A 1 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum IX,
34-49 (s podstatným užitím
překladu Antonína Koláře)
Démokritos, syn Hégésistratův, podle jiných
Achénokritův, podle některých Damasippův, pocházel
z Abdér nebo, jak někteří tvrdí, z Milétu.
Poslouchal výklady některých Mágů a Chaldejců, které
král Xerxés zanechal jeho otci jako učitele, když se
mu u něho dostalo pohoštění, jak Praví Hérodotos. Od
nich se ještě jako chlapec naučil theologii a
astronomii. Později se sblížil s Leukippem, podle
některých i s Anaxagorou, byl o 40 let mladší než
on. Favorínos v Rozmanitých
vyprávěních však tvrdí,
že Démokritos o Anaxagorovi říkal, že jeho názory o
Slunci a Měsíci nejsou jeho vlastní, nýbrž velmi
staré, a on že si je přivlastnil. (35)
Tupil prý též jeho mínění o uspořádání světa a o
mysli. Stavěl se vůči němu nepřátelsky, protože ho prý
nepřijal za žáka. Jak by tedy mohl být jeho žákem, jak
se někteří domnívají?
Démétrios v Soujmenovcích a Antisthenés v Nástupnictvích tvrdí, že se odebral
do Egypta, aby se u kněží naučil také geometrii, a
k Chaldejcům do Persie, a že se dostal
k Rudému moři. Někteří tvrdí, že se v Indii
stýkal s gymnosofisty, a že přišel i do
Aithiopie. Jeho třetí bratr prý rozdělil otcovský
majetek. Většina spisovatelů říká, že si /Démokritos/
vzal menší podíl, a to v penězích, protože je
potřeboval na cesty, a že to jeho bratři chytře
vytušili. (36) Démétrios však tvrdí, že jeho podíl
převyšoval sto talentů, a že je všechny spotřeboval.
Také o něm říká, že byl tak pracovitý, že si od okolní
zahrady oddělil jakýsi domeček, a v něm se
uzavřel. Jednoho dne jeho otec přivedl k oběti
vola a uvázal ho tam, ale on si toho dlouhý čas
nepovšimnul, až ho otec vyzval, aby vstal k oběti
a vypravoval mu o tom volu. „Zdá se”, píše dále
Démétrios, „že přišel i do Athén, ale neusiloval o to,
aby byl poznán, protože pohrdal slávou.” Znal prý
Sókrata, ten však neznal jeho. Démokritos totiž říká:
„Přišel jsem do Athén a nikdo mne tam neznal.”
(37) „Je-li dialog Milovníci
dílem Platónovým”, praví Thrasylos, „byl by Démokritos
ten jeho bezejmenný účastník, který nepatří mezi
Oinopidovy a Anaxagorovy stoupence (Amatores
132a), který se Sókratem rozmlouvá o filosofii, a
jemuž se filosof zdá být, jak sám říká, podobný
zápasníkovi v pětiboji (Amatores 135e). A opravdu byl takovým zápasníkem ve
filosofii, neboť pěstoval nejen fyziku a etiku, nýbrž
i matematiku a nauky, které patří k ucelenému
vzdělání, a vyznal se ve všech oborech.” Od něho
pochází také výrok: „Řeč je stínem činu.” Démokritos
Falérský v Obraně
Sókrata říká, že
Démokritos do Athén vůbec nepřišel, a to má větší
váhu. Když pohrdnul tak významným městem, tak nechtěl
získat slávu z místa, nýbrž spíše zjednat slávu
/jinému/ místu.
(38) I z /jeho/ spisů je patrné, jaký to byl
člověk. „Zdá se”, píše Thrasylos, „že byl
následovníkem pýthagoriků, vzpomíná však i samotného
Pýthagoru a mluví o něm s obdivem ve
stejnojmenném spise. Zdá se, že od něho všechno
převzal a mohl by být i jeho posluchačem, kdyby se
proti tomu nestavěly časové vztahy.” Zcela určitě však
poslouchal některého z pýthagoriků, jak tvrdí
Glaukos z Rhégia, který žil v téže době.
Také Apollodóros z Kyziku tvrdí, že se Démokritos
stýkal s Filoláem. Antisthenés o něm vypráví, že
se rozmanitým způsobem cvičil ve zkoušení svých
představ, když občas prodléval o samotě a pobýval i na
hřbitovech.
(39) Když se vrátil z cest, žil prý ve
velice ubohých poměrech, protože celé jmění vynaložil
na cestu. V nouzi ho živil jeho bratr Damasos.
Když se však proslavil předpovědí jakési budoucí
události, byl pak většinou lidí uznán za hodného
božské pocty. Tehdy však platil zákon, že kdo utratí
otcovské jmění, nesmí být uznán za hodna pohřbu
v rodné obci. Démokritos si to uvědomoval, a
jelikož nechtěl být od nějakých závistivců a udavačů
pohnán k odpovědnosti, přečetl svým spoluobčanům,
jak vypravuje Antisthenés, Velké
uspořádání světa, které
vyniká nad všechny jiné spisy. Byl poctěn odměnou pěti
set talentů a nejen tím, nýbrž i kovovými sochami, a
po smrti byl pohřben na náklady obce.
(40) Žil více než sto let. Oproti tomu Démétrios
/z Magnésie/ tvrdí, že Velké
uspořádání světa přečetli
jeho sourozenci, a že bylo poctěno jenom sto talenty.
Totéž říká i Hippobotos.
Aristoxenos v Historických
poznámkách vypravuje, že
Platón chtěl spálit Démokritovy spisy, a to všechny,
které by sehnal, ale že mu v tom zabránili
pýthagorici Amyklás a Kleiniás, protože by to nebylo
nic platné, neboť ty knihy už jsou u mnoha lidí. Je
jasné, že tomu tak bylo, neboť Platón, ačkoliv
vzpomíná skoro všechny staré filosofy, nikde
nepřipomíná Démokrita, a to ani tam, kde by mu měl co
namítat; zřejmě proto, že věděl, že by musel zápasit
s nejlepším z filosofů, jehož věru i Timón
pochválil takto:
Démokrita též nad jiné moudrého, pastýře řečí,
v hovorech rozvážného, jsem mezi prvními poznal.
(41) Pokud jde o dobu,
byl, jak sám říká v Malém
uspořádání světa, mladý,
když Anaxagorás byl již stařec, byl o 40 let mladší
než on. Píše, že Malé
uspořádání světa složil
730 let po dobytí Ília. Byl by se tedy narodil, jak
tvrdí Apollodóros v Kronice, v 80. olympiádě (460 až 457 před n.
l.), ale Thrasylos v Četbě
Démokritových knih říká,
že se narodil ve 3. roce 77. olympiády (470 až 469
před n. l.) a že byl o rok starší než Sókratés. Byl by
tedy současníkem Anaxagorova žáka Archeláa a stoupenců
Oinopidových, vždyť také i jeho vzpomíná. Vzpomíná
také nauku o Jednom, (42) kterou
hlásali stoupenci Parmenidovi a Zénónovi, kteří byli
v jeho době nejvyhlášenější, a také Prótagoru
z Abdér, který podle obecného souhlasu žil za
Sókrata.
Athénodóros v 8. knize Procházek vypravuje, že když k Démokritovi přišel
Hippokratés, rozkázal přinést mléko. Když se na ně
podíval, řekl, že je od černé kozy, jež měla první
kůzlata. Hippokratés se proto podivil bystrosti jeho
postřehu. Hippokrata také provázela dívka, kterou
Démokritos první den pozdravil: “Buď zdráva, dívko!”,
druhého dne však: “Buď zdráva, ženo!” Ta dívka
oné noci ztratila panenství.
(43) Podle Hermippa
zemřel Démokritos takto: Když byl již velmi stár a
blízko smrti, rmoutila se jeho sestra, že by zemřel o
slavnosti Thesmoforií, a že ona nebude moci vzdát
náležitou poctu bohyni. Ob jí však řekl, aby byla
klidná, a poručil, aby mu každý den přinášeli teplý
chléb. Přikládal si jej k nosu a tak se udržel po
dobu slavnosti naživu. Když minuly sváteční dny, byli
tři, opustil život, údajně zcela bez bolesti. Podle
Hipparcha se dožil 109 let. My jsme na něho složili
tyto verše ve Sbírce všech
rozměrů:
Kdo se kdy zrodil tak moudrý, kdo vykonal takové dílo,
jaké vykonal onen všeuměl Démokritos?
V domě přítomnou Smrt on po tři dny zadržoval
celé,
vůní teplého chleba, hostě ji celý ten čas.
Takový byl život tohoto muže.
(44) Jeho nauka byla
takováto: Principy všeho jsou atomy a prázdný prostor,
všechno ostatní je dojednané /mínění/. Uspořádání
/světů?/ je neomezené množství, vznikají a zanikají.
Nic nevzniká z ničeho a nezaniká v nic.
Atomy jsou neomezené co do velikosti a počtu, jsou ve
veškerenstvu unášeny vířivým pohybem, a tím utvářejí
všechny složeniny: oheň, vodu, vzduch, zemi; neboť i
tyto živly jsou spojením určitých atomů. Atomy jsou
neměnné a neporušitelné pro svou pevnost. Slunce a
Měsíc jsou složeny z takovýchto hladkých a
okrouhlých tělísek a stejně tak i duše. Ta je totéž,
co mysl (nús). Vidíme díky tomu, že do našich očí vpadají
obrázky.
(45) Vše se děje podle
nutnosti, protože příčinou vzniku všeho je vír, který
nazývá nutností. Cílem je spokojenost (euthymia), což
není totéž, co rozkoš (hédoné), jak to někteří převzali, aniž by to
pochopili, nýbrž je to stav, ve kterém duše žije
klidně a pevně, není znepokojována žádným strachem
nebo pověrou, ani žádnou jinou vášní. Nazývá ji též
pohodou a mnoha dalšími jmény. Kvality věcí jsou jen
na způsob dohody, od přirozenosti jsou jenom atomy a
prázdno. Toto učil. Jeho spisy ... (viz A 33)
(49) Bylo šest Démokritů. První je právě tento;
druhý jeho současník, hudebník z Chiu; třetí
sochař, připomínaný Antigonem; čtvrtý autor spisu o
chrámu v Efesu a o obci Samothráké; pátý
epigramatický básník jasného a květnatého slohu; šestý
z Pergamu, proslulý řečnickými výklady.
A 18 /1 = Kléméns Alex., Stromata VI, 32,2
(př. Miroslav Šedina)
Démokrita nazývají Moudrostí, protože předpověděl
mnohé věci na základě pozorování nebeských jevů. Když
prý byl jednou přátelsky přijat svým bratrem Damasem,
usoudil z některých hvězd, že přijde silný déšť,
a vydal o tom předpověď. Ti, kdo mu uvěřili, sklidili
obilí, i když bylo ještě v letní době na polích,
ostatní však o všechno přišli, když se strhl
neočekávaný a silný liják.
A 33 = Diogenés Lartios, Vitae philosophorum IX,
45-49 (s užitím př. A. Koláře)
Jeho spisy uspořádal rovněž Thrasylos, a to
v tetralogiích, právě tak jako Platónovy.
(46) Etické spisy:
I.
1. Pýthagorás.
2. O rozpoložení mudrce.
3. O věcech v Hádu.
4. Tritogeneia (že z ní vzniká trojí, obsahující
všechny lidské věci).
II. O zdatnosti mužů neboli o
ctnosti.
2. Roh Amalthein.
3. O spokojenosti.
4. Etické připomínky; spis Pohoda totiž není k nalezení. Toto jsou etické
spisy.
Spisy věnované fyzice jsou tyto:
III.
1. Velké uspořádání světa (které Theofrastos považuje za Leukippovo).
2. Malé uspořádání světa.
3. Kosmografie.
4. O planetách.
IV.
1. O přírodě, první kniha.
2. O přirozenosti člověka (neboli O těle), druhá kniha.
3. O mysli.
4. O smyslech (dva poslední spisy někteří spojují
v jeden a nadepisují jej O
duši).
V.
1. O šťávách.
2. O barvách.
(47) 3. O rozdílnosti tvarů (?).
4. O měření (?) tvarů (?).
VI.
1. Potvrzení (přezkoušení toho, co bylo dříve řečeno).
2. O obrázcích (přízracích?) neboli o předvídání.
3. O logických pravidlech, tři knihy.
4. Sporné otázky. Toto jsou spisy o přírodě.
Nezařazené spisy jsou tyto:
1. Příčiny nebeských jevů.
2. Příčiny vzdušných jevů.
3. Příčiny pozemských jevů.
4. Příčiny týkající se ohně
a toho, co je v ohni.
5. Příčiny týkající se
zvuků.
6. Příčiny týkající se
semen, rostlin a plodů.
7. Příčiny týkající se
živočichů, tři knihy.
8. Příčiny smíšené.
9. O kameni [magnetickém?]. Toto jsou nezařazené spisy.
Matematické spisy:
VII.
1. O pravidlu průměru (rozdílnosti úhlu?) neboli O dotyku kruhu a koule.
2. O geometrii.
3. Geometrická /pojednání/.
4. Čísla.
VIII.
1. O neočekávaných [nesmírných?] liniích [značkách?,
číslech?] a tělesech,
dvě knihy.
2. Průměty.
(48) 3. Velký rok neboli
Astronomie [astronomický kalendář?].
4. Utkání vodních hodin a
nebe.
IX.
1. Popis nebe.
2. Geografie.
3. Popis pólu.
4. Popis paprsků. Toto jsou spisy matematické.
Músické spisy:
X.
1. O rytmech a harmonii.
2. O básnictví.
3. O kráse eposů.
4. O libozvučných a
nelibozvučných hláskách.
XI.
1. O Homérovi neboli o
orthoepii a slovech.
2. O zpěvu.
3. O řečech.
4. Slovník /jmen?/. Tolik je spisů músických.
Spisy věnované různým oborům činností:
XII.
1. Prognóza [Předběžné rozhodnutí?].
2. O výživě neboli o
způsobu života
[dietetika].
3. Lékařský nález [poznání?].
4. Příčiny nepříznivých a
příznivých příznaků.
XIII.
1. O rolnictví neboli
Zeměměřičské pojednání.
2. O malířství.
3. Pojednání a taktice.
4. Pojednání o boji se
zbraní. Tolik je i těchto
spisů.
Někteří uvádějí z jeho Připomínek
samostatně tyto spisy:
(49)
1. O posvátných písmenech [spisech?] v Babylóně.
2. O těch [věcech nebo posvátných spisech či
písmenech?] v Meroe.
3. Obeplutí Ókeanu.
4. O dějepise.
5. Chaldejský výklad [řeč?].
6. Fryžský výklad [řeč?].
7. O horečce a nemocných
kašlem.
8. Právní důvody.
9. Rukodělné problémy.
Ostatní knihy, jež mu někteří připisují,
jsou buď sestaveny z jeho spisů, nebo se
všeobecně považují za nepravé. To jsou tedy jeho spisy
a jejich počet.
A 34 /5 = Diogenés Laertios, Vitae
philosophorum V, 26
[Aristotelovo dílo:] Problémy
ze spisů Démokritových.
A 34 /6 =
Diogenés Laertios, Vitae philosophorum V, 49
[Theofrastovo dílo:] O
Démokritovi, jedna kniha.
A 34 /7 =
Diogenés Laertios, Vitae philosophorum V, 43
[Theofrastovo dílo:] O
Démokritově astronomii,
jedna kniha.
A 34 /8 =
Diogenés Laertios, Vitae philosophorum V, 87
[Dílo Hérakleida z Pontu:] O
duši a ještě zvláštní
rozprava o duši, O přírodě, O obrazech, O Démokritovi.
Edice DK ovšem čte:
[Dílo Hérakleida z Pontu:] O
duši a o přírodě i o obrázcích u Démokrita.
A 34 /9 =
Diogenés Laertios, Vitae philosophorum V, 88
[Dílo Hérakleida z Pontu:] Výklady
k Démokritovi, jedna
kniha.
A 34 /11 =
Diogenés Laertios, Vitae philosophorum X, 24
[Spisy Métrodóra z Lampsaku:] K Démokritovi.
A 34 /12 =
Diogenés Laertios, Vitae philosophorum VII, 174
[Spisy Kleantha z Assu:] Proti Démokritovi.
A 34 /13 =
Diogenés Laertios, Viatae philosophorum VII, 178
[Spisy stoika Sfaira z Bosporu:] O nejmenších [částečkách], Proti atomům a obrázkům.
A
37 =
Simplikios, In De caelo 294,33 Heib. (podle př. K.
Svobody)
Myšlení oněch mužů [atomistů] ozřejmí úryvek
z Aristotelova díla O
Démokritovi:
„Démokritos se domnívá, že přirozeností věčných věcí
jsou malé podstaty, neomezené co do množství, a
přisuzuje jim místo neomezené co do velikosti. Toto
pak nazývá místo těmito jmény: prázdno, nic,
neomezeno. Každou z podstat nazývá: něco, pevné,
jsoucí. A soudí, že jsou ty podstaty tak malé, že
unikají našemu vnímání. Mají rozmanité podoby a
rozmanité tvary i rozdíly ve velikosti. Z nich tak
jako z prvků dává vznikat a spojovat se viditelným a
vůbec vnímatelným tělům. Ony podstaty se vzájemně
sváří a pohybují v prázdném prostoru pro svou
nepodobnost i pro ostatní uvedené rozdíly a pohybujíce
se padají na sebe a splétají se takovým spletením,
které sice působí, že se dotýkají i jsou blízko sebe,
avšak nikterak z nich nečiní doopravdy jednu
přirozenost, neboť je zcela pošetilé, že by se dvě
nebo vice věci moly stát někdy jednou. Ale že podstaty
spolu trvají navzájem po nějaký čas, za příčinu toho
uvádí spojováni a vzájemné chytáni tělísek, neboť
jedna z nich jsou šikmá, druhá mají podobu háčku
udice, jiná jsou dutá, jiná vypuklá a jiná mají
nesčetné jiné rozdíly. Domnívá se pak, že se tak
dlouho sebe drží a u sebe trvají, až přistoupí z okolí
nějaká silnější nutnost, jimi zatřese a je od sebe
rozptýlí. A mluví o vzniku i o opačném jemu rozloučení
nejen u živočichů, nýbrž i u rostlin, u světů a u
všech vnímaných těl.“
(...)
A 38 /1 = Simplikios, In Physica 28, 15
(sec. 67 A 8) (př. K. Svoboda)
Démokritos pokládal za počátky plné a prázdné; první
nazýval jsoucím, druhé nejsoucím. Neboť oni [Leukippos
a Demokritos] podkládají věcem jako látku atomy a
ostatnímu dávají vznikat z jejich rozdílů. A ty jsou
tři: podoba, obráceni a dotek, jinými slovy, tvar,
poloha a pořádek. Neboť od přírody je podobné
pohybováno podobným, příbuzné směřuje k příbuznému a
každý z tvarů [atomů], jsa vpraven do jiného spojení,
působí jiný stav. Ježto je tedy nekonečně počátků
[atomů], hlásali, že vysvětlí přesvědčivě všechny
stavy a podstaty věcí, i čím se něco děje a jak. Proto
též tvrdí, že jen pro ty, kdo uznávají nekonečně
prvků, děje se všechno srozumitelně. A říkají, že je
nekonečné množství tvarů u atomů, ježto není nic spíše
takové nežli jiné.
(2) O prvcích podobně mluví Leukippos, jako o plném a
prázdném, plným nazývá jsoucí, prázdným pak nejsoucí.
O jsoucích [atomech] řekl, že se vždy pohybují
v prázdném [prostoru]. Světů je bezmezně a liší
se velikostí. V některých není Slunce ani Měsíc, v
některých jsou však větší než u nás a v některých je
jich více.
(3) Vzdálenosti světů jsou nestejné a někde je jich
více, jinde méně. Jedny rostou, druhé jsou v rozkvětu,
třetí hynou; tu vznikají, onde mizí. Navzájem se ničí,
když na sebe narážejí. Některé světy jsou pusté, bez
živočichů, rostlin a jakéhokoli vlhkosti.
(4) V našem světě nejdříve vznikla Země, před
nebeskými tělesy. Měsíc je dole [nejníže], pak je
Slunce, potom stálice. Také planety jsou nestejně
vysoko. Svět je v rozkvětu do té doby, až nemůže již
nic přijímat z vnějšku.
(...)
A 52 = Diogenés Laertios, Vitae
philosophorum X, 2-3 (př. A. Kolář)
(...) Hermippos o něm [Epikúrovi] říká, že byl nejprve
učitelem čtení a psaní, potom však, když se náhodou
seznámil se spisy Demokritovými, že se vrhl na
filosofii.
Démokritos a jeho stoupenci se domnívají, že všechny
věci mají tíži. Oheň však má tíži menší, proto je
vytlačován vším, co je těžší, a je vynášen vzhůru,
proto se zdá být lehký. (...)
A 61 /3 = Epikúros Ep. I, in: Diogenés
Laertios X, 61 (př. podle A. Koláře)
A dále, atomy mají nutně stejnou rychlost, když se
pohybují prázdným prostorem, aniž na něco naráží.
Neboť ani těžké se nebudou pohybovat rychleji než malé
a lehké, nesetkají-li se ovšem s žádnou
překážkou; ani malé než velké, třebaže mají všude
cestu přiměřenou, nebude-li ani na ně nic narážet.
(...) Démokritos myslí o těchto všech věcech
nesprávně. Říká totiž, že teplá [tělíska], stoupající
ve vodě vzhůru, udržují na hladině ploché [věci], i
když jsou těžké, úzké [věci] však propadají, neboť
proti nim naráží málo [tělísek]. Tím spíše se to musí
dít ve vzduchu (...) Říká, že onen proud se nedává do
pohybu pouze jedním směrem; „proudem“ nazývá pohyb
těles, která stoupají vzhůru.
A 63 = Aristotelés, De generatione et
corruptione I, 7; 323b10
Demokritos se však o různých věcech vyslovil stejně.
Tvrdí totiž, že to, co působí, i to, co přijímá
působení, je totéž a podobné. Není prý totiž možné,
aby od sebe navzájem přijímaly působení různé a
rozdílné věci; avšak pokud jsou různé a nějak na sebe
působí, neděje se to díky tomu, čím se liší, ale díky
něčemu, v čem se shodují.
A 64 = Alexandros Afrodis., De mixtione 2
(II, 214, 18 Bruns) (př. K. Svoboda)
Démokritos (...) tvrdí, že doopravdy není vůbec nic
smíseno, nýbrž domnělá směs je položením tělísek vedle
sebe, při čemž zachovává každé z nich vlastní
přirozenost, kterou mělo i před smísením. A zdají se
nám smísena, ježto pro nepatrnost tělisek vedle sebe
ležících není náš smysl schopen pozorovat žádné z nich
jednotlivě.
A 66 /2 = Aristotelés, De generatione
animalium V, 8; 789b2 (př. K. Svoboda)
Demokritos upouští od toho, aby mluvil o účelu, a vše,
čeho užívá příroda, převádí na nutnost.
A 66 /3 = Áetios, Placita philosophorum I,
26, 2 (Dox. 321)
O podstatě nutnosti:
Podle Démokrita [je nutnost] odrážením, během a ranou
hmoty.
A 68 /2 = Simplikios, In De caelo
330,14 (ad 196b14) (př. K. Svoboda)
(...) u žádného z jednotlivých dějů neuvádí Démokritos
osud za příčinu, nýbrž je převádí na jiné příčiny, tak
příčinou nalezení pokladu je kopáni nebo sázení olivy
a příčinou rozražení lebky lysého člověka je to, že
shodil orel želvu, aby se rozbil její krunýř.
O čase však všichni krom jednoho projevují stejné
smýšlení. Říkají, že je nezrozený. Proto i Démokritos
ukazuje, že není možné, aby veškerenstvo vzniklo,
neboť čas je nezrozený.
A 74 /1 = Áetios, Placita philosophorum I,
7, 16 (Dox. 302)
Démokritos [myslí, že] mysl [a] bůh [sídlí]
v ohni tvaru koule.
A 74 /2 = Tertullianus, Ad nat. II, 2 (př.
K. Svoboda)
Démokritos myslí, že bohové vznikli s ostatním horním
ohněm (...).
A 77 /1 = Plútarchos, Quaestiones
convivales VIII, 10, 2; 734f (př. K. Svoboda)
(...)
(735a) Démokritos praví, že obrazy vnikají skrze
průduchy hluboko do těl a svým příchodem působí ve
spánku vidiny; přicházejí pak, odlučujíce se odevšad,
od nářadí, šatů, rostlin a nejvíce od živočichů, a to
působením mnohého otřásání a tepla. A mají nejen
vtištěny tvarové podobnosti těl (...), nýbrž přijímají
též do sebe odrazy duševních hnutí, úmyslů jednoho
každého, povah i vášní, přivádějí je, dorážejí
s nimi na spícího, mluví jako živé bytosti a
oznamují naslouchajícím mínění, úvahy i snahy těch,
kdo je vysílají, pokud arci vnikajíce uchovávají
učleněné a nezmětené podoby. (...)
A 78 = Hermippos (Ióannés Katrares), De
astrol. I, 16, 122; 26,13 Kroll-Viereck (př. K.
Svoboda)
(...) Démokritos nazývá démony „obrazy“ a říká, že je
jich plný vzduch.
Xenokratés z Kalchédónu například obecně
připouští, že ponětí o božství lze nalézt i u
nerozumných živočichů. Totéž, ač nerad, musí uznat
Démokritos, protože to vyplývá z jeho učení: na
lidi z božské bytosti nechává dopadat stejné
obrázky jako na zvířata.
A 93a = Seneca, Naturales quaestiones V, 2
(př. K. Svoboda)
Démokritos praví:
(...) „Je-li v těsném prostoru mnoho tělísek – zve je
atomy –, vzniká vítr. Naproti tomu je tichý a klidný
stav vzduchu, je-li ve velikém, prázdném prostoru málo
tělísek.“
A 95 = Áetios, Placita philosophorum III,
13, 4 (Dox. 378) (př. K. Svoboda)
Démokritos [říká, že] Země z počátku bloudila pro svou
malost a lehkost, ale že časem ztuhla, stala se těžkou
a tím se zastavila.
A 96 =Áetios,
Placita philosophorum III, 12, 2 (Dox. 377)
Démokritos
[říká,
že] rostoucí Země se naklonila proto, že z toho
obklopujícího je jih slabší.
Severní části jsou totiž čisté, zatímco jižní se
nalily. Proto Země ztěžkla tam,
kde hojně bují plody a rostliny.
A 98 = Seneca, Naturales quaestiones VI, 20
(př. K. Svoboda ??)
(1) Démokritos se domnívá, že je několik příčin
zemětřesení. Neboť praví, že někdy vzniká zemětřesení
větrem, jindy vodou, jindy obojím. (...)
Někteří tvrdí, že duše tělem, v němž je, pohybuje
stejným způsobem, jako se sama hýbá. Podobně se
vyjadřuje např. Démokritos, když mluví k cvičiteli
komedií Filippovi. Říká totiž, že Daidalos učinil, že
dřevěná Afrodíté pohybovala připojenou stříbrnou
ozdobou. Podobně Démokritos říká také:
„Když se nedělitelné koule [atomy duše] pohybují,
ježto se díky své přirozenosti nikdy nezastaví, s
sebou strhují celé tělo a pohybují jím.“
A 106 = Aristotelés, De respiratione 4;
471b30 -472a18
Démokritos však říká, že dýchajícím živočichům dýchání
cosi způsobuje; tvrdí totiž, že u nich zabraňuje
vytlačení (472a) duše [z těla]. Nijak ovšem
nevyslovil, že to příroda učinila právě k tomuto
účelu, neboť jako všichni ostatní badatelé o přírodě,
tak ani on se nesahá při výkladu po takové příčině.
Říká, že duše a teplo jsou totožné, že to [ve
skutečnosti] jsou první kulovité tvary [atomy]. Tvrdí,
že dýchání pomáhá proti tomu, když jsou – tísněné
obklopujícím [vzduchem] – vytlačovány [ven]. Ve
vzduchu je totiž velký počet takových [atomů], které
Démokritos nazývá myslí a duší.
Když tedy živočich dýchá a když tak do něho vstupuje
vzduch, vstupující tyto atomy a odrážejí tlak
[okolního vzduchu na atomy duše], brání, aby duše,
která je v živočiších, neunikala. Proto ve vdechováni
a vydechování spočívá život i umírání. Když totiž
obklopující a stlačující vzduch nabude převahu a
zvenku vstupující [atomy] mu už nedokážou bránit, když
pominula schopnost nadechnout se, nastává u živočichů
smrt. Smrt prý totiž je odchod těchto tvarů
z těla, způsobený tlakem obklopujícího [vzduchu].
Avšak příčinu toho, proč všichni musí jednou zemřít,
ne náhodou, nýbrž přirozeně stářím nebo nepřirozeně
násilím, nijak neobjasňuje.
(...) Démokritos tvrdí, že buď není vůbec nic
pravdivého, nebo nám to není zřejmé. (...)
A 117 /1 = Áetios, Placita philosophorum IV,
4, 7 (Dox. 390)
Démokritos praví, že všechno má podíl v jakési duši, i
mrtvá těla, protože se zřejmě vždy podílí na něčem z
tepla a vnímání, i když většina z toho vyvane.
A 117 /2 = Alexandros, In Topica 21, 21
Mrtvá těla vnímají, jak se domníval Démokritos.
A 128 = Áetios, Placita philosophorum IV,
19, 13 (Dox. 408)
Démokritos říká, že vzduch se [zvukem] tříští v tělesa
[atomy] stejného tvaru a valí se spolu s úlomky
způsobenými zvukem. (...)
A 135 = Theofrastos, De sensu et
sensibilibus 49-83 (Dox. 513) (př. K. Svoboda)
(49) Démokritos (...)
(50) Vidění vysvětluje
zrcadlením... Obraz nevzniká hned v zornici, nýbrž
vzduch mezi okem a viděným předmětem je utvářen podle
toho, jak je stlačován viděným předmětem i vidoucím
okem, neboť ze všeho stále něco vytéká. Potom vzduch,
jsa tuhý a maje jinou barvu [než zornice], se obráží
ve vlhkých očích. A tuhá věc onen obraz nepřijímá,
zato vlhká jej propouští. Proto jsou vlhké oči
způsobilejší k vidění než suché, zvláště je-li vnější
obal co nejjemnější a nejhustší, je-li vnitřek co
nejměkčí, prostý hustého a silného masa i husté a
tučné vlhkosti, a jsou-li žíly v očích přímé a
suché, aby se připodobnily obrazům, neboť každá věc
poznává nejspíše, co je jí příbuzné. (...)
Slyšení vysvětluje podobně, jako to činí ostatní.
Neboť vzduch vpadaje do prázdna působí pohyb; vstupuje
sice stejně do celého těla, zvláště však a nejvíce
skrze uši, poněvadž tu prochází největším prázdnem a
co nejméně tu mešká. Proto se zvuk v ostatním těle
nevnímá, nýbrž jenom zde. A když se dostane vzduch
dovnitř, rychle se rozptyluje, neboť zvuk vzniká ze
zhuštěného a prudce vnikajícího vzduchu. Tak jako vně
vysvětluje tedy Demokritos i uvnitř dojem dotykem.
Nejlépe se slyší, je-li vnější obal hustý, jsou-li
žilky prázdné, co nejsušší a průchodné jak v ostatním
– těle, tak v hlavě i v uších; jsou-li kosti
husté, mozek dobře smíšený a jeho okolí co nejsušší.
Neboť takto vniká zvuk shluklý, ježto vstupuje velkým
suchým a průchodným prázdnem, a rozptyluje se rychle i
souměrně po celém těle a nepadá mimo. (...)
(58) O myšlení řekl jen tolik, že vzniká, je-li duše
v pravém poměru co do smíšení. Jestliže se však
někdo příliš oteplí nebo ochladí, mění se, jak říká,
myšlení. (...)
(63) (...) Z ostatních dojmů (mimo tíži a tvrdost)
nemá žádný vlastní přirozenost, nýbrž všechny jsou
stavy měnícího se vnímání a z toho vzniká představa.
Není tedy ani zvláštní přirozenost chladna a tepla,
nýbrž měnící se tvar [seskupení atomů] působí též
změnu v nás, neboť cokoli je shluknuto, to má všude
převahu, a co je daleko rozptýleno, není vnímáno.
Důkazem pak toho, že nejsou ony dojmy od přírody, je
to, že se nejeví totéž stejně všem živočichům, ale co
se nám zdá sladkým, to se zdá jiným kyselým, jiným
trpkým, jiným hořkým, jiným stahujícím a podobně
ostatním.
(64) Mimo to se lidé mění co do smíšení podle poměru a
věku; i tak je zřejmé, že, tělesný stav je příčinou
představy. (...) Jako ostatní věci, tak i smyslové
dojmy přičítá tvarům [atomům], neudává však podoby
všech, nýbrž hlavně chutí a barev. (...)
(65) Nuže trpká chuť má tvar
hranatý, mnohokrát zahnutý, malý a jemný, neboť pro
svou ostrost rychle a všude proniká a jsouc drsná i
hranatá svírá a stahuje. Proto také zahřívá tělo,
ježto v něm vytváří dutiny a ježto se nejvíce zahřívá,
co obsahuje nejvíce prázdna. Sladká chuť se skládá z
okrouhlých, nepříliš malých tvaru; proto se zcela
rozlije po těle a prochází vším, bez násilí a pomalu.
(...)
(73) Z barev uznává čtyři za jednoduché. Nuže hladké
je bílé, neboť co není drsné, co nepůsobí stín a není
neprostupné, vše takové je jasné. Dále musí jasné mít
přímé průduchy a musí být průhledné. (...)
(74) Černé je z opačných tvarů: drsných, šikmých a
nestejných; tak může působit stín a průduchy nejsou
přímé a snadno průchodné. (...)
(75) Červené se skládá z takových tvarů jako
teplo, avšak z větších. (...) Důkazem pak, že se
skládá červené z takových tvarů, je to, že se
červenáme, když se zahříváme, a červenají i ostatní
rozpalované věci, až dojdou do ohnivého stavu. (...)
Zelené se skládá z tuhého i prázdného, jsouc smíšeno
z obého. (...) Ostatní barvy vznikají smíšením
těchto. (...)
A 164 = Albertus Magnus, De lapid. I, 1, 4
(II, 213b Jammy)
Démokritos a někteří jiní říkají, že duše je složená
z prvků, které jsou také příčinou vzniku
[magnetického] kamene. Vždyť proto říká, že
v [magnetickém] kameni je [přítomná] duše jako
v kterémkoli jiném semeni vznikajících věcí – a
že při tvoření kamene pohybuje teplem obsaženým uvnitř
hmoty takovým způasobm, jako když kovář pohybuje
kladivem, aby vytvořil sekyru a pilu.
A 165 /1 = Alexandros Afrodis., Quaest. II,
23 (II, 72, 28 Bruns Peri
tés Hérakleias lithú dia ti elkei ton sideron) (př. K. Svoboda)
(...) Démokritos soudí, že se [magnetický] kámen a
železo skládají z podobných atomů, ale magnet z
jemnějších a řidších než železo, má více dutin, a
proto jeho atomy jsouce pohyblivější, pohybují se
rychleji k železu – neboť pohyb směřuje
k podobnému –, vnikají do průduchů železa a
uvádějí v pohyb jeho atomy, ježto pronikají mezi nimi
svou jemností. Atomy železa, jsouce uvedeny v pohyb,
vytékají a pohybuji se ven, a to k magnetu pro
vzájemnou podobnost, a proto, že má více dutin. Železo
následuje svých atomů a pro jejich hojné vylučování i
jejich pohyb se také pohybuje k magnetu. Avšak magnet
se nepohybuje k železu, poněvadž železo nemá tolik
dutin jako magnet. (...)
A 170 = Kléméns Alexandrijský, Stromata II,
138,3 (př. Černušková a Pilátová)
(3) Démokritos odrazoval od manželství a plození dětí
kvůli mnoha nepříjemnostem, které s sebou tato
záležitost přináší, a také proto, že prý zabírá místo
věcem důležitějším. (4) Připojuje se k němu i
Epikúros a všichni ti, kdo za dobro považují rozkoš a
ničím nerušený, bezstarostný život.
(Viz také B 276, B 277, B 278.)