Zpátky na obsah           Souvisle číst
 

Trapně poučná rozprava o tom, co všechno se může stát
a jak se to pak může vykládat.

(Pepíček, Hermés, učitel, koza, asistenti, Oidipús, želva, pan starosta, Teiresiás a Apollón)

Když se už Pepíčkovi dostalo matematického vzdělání, přivedl ho Hermés k jakémusi slavnému učiteli, jehož hlas prý předbíhal čas o tisíce let, podobně jako křik Sibylly. Přinesl učiteli prut poctivého stříbra a hned se měl k tomu, aby ho vyzkoušel, zda je opravdu tak mimořádný. Zdůraznil, že zatím ještě nejsme ve škole, takže budeme mluvit skoro normálně.

Hermés: „Nabízím všem k úvaze příklad, který jsem trochu odkoukal od jednoho kněze svého slavnějšího bratříčka Apollóna, od jakéhosi Plútarcha:

Z Horního Poříčí (Potamia Ano) vychází ráno člověk na trh do Chóry, aby prodal kozu. V Dolním Poříčí (Potamia Kato) včera někdo prodal statek a teď s utrženými penězi vyráží do přístavu Bathys, aby se vydal do světa. Jejich cesty se kříží. Na té křižovatce se můžou potkat, ale třeba taky ne. Můžou se minout. Co všechno se může stát když se potkají? Můžou se pozdravit a jít si dál každý za svým cílem. Možná si ani nemusí jeden druhého všimnout, jako by se nepotkali, každý má přece své vlastní starosti: Koza do trhu nechce, loď nesmí ujet. Žádný z nich o tom setkání později už moc nevypráví, není o čem, nebylo to setkání, nýbrž minutí. Taky si může ten s penězi třeba všimnout člověka s kozou. Nanejvýš to v něm zanechá obraz toho, jak mohl dopadnout on sám, kdyby to včas nesbalil a nevyrazil do světa.

Občas se ale stane něco zvláštního. Třeba se dají do řeči, dostanou přitom nějaký nápad, dají dohromady kozu a peníze a odejdou třeba do Prostředního Poříčí (Potamia Meso) založit společnou novou firmu. Ale hlavně: My ani nevíme, kdo je kdo. Co když kozu vede stařeček, dívka nebo dítě; mudrc nebo blbec, chudý poctivec nebo darebák? Ten chudák s kozou může třeba důkladně praštit toho bohatšího, nechat kozu kozou a odjet s jeho penězi. Nikdo třetí u toho není, takže příběh má pak jenom verzi toho, kdo přežil - a ta verze je pro účely veřejné pochopitelně notně upravena, to je nutné.

Taky se ale může přihodit, že ti dva se do sebe na té křižovatce zamilují. Pak začíná nový příběh a začíná právě na té křižovatce. Díky čemu začíná? Byla to náhoda, že se potkali? Je nahodilé nebo nutné to, co se pak děje? Pro ně je to náhoda, která ale dává velký význam! Není setkání právě to, že se začne dít něco, co dává dobrý smysl, ale co není vyvoditelné z předchozího dění?"

Učitel si s příkladem věděl rady, neboť znal řešení systému dvou lineárních rovnic:

„Žádná náhoda! Vždyť je to jasně pochopitelné a popsatelné. Probereme si to pěkně po pořádku a nebudeme do toho míchat, kdo je kdo. To by nebylo objektivní! Pohyb dvou lidí po povrchu zemském je přece přehledný. Ten s kozou vyráží ke křižovatce z místa A v čase Tkoza rychlostí Vkoza a má před sebou dráhu rovnou vzdálenosti místa A od křižovatky. Všechny tyto údaje jsou dobře měřitelné a víme tedy, kdy dorazí na křižovatku. Podobně je tomu s tím druhým. Vychází sice jindy a jinou rychlostí a má před sebou jinak dlouhou dráhu k téže křižovatce, ale přehledné je to stejným způsobem. Pokud dorazí na křižovatku ve stejném okamžiku, v čase Tkřiž, pak je jasné, že se ti dva potkají. Jinak se minou a umíme také přesně zjistit o kolik, ať už nás zajímá časový rozdíl jejich průchodu křižovatkou, nebo minimální vzdálenost mezi nimi, jaká na jejich trajektoriích nastane. Nebudu zde obtěžovat formalismem zápisu, nejsme ještě ve škole a je to snad všem jasné. Z toho plyne také to, že zde není místo pro náhodu. Náhoda je pouze výraz pro dosud nepoznané příčiny a zákonitosti nebo pro nepřesnost změřených parametrů. Zákonitost lineárního pohybu je dávno známa a rychlosti snad umíme měřit také. Je to pouze otázka postupného zpřesňování a doplňování našeho poznání."

Pepíček však učitele upozornil: „Bojím se, že parametr Vkoza půjde měřit blbě. Koza je chytrý zvíře a brzo pochopí, že nejde ke kozlovi! Ten pohyb z místa A ke křižovatce nebude tak úplně rovnoměrný. A co teprve, kdyby zase ten s penězi měl po včerejší oslavě prodeje nějaké ty potíže."

Učitel namítnul, že to jsou čistě subjektivní a navíc nedůstojné faktory, od kterých v tomto kroku úvahy zatím odezíráme a vysvětlíme je později. Podobně zatím neuvažujeme ani o síle nutné k tažení kozy, ba ani o energetickém výdaji druhého chodce, který musí být pokrýván energií uvolněnou oxidací potravin. To všechno pak můžeme postupně zohledňovat. Jenže Pepíček už věděl, že by i takovouto postupností kroků mohl být znova doběhnut. Zatím se však zeptal na něco jiného:

„Pane učiteli, takže za setkání budeme považovat to, že ti dva do sebe vrazí rychlostí, kterou umíme předem vypočítat, alespoň pokud odhlédneme od nedůstojným lidských i kozích faktorů?"

„Samozřejmě, že do sebe nevrazí. Nejsou přece slepí! Ten popis je určitá idealizace, která nám umožňuje přesné poznání. Přesně sice platí pouze pro pohyb hmotných bodů ve vakuu, v ostatních případech jej ovšem můžeme aplikovat díky měřitelným korekčním faktorům, jako jsou tření, odpor vzduchu a podobně. Ani sám Hermés snad nepředpokládá takové anomálie, jako třeba tu, že by se v důsledku silného zemětřesení měnila vzájemná vzdálenost popsaných míst v průběhu popisovaného děje. Za setkání budeme považovat to, že by do sebe vrazili, pokud by to nebyli lidé - a pro jistotu ani zvířata. Samozřejmé také vím, že jejich pohyb není přísně rovnoměrný, ale to také umíme měřit a zahrnout do úlohy. Pouze se tím trochu zesložiťuje."

„Pane učiteli, opravdu umíte přesně změřit, kdy se koza začne vzpouzet?"

„Samozřejmě - a čas, po který se vzpouzí, přičtu k času, který člověk s kozou potřebuje na vykonání pohybu po dráze z místa A ke křižovatce, pokud to ovšem nevyrovná zvětšením síly Fkoza, kterou kozu táhne. To všechno je s dobrou přesností měřitelné."

„No jo, zpětně je chytrej každej. Ale když ten čas měříte, až když se to zdržení děje, tak ho znáte až potom, ale nevíte předem, kdy se ta koza začne cukat a na jak dlouho. Předtím je to i z hlediska vašeho popisu úplně nahodilé. Takže máme náhodu dokonce už před křižovatkou a ne až na ní nebo za ní, jak jsem původně čekal."

„Nemáme, Pepíčku, protože máme i jiné způsoby popisu, jiné vědní obory. Koza nejprve šla ochotně, což jsi vyložil tak, že si myslela, že je vedena ke kozlovi. Já bych byl opatrnější v užití slova ‘myslela’, i když připouštím, že koza je opravdu mimořádně komplikovaný makromolekulární systém, neprostudovaný dosud ve všech svých detailech. Hladina určitých hormonů v koze měla za následek určité její chování. Pak z důvodů poklesu této hladiny nebo v důsledku nějakého vjemu z okolí došlo i ke změně v chování kozy. Až budeme znát více o chemické a neuronové struktuře kozy, budeme i zdánlivé nepravidelnosti jejího pohybu umět předvídat se stejnou přesností, jako pohyb dvou hmotných bodů! A předem nijak nevylučuji, že k popisu některých složitých dějů v koze (třeba termodynamických) použijeme třeba i takový popis, který využívá statistických zákonitostí, tedy pravidel, která přesně popisují nahodilé chování velkého počtu částic. Ale výsledek bude i v takovém případě opět zákonitý, stejně jako každá jiná statistika. Ale to už je na tebe příliš Pepíčku, takového stupně vzdělání jsi zatím ještě nedosáhl."

„Zato jsem, pane učiteli, občas vodil kozu né jenom ke kozlovi, ale taky zpátky vod kozla, takže vím, o čem mluvím. A trojčlenky umím taky počítat. A už dávno předtím než jsme to brali ve škole, jsem tak nějak podobně odhadoval i čas, který je na nějakou cestu potřeba. To snad umí každej. Ty trojčlenky jsou dovopravdy vtipná věc, ale na kozu si s nima nepřijdete. Taky vím, že bádáním o tom, co všechno je v koze, se zabývá spousta věd. Můžou být při potížích s kozou užitečné, třeba když se ta mlsná mrcha vzduje, chudinka. Ale nevěřím tomu, že by to vědění kozu vždycky doběhlo. To se pokaždý nepovedlo ani mojí babičce a ta kozám nějak rozuměla!"

Hermés všem připomněl, že o kozách ví svoje, a že díky své pastýřské holi by si troufnul přivést na křižovatku v přesně určeném čase třeba celé kozí stádo. Pro pouhého člověka však považoval za docela slušný výkon, když takovou vtipnou a svévolnou kozu vůbec nějak dovede tam, kam je potřeba. Pak se ale záludně zeptal pana učitele, jestli ty trojčlenky tak úplně platí i na té křižovatce. A co teprve v tom prostoru za ní! Pan učitel připustil, že na samotné křižovatce do sebe rozumní a vidoucí lidé nevrazí, že tak obvykle neučiní ani koza, ba že ani nerozumný živočich neporuší zákon neprostupnosti hmoty: „Vyhnou se, to je normální a taky se to dá rozumně popsat. A pak to normálně pokračuje a každý si jde dál svou cestou podle toho popisu. Teda pokud se na té křižovatce neocitnou zrovna o úplňkové půlnoci, kdy tam stojí Hekaté a něco s nimi neprovede."

Hermés si přisadil: „Takže podle toho vašeho popisu se vlastně nikdy nemůže stát nic, co by stálo za řeč. V tom vašem popisu se každý může jenom minout, akorát že na blízko, aspoň pokud se to neděje o půlnoci za úplňku a v přítomnosti vznešené bohyně s vysokou čelenkou. Ta musí mít radost z vaší neobvyklé zbožnosti, když všechno dění na světě připisujete pouze jejímu působení!"

Učitel Herma ujistil, že ve skutečnosti s žádnou Hekaté nepočítá, protože právně s ní počítat opravdu nijak nejde, takže je tedy neskutečná, ale že se toho i bez ní děje až dost. Tolik jevů a dějů! Tolik parametrů se mění: dráha, rychlost, síla, čas, o hladinách hormonů nemluvě! Hermés jej napomenul:

„Na dráze i s hormony si cvičte, jak je libo, neboť to je velmi zábavné. Ale na čas nesahejte, toho nejste vy, smrtelníci, pány!"

Komukoliv jinému by učitel odpověděl, že čas je také jedna z objektivně měřitelných fyzikálních veličin a ne produkt lidové fabulace jako Hekaté, ale s Hermem si to při svém povolání přece jenom nechtěl úplně rozházet. Proto důvtipně převedl řeč jinam, aniž tušil, že právě tam ji Hermés chtěl dostat:

„Ani na křižovatce se ve skutečnosti nedějí žádné zázraky. Tak nanejvýš se může přihodit, že se ti lidé dají do řeči a stane se něco, co není vyvoditelné z jejich dosavadních trajektorií, nýbrž z aktivity lidského subjektu." Připustil, že mohou převážit subjektivní motivy jednání, takže ti lidé třeba i změní cíl své cesty nebo udělají něco, co není šikovné popisovat jako extrapolaci jejich dosavadních lineárních pohybů. Trval však na tom, že to jejich nové jednání opět bude mít rozumný popis. Hermés plně souhlasil s tím, že ke každému jednání je možné najít rozumný popis, ale tvrdil, že ne vždycky to znamená, že ten popis vystihuje to, o co v tom jednání jde. Vůbec mu nešlo o nějaké zázraky, ale jenom o to, že když ti dva půjdou třeba dál do světa společně, tak že to bude celé o něčem jiném, co ten slavný učitelův popis vůbec nevyjadřuje.

Učitel se už viděl blízko vítězství: „To je právě to subjektivní hledisko! Objektivně je to však stále o fyzikálních a chemických veličinách!" Hermés se záludně usmál, když se otázal: „A to subjektivní hledisko, které těm vašim objektivním faktům přiřazuje nějaké významy, hodnoty nebo dokonce subjektivní prožitky, je patentem vás, lidí? Nebo třeba i jiných bytostí?" Učitel na moment zapomněl, s kým mluví: „Samozřejmě! Jaký jiný subjekt? Kdo jiný by se svobodně a vědomě vztahoval k objektivní realitě?"

Hermés se kupodivu neurazil. Zato Pepíček vyhrknul: „A co ta koza!" Učitel se na něj káravě podíval: „To snad nemyslíš vážně, že by se ta koza svobodně rozhodovala na základě vědomé reflexe rozvrhu svých možností nebo na základě nějakých hodnot?!"

„Neračte se urazit, pane učiteli, ale takhle se nejspíš nerozhoduju ani já, ani ta koza. Možná vy. Ani si nemyslím, že já a koza - nebo dokonce vy a koza - docházíme ke změnám svého jednání nebo hodnocení vždycky stejnou cestou."

„Jak by mohla koza hodnotit! Hodnotím přece já!"

„Prosím, ve škole pouze vy, to ano, pane učiteli."

„Tak jsem to nemyslel! Myslel jsem ‘já’ jako lidský subjekt."

„Tak teď vopravdu nevím, pane učiteli, jestli mluvíte o sobě nebo vo někom třetím a já nevím o kom. Žádnýho Já tady nevidím! A navíc se mi taková řeč zadrhává už v hubě."

„Pepíčku", chlácholil ho učitel, „to pochopíš teprve až budeme probírat filozofii. A řeč je ústy pouze vyslovována, leč vzniká jinde. Zatím se spokoj s tím, že jde o rozdíl mezi lidskými možnostmi, založenými na svobodě jednání na základě rozumu a hodnot - a fakticitou objektivní reality."

„Zatím jsem z toho nezchytřel. Vím ale, že ta koza se dovede zatraceně hodnotově orientovat a vybírat si, třeba mezi větvičkami ovocných stromů a trávou, bohužel směrem, který je pro jejího hlídače krajně nešťastný. Taky vím, že přes tu její rafinovanost ji občas doběhnu, takže nad ní jednou mám v něčem vrch, ale jindy zase né. Ta potvora mě někdy převeze, i když prej není tím subjektem. A né jenom mě! Přesto si nakonec na pečeném kozlečím pochutnávám já - a né voni na mě!"

„Tak to vidíš Pepíčku", uvítal jeho úvahu učitel, "právě tím se liší člověk třeba od vlka, že dokáže používat nástrojů, řeči a ohně. Proto je člověk vrcholem ne pouze potravního řetězce v přírodě, nýbrž i vrcholem vývoje." Pepíček potlačil poznámku o tom, že závisí na tom, který. Hermés si zase nechal pro sebe, kdo že první rozdělal na zemi oheň, i zcela jiný příběh o tom, jak se božský oheň dostal právě k lidem. Učitel proto mohl pokračovat:

„Pepíčku, my se tady ten problém s kozou pokoušíme rozumně probírat, zatímco ta koza se stará jen o uspokojení svých pudových potřeb. Už na tom můžeš trochu vidět ten rozdíl."

„Pane učiteli, nic ve zlém, ale není to rozumné probírání taky nějaká ta naše pudová potřeba, jak říkáte, aspoň u některých z nás? A kde berete tu jistotu, že si o vás ta koza nic nemyslí, když se po vás zrovna koutkem oka nenápadně kouká a dělá jako že nic, aby zjistila, jestli dáváte bacha, nebo jestli může na hrušky, aniž by dostala přes záda?"

Pan učitel Pepíčka ujistil, že vědecky i filozoficky je naprosto zřejmé, že myslí pouze lidé, nikoliv koza. Navíc prý i samotná inteligence půjde časem dělat uměle, opět jako lidský výtvor, ale tím teď nechtěl Pepíčka dál lekat. Ten se však nijak nebál inteligence lidské, kozí, ani umělé, aniž by předpokládal, že je to ta samá, neboť něco podobného nepředpokládal tak úplně a najisto ani o inteligenci své a učitelově - a což teprve o Hermově. Pořád mlel svoje:

„Vždyť jsem vám hned říkal, že s tou kozou budou potíže. V tom dejte na mě! Von Hermés věděl, proč ji tam zapletl! Ta koza nám dostala tu vaši subjektivitu už před tu křižovatku, jen co poznala, že nejde ke kozlovi. Vy jste pak musel říct, že to né nějakej kozí subjekt, že to nějaký molekuly, ale to samý byste teď měl říct i vo těch lidech, co se na něčem smlouvají na tý křižovatce. Nebo jsou podle vás z molekul jenom kozy?"

„Samozřejmě, že i lidské tělo má analogickou skladbu, Pepíčku. A nepředstavuj si, že tvoje duše je něčím jiným, než subjektem, který myslí ty molekuly."

Pepíček stěží zadržel jadrný výraz na rtech. „Mně nejde ani tak vo nějakou tu duši, jako spíš vo to, že celý to naše povídání tady je teda podle vás taky jenom buď následkem pohybu nějakejch molekul nebo ještě horšího sajrajtu - nebo je výsledkem myšlení jakýhosi Subjekta, kterýho neznám!"

Hermés Pepíčka utěšil: „Je to vaše hra z mé inspirace a v záměru otce bohů." Pak ale připomenul učiteli:

„Ptal jsem se, jestli se to celé děje z nutnosti nebo náhodou a jestli to něco znamená."

„Vždyť jsem už přece řekl, že všechno se děje zákonitě, tedy nutně. Dokonce i nahodilost je ve svém výsledku zákonitá!"

„O tom nepochybuji, učiteli", odvětil Hermés, „jenom se bojím, že si to každý z nás vykládá úplně jinak. Já o koze, vy o voze, doslova tak! A když vy mluvíte, tak je úplně jedno, jestli to všechno svádíte na nutnost nebo na náhodu, protože v obojím případě to pro vás nic neznamená. Teda nic jiného než to, že se neděje nic, co by někomu normálnímu stálo za řeč, co by zakládalo příběh. Zakládá to vždycky jenom možnost nějakého zkoumání, které opravdu může být zajímavé nebo užitečné, ale které je něčím jiným než tím, o co jde v nějakém příběhu. Dá se to vidět i tak, že zakládáte jakési zvláštní školní příběhy, které jsou samy o sobě zajímavé, ale jsou jiné než ty normální. Kdybyste těmi svými příběhy obohacoval svět, kdybyste je nějak přidával k těm normálním, tak bych to chápal. Myslím si však, že chcete ty normální příběhy zrušit tím, že je úplně převedete na ty vaše, nebo že je už ani neslyšíte."

Učitel se dušoval, že mimo školu je taky normální člověk, který má své běžné lidské příběhy. Dokonce říkal, že dětem nebo prostším lidem se Pravda někdy musí podávat v podobě příběhu. Jenže Pravda sama je o faktech a ne o subjektivním příběhu. Ten by byl podobně pohyblivý a neuchopitelný jako ta želva, co ji nedoběhnul ani Achilleus. Hermés s Pepíčkem o tom sice věděli svoje, ale Hermés nechtěl panu učiteli zničit jeho postavení a Pepíček zase nijak netoužil po další rekonstrukci čehokoliv.

Hermés se teď rozhodnul škádlit učitele novým způsobem:

„Chtěl bych vědět, kde je ten pozorovatel, který může ty vaše školní příběhy opravdu sledovat!"

„Kde my měl být? Přece snad víme, kde jsme. V Lykosúře, hned vedle gymnázia."

„A odtud vidíme ty cesty tam na tom vzdáleném ostrově Naxu? Tedy: z Horního Poříčí k trhu v Chóře a z Dolního Poříčí k přístavu Bathys. Jsou pro nás dobře přehledné? Odtud, z Arkádie? A vidíme dobře na ty dva lidi, kde právě jsou, jací jsou - a taky to, jestli se koza nevzpouzí? A máme teď u sebe měřidlo času i měřidlo, kterým na tu dálku přesně měříme délky jednotlivých úseků klikatých cest? Díváme se naráz na ty dva lidi na různých místech, na kozu i na hodiny? Myslím, že tentokrát navrhnu rekonstrukci pro změnu já!"

Učitel souhlasil pod podmínkou, že Hermés zaplatí četné pomůcky a asistenty, kteří budou na různých místech dohlížet na průběh složitého děje a budou měřit a zapisovat jednotlivé parametry. Také navrhnul, aby se rekonstrukce složitého naxijského děje odehrála v místním kraji, v Arkádii. Danou část krajiny bude nejprve potřeba nechat zmapovat v přesné souřadné síti. Aby se minimalizoval vliv zanedbaných lidských i kozích faktorů, tak bude třeba nejprve zjistit totožnost obou těch lidí, získat jejich životopisy, zdravotní karty, údaje o genetickém zatížení, údaje o jejich nejrůznějších preferencích a konexích. Týmy odborníků z různých odvětví vědy to vše nejprve zpracují. Koza bude důkladně veterinárně vyšetřena a zjištěny údaje o chovu, ze kterého pochází. Hladiny kozích hormonů budou měřeny i v průběhu cesty. Aby se zjednodušila kontrolovatelnost podmínek pokusu, bude z okolí cesty odstraněno maliní, které je pro kozu, jak známo, druhým nejsilnějším lákadlem (hned po kozlovi). Zvláště nákladné bude pokrytí prostoru za křižovatkou. Nakonec porovnáme zprávy o příbězích, které ti dva lidé budou vyprávět psychologům a sociologům, s těmi údaji, které jsme získali přesným měřením v průběhu experimentu.

Hermés byl takovým nápadem nadšen a tvrdil, že tak povedenou taškařici rád zaplatí. Nepochyboval o zábavnosti ani o užitečnosti podniku. Pochyboval jenom o tom, jestli mezitím neujede ta loď - a o řadě dalších drobností, například co že na to všechno ta koza. Jako podmínku si dal jenom to, že mu po experimentu bude koza obětována, a že učitel nejprve vysvětlí, jak bude dávat dohromady všechny ty zápisy všech měření a udání.

Učitel zdůraznil, že půjde o rekonstrukci, takže odjezd lodi bude stejně jako prodej statku pouze simulován. Závěrečné obětování kozy Hermovi ochotně přislíbil, neboť věděl, že bohové se spokojují s pouhou vůní pečeného masa. Jednotné hledisko zpracování dat lze zajistit několika způsoby. Nejjednodušší by bylo, kdyby učitel s Hermem seděli na vysoké hoře nad křižovatkou, odkud je na všechno přímo božský pohled. Poštovní holubi by rychle přinášeli nahoru zprávy jednotlivých pozorovatelů z různých míst sledované akce a dolů zase pokyny k přemísťování asistentů za křižovatkou. Když to ale bude tak jako tak všechno zapisováno, tak při dostatečném počtu asistentů není takovéto uspořádání nutné a nemusíme se spoléhat ani na jasné počasí. Můžeme se po experimentu sejít tady v Lykosúře, v klidu si uspořádat ty zápisy a dojít nad nimi k teoretickým závěrům, které všechno, co se stalo, vyloží podle námi poznaných zákonitostí.

Hermés namítal, že jednotliví pozorovatelé na různých místech budou vlastně tvůrci jednotlivých zlomkovitých příběhů, které pak teprve my tady sestavíme do příběhu jednoho, aniž bychom ale jinak než od nich mohli vědět, o čem ten příběh vlastně měl být. Učitel jej ujistil, že jednotliví pozorovatelé nebudou zapisovat žádné příběhy, nýbrž fakta. Nebudou do pozorování vnášet nic subjektivního, neboť budou zapisovat pouze naměřené údaje. Také subjektivní hodnocení těch dvou lidí v pokusu bude pouze objektem pozorování a objektivního popisu, který provedou asistenti. I kdyby jim ti dva lidi nakonec něco subjektivního vyprávěli, tak z toho asistenti zapíší zobecnitelná objektivní fakta. My pak nebudeme sestavovat příběh, nýbrž teoretický model, zákonitý popis pozorovaného děje.

Hermés byl trochu zklamaný: „Nebude to zas až tak zábavné, jak jsem čekal. Myslel jsem, že tady budeme probírat zápisy vašich asistentů o tom, jak se třeba koza vzpouzí, a porovnávat je s násilnými ději na křižovatce nebo s milostnými scénami na lodi, ale ono to zatím bude o změně hodnoty síly Fkoza a hladinách rozličných hormonů. No ale co, každá sranda má své meze, tak aspoň takhle!

Pepíček Herma varoval, že se mu samotný ten nápad s rekonstrukcí nějak nezdá: „Při rekonstrukci se přece ti lidi budou chovat úplně jinak než normálně! Nic zajímavýho se nestane! To věděl už Zénón, když mě tehdy doběhnul s tou svou rekonstrukcí." Hermés na něho šibalsky mrknul. Pak se obrátil na učitele: „Dalo by se podle vás nějak zařídit, aby aspoň ti dva lidé a ta koza nevěděli o tom, že to je rekonstrukce?" Učitel byl v té věci nejprve skeptický, ale nakonec prohlásil: „Pokud jde o kozu, tak ano. Pokud však jde o lidi, tak by to naráželo na problémy etického i technického rázu. Pokud dostanu dost prostředků a souhlas etické komise, tak jsem snad schopen takové uspořádání pokusu zajistit. Na křižovatce bude zřízen odposlech a v jejím okolí skryté pozorovatelny."

„Nepodceňujte pořád tolik tu kozu", upozorňoval Pepíček, „jinak vám něco provede! Musíte ji pořádně hlídat! A za pozorování jisté milostné scény jsem od staršího bráchy jednou dostal pořádných pár pohlavků, a to jsem ani nic neměřil, nezapisoval žádná fakta a nikomu je nepředával k dalšímu zkoumání! Připouštím ovšem, že z mé strany tehdy nešlo o ryze objektivní zájem a že pozorovaný děj nebyl součástí vědecké rekonstrukce. A pane učiteli, co kdyby pro všechnu jistotu ani všichni ti vaši asistenti nevěděli o tom, že to je rekonstrukce?"

„To by pak nebyla žádná rekonstrukce, kdyby pozorovatelé nedodržovali přesná pravidla", namítnul učitel.

Hermés ale zatím mířil jinam: „Pane učiteli, jenom mi vysvětlete jednu věc, totiž jak rozpoznáte, která ta různá hlediska popisů patří ke kterým. Umím si představit, jak ze zápisů o poloze na různých místech cest v různých časech sestavíte obraz podobný tomu, jako bychom to celé sledovali z výšky a ještě naráz dobře viděli přesnou polohu zblízka. Uděláte pohyblivou mapu. To můžete udělat i pro cesty za křižovatkou, ať už se tam stane nebo nestane cokoliv - pokud bude počet těch míst konečný, abyste je dokázal pokrýt. Když vám přidám náruč zlata, tak můžete sledovat loď třeba až za Héraklovy sloupy. Dobře. Ale jak budete třeba vyprávění těch dvou v přístavní hospodě porovnávat s těmi rychlostmi a silami před křižovatkou?"

„To přece nebudu, ledaže by vyprávěli o postupu té cesty. Fakta, která to jejich vyprávění obsahuje, budu porovnávat spíš s jejich životopisy a se zprávou o jejich rozhovoru na křižovatce. Podobně i v jiných případech."

„Tak proč potom plýtváte prostředky na měření všech těch vzdáleností, rychlostí a sil?"

„Vy jste to chtěl."

„Odkdy se bohům vyká, pane učiteli? A o těch hrátkách s trojčlenkami jste začal až vy!"

„Protože jsem vám oběma chtěl podat příklad, jak se něco dá přesně popsat."

„Tož to děkujeme. Jako příklad to bylo hezké, ale byl to příklad na něco jiného. Já jsem se ptal, jestli to, co se stane, se stane nutně nebo náhodně - a jestli to něco znamená."

„Právě tu nepředvídanost jsem chtěl postupně vyloučit. Začal jsem jednoduchým mechanickým pohybem a pak jsem pokračoval pokusem o výklad těch lidských a kozích faktorů, které je díky tvému zamotanému příkladu taky nutné nějak zahrnout."

„Myslím, že ten příklad není zase až tak nejsložitější, aspoň ve srovnání se vším ostatním, co se na světě běžně děje. Celému tomu navrhovanému uspořádání rozumím tak, že má úplně všechno postupně převést na nějaké trojčlenky, které popisují cokoliv na způsob toho, jako kdyby šlo o něco čistě mechanického. Není mi jasné jenom to, jak bude to jakoby mechanické patřit k tomu opravdu mechanickému, pokud něco takového mimo rekonstrukce vůbec je."

„Samozřejmě, že je! O tom nelze pochybovat! Vždyť nic jiného ani není. Všechno to zdánlivě úplně jiné, třeba hádka nebo milostná scéna, je jiné jenom zdánlivě, klame naše vnímání složitostí jevů. Když tu složitost postupně rozložíme na mnoho různých přesných uspořádání, tak se ukáže zákonitá povaha skutečnosti."

„Předtím jste, učiteli, říkal, že ten váš subjekt je zdrojem hodnot. Teď zase říkáte, že je zdrojem toho, že žádné nejsou. No nešť, mně na rozdíl od některých jiných bohů o ty hodnoty zase až tolik nejde. Mně jde o to, jakou pozici pozorovatele vlastně napodobujeme, když srovnáváme zprávu o vyprávění v přístavu, odposlech na křižovatce a životopisy těch lidí. A z jaké pozice to vidíme pohromadě i s těmi mechanickými pohyby."

„Z jaké? To přece každý ví. Nehraj si na to, že nedokážeš naráz myslet celý ten děj!"

„Já to dokážu, ale vy smrtelníci taky? Vy to taky v jedné chvíli pozorujete z Olympu, díváte se na několika místech naráz do tváří různých lidí, přitom měříte hladinu kozích hormonů a počítáte současně veliký počet trojčlenek?"

„My lidé si pomáháme postupností poznávacích kroků. K tomu potřebujeme jejich pevné uchopení a paměť, nejlépe písemnou."

„To je naprosto správné a k tomu vy smrtelníci potřebujete čas. Teď však mám na mysli horší problém! Vždyť ani já nemůžu dělat krok od mechanické mapy pohybu v krajině k vyprávění o nějakém jiném ději, aniž by bylo zřejmé, jak to k sobě obojí patří. Ono se to asi nejlíp ukáže až při té rekonstrukci. Tu křižovatku budete muset zvlášť dobře hlídat!

Rekonstrukce sama byla velikolepou záležitostí, kterou zde není možné v úplnosti popsat. Hermés přinesl z Hádu obrovské množství Plútónových stříbrných i zlatých prutů, Apollón zařídil souhlas etické komise a už samotná příprava se protáhla na několik let. Pro zajištění objektivity u všeho asistovali členové Komise. Byla vytypována jistá usedlost, odkud občas někdo vodil prodat kozu. Krajina byla pečlivě zmapována, cesta upravena, to vše v naprosté tajnosti a s ohledem na to, aby nebyly narušeny podmínky pro chov koz. Prodej statku v sousední vsi nezbylo než nasimulovat, takže člověk s penězi věděl o tom, že jde pouze o rekonstrukci. Tento agent, najatý Komisí, nějaký Oidipús, byl ovšem vázán zvláštní přísahou. Krajinu obsadili asistenti pana učitele. Koza byla nenápadně střežena početnou ochrankou, aby neutekla. V den přede dnem D byla na usedlost taktně vzkázána zpráva, že cena koz na trhu bude zítra mimořádná. Pan učitel se předem ujistil, že nebude úplněk.

První hodinu probíhala rekonstrukce velmi zdařile, přestože kozu vedl jistý značně prostomyslný a dost malý chlapec. Všechny jeho údaje byly už přezkoumány ze všech hledisek, od dědičnosti a erotiky až po politiku a vojenství. Přibývající množství kótovaných bodů na mapě svědčilo o akribii asistentů. Pepíček byl zklamán ochotnou kolaborací kozy a skoro podezříval asistenty, jestli nedali do kozí kůže ovci. Chlapec s kozou i najatý agent se už z různých směrů blížili ke křižovatce!

Chlapec spatřil přicházejícího agenta a volal na něj: „Hej, cizinče, kde máš kozu?"

„Já nejdu s kozou, dítě."

„To je divný. Cizinec, asi zdaleka. Jde tak zdaleka - a kvůli něčemu jinýmu než proto, že zrovna dneska se koza prodá tuze výhodně. Táta to říkal. Má tajný zprávy. Nikomu to neříkejte." Asistenti u odposlechu se usmívali, ale i přitom šlo pořád všechno dobře. Agent se podle instrukce ptal na cestu do přístavu, dostal od chlapce správnou odpověď, a už se chystal vyrazit tím směrem, v radosti, že to má za sebou, a ty peníze že mu za tu rekonstrukci zůstanou.

Tu chlapec spatřil želvu! Ta byla už v půli cesty z Olympie do Kyllénských hor. Nechal kozu kozou a hnal se po ní. Želva se hbitě zatáhla do krunýře, chlapec ji namáhavě zvednul a chlubil se cizinci svým úlovkem. Asistenti trnuli, aby koza zatím neutekla, protože pak by v krajině za křižovatkou museli naráz sledovat hned tři různé děje. Agent by vztekem tu pitomou želvu i s klukem nejradši něčím praštil! Zachoval však rozvahu a chválí dítěti jeho úlovek. Koza se naštěstí místo myšlenky na útěk začala lísat k agentovi a lízala mu ruku. Ten chvíli nevěděl, jestli ji má kopnout, nebo radši podržet, nebo být dojat. Nakonec v něm kupodivu převážila ta poslední možnost. Sám se tomu divil. No a proti odpřísáhnutým pravidlům to nebylo. Pak k nesmírné úlevě všech asistentů kluk položil želvu vedle cesty, popadnul kozu za kšíry a šel s ní svou cestou na trh, zatímco agent rychle vyrazil k přístavu. Želva pomalu lezla kamsi do kopce, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost.

Z přístavu pak přišla podivná zpráva, že tam v místní putyce večer nějaký opilý bohatý cizinec plačtivě volal Artemidu a Apollóna a prosil je za odpuštění, ačkoliv nebylo vůbec zřejmé, čeho se měl dopustit. Přesto byla rekonstrukce prohlášena za úspěšnou, neboť cizincovo počínání bylo připočteno na vrub zvýšené hladiny alkoholu v krvi, náhlému zbohatnutí, psychické labilitě a prudkému ataku chvilkové kajícnosti bezbožníka.

Na zcela jiné křižovatce, totiž ve městě Lykosúře, hned před gymnáziem, se připravuje slavnostní vyhlášení výsledků rekonstrukce. Pan učitel řadí asistenty se stohy dokumentů podle jejich důležitosti a slibuje panu starostovi tučný podíl ze zbylých peněz, který bude využit pro rozvoj kraje. Pan starosta si kontroluje projev a srovnává si trikolóru. Politici a podnikatelé zaslechli předchozí hovor a vměstnávají se mezi pana učitele a pana starostu. Tu kolem náhodou prochází starý věštec Teiresiás, slyší, o čem jde řeč, zastavuje se a všem připomíná dávnou delfskou věštbu, kterou si pro její záhadnost pamatují už jen nejstarší a nejzbožnější občané:

„Až dítě dohoní želvu před zraky Komise a koza políbí ruku cizinci, tehdy bude i bezbožný sofista obětovat bohu a do Arkádie se navrátí bohatství." A slavnostním tónem dodává: „Občané, ta věštba je nyní naplněna!"

Pečlivá kontrola pozorovacích protokolů potvrzuje úspěšnost rekonstrukce a naplnění delfské věštby. Občané jásají tak mohutně, že si nevšímají ani náhlé přítomnosti samotného Apollóna, který oslovuje Herma: „Bratříčku, tentokrát jsem doběhnul já tebe - a jenom díky tomu jsi ty doběhnul tu Komisi! To byla rekonstrukce, viď?"

Zpátky na obsah           Souvisle číst