Zpátky na Miléťany
Milétští myslitelé
Ve stavu zrodu
Předběžné představení: Thalés, Anaximandros, Anaximenés, Hekataios
Povaha doxografie Otázka žánru a postav Rámcový výklad "nauky"
Tradiční pojednání „předsokratovské filosofie" zařazuje výklad milétských myslitelů v -6. století jako první vážnou kapitolu.
Po zmínkách o mythografech a Sedmi mudrcích jsou Miléťané prvními „přírodními filosofy" (fysiologoi v Aristotelově smyslu
slova) - tedy jakýmsi pomyslným prvním stupněm na cestě od epiky a moudrosloví ke skutečné pozdější filosofii Platónova a
Aristotelova rázu. Současně jim je připisováno zkoumání přírody, zvláště jevů astronomických a meteorologických i geometrické
poučky, včetně jejich praktických aplikací, což bývá společně zahrnováno pod pojem iónského přírodovědného „zkoumání",
historia. Sám výraz historia, iónsky historeia, ještě znamená „zkoumání", nebo taky „vyprávění", teprve časem získá význam
„historie" ve smyslu dějepisu. Je to jakási zárodečná „věda", předcházející oné striktní vědě ve smyslu Platónovy nebo
Aristotelovy epistémé. Výklad Miléťanů se tak tradičně ocitá v kontextu výkladu vzniku filosofie i vzniku vědy - současně je
ovšem prezentován v pohledu pozdější filosofie, která nějak po svém rozliší, co v myšlenkách Miléťanů bylo objevné a co
pouze dobové a nedostatečné. Pokusíme se zbavit tohoto anachronismu a přiblížit se k dobovému milétskému stylu myšlení,
kterým začíná iónská protofilosofie a protověda. Problémem ovšem bude krutě nedostatečné zachování pramenů i jejich
prosycení pozdějšími výrazy a výkladovými hledisky.
Předběžné představení
Není jasné, v jakém smyslu slova je linie Miléťanů „školou". Představme si hlavní postavy této linie:
Thalés - žil asi v letech 638 až 560 - ztělesňuje pro pozdější doby přímo personální unii mezi mudrctvím a filosofií. Tradičně je řazen mezi Sedm mudrců, od doby Aristotelovy je však řazen taky mezi filosofy, protože od něj Aristotelés a na něm závislá tradice začíná výklad jakýchsi dějin filosofie. V Aristotelově podání je ovšem Thalés tím, který na (Aristotelem položenou) otázku „z čeho?" odpovídá „voda" - a takto „látkově" prý určuje „počátek", arché (Thalés A 12). To jsou ovšem pouze aristotelské školní starosti. Kromě toho je Thalés slavný geometr a astronom. V podání genealogů škol je především ctihodným zakladatelem školy milétské.
Anaximandros - „druh a následovník" Thalétův (Anaximandros A 4), žijící v letech 610 až 546/540. Jeho spis je patrně první
svého druhu a patrně je stylem i obsahem nejbližší k nesrovnatelně zachovanějšímu spisu Hérakleitovu. Zachovala se prakticky
jedna věta (Anaximandros B 1), která je v tradici evropské školní filosofie považována za „nejstarší filosofický text", a několik
referátů.
Apeiron, protiklady, věčný pohyb: z neomezené božské rovnováhy se neustálým cyklickým pohybem odvíjejí protiklady, zvláště
teplotní a vlhkostní, takže se z bezmezna vydělují a ustavují věci, které stejnou cestou zase zanikají, čímž splácejí daň za svou
existenci, a to prostřednictvím vzájemného působení, které směřuje k jejich zániku. Od Anaximandra prý pochází taky první
mapa země (A 6) a snad i hvězdných sfér (A 1); gnómón, tedy sluneční hodiny (A 1) a jejich využití k astronomickým měřením
(A 5). Poetik přirozenosti, astronom (A 19), meteorolog (A 23), geometr, kartograf, poradce při kolonizaci (A 3)...
Na Anaximandrovi jsou závislí všichni pozdější iónští myslitelé - toto předběžné mínění ovšem budeme muset teprve
prokázat.
Anaximenés - „posluchač, druh a nástupce" Anaximandra (Anaximenés A 1, A 2, A 5 /1), žil v letech 580 až 528/525. Slovutný
meteorolog (A 7, A 19), který je dějinami filosofie traktován takto: Bezmezný vzduch objímá (periechón) veškerenstvo, v něm
vznikají teplotní a vlhkostní protiklady, díky kterým vyvstávají proměnami vzduchu ostatní živly. Vanutí (pneuma) určuje
proměny světa, je také duší, která nám i všemu vládne.
Jeho žákem je prý Díogenés z Apollónie (nejspíš právě z té, kterou pomáhal zakládat Anaximandros), píšící začátkem nebo v
polovině 5. st., tedy krátce po Hérakleitovi, leč na Krétě. Anaximenův vliv v iónské tradici je však širší, nápadný je ještě u
Anaxagory v polovině 5. st. a zprostředkovaně sahá až ke stoikům.
Hekataios z Mílétu - jeden z prvních „logografů", čili historiků a geografů, žil v letech 550 až 480. Převzal Anaximandrovu koncepci mapy Země, tedy na ploše centrované na Mediterán. Jeho dílo pak použije historik Hérodotos.
Zachované texty
Na první pohled se dochované zlomky Thaléta, Anaximandra a Anaximena jeví zdánlivě bohatě. Tak edice Diels-Kranz uvádí celkem 177 míst, 14 z nich dokonce značí jako „B", tedy údajně přímé citáty. Podrobnějším prohledáním antické literatury by se našla ještě další textová svědectví. Pro 3 navzájem spřízněné myslitele by to snad mohlo stačit k alespoň částečnému pochopení. Jenže: Zlomky jsou krátké, mnohdy se opakují nebo si v něčem vzájemně odporují a jejich pravost je často pochybná. Textové problémy, které jsou typické pro všechny předsokratiky, zde potkáváme ve zvlášť exponované míře: Většina zlomků označených „B" by vlastně měla být značena „A" nebo dokonce „C", neboť to nejsou citáty, nýbrž referáty nebo dokonce imitace až falsa. A podobně by část zlomků „A" měla být značena jako „C", neboť nejde o referáty, nýbrž o falsa. V originálním znění máme zachovánu asi jenom jednu větu (část zlomku B 1 z Anaximandra), několik originálních klíčových slov a něco málo nápodob jiných vět a výrazů, ovšem ve výkladovém přetlumočení aristoteliků. Většina zlomků představuje různě věrohodná svědectví o naukách Miléťanů.
Mezi dobou působení Miléťanů a dobou, ze které máme zachována svědectví o nich, uplynulo 200 až 1100 let. Pomineme-li hypotetickou Hérakleitovu narážku na Thaléta a jeho možný citát Anaximandra - neboť těmto souvislostem se bude věnovat zvlášť - tak nejstarším autorem, který referuje Miléťany je až Aristotelés. Problém není v oněch dvou stoletích, která jej od Miléťanů dělí, ale ve stylu Aristotelova myšlení a metody jeho práce, které jej od všeho iónského oddělují hradbou obtížně překročitelnou. Aristotelés je traktuje jako „předchůdce", tedy jako nedostačivé první adepty jeho vlastního filosofování. Obdařuje je nálepkou „fysiologoi", myslitelé o přírodě, přírodní filosofové - a tato nálepka je u něj dost hanlivá. Referuje Miléťany nejméně na 21 místech svých textů, což představuje velký podíl zachovaných zlomků, navíc jde často o delší výklady. Zvláštní péči věnuje Anaximandrovi. Aristotelská tradice, zprostředkovaná hlavně Theofrastem, je také pramenem drtivé většiny zlomků z pozdějších dob: 55 většinou krátkých a občas poněkud bizarních zlomků u Aetia a 15 delších zlomků u pečlivě školsky citujícího Simplikia. Simplikiova věrnost textu je ovšem věrností vůči Theofrastovu nebo už Aristotelovu pojetí Miléťanů. Možnost pochopení autentických myšlenek Miléťanů je nejspíš plně závislá na tom, zda je dokážeme interpretovat v kontextu ostatních iónských myslitelů - a zda k takovému postupu nalezneme v jejich zachovaných žalostných torzech dostatečné oprávnění. Následující výklad bude sázkou na tuto možnost, zvláště na souvislosti s daleko nejlépe zachovaným iónským myslitelem, s Hérakleitem. Podstatný není jenom velký počet přímých Hérakleitových zlomků, ale také to, že jsou ve velké míře zachovány jinou cestou než zlomky Miléťanů. Zmínění aristotelici zachovávají jenom menšinu a dobře představují svá specifika interpretace, zatímco hlavními tradendy Hérakleita jsou Plútarchos a Kléméns Alexandrisjký, nechybí ani výklady Platónovy a Plótinovy a dokonce významné odkazy u předplatónských autorů, hlavně Hippokrata. Nezbývá než vzít na vědomí, že podání o Miléťanech máme k dispozici téměř výhradně v jednostranné aristotelské desinterpretaci. Pro ilustraci tohoto žalostného stavu přikládáme tabulku počtu zlomků zachovaných u různých antických autorů.
Povaha doxografie
Otázka žánru a postav
Rámcový výklad "nauky"
Zpátky na Miléťany
Na Iónskou větev