„ANATOLSKÉ"  EVANGELIUM
 

Evangelium původu, touhy a Lásky
 

(Jak vzniknul tento text? Kdy a kde? Vzniknul ze hry, která chtěla vyplnit noci, za kterých se díky vyšinutému sakrálnímu obratli nedalo ležet. Témata byla posbírána tak, jako kdyby uvízla v paměti někde mezi druhým a dvacátým stoletím; někde mezi Prahou, Krakovem, Samothrákou, Naxem, Efesem, Kappadocií a Edessou - a možná i Bejrútem a Alexandrií. Jiný význam než význam hry znaků snad nemá a nebo to aspoň nemá v úmyslu.)

 Zdeněk Kratochvíl
v Praze, v Adventu roku 1998

Na počátku bylo Slovo,
a to Slovo směřovalo k Bohu,
a to Slovo bylo bůh.
Toto bylo na počátku vzhledem k Bohu.

Všechno povstalo skrze Ně,
a bez Něj nepovstalo vůbec nic.

Co povstalo, v tom byl Život,
a Život je Světlo lidí,
a Světlo ve tmě svítí,
ale temnota je nepostihla.

* * *
 

Na počátku, v Moudrosti, která touží vše přijmout, počínat a rodit,
se nořil plodivý Úd řeči, prahnoucí dávat, tvarovat a plodit.
Radost Slova byla v Moudrosti a mířila k rozkoši božství.
Tak tomu bylo na počátku, v Moudrosti, když Slovo mířilo k naplnění počátku.

Žár naplněné prvotní touhy se stal bleskem, příslibem božského uskutečnění.
Z této Plnosti se počalo vše, co může být, co touží po vzniku i naplnění.
Počátek Moudrosti se stal Podložím veškeré přírody, každé jednotlivé vznikající a zanikající přirozenosti.
Dech a výron Slova dal všemu svébytnost a Život, tíhnutí k vlastnímu určení a ke vzájemnosti uvnitř celku.

Proto se počátek zpodobňuje jako všezahrnující vodní Propast, nad kterou se prohání Dech, který také vše uskutečňuje a oživuje.
Proto se Propast jeví jako temná a vřící.
Proto se zdá, že Slovo sestupuje shůry, poklesá, dává se.
Proto se říká, že Moudrost sbírá a zahrnuje roztroušené výrony Slova.

První důvod:
Když se totiž počínající Moudrost stala Podložím přirozenosti, skryla se jako nekončící hlubina; jakožto Propast se zakryla vším tím, co v sobě počíná a co nechává růst, jakožto Chůva veškerenstva se přikryla vším tím, čemu dává prostor. Jejím prostřednictvím čerpá vše Život a určení Slovem; z ní vyvěrají živly, z věčného Pramene nerozlišené živelnosti, který je zván Moudrostí jen ve vztahu ke Slovu, Údu řeči. Slovo rozčleňuje živelnost a klade do ní zárodek Moudrosti, když některé živly ponechává v okolí podloží jako jeho obraz, zatímco jiné táhne k sobě jako obraz pozvedání. Proto je voda a vzduch prostředím všeho Života, rovnovážným kolotáním i Dechem, zatímco země je jeho Podložím i zdrojem potravy růstu a oheň jeho energií i stravováním.

Druhý důvod:
Když totiž obrátíme pozornost k Podloží přirozenosti, obracíme se k věčnému Prameni, který zakoušíme v povaze živlů i těla, ale který je bez zohledněného působení Slova sám prázdný a temný. Věčný Pramen jest však vždy jen ve vztahu ke Slovu, a takto je zván božskou Moudrostí a Chůvou veškerenstva. Bez tohoto vztahu je pouze vymyšleným prázdným otvorem nicoty, otvorem do pouhého nic, které není, takže nemůžeme nic vidět ani myslet. Ve vztahu k plodivému Údu řeči je však věčný Pramen vřící Propastí, která saje sílu Slova, projevuje se vřením a prouděním spodních tužeb a nechává vyvěrat kolotajícím živlům. V tvůrčím působení Slova je božskou Moudrostí, Podložím všeho, co jest, co vzniká.

Třetí důvod:
Když totiž tvůrčí Slovo ustavilo v Moudrosti Svět - když umožnilo Propasti, aby se přikryla tím, co počala - zanechalo ve všem, co vzniká, stopu svého příchodu. Proto je slyšíme, vidíme a myslíme jako Přicházející, jako Přicházející odjinud, shůry. Věčné Slovo jest však vždy jen ve vztahu k Moudrosti, která je láká a probouzí v něm sílu vyvěrající až z propasti. Bez tohoto vztahu je pouze myšlenou aktivitou rozlišování a puzením k pronikání, tedy k projevu a vztahu. Ve vztahu k Moudrosti je však odevzdávající se silou, silou Prozřetelnosti, silou odevzdání i vzmachu. Zjevnost síly věčného Slova ochabuje jeho výronem do prostor propastné tůně, ale ve vztahu k přijímající Moudrosti je právě tehdy zdrojem veškerenstva, které pozvedá z propasti, v níž bylo počato, a skrze jehož aktivitu se znovu vzpíná v podobě ohně a v podobě myšlenky. Tehdy se síla věčného Slova znovu pozvedá a skrze Svět a každou přirozenost ve Světě čerpá z Podloží novou podobu své síly a touhy po vznešenosti.

Čtvrtý důvod:
Když Moudrost, jsa proniknuta působením tvůrčího Slova, přijala sílu výronu, neponechala nic mimo své objetí, v jehož prostorách zmnožila záměr Slova. V ní výron věčného Slova roste v plody, skrze vzepětí, kolotání a stravování; v ní se připravuje k naplnění všech jmen řeči. Vztah Moudrosti a Slova odlišuje oba póly božství od pouhé nicoty, je věčnou sounáležitostí a Prozřetelností.

* * *
 

Žár prvotního naplnění se stal bleskem, jehož světlo vydělilo jsoucí od nicoty; a z lásky, která je oním rozhraním skutečnosti a nicoty, započala touha po vznikání, po uskutečnění všeho toho, co hýbalo prvotním napětím. Jednotlivé výrony působily jako Aióny, ustavující možnost bytí a Života. V dosahu vlivu každého z nich se ustavovaly jemu odpovídající tvary a jemu odpovídající způsob propojení počátku s cílem. Plnost Slova toužila po vyjádření a Moudrost v sobě vše uchovávala jako Chůva a nalézala pro všechno prostor, díky pružnosti a vynalézavosti Slova i mnohosti podob jeho výronů. Vše, co vzniklo, vzniklo z touhy Slova po počínání, z touhy po vše pronikajícím ustavování i poodstoupení. Díky ustavení pak vše, co vzniklo, vůbec nějak jest a směřuje k nějaké dokonalosti skrze seménko věčného Slova v sobě a skrze vztahy se vším, co na Světě vzniká. Díky poodstoupení může vše, co vzniklo, naplňovat svoje určení sobě vlastním způsobem, a tak se podílet na tvoření podoby celku, a to jak na dotvořování podoby Světa, tak na možnostech Slova a Moudrosti. Každá přirozenost je ustavena jako částečný obraz moci Slova v Moudrosti, ale uskutečňováním možností tohoto obrazu a nalézáním nových spěje skrze svůj časný zánik k podílu na obohacení Slova a prohloubení Moudrosti.

Plodivou a vynalézavou hrou Slova je v Moudrosti ustaven Svět a ve Světě pak mnohé obrazy prvotních vztahů, skrze které může Svět a vše v něm spět k dokonalosti - skrze které se Slovo uskutečňuje v Moudrosti a Moudrost ve Slově řeči. Nikdy a nikde nevzniká vůbec nic, co by nebylo projevem těchto vztahů, nebylo svým působením do nich zahrnuto a nemělo možnost přispět k dokonalosti Světa i k uskutečnění božství. Pokud se nám něco zdá být zbytečné, pak to znamená, že to nechápeme, nebo že to je pro někoho jiného. Pokud se nám cokoliv jeví jako špatné, pak nás to navíc usvědčuje z vlastní nedostatečnosti co do přijetí, pochopení a zahrnutí všech projevů rodícího se božství; usvědčuje nás to z bezradnosti vůči těm mezím onoho obrazu záměru božské touhy, skrze který jsme přišli na Svět, a skrze jehož konečnost můžeme v lásce napodobit vznikání a účastnit se ve hře všech bytostí o božství. Vše, co vzniká, vzniká z touhy: z plnosti touhy Slova i z bezradnosti tužeb všeho částečného a jednotlivého. A touha směřuje k budoucí Plnosti, pokud neuvázne na scestí planých vášní trvale nebo pokud se nenechá potlačit strachem z možností, které otevírá; pokud nezapomene na svůj zdroj a původ v tíhnutí k božství. Dokonalému Bohu proto bude vše dobré, neboť spatřuje a v sobě pojímá kýžené Dobro celku, Plnost; ale pro každého, kdo cokoliv vidí a konečně pojímá z nějakých svých omezených hledisek, je něco dobré a něco špatné.

Záblesk vzešlý z prvotního žáru se rozšířil v dosud prázdných prostorách, které tím ustavil v protikladu vůči sobě samému, jako světlo v temnotách. Prosvěcuje tmu a umožňuje Život, touhu po vznikání i zanikání, skrze kterou se může naplňovat věčné božství, nedotčené zánikem veškeré marnosti, neboť to je výsledkem zápasu, jenž rozhoduje mezi cílem a odpadem. Světlo láká krásou, kterou umožňuje spatřovat, láká tím, že umožňuje rozpoznávat vše jsoucí a řídit svoji cestu, láká nejen svým jasem, nýbrž i životodárným teplem, umožňujícím růst těla i duše a otevírajícím rajskou volnost. Kdo však zapomene na jeho původ a cíl, tomu se i světlo stane svědkem marnosti chladné krásy, planého rozumu a mrtvého torza vyprázdněného Světa přehledných pustých planin. Tma láká svou intimitou, ale také svádí ke zdání toho, že se v ní lze skrýt se špatnými skutky. Intimní je vše to, co jsa počato ve skrytu, s nadějí očekává svítání, příchod světla a pak i tepla, co je otevřeno svému pochopení a pak třeba i vydá plody zjevnému Světu. Jako špatné pak rozpoznáváme takové skutky, jejichž následky se nemohou tvůrčím způsobem vejít do našeho určitého pochopení Světa a naší životní dráhy v něm, jejichž plody nemohou být pohromadě s jinými dobrými plody. Proto jsme schopni proměňovat špatné v dobré, avšak i dobré ve špatné. Kdo má díky jasnému vědomí původu sebe i veškerenstva odvahu a schopnost projít sžírajícím žárem ohňů, které syčí v temnotách, ten v sobě díky nim může vytavit zlato, zatímco jiný v nich může shořet nebo ztratit soudnost, schopnost zahlédnout svítání. Kdo se však v temnotách vzdálí do samoty mrazivých končin odlehlých od dosahu životodárného výronu Slova, ten se vydává do smrtelného nebezpečí znicotnění. Střežte se plané a neplodné samoty, zvané pokrytectví, ať už postihne askétu pouště nebo občana obce! Otevřené společenství obce a vzájemnost je údělem většiny lidí, avšak společenství a vzájemnost božského Světa je údělem všech i všeho. Buďte světlem, které se neobává temnot, neboť je prostupuje a rozehřívá, svou vnitřní příbuzností sousedí se spodními plameny i s nadcházejícím svítáním! Střežte se však pokusů o výpravy duše do mrazivých končin klamů, kde duše buď tuhne v iluzi pevnosti a Život je nahrazován svou mechanickou nápodobou - nebo kde se duše rozplývá v iluzi Ókeanu a Život je nahrazován fantasijní nápodobou! Je jediné skutečné zlo: zmarnění! A je mnoho zla zdánlivého, když zápasíme o vlastní podobu, o podobu Světa i o podobu božství.

Světlo Slova všechno ustavuje jakožto živé. V plodném vztahu světla a tmy není nic neživého a znakem barvitosti Života je kolotání svítání i soumraku, probouzení i usínání, rození i umírání. Toto jsou součásti Života, vyslovitelné a myslitelné jenom ze strany Života, podobně jako o tmě můžeme mluvit jenom díky světlu a o spánku a snech v něm jenom díky probuzení. Žár touhy Život dává i bere, Plnost probouzející touhu Život zakládá a vede i skrze usínání, umírání a smrt - ne pouze k novému svítání a probuzení do pouhé obnovy, nýbrž do nepředstavitelné Plnosti spojující vrchol zápasu s hlubinou spočinutí. Svítání je znakem cíle i znakem původu. Není to ale totéž, neboť prvotní úsvit je záblesk rozhodující o původu, otevírající možnost, zatímco nadcházející svítání je Plností dne, která v sobě všechno zahrnuje jako skutečný cíl všech tužeb, byť ty byly mnohdy i mylně vnímány a špatně naplňovány. Skutečná touha Života totiž míří vždy k Dobru.

Na viditelném nebi jsou dva znaky nadcházejícího svítání - hvězda Hermova a hvězda Afrodítina - a tytéž jsou i znaky světla přetrvávajícího den. Znakem dávání a nabízení, které probouzí touhu vlastní každé přirozenosti, je jasná a každému zřejmá leč proměnlivá hvězda Afrodítina. Znakem působícího Slova, touhy, která však vychází z Plnosti a k ní také směřuje, je nezřejmá hvězda Hermova, která se znalým nebo šťastlivcům zjevuje na horizontu, mezi pozemským a nebeským Světem, blízko slunečního jasu, který znemožňuje většině lidí tuto hvězdu spatřit, a proto mylně kladou naději do noční tmy, za které však už šťastná hvězda dávno zašla do vln Ókeanu. Obyčejní lidé dělají dobře, když milují hvězdu Afrodítinu, byť se tím mnozí příliš bezradně vevazují do její moci. Chybují však, když nevidí vyšší důstojenství a zakládající význam hvězdy Hermovy - nebo tento význam zaměňují za svoje klamné a krátkodeché cíle obchodu, rozumářství nebo kejklířství.

Na počátku povstal z žáru blesk a z výronů Slova řády Aiónu, hra běhu Světa. Slovo a Moudrost si hrají a lidé tomu říkají někdy náhoda, někdy příčina a někdy účel. Vše, co něco znamená, je náhoda. Vše má svou příčinu, kterou ale většinou matně zamlžujeme našimi domněnkami o řádu příčin. Vše má svůj účel, často zcela odlišný od toho, který se v tom domníváme spatřovat. Obyčejní lidé chtějí účelu využít, příčiny použít a náhodu ponechávají nicotě. Vězte však, že účel je vítězná náhoda a vítězná příčina, že příčina je výklad náhody nebo základ účelu, a že náhoda je posvátná milost hry, zakládající skutečné řády příčin a zápasící o božský účel, to jest: o cíl v Plnosti pro všechno to, o co jde ve vás i ve všech ostatních bytostech i věcech, i když to jen někdy tušíte a aniž si to ostatní byť i jen připouštějí!

První příčinou co do pořadí významů je hrající si božské dítě, Syn, Člověk, který má dospět skrze možnosti svobodné hry. Taková je vskutku božská výchova, důstojná pro Syna a Člověka, který má dospět v Boha. Hraje si v řádech Aiónu a ty se touto hrou ustavují - a obyčejní lidé tomu říkají běh Světa, principy rozumu, uspořádání přírody. Božská hra nikdy nic nepokazí, neboť mimo ni ničeho není. A nepokazí ani samu sebe, neboť vyrůstá z Plnosti a touhy, svobodně směřuje k rozvoji svých nových možností - a právě tím vším je božská. To jen o naši hru musíme pečovat, aby stále vyrůstala z těchže kořenů! To jen naše hra má často podobu zápasu, kterým vždy nutně něco poškozujeme, abychom v něm obstáli.

* * *
 

Takováto je povaha řádů Aiónů podle svobody božské hry a podle vůle po vyvrcholení všeho v Plnosti Boha, který se rodí v zápase o vlastní bytí skrze zápas o dospělost bytí veškerenstva:

Prvním hlediskem je rozlišení, společenství i vzájemný zápas světla a tmy. Druhým hlediskem je rozlišení, společenství i vzájemný zápas Nebe a Země. Třetím hlediskem je rozlišení, společenství a vzájemný zápas souše a moře. Čtvrtým hlediskem je rozlišení, společenství i vzájemný zápas všeho živého a všeho neživého. Pátým hlediskem je rozlišení, společenství i vzájemný zápas mezi lidským a zvířecím. Šestým hlediskem je rozlišení, společenství i vzájemný zápas mezi mužstvím a ženstvím. Sedmým hlediskem má být společenství, spočinutí a naplnění všeho v završeném Světě, dospělém Člověku, dokonaném Bohu.
 

Takovéto jsou řády stvoření, vzniku Světa, plození Života a ustavení Boha:

1. Řád Světla a tmy:

Světlo svítí ve tmě, ale ta je nepostihuje. Světlo je obrazem oplodňující síly Slova, zatímco temnota je obrazem Podloží přirozenosti Propasti, teprve ustavované v Moudrost vůči působícímu Slovu. Díky plodnosti Podloží a díky oběti Slova a Světla vznikají barvy, takže Svět není pouze černobílý, není jen škálou „více nebo méně téhož", není určen jen jedinou polaritou, ač je jednotou protikladu založen. A podobně je tomu i s veškerým náležitým hodnocením všech věcí, bytostí i skutků.

2. Řád Nebe a Země:

Nebe se pozvedá nad Zemí, což je obrazem Světla a Podloží přirozenosti. Jejich rozlišení je základem dalších polarit vedle Světla a tmy: nahoře oproti dole, uspořádaně oproti pospolitě, a mnohých jiných. Některé z těchto polarit si jsou občas navzájem podobné, pokud jde o chápání určité věci, bytosti nebo skutku; přesto však nemůžeme tyto polarity navzájem zaměňovat a nahrazovat jedny druhými, neboť bychom tím rušili barvy a pestrost Světa. Nebe vládne a Země se pokorně podrobuje a přijímá oplodňující působení. Vše pozemské je podřízeno Nebi, neboť vše nebeské v sobě spojuje počátek a dovršení, ale právě díky tomuto podřízení získává vše pozemské vlastní podíl na své dokonalosti, která mnohem obtížnější - a proto i cennější - cestou uskutečňuje cíl celku: zbožštění. Rozlišení Země od Nebe je bolestné: vše pozemské trpí tíží, zánikem, smrtelností, nepravidelností a nejistotou; Nebe samo se musí odtáhnout od milované druhé polovice celku a držet se v bolestivé vznešenosti hrozící jiskřivým chladem nedostupných zářivých výšin. Mezi nebem a Zemí je oblast vzduchu s mraky a větry, oblast počasí, které je jednou ze stránek projevů Nebe na Zemi. I blesk nebeského ohně občas protne mraky a spojí se se Zemí. Země však zůstává spojena s Nebem také prostřednictvím koloběhu kolotající vody, když pozemská vláha stoupá vzhůru a vrací se v podobě deště i nebeské rosy. I spodní ohně Země touží k Nebi. Země vzpíná k Nebi vrcholky hor, na kterých naši předkové uctívali nebeské mocnosti. Nebe se sklání k Zemi v památce na bolestně přeťaté spojení a spatřuje na Zemi svoji plodnou sílu a obraz krásy. Oplodněná Země je připravená rodit a také živit své zrozence silami přijatými shůry. Propast se stává spodním obrazem Nebe a Podloží přirozenosti je oživeno. Tyto spodní síly tedy umožňují pozemský život, byť za cenu návratu částí každé zrozené přirozenosti do nich samých, za cenu častého nesouladu živlů a různých tužeb a pnutí, za cenu záměn mezi touhou po Plnosti a tužbami po živelném prožitku. Oheň stoupá k Nebi a nese sebou obětní dým všeho dokonale proměněného, z toho, co se na zemi zrodilo, zatímco veškeren odpad klesá dolů k dalším proměnám.

3. Řád pevniny a moře:

Moři vytyčilo tvůrčí Slovo jeho meze a tak byla upevněna obyvatelná souš, zatímco moře se svou trpkostí a propastností stalo obrazem spodních sil a prostředím jejich působení i na svém povrchu. Hranice souše a moře jsou oním požehnaným místem Života, rozhraním spolehlivé jistoty a rovnovážného střídání propastných vln. Čím dále od pobřeží, tím více jsme vystaveni pokušení zatvrzelosti na straně souše nebo pokušení Propasti na straně moře. Hra vln obměkčuje tvrdé srdce všeho pozemského, leč také ohrožuje břeh a vše na něm. Obyčejní lidé se snaží moře využít a současně se ho bojí. Člověk znalý původu veškerenstva přistupuje k moři jako k zrcadlu propastných stránek svého nitra, aby se očistil a osvěžil svoji příliš strnulou vůli. Pitná voda proudící z nebe - ze země i řekami - osvěžuje srdce; její proud k moři upomíná na odplývání všeho vznikajícího, dokud to nebude zcela proměněno, zatímco její cesta vzhůru k nebi upomíná na obětní oheň, a to na sám nebeský zdroj žáru, který ji přitahuje, dokonce i z moře. Běžní lidé ji používají, avšak člověk znalý původu veškerenstva k ní přistupuje jako ke spojnici božských sil celku Světa a už naši předkové uctívali prameny i řeky. Naším údělem je horní jas, kterého však nelze dosáhnout bez průchodu mořem.

4. Řád života a smrti:

Působením Nebe, zdroje bytí i Života, rodí Země, jsouc sama živá, mnohé živé bytosti a také je živí - ovšem takovým způsobem, že se do ní jejich mrtvá těla navracejí. Navíc jsou těla jedněch potravou druhým, často už za svého života. Smrt povstává jako zmar kterékoliv z možností života, neboť zmarněnost se nesnáší s Plností Života, je od ní oddělována a obrací se v neživém, v pouhé zdání jsoucnosti, které je však vykupováno novou možností proměny. Vnitřním zákonem každé přirozenosti je, že vše vznikající také spěje k zániku, a vše živé tento zákon vyjevuje zvláště zřetelně, neboť Život je nejvlastnější povahou přirozenosti. Vše živé se znovu vyděluje z méně živého, živí se jím a tak je proměňuje v sebe, zápasí mezi sebou a vrací svá těla méně živým vrstvám země, nakolik je nedalo za potravu jiným živým bytostem. Touha a zápas se zde prolínají naprosto, krása a hrozící zmar spolu sousedí, něha vzniku a bolest se prostupují. Obyčejní lidé se snaží užít si krásy a prožitků, ale obávají se bolestí a smrti, takže propadají zmaru. Nebojte se! Jedině tak můžete obstát v kráse a touze, když víte, k čemu v pozemské oblasti i ve vašich tělech směřují! Ochotně podstupujte bolest pro krásu a pro odlesk Dobra a zahrňte smrt do svého života, neboť je jeho součástí stejně jako tělesné zrození! Jedině tak je můžete dokonale prožít a proměnit v účast na budoucí Plnosti. Vždyť jak počínání, rození a růst - tak naplňování, opouštění a smrt - působí rozkoš i bolest, ukazují krásu i hrůzu, otevírají možnost skutečného naplnění i možnost zmaru. Rozkoš počínání a bolest zanikání, bolest vzniku i rozkoš zániku se v sobě obracejí - a cokoliv z toho může být uskutečněním Plnosti i rizikem zmaru. Taková je povaha Života, že je - stejně jako láska - rozhraním bytí a nicoty, Plnosti nebo zmaru; může pozvedat z nicoty k bytí a z neživého znovu k živému, ale může taky zmarnit sebe i mnohé kolem sebe.

5. Řád Člověka a Světa:

Hrající si božské dítě probouzí pestrý život Světa - a Země rodí mnohé bytosti, díky působení Nebe a díky plodnosti Podloží přirozenosti a síle Slova, které nabízí tvary. Syn zatoužil po tom, aby se uskutečnil i uvnitř kolotání světa, božské dítě prochází řády Aiónů a hledá svoji vnější podobu. Uskutečňuje se ve Světě jako bytost, která si umí hrát a umí všechno pojmenovávat, určovat možnosti hry. Uskutečňuje se jako zrcadlo tužeb Světa i jako zrcadlo možností Plnosti. Člověk je na rozdíl od zvířat vůči světu bezbranný: nemá ochranu kožešiny nebo krunýře, není ozbrojen mohutnými zuby a ostrými drápy, jeho život není veden instinkty, které by ho zabezpečily a vedly jeho životní cestu. Je tedy člověk níže než zvířata? Běžní lidé někdy ano, protože už nemají zdravé instinkty, nýbrž jen zbylé pudy mířící buď ke chvilkové rozkoši nebo zase k touze po zajištění, a proto znají strach; zatímco to, co nazývají řečí, je pouze nástroj dorozumění za účelem zisku nebo rozkoše; to, co nazývají ohněm je pro ně nástrojem zisku nebo znicotňující zábavy v marnostech vyrábění; to, co nazývají myšlením, se honí za přeludy. Skutečný Člověk je však vyzbrojen silou řeči, umožňující chápat rozličné možnosti; je vyzbrojen ohněm, který mu ukazuje cestu k Nebi a dává mu pozemské Světlo a teplo. Řeč a oheň jsou pozemské obrazy zdrojů Slova a koloběhu řádu Aiónů, jsou schopnostmi obrácení k božským možnostem. Zmarníte-li oheň, je to horší, než kdyby zvíře zmarnilo svoji srst. Zamrníte-li řeč, je to horší, než kdyby zvíře zmarnilo svoje zuby drápy. Řeč a oheň nejsou Člověku pouze ochranou a silou, nýbrž obrazem svaté Mysli, jejímž úsvitem je lidské vědomí. Svatá Mysl je působností Údu řeči v Moudrosti, zdrojem božské hry dítěte, Syna, Člověka. Proto buďte bdělí a pečujte o řeč i oheň! Střežte to, co všechno se může díky řeči stát tělem! Nechť vaše skutky nejsou jen výplodem zbytků instinktů, nýbrž plodem hravě rozvážených možností Mysli!

6. Řád mužského a ženského:

Bohatství řeči je neomezené, neboť množí samo sebe. Řeč obsahuje protiklady a aktivita řeči proniká k Moudrosti. Člověk, který slyší význam řeči a rozumí i jejímu odkazu k Moudrosti - a zakouší protiklady, které řeč vyslovuje, - také chápe, že žije i myslí vždy v polaritě pronikání a přijímání, ačkoliv svatá Mysl je sama tímto vztahem, Jednotou. Proto je člověk Mužem a Ženou, ale právě proto se na světě a v čase rozděluje do mnohosti bytostí, mužů i žen. I tehdy každý člověk myslí, protože ví o své zrozenosti i smrtelnosti, a protože zná zanořenost obojího do celku Života. Je lákán plodivostí těla i plodivostí ducha, dvěma podobami jedné síly poznávání a lásky. Pád Člověka nastává zradou této síly jejím rozpolcením; když muž chce být vždy pouze samcem a žena pouze samicí; když poznání chce pouze pronikat a lidská mysl se pouze rozechvívá; když se barvitost světa zamění za černé a bílé, špatné a dobré, škodlivé a prospěšné. Záchranou a lékem je cesta k jednotě, zápas o dospělost, jenž ale z pestrého kolotání mnohosti vede vždy skrze smrt, kterou má zahrnout do Života a překonat díky celkové proměně, díky lásce a poznání, tedy ochotě k oběti a svobodě. Právě díky generační povaze rodičovství se každý člověk stává osobou, individualitou, částečným obrazem celku - a právě tuto svoji vlastní osobnost a osobitost může přetavit v úsvit svaté Mysli, pokud ji obětuje lásce a poznání. Vždyť i rostliny nesoucí semena i stromy nesoucí plody a také všechna zvířata se odlišují od svých rodičů právě tím, že začínají vždy znovu z jejich semene a pak se odevzdávají smrti, a tak dávají svým potomků svobodu ke svébytnosti. Vše živé se smrti přirozeně bojí a prchá před ní, s výjimkou té podoby smrtelnosti, jenž se ukazuje v plození, která živé bytosti naopak přitahuje. A člověka stejně tak přitahuje i poznání, které pramení ze vztahu Mysli ke svým vnějším mezím a k proměnlivosti časného kolotání. Nechť si je veškeré vaše počínání vědomé toho, že je počínáním smrtelného - a nechť veškeré vaše myšlení ví o tom, že se děje uvnitř kolotání přirozenosti! Jedině tak mohou být tyto dvě touhy opět spojeny! V každém samci je totiž touha po pozvedání a v každé samici touha po všeobecném rozplynutí - obojí i za cenu vlastní smrtelnosti. V každém slově je touha po určení a v každé myšlence je zárodek bezbřehých souvislostí. V každém činu je chuť k definitivnímu rozhodnutí a v každé příležitosti je mnoho možností. Člověkem je ten, kdo toto vše sklenuje, byť vždy z nějakého určitého východiska, určeného jeho způsobem příchodu na svět.

7. Řád dospívání k Bohu:

Až dospěje hrající si božské dítě, nalezne sebe v sobě samém a zahrne do sebe hru Aiónů, totiž Svět. Zemře pro Svět a Svět zdání zanikne, neboť vše cenné v něm se stáhne do nezjevného pramene božství, do Plnosti Řeči a Moudrosti. Tím se Plnost umocňuje a vztah přijímající Moudrosti a pronikající Řeči dostává nové významy a možnosti, neboť se její dosavadní možnosti naplňují.

Podobně i všechno cenné v každém člověku dochází k jednotě v Člověku, v Bohu a v Plnosti skrze smrt, která současně znicotňuje všechno to, co do takovéto jednoty zahrnout nelze. Ten, kdo žije jako běžní nevědomí lidé, kteří se honí za ziskem, poctami a takovou rozkoší, která je následována kocovinou, se svým dokonáním v jednotě téměř rozpouští, neboť z něj zůstává jen možnost lidství a božství, žádající si nové naplnění. Ten, kdo žije jako pokrytci ducha, vyhýbající se každé možnosti hříchu ze strachu, aby si nezadali před sebou, před lidmi a před Bohem, se svým dokonáním ukazuje jako prázdný: jeho zásluhy dobrých skutků totiž zanikají v mlze a nicotě strachu ze zla, kterému se tak marně snažil vyhýbat. Každý člověk, který poznal Lásku a který miluje skutečnost božské hry, se svým dokonáním stává novou dimenzí bytostného Člověka; jeho dokonání obohacuje božskou hru, obohacuje pronikající Řeč i přijímající Moudrost, neboť jejich Láska je Jednotou božství. Po svém dokonání se stává pomocníkem božské hry a pomocníkem lidí žijících na Světě - a s dokonáním jednoho světa vstupuje do milostné hry Plnosti, stává se svébytným podílníkem sil Řeči a Moudrosti.

Božské dítě dospívá skrze každé dokonání: každého člověka, světa i sebe sama. Bytostný Člověk dospívá v božském dítěti skrze dospívání světa. Svět dospívá skrze bolesti své krásy, když do sebe zahrnuje své konflikty a zápasy, křivdy a utrpení, protiklady živlů a živelných sil. Každý člověk dospívá skrze poznání Lásky, pouze běžní lidé to zaměňují za kousek rozkoše z páření a pokrytci ducha za strach z ní - neboť to obojí jsou částečné obrazy bytostné Lásky, která v sobě zahrnuje spojení i nenaplněnost v čase Světa. Láska dává život: bytostná Láska otevírá božský Život, obraz Lásky v bytostném poznání dává skutečné vědění a zkušenost, obraz Lásky v pohlavním spojení dává časnou zkušenost a možnost nového života, obraz nenaplněnosti Lásky na Světě v podobě strachu z její tělesné nebo jiné časné podoby dává strach, tedy mlhu a znicotnění, neboť stejně jako každý obraz Lásky předjímá smrt, ale na rozdíl od jiných nezakládá nic, co by smrt přetrvalo, kromě možnosti nové touhy, pokřivené však dosavadním strachem.

Dospívání k Bohu je dospíváním Boha. Je to cesta touhy plodivého Údu Řeči, cesta povznesení všech možností Plnosti. Je to cesta hry božského dítěte, která se našemu zárodku vědomí jeví jako nezodpovědná, ale kterou má projasnit zodpovědnost Lásky, nikoliv vymyšlené rozumové nároky zodpovědnosti. Proto se nepohoršujte nad ničím ve Světě, neboť Svět je přece projevem této božské hry. Proto se odevzdejte této hře a konejte v ní dílo, které právě každému z vás náleží.

Nenechte se oklamat tím, jak se ve Světě i ve vás prolíná Plnost s nenaplněnou touhou, jak se ve Světě i ve vás prolíná vznešené a nízké, stejně jako dobré a zlé; ani tím, jak se vám odevzdanost a dílo zdají být v protikladu. Božství samo i sama vaše skutečnost nespočívá přece v jednom pólu každé z těchto dvojic, a už vůbec ne v zaměňování Plnosti s vášní, vznešeného s nízkým, dobra se zlem, odevzdanosti s předstíráním bohorovné pozice rozhodující o čemkoliv. Vaše božství i božství Člověka, božské dítěte, spočívá v tom, co všechny tyto póly zakládá a otevírá, aniž by jimi bylo uváděno ve zmatek. Proto naplňujte Lásku a neobávejte se touhy vášní, ale nenechte se jimi zmást. Proto jděte cestou vznešenou ale nepohrdejte nízkým, leč nestávejte se nízkými. Proto zacilte svůj život k Dobru a nebojte se zla - nenaříkejte na křivdy, kterými trpíte a nebojte se ani toho zla, které občas působíte, - ale nepovyšujte se nad vše zlé, ani nedůvěřujte jeho moci ve Světě. Proto se odevzdejte božské hře, ale neopovrhujte úsilím běžných lidí, neboť i to je podoba zápasu o božství, ale sami nebojujte o slávu, vliv a zisk, ani o zachování obrazu sebe v paměti v lidských dějů. Všechny protiklady přece vycházejí z Plnosti!

* * *
 

Řád Plnosti a touhy:

Vše částečné touží po Plnosti, což je obrazem touhy plodivého údu Řeči po proniknutí hlubin Moudrosti, po zrození a uskutečnění božství, obrazem a součástí hry božskému Člověka, Syna božího, i obrazem a součástí jeho oběti, odevzdání sebe sama v dokonání. Vše, co jest, touží po Dobru, a skrze tuto touhu jest - a skrze nenaplnění této touhy není a pouze se zdá být. Vše, co vnímá, je přitahováno krásou, úměrně svému vlastnímu druhu a vlastnímu bytostnému určení, neboť krása je projevem Dobra pro vše jednotlivé a vnímající, ač sama je založena Jednotu celku. Vše, co žije, je puzeno touhou po příjemném, neboť to je obrazem Dobra pro vše žijící a jednotlivé. Nebojte se této touhy, ale nenechávejte jí ošálit. Nepohrdejte nikdy žádnou krásou, ani časnou a pomíjivou, ale nenechte se ošálit nízkou líbivostí. Pamatujte, že Dobro je ve světě provázeno krásou i nepřítomností běžně vnímatelné krásy, že Dobro je ve vás provázeno příjemností i bolestí.

Touha vášní je obrazem Dobra tím, že plodí příjemnost i bolest. Jelikož je však jenom obrazem Dobra, plodí i takové příjemnosti, které se průběhem času rychle nebo pomaleji obracejí ve svůj opak; a plodí bolest jak tímto následkem rozkoše, tak i svým nenaplněním. Touhu vášní naplnit nelze, ani žádným pokusem o časné naplnění všeho, po čem touží, neboť je bezedná. Proto je nebezpečnou Propastí, ale proto je i obrazem zdroje Dobra, obrazem nebezpečným tomu, kdo jím je ovládán, i tomu, kdo se jej bojí, a proto se tváří, že jím opovrhuje. Touha vede skrze příjemnost a krásu k Dobru a také nám dává sílu k tomu, abychom vytrvali i v bolesti a přijali do Lásky i to, co se nám nezdá být krásné. Síla vášní totiž dokáže překonat i naše omezené představy o tom, co je dobré, stejně jako o tom, co je krásné, ba dokonce i o tom, co je příjemné. Proto nás může jak odvést od cesty k Dobru a od vidění krásy, tak ale i přivést k těm podobám krásy, které jsme neuměli vidět, ba i k těm projevům Dobra, které se vymykaly naší hodnotící nápodobě poznání. Proto je touha největším nebezpečím bytostného poznání a Lásky- a současně je i královskou cestou skrze krásu a bolest k Dobru, k naplnění Lásky, kterou v čase naplnit nelze žádným činem touhy.

Každá vaše touha míří k Dobru, ale vždy tak činí skrze obraz. Ten obraz někdy ukazuje spíše své směřování k Dobru, jindy spíše svoji nedostatečnost a pouhou kýčovitou až zvrácenou napodobivost. Vždy si však buďte vědomi, že kterákoliv touha je nabídkou cesty, a že žádná touha nevede k Dobru přímo. I ta nejpodivnější touha je probouzena Dobrem, ale i ta nejsvětější touha je pouhým obrazem, na kterém lze usnout a ztratit život. Kdo se utopí v Propasti vášní, ten přestává vidět, myslet i být. Kdo se chce vášním vyhnout a nezadat si s touhou, ten ztrácí život, neboť se bojí jej odevzdat. Komu se podaří projít touhami a proměnit jejich naplňování v naplnění toho, čeho jsou obrazem, ten se stává bytostně skutečným podílníkem hry božského dítěte a podílí se i na jeho dospívání.

Každá touha směřuje k tomu, co nám chybí, směřuje k naplnění Plnosti. Žádná touha k tomu však nesměřuje přímo, ale vždy skrze rozevření propasti nedostatku všeho, co nám chybí. Přesto je zdroj touhy v Plnosti, v jejím přetékání. K Plnosti se nepřiblížíme ani naplňováním každé touhy, ani odklonem od kterékoliv touhy, nýbrž pouze proměnou každé touhy k jejímu smyslu, když se skrze krásný i bolestný prožitek toho, po čem toužíme a co nám chybělo, stáváme obrazy Plnosti a Plnost se uskutečňuje v nás.

Řád vznešeného a nízkého:

Vznešený je smysl Řeči i hlubina Moudrosti. Vznešená je Plnost a Jednota i hra božského dítěte. Vznešené je Dobro a vznešená je krása sama. Nízká je veškerá mnohost a každá touha po částečném, po přímém naplnění toho, co nám chybí - tím způsobem, že si to pokusíme odněkud nebo od někoho vzít nebo udělat. Nízká je bída světa a tíže života. Nízká je všednost a běžné touhy po zisku a výhodách. Nízká je nuznost koloběhu všeho živého a nízká je proto také tělesnost všeho živého. Zvláště nízké jsou propasti našich tužeb a vášní našeho těla i jeho pouhého vnitřního fyzického koloběhu.

Vše vznešené se však uskutečňuje pouze prostřednictvím nízkého, neboť nízké je vznešeným ve vztahu ke smyslu bytostné Řeči, podobně jako je vznešenou i hlubina Moudrosti. Nízké se stává vznešeným jako Přirozenost, která je pozvedána pronikavostí Slova.

Rozdíl mezi vznešeným a nízkým je jenom zdáním běhu času a koloběhu živlů. Vždyť plození i rození jsou příklady toho nejvznešenějšího i toho nejnižšího, podle toho, na co v nich zaměříme naši pozornost, podle toho, jak se ději a o co v nich jde. A stejně je tomu se vším ostatním v naší tělesnosti i v tělesnosti Světa. Stejně je tomu i ve společnosti lidí: ne pouze proto, že ne každá vznešenost je skutečná a ne každá nízkost sprostá, nýbrž především proto, že skutečná vznešenost se osvědčuje v ponížení a bídná nízkost chtivě touží po tom, aby se povýšila. Proto milujte vše vznešené obzvláště v jeho nízkosti a dávejte si pozor zvláště na tu nízkost, která se vydává za vznešenou.

Hra božského dítěte obrací všednost ve vznešenost, a svou obětí Syn vyprazdňuje vlastní vznešenost a vydává se nízkosti. Tehdy je nejvznešenější. Buďte si vědomi toho, že vaše pravá touha po vznešenosti musí procházet jak vyprazdňující obětí, tak nízkostí běhu tělesných sil - neboť právě takto se stává spolu se vším tím čímsi nejvznešenějším. V tom spočívá i posvátnost těla i posvátnost strašlivé propasti tužeb. Blahoslavený ten, kdo prošel spodními ohni a temnými prameny a tak našel vznešené světlo zářící v temnotách - zatímco jiní je zaměnili za umělé světlo domýšlivé nápodoby ctnosti a rozumu, nebo se ztratili v propasti bez světla, neschopni vidět vznešenost nízkého. Vaše pokora nechť spočívá ve schopnosti rozpoznávat vznešenost nízkého, nikoliv v sebeponižování vznešeného!

Řád dobrého a zlého:

Lidé rozpoznávají dobré od zlého, takže nemají výmluvu, když páchají zlo. Lidé rozpoznávají dobré od zlého, takže nechápou, že Bohu je všechno dobré řádné a krásné, neboť v jejich pochopení by to znamenalo ztrátu soudnosti a úplnou zvrhlost. Bohu je všechno dobré, řádné a krásné, neboť svou hrou obrací zlo v součást dobra, nesoulad ve vyšší soulad, nepřítomnost krásy v součást větší krásy. Proto je bezbožné, když se někdo rouhá tím, že vyčítá Bohu přítomnost zla ve světě a v lidech, neboť tím ukazuje, jak bezbožně si představuje Boha, totiž jako ručitele svých představ o tom, co je dobré, řádné a krásné. Je jediné prokletí: rouhání hře Lásky, to jest rouhání vůči všem zápasům ve světě i v nás. Prokletý chce mít nad sebou dospělého odpovědného Boha, který mu nařizuje a zakazuje, aby se on sám mohl zříkat svého dospívání a pokoušel se plnit nařízení a dodržovat zákazy, aby se vyhnul propastem hry Lásky i propastem skutečného myšlení a poznání. Kde nezavrhne svůj život tímto rouháním, te

n stojí ve hře zkušenosti a hraje o její pravidla. Sleduje obrazy Dobra a ví, že lidé říkají dobro těm z obrazů Dobra, které jim právě vyhovují, a zlo zase těm obrazům Plnosti, které neumějí zahrnout do Jednoty s předchozími.

Kdo dokáže následky zlého obracet v dobré, ten se podobá Synu božímu. V naší moci však nebývá, abychom cokoliv zlého zahrnuli do Jednoty Plnosti, a proto se vyhýbejte všemu tomu, co nejste schopni ve svém životě udržet pohromadě - vyhýbejte se tomu, jako kdyby to bylo zlé. Zlo pro vás totiž spočívá v tom, že něco není možné současně a pospolu s tím, skrze co uskutečňujete svůj obraz Dobra.

To, čemu říkáme zlo, pramení z plodných rozporů, bez kterých by nebylo ani pouhé nic. Berte tyto rozpory jako skutečnost a nezastírejte si přítomnost zla ve světě i ve svých touhách a činech! Vězte, že i tímto vším vy sami jste a pokoušejte se to obrátit v Plnost, dokud k tomu máte příležitost. Nečiňte jiným jiné zlo než pouze zdánlivé a nikdy na nich nepáchejte křivdu! Nebojte se zdánlivého zla které se děje vám a nenaříkejte si ani na skutečné křivdy a bolesti, které snášíte, neboť i ty jsou součástí toho, co potřebujete k výbavě božské hry. Nikdy nepovažujte přetrpění křivdy nebo bolesti za hodnotu, kterou jste vytvořili, nýbrž za část dluhu, který jste vyrovnali vůči vlastní Plnosti. Nikdy nepodceňujte křivdy a bolesti, které jste způsobili sobě, jiným bytostem nebo Světu, ale neobávajte se jich a snažte se je zahrnout do řádu vlastní Jednoty a pokud to někdy jde, tak je i napravujte v jejich vnějších následcích, nebo tyto následky zahrňte do celku života jako jeho nové možnosti. t

rhejte ze stromu poznání dobrého a zlého proto, abyste se neztratili ve svých touhách i v běhu světa, ale trhejte jen tehdy, pokud tak dokážete činit beze strachu před vším tím, co se vám pak ukáže, a pokud všechno to, co pak rozpoznáte, rozpoznáte jak v sobě, tak ve vzájemné Jednotě Plnosti.

Řád odevzdanosti a díla:

Nenaříkejte na Osud, ale naplňte jej! Nepodřizujte se slepě, ale veďte zápas o život a božství! Vizte rovnováhu protikladů, střídání dobrého a zlého, i odplatu dobrých a zlých skutků podle jejich činů a vin, ale vizte i řád milosti, který pramení z Plnosti! Veďte zápas o svobodu své dospělosti a buďte jako hrající si děti, které se za sebe nestydí, neboť důvěřují Osudu. Neopdlehněte ani pýše rozumu nebo slepé víry, že by bylo možno Osud obelstít nebo zrušit - ale nepodlehněte ani Osudu jako ti, kdo se vzdávají!

Svoboda je partnerství s vlastním osudem; náhoda je jiné jméno pro složitou provázanost nutnosti; ledabylost je jiné hledisko skutečné záměrnosti řádu. Milost je jméno pro tuto Jednotu. Bez této milosti se svoboda stává svévolným vybočením a osud pastí, náhoda se bez ní stává pomíjivým nesmyslem a nutnost bičem, ledabylost hry se bez ní stává prázdnou a záměrnost výmyslem a řád zákoníkem. Milost je jméno pro přízeň a půvab: pro přízeň a půvab božské hry i vás samotných. Vyvoleným božskou přízní se stává ten, kdo tuto hru shledává půvabnou. Svobodným se stává ten, kdo ji hraje; odevzdaný ten, kdo ví, že jeho činy jsou součástí této ledabylé hry; opravdové dílo koná ten, kdo této v této ledabylosti nalézá nejhlubší význam činů svých i ostatních. Kdo se chlubí svými skutky, končí stejně jako ten,kdo pro svou lenost žádné nekoná, nehraje božskou hru.

Řád pestrosti božské Plnosti:

Víme, že je rozdíl mezi nebem a zemí, víme, že jsou rozdíly mezi živly, že je rozdíl mezi mužem a ženou; víme, že je i rozdíl mezi Plností a touhou, vznešeným a nízkým, Dobrem a zlem, svobodou a nutností. Poznáváme, že to vše spolu souvisí. Nemyslete si však, že tyto póly jsou jen různými jmény pro nějaký základní protiklad, ba ani pro vztah Slova a Moudrosti. I ten je jen další, byť základní polaritou. Plnost má mnoho dimenzí a toto jsou některé z nich. vždy z nějakého hlediska některé z těchto dimenzí splývají nebo si alespoň jsou velice blízké. Každá z těchto dimenzí je však svébytná a nepřevoditelná na ostatní, ba ani na nic jiného. Varujte se oné namyšlenosti, která by chtěla i Plnosti vnutit tutéž jednoznačnost, po jaké právem touží vše, co tíhne ke zřetelnému a určitému tvaru, k jasnému projevu a srozumitelnosti. Jednoznačnost může a má stát ve službě života i pravdy, ale může také zabíjet a být sama velikou lží. Neztraťte se v bohatých možnostech hry vašeho božského života!
 

* * *
 

A Slovo tělem učiněno jest,
a pobývá v nás!