýho, nemám hrůzu z jakékoliv cesty, nemám tik před křižovatkama. Zatracená moje ješitnost, že jsem to tenkrát nepřešel jako drzou hospodskou řeč! Pořád samá Pravda! Vykašlat se na ni a byl by klid!!

Doušek citrónovice dodává Oidipovi další kuráž a kousíček ledu na jazyku ho udržuje při zbytku rozumu. No jo, ale přece jsem nemohl mlčet, když říkal, že můj pravý táta je thébský Láios! Vždyť ten od nás kdysi unesl krásného Chrýsippa. To se přece nedělá! Unášejí se holky, těch není tak škoda a prý jim to i míň vadí. Strýček říkal, že některým to dokonce dělá dobře. A ještě k tomu ten drzoun pravil, že v Delfách se o mně všeobecně vědí ještě mnohem horší věci: Prý se ožením z vlastní matkou a předtím zabiju na křižovatce jejího muže, to jest skutečného vlastního tátu, teda jako toho Láia! Prý s ní zplodím děti, ovládnu Théby a uvedu je do záhuby. Nakonec prý ještě způsobím válku mezi Thébami a Athénami. To by už bylo moc, i kdybych byl ještě mnohem horší hovado, než jsem teď. Ale tenkrát jsem byl ještě způsobný a sebevědomý mladík, takže to bylo všechno úplně a naprosto zhovadilý!

Odipús si vzpomněl na své dávné hrdinské rozhodnutí: „Půjdu do Delf a zeptám se tam, jak to opravdu je, abych toho hulvátského hosta usvědčil!" Takhle tenkrát opustil královský palác v Korintě a vyrazil na Delfy. Jenže si tenkrát po hodince cesty taky vzpomněl na jakousi křižovatku před Delfami, o které ten sprosťák mluvil, a hned jej opustila odvaha. Potřeboval si to rozmyslet. Proto sešel z cesty a sednul si na zem. Svět se s ním točil stejně jako teď, i když tenkrát nic nepil, ale všechno kolem, cikády, stromy i skály, na něj volalo, že je bastard. Stejně tak volala i krev v jeho žilách. Neodvážil se už jít do Delf a neodvážil se ani vrátit domů do Korintu. Jak to s ním opravdu je? Kam jít? Do Korintu nemůžu, když nemám odvahu jít napřed do Delf. Do Korintu nemůžu taky proto, abych nějakou zlou náhodou, třeba v šílenství nebo ve spánku nevešel do ložnice své matky, protože si pořád ještě myslím, že mojí matkou je korintská královna. Do Korintu nemůžu taky proto, abych nějakou nešťastnou náhodou, třeba v šílenství nebo při hrách nezabil svého tátu, protože si pořád ještě myslím, že korintský vladař je můj táta. Do Delf nemůžu, bojím se. Do Delf nemůžu taky kvůli té křižovatce. Co kdybych tam potkal svého tátu? Co kdyby na těch drbech byla půlka pravdy a mým otcem byl Láios, kterého jsem nikdy ani neviděl? Toho bych přece nejradši zabil! Pardon, né!! Nenávidím ho, ale právě jemu se pro jistotu chci vyhnout na té křižovatce! Na každé křižovatce. Potřebuju mít všechno pod kontrolou. Můžu se spoléhat jenom na svůj rozum. Proto jsem chodil bezcestím Arkádie staré jako Luna, kde potkáš spíš vlky a kozy než lidi.

Upil z pohárku a Kitron Naxú se blížil dnu. Oidipovi to přišlo být symbolické. A to byl včera tak šťastný, když mu předtím jakýsi arkadský pastýř poradil, aby se nechal najmout do jakési pitomé rekonstrukce, kterou pořádal ten učitel! Konečně se aspoň jeden den nemusí obávat vstoupit na lidskou cestu. Celou dobu bude pečlivě hlídán všemi ostatními z té pitomé Komise! Aspoň jeden den se nemůže nic stát! Přesto se mu pak rozbušilo srdce, když uviděl tu křižovatku. Úplně jinou křižovatku! Když ale uviděl toho malýho kluka, tak si oddechnul, protože ten jeho tátou rozhodně být nemohl. Přesto měl jednu chvíli co dělat, aby ho nepraštil, když mu cpal pod nos tu želvu a on mu ji musel chválit, aby se ho zbavil, a ještě to nenápadně protokolovat. No, však se až sem dostal dobře a bez maléru. Ale co dál? Kam jde?

Teď zbývá už jen furiantsky sežrat zbylý citrón - a kdo by teď trefil domů, ten by byl kapitán. Ale on přece nechce domů. Co takhle odjet lodí někam daleko, hodně daleko, nejlíp na nějaký ostrov. Třeba na ten Naxos, ostrov proměnění. Tam prý někde v Sangrii, blízko Prostředního Poříčí vynalezli nejen citrónovici, ale i nápoj zapomnění. Ta Sangria jej možná utěší, smaže vzpomínku a prý uchová rozum. Musí ale dávat dobrý pozor při vstupu na loď, aby nesednul na tu, co jede do Korintu. To by byl zítra tam, odkud předloni zmizel. Však ještě má rozum, dá si dobrý pozor!

Oidipús se vypotácel z putyky. Na křižovatce po cestě k přístavu se leknul jakési postavy. Ale byl to ten arkadský pastýř, který mu včera tak dobře poradil. Co ten pastýř dělá tady, v přístavu a v Acháji? A jak se sem stačil dostat? Asi jsem moc pil. Pastýř se mu však ochotně nabídnul, že jej doprovodí k té správné lodi, a že pro něj má další výhodnou akci:

„Tady hned za vodou, jen naproti přes záliv, na severním břehu, pořádají taky takovou rekonstrukci. Na nic se neptej, všechno je pod kontrolou a nemůže to dopadnout jinak než dobře! Jde jenom o to projít cestu do Delf."

Oidipovi se zatmělo před očima. Pastýř jej ale chytil za ramena, zalomcoval s ním a tvrdil, že až po Delfy je to jen a jen bezpečná rekonstrukce jakéhosi jiného učitele nebo vlastně spíš básníka. Že je prý taky nejvyšší čas, aby se naučil sebevědomému pohybu po lidské cestě a pořád někam neuhýbal. „Neutíkej před vlastními vášněmi ani před druhou nejsilnější z nich, totiž před vlastním rozumem! Neuhýbej z cesty! A kdyby se tě jakákoliv bytost na cokoli divnýho ptala, tak přece umíš odpovědět podle vlastní zkušenosti a né podle pouček nějakýho učitele nebo podle mý nápovědy. Nechej se vést třeba vášní, kterou teď pokládáš za rozum, dokud nepochopíš, že je na čase se nechat vést spíš něčím jiným! Né ale strachem! A kdybys to už nemohl vydržet, tak dej na takový Osud, který vládne jako božsky svobodná Náhoda." Oidipús nejen že opravdu byl notně opilý, ale teď si už připadal jako opilý úplně a naprosto. „Hlavně už běž, ať ti neujede ten přívoz na severní břeh, ať stihneš tu rekonstrukci!" Pak jej pastýř vedl obloukem mimo lodě do Korintu i na Naxos, k přívozu, co jezdí napříč přes záliv.

Když Hermés vyprovodil Oidipa na cestu k Delfám, zapadnul do putyky ‘U odjíždějící lodi’, protože teď si i nejrozvernější z bohů musel dát panáka. Měl k tomu tři pádné důvody a každý z nich by porazil nejenom každého poctivého člověka, nýbrž i leckoho méně bujarého z bohů. Ještě že ho tady nikdo nepoznal! To by byl mnohem větší průšvih než ta patálie s Apollónovými kravami. Co by si o něm bohové i lidé pomysleli! Přitom si byl jistý, že nic lepšího nikdo z lidí ani z bohů udělat nemohl.

Za prvé: Právě teď poslal Oidipa spáchat otcovraždu a následně incest. Ten zatím věří, že jde zase jenom do podobné rekonstrukce, jako byla ta učitelova. No, dalo by se najít hledisko, ze kterého to jakási rekonstrukce je. Jenže Oidipús si to vyložil moc jednoduše, takže se časem asi bude škaredě divit. Jinak si to však ani vyložit nemohl. Jak jinak ho ale mohl dostat na lidskou cestu? To se Oidipús měl radši někde upít a před tím někoho zabít v opilecké rvačce? Láios by se pak zabil nějak jinak a Iokasté by provedla nějakou jinou bezbožnost, aniž by z toho kdy něco kloudného vzešlo. A na Sfingu u Théb by učitelovy trojčlenky a hormony nejspíš moc velký dojem neudělaly, nehledě k tomu, že učitele by před Sfingu nedostal ani za stonásobek toho, co stála ta rekonstrukce.

Za druhé: Právě vrátil bratříčkovi tu jeho povedenou ‘rekonstrukci’ i s úrokem. Křižovatka jako křižovatka, akorát že na té před Delfami bohužel poteče skutečná krev. Opravdu jenom náhodou, Láia tam opravdu nikdo neposílá, sám se rozhodnul poznat svůj osud a vyrazil na cestu. A mně přece nejde jenom o to, abych za jakoukoliv cenu trumfnul bratříčka, který má dar vyššího věštění. Naopak! To, že mu tohle provádím, je asi jediný možný způsob, jak jeho řízení i Diově vládě posloužit. Teď jsem za podrazáka. Jakékoliv jiné řešení však přináší nejen ještě víc prolité krve, ale hlavně prolité nesmyslně. Takhle je to aspoň příběh, ve kterém se něco ukazuje. Takhle si díky mému krutému žertu každý sám může za všechno to, co dělá. Proto to možná jednou vezme na Kolónu u Athén dobrý konec. Vlastně mně na ten nápad přivedla ta želva na křižovatce. Ta si přece pěkně šla svou vlastní cestou a bylo jí úplně jedno, že tam zkřížila dvě ‘rekonstrukce’.

Za třetí: Nejhorší na tom všem je, že to teď vypadá skoro jako ten učitelův popis, akorát že místo dráhových parametrů, molekul a hormonů tady máme osud, věštby a božská vnuknutí. Ale je v tom rozdíl! Já sice vím, co se na té nešťastné křižovatce před Delfami stane, a dokonce vím, jaké možnosti a průšvihy se tím otevírají, dokonce za to teď už taky můžu. Ale zrovna tak za to může Láios a všichni ti ostatní. Jsou to i jejich činy a ne pouze moje nebo mého jasnovidnějšího bratříčka. K jejich smyslu není potřeba žádný ten učitelský subjekt. A kdo by to chtěl popsat dráhami, molekulami a hormony, tak si klidně může posloužit, ale ten příběh z toho nevyvodí. Popsal by tak jenom hodně tupou kostru příběhu. Zase jinačí kostru, ale taky jenom kostru, pak popíše ten, kdo vymyslí oidipák, taky jako dost tupý mustr na všechny problémy lidí.

No jo, ale za co může Oidipús? Za to, že je synem Láiovým? Ano, právě za to může! Je na tom snad něco špatného? Vždyť ten Láios je bodrý král, akorát že má taky své slabší stránky. Nejslabší byla ta, že se chtěl Oidipa zbavit, ze strachu o svůj život a o svoji moc.

Lidi si neradi přiznávají, že by mohli za něco, co né ten jejich ‘subjekt’, to jejich ‘svobodné rozvrhování na základě vědomé reflexe objektivní reality’ - pitomej učitel! Něco jiného je, když mají dědit majetek. To přijímají odpovědnost za své nezvolené předpoklady veseleji. Ale ti z nich, co si tohle všechno přiznají, pak většinou ztrácejí kuráž, vymlouvají se na Osud, pro samu zbožnost radši ani nežijí a jenom przní svět i radost druhým; nebo vidí v každým pšouku věštebný pokyn, takže si své věštby nevšimnou, ani kdyby byla napsaná na silniční ceduli před jejich nosem. Co jiného je Osud, než provázanost příběhů nás všech? A co jiného je svoboda, než schopnost nějak nést to dědictví minulosti a nějak obstávat v budoucích příbězích, přestože většinu jejich souvislostí neznáme?

Pastýř zaplatil a vyšel do noci. Stoupal směrem ke Kyllénským horám, zatímco želva stoupala na tytéž hory z druhé strany; za nimi lid pořád ještě slavil úspěch předchozí rekonstrukce i naplnění dávné věštby; Oidipús se na opačném břehu zálivu blížil k osudové křižovatce, Sfinga se chystala na Théby, kde Láios naposledy usínal v manželském loži, zatímco Teiresiás připravoval krmení ptákům - a Sofokleova prababička se ještě nenarodila. Bylo ticho a nad horami svítily skutečné, nerekonstruované hvězdy. Tehdy se Hermés na okamžik zastavil a pronesl svou věštbu:

„Dokud budou na nebi svítit skutečné hvězdy, dotud bude přirozenost prostředkem i znakem spásy pro každou bytost."

Zpátky na obsah           Souvisle číst