Platón: Tímaios
p. 20c4 - 27a1

Poznámky

Hermokratés - význačný aristokratický politik a vojevůdce sicilských Syrakús (tedy strany Athénám nepřátelské) v době peloponnéské války. Všechny reálné postavy ovšem v Platónově díle fungují jako jeho literární postavy.

Tímaios z Loker - myslitel italské pýthagorejské školy, Platónův přítel.

Kritiás mladší, 460 až 403BC - athénský aristokrat a politik, významný člen oligarchické vlády „třiceti tyranů" po peloponnéské válce, vášnivý a bezohledný odpůrce demokratů, Platónův starší příbuzný (bratranec jeho matky). Filosofický diletant (Gorgiův žák), který racionálně destruoval náboženství; dramatický básník.

Solón - asi 640 až 560 BC, athénský aristokrat, básník a politik, autor slavné ústavy z r. 594 BC, vzdálenější příbuzný Platónova rodu. Od staré doby řazen mezi „Sedm mudrců".

Kritiás starší - syn Drópidův, dědeček mladšího Kritia i Platónovy matky (podle pozdně antického podání u Prokla).

Ochranná bohyně zobrazovaná se štítem. Proto je v řecké interpretaci egyptského náboženství analogií Athény. Řecká zahleděnost do Egypta a jeho nekritické chápání se traduje minimálně od Hekataia a Hérodota, v klasické době má také politické, tj. protiperské motivy.

Podle athénské tradice je praotcem Athéňanů hérós Erechtheus (Erichthonios), syn Héfaista a Gé.

V tomto vyprávění vzhledem k Solónově době, tedy prý 8600 BC, zatímco nejstarší hyeroglyfy jsou z doby asi 3000 BC - a v téže době i začátek egyptské státnosti, i když dynastické éra začíná asi až v 27. Století BC. Další vyprávění líčí děj dokonce v 10. Tisíciletí BC, tedy krátce po konci poslední doby ledové. V době těsně předcházejí opravdu muselo být mnoho velkých potop, neboť hladina moří stoupla přibližně o 100 metrů, ale to je patrně jiné vyprávění. Platónova legenda nijak nekomentuje, jak se podání o předcích Řeků uchovalo u Egypťanů tisíc let prý bez písma (muselo by to ale být 6600 let); podobně nekomentuje ani to, proč nikdo jiný (od staré doby po moderní egyptologii) nepotkal nic podobného Solónovu nálezu.

Líčení výstroje, které následuje - podrobněji v dialogu Kritiás -, se pravda zrovna nehodí do nejranějšího neolitu. Nejspíš připomíná pohádkovou scenérii, na rozdíl od středoevropských pohádek však zarámovanou koloritem nikoli barokním, nýbrž homérským.

Po starém způsobu je zde Egypt počítán k „Ásii".

Zajímavá řečnická figura: Starý egyptský kněz, reprezentant tradiční moudrosti, konstatuje, že řecká krajina je nejlepší a Řekové nejrozumnější! Řecká šikovnost tak má být posvěcena nejvyšší instancí, navíc exotickou.

Narážka na filosofii, její athénský původ a její paralelu s bojem! Vskutku athénské a pak evropské pojetí filosofie.
Oproti tomu je třeba v Iónském myšlení sice zápas způsobem vznikání a zanikání každé přirozenosti, ale myšlení nemá za cíl vymyslet, jak zvítězit. V platónské (a patrně taky aristotelské) koncepci je pravá skutečnost sama prosta boje, ale my o ni vedeme boj, například poznáním. Proto je možná představa jakési "rozhodující bitvy" - nejprve té, která ukáže povahu zřízení; později to může být dokonce "poslední bitva", která "vzplála" v Internacionále. Nebo to může být módní "válka proti zlu", ať už křižácká nebo novodobá!

Tím se nemyslí jenom to, že bylo dostatečně hluboké (srovnej s 25d), ale především, že v něm byly ostrovy na dohled od sebe.

Gibraltarská úžina.

Libye zahrnuje kromě dnešní stejnojmenné země taky pevninu na západ a jih od ní, tedy Afriku mimo Egypt. Podivný popis tohoto ostrova je v dialogu Kritiás.

Myslí se dnešní Malá Asie, Přední Východ a Egypt.

Místo textu, které podněcovalo renesanční mořeplavce k plavbě na západ přes Atlantik. Není jasné, zda jde opravdu o Ameriku (není žádný nezávislý přímý důkaz její znalosti ve staré Evropě), nebo o západoevropské pobřeží, omylem považované za ostrov - nebo zda jde o čistě pohádkový koncept, navazují na „ostrovy blažených" na dalekém Západě.

Středozemní moře je charakterizováno velice trefně, takže by se člověku až chtělo věřit, že mohli vědět i o té Americe. Avšak ani tak zde Atlantida zcela jednoznačně není Amerika!

Nejvýchodnějšími zeměmi pod atlantskou nadvládou jsou tedy v tomto vyprávění dnešní Libye a severozápoadní Itálie. Jakožto „královská moc" to je neobyčejně podivná představa, ale jako určitý typ „atlantické kltury" (např. s megality) by to mohlo být trochu věcné, pokud by se ovšem slevilo o 5 až 8 tisíc let.

Analogie z perských válek.

Časová synopse tohoto vyprávění:
Útok Atlanťanů na východní Středomoří patrně v době mezi ustavením „předřecké kultury" (údajně 9600 BC) a ustavením egyptského zřízení (údajně 8600 BC) - nebo možná i později.
Následné řecké „nezištné osvobození" Středomoří, včetně Egypta.
V „pozdějším čase", tedy mezi prý 9600 BC a dosažitelnou řeckou legendární protohistorií (achájskou, 2. Tisíciletí BC, spíš pozdní).

Katastrofa je líčena jako náhlá a globální, když zasáhla od sebe tak vzdálená místa jako Athény a „Atlantský ostrov".

Pokud bychom chtěli hledat realistickou analogii, tak by jí mohlo být Sargasové moře, ovšem dost daleko západně nebo jihozápadně od Gibraltaru, kde jsou povrchové vody plné hustě prorostlých řas, nikoliv ale bahno nebo mělčiny.

Pokusů o lokalizaci bylo mnoho, ale žádný nevyhovuje ani všem parametrům Platónovy legendy, natož realistickým geologickým a historickým pomětům. Podrobněji viz poznámky k dialogu Kritiás.

Návrh Ústavy, který Platón v dialozích Ústava, Zákony a Tímaios podává prostřednictvím literární postavy Sókrata, se „zvláštní náhodou ... shodoval s podáním Solónovým"! Samozřejmě, že ne se zlomkovitě doloženou Solónovou ústavou z roku 594 BC, nýbrž s podáním „přineseným z Egypta". Pokud se přidržíme této analogie tak je Atlantida prostě verzí Utopie (což řecky znamená „Nikde"). Krajně ideové čtení by však umožňovalo ztotožnit „Atlantský ostrov" se stavem bdělého vědomí, čemuž napovídají i jeho charakteristiky v Kritiovi.

Literární prohození rovin skutečniosti: Racionální konstrukt ústavy („včerejší") je přirovnán k mýtu, zatímco čerstvě zavedená legenda je „skutečností".

Sugesce „pravdivého vypravování" určitě není pokusem o podvod - a patrně neplyne ani z naivního předpokladu o dávné zeměpisné (tedy pouze výskytové) existenci onoho ostrova. Vědoné uspořádání je přece z Platónova hlediska něčím pravdivějším než „smyšlená báje". Platón si totiž myslí, že když myslí, tak to je něco jiného, než kdyby si „vymýšlel". V tom je přece zvláštnost jeho filosofické koncepce.

V tomto dialogu už ale nenásleduje nic z legendy o Atlantidě, nýbrž výklad geometrické konstrukce živlů, duše a kosmu. Slíbený výklad podávají Tímaios a hlavně Kritiás až v dialogu Ktiritás.