Hermetické nauky
Poslední aktualizace: 11. 1. 2003
Tradiční |
Tradiční nauky podobné hermetickým: |
Autorsky zavedené |
||
Věštění |
Mystéria |
Dionýsiaka |
||
Alchymie |
Orfika |
Platonismus |
Hermovská praxe |
|
Theurgie |
Pro esoteriky |
|||
Magie |
Mystika |
Natuphilosophie |
Homeopatie |
|
Původ všeho |
Původ všeho |
Původ všeho |
Zpátky na Fysis.cz |
|
Hermetické nauky
( .RTF )
"nauky", "věda"; scientia; epistémé
hermetici
Hermés; Thovt, Theuth, Hermés Trismegistos
Alexandrie; Orientální tradice
Jako „hermetické nauky" jsou v tradici renesančního hermetismu označovány nejčastěji „hermetická filosofie", „alchymie", „astrologie" a „magie". Původ těchto disciplín nebo žánrů je mnohem starší a není jasné ani to, nakolik spolu navzájem souvisejí. Určité spojitosti lze mezi nimi najít už v jejich pozdně antických podobách, ale zdaleka tam nejde o nějaký jednotný koncept čtyř „hermetických nauk". Co je spojuje? Především pouze pomocná nebo druhotná role formální racionality. To, co je činí naukami, je především něco jiného, totiž tradice a umění (schopnost) jejich adepta. Lze si dokonce zkonstruovat jakousi pomyslnou škálu míry racionalizace a role intelektu v nich:
Astrologie - tradiční depozit pouček je třeba divinačně aplikovat na matematicky popsaný stav nebe v daném okamžiku a místě. (Teoretický astrolog se také pokouší nalézat nové poučky.)
Hermetická filosofie - určité (snad tradiční) chápání světa se pokoušíme zprostředkovat slovníkem dobové, to jest pozdně antické filosofie. (Tvůrčí autor by se snad mohl pokusit o něco podobného i filosofickými prostředky jiné doby, třeba současnými.)
Alchymie - Depozit tradice se aktualizuje v alchymické praxi; teorie je pomůckou nebo vedlejším výtvorem, často připomíná spíš „surrealistický" text než nějakou chemii, někdy ale souvisí s filosofií přírody a přejímá její dobové výrazy.
Magie - mimointelektuální imaginace, praxe; někdy jsou intelektualizována hlediska působení.
V jakém smyslu to tedy jsou nauky? Snad především v tom, že jsou zakořeněny ve specifickém tradičním chápání světa, plus v tom, že se opírají o tradiční poučení nebo depozit zkušenosti. Nejsou to „vědy" v tom smyslu slova, v jakém to slovo užíváme od 17. století, ba mohou se štířit dokonce i s řadou koncepcí řecké, latinské nebo středověké vědy. Pokud slovu „věda" (scientia) vyhradíme význam pozitivistický (princip verifikace) nebo popperovský (potenciální falzifikovatelnost hypotéz), tak hermetické nauky vědami nejsou. Takové ne-hermetické určení slova „věda" (scientia, epistémé) je zakořeněno v jiném než tradičním pojetí světa a smyslu vědění: ve staré době ve skeptické metodice a v matematizaci, v nové době navíc v kriteriu technologické a ekonomické praxe, hlavně však v panovačné pozici stádního člověka nad zbytkem světa. Z těchto novodobých hledisek jsou hermetické nauky opravdu „nevědecké". Za „pavědecké" je označují ti, kteří novověkou vědu považují za jediného rozhodčího o pravdě a skutečnosti, tedy scientisté (neplést ze scientology, to je zase jiná deviace citu, rozumu a lidství). Stejně tak „nevědecké" jsou totiž třeba všechny žánry umění a všechna náboženství, krom těch dodatečně vymyšlených theologických koncepcí, které jsou samy před sebou vědou i v tomto smyslu slova.
Zbytečná nedorozumění vznikají, když četní novodobí stoupenci „hermetismu" užívají označení „alternativní věda". „Věda" v novodobém smyslu slova ovšem nemůže mít jiné alternativy, než jiné řádně vědecké hypotézy v novověké metodice. Lepší je proto mluvit o „tradiční vědě", ale ještě lépe: o „tradičním vědění". Ostatně, latinské slovo „scientia" může znamenat leccos - a tím spíš jeho řecká předloha, tedy „epistémé".
„Scientia" znamená „vědění o něčem, znalost něčeho", technizovaněji pak „vědomost, znalost, učenost", ale také „umění" (což je jinak „ars"). „Efficax scientia", tedy „učinné umění" je ovšem „čarodějnictví", snad synonymum za „scientia magica", což ovšem může znamenat i „magickou lest", neboť v jiném spojení je „scientia" zase „vojenská lest" nebo „vojenské umění". Ve středověku je jako „scientia" běžně chápána i filosofie - ostatně, i v novověku se některé typy filosofie považují za vědu, dokonce v novodobém smyslu slova. Křesťanská theologie se ve středověku pochopila jako „posvátná věda" (scientia sacra), která vychází z depozitu náboženského Zjevení (posvátný text, Bible). Vtipně dělil moudrost (sapientia) např. Hugo od sv. Viktora (12. st.), totiž na „vědu, vědění" (scientia) a na „chápání" (intelligentia). Nevím, jestli tím myslel, že by věda byla moudrost bez chápání. Latinské slovo „scientia" tedy může znamenat leccos - a trochu podobně i jeho anglický nástupce „science" (dovednost, zručnost, nauka). Přesto se v nové době anglický význam toho slova specializoval na vědu v moderním smyslu, jejímž mustrem je matematizovaná přírodověda. Proto není tak úplně moudré odkazovat na etymologie proto, abychom pak dovodili, že hermetické nauky jsou „vědou". Rozhodně nejsou „alternativní vědou", snad leda alternativou vůči vědě.
„Epistémé" může řecky znamenat „vědění, znalost, vědu, umění". Pro každé z toho jsou i jiné výrazy, ale „epistémé" dostala v Platónově a Aristotelově filosofii specifický význam: Je to takové vědění, které je vyjádřené definovanými pojmy a kontrolovatelné důkazem. Pořád to ale má být vědění - a ne jenom ty definice nebo důkazy. U Platóna jsou ty pojmové rozbory snad jenom jakýmsi cvičením a rozběhem „ke skoku".
Budeme tedy mluvit raději o hermetických naukách a uměních - než o vědách. Kde se však vzal přívlastek „hermetické"? Pozdní legenda nejasného původu říká, že „hermetici" byli alexandrijští učenci nebo laboranti, kteří prý dokázali naprosto těsně zatavovat kapaliny do skleněných kulatých nádobek. Od toho je snad odvozen druhotný význam „hermetického uzavření", snad ještě s vlivem názvuku na cosi „esoterního", tedy uvnitř uzavřeného, ať už co do nauky nebo co do typu společenství. Taková laboratorní dovednost není sranda, ale asi půjde o něco podstatnějšího, co by také vyložilo původ slova „hermetici".
Samozřejmě, že se za tím skrývá starý filuta Hermés - to v tom slově taky každý správně slyší - , i když zdaleka nejen on. Hermés je zvláštní bůh: svévolně rozverný i hluboce moudrý, mladý i prastarý, spletitě důvtipný i jakoby naivně archaicky prvoplánový. Viz třeba unikátní řecký Homérský hymnus na Herma, snad z doby kolem r. 500 BC (orig. text je tady). Pán skrývání a zjevování, Pán horizontu v každém smyslu slova, Průvodce duší, posel i zloděj, - viz „Hermovská praxe". Co však pohledával Hermés v Alexandrii? Že by zde probouzel „umění hermeneutické" (techné hermeneutiké), tedy umění překladu a výkladu? To sice taky, ale toto umění pak tradičně patří mezi standardní disciplíny filosofické a filologické, nikoli mezi hermetické nauky.
Řecká interpretace egyptského náboženství zavedla řadu analogií mezi řeckými a egyptskými bohy, aby se v nich Řekové dokázali aspoň přibližně orientovat. Jednou z nich je ekvivalence mezi řeckým Hermem a egyptským Thovtem, kterého Řekové psali většinou Theuth, později asi taky „Tat". Mluví o něm třeba Platón v dialogu Faidros (274c) - situuje ho do okolí pozdější Alexandrie a považuje ho za dárce písmen a počtů. Už Platón tedy postavil Thovta do role blízké Hermovi. Toho si podrobněji všímáme při úvodu do řeckého Hermetického korpusu. Epitheton „Tříkrát Veliký" (Trimegistos) pak může být vykládáno nějakým božským rodokmenem nebo i jinak.
Nejstarší mě známý text, ve kterém je Hermés průvodcem skrze celý svět a vědění, pochází z doby kolem r. 200 BC, a to právě z Alexandrie. Je to kratší oslavná báseň (epyllion) „Hermés", jejímž autorem je slovutný řecký matematik, geograf, astronom a filolog Eratosthenés. Žádný „alternativní vědec", ale sám autor mapy světa, síta na prvočísla a úspěšného změření průměru Země. Zachované fragmenty řeckého textu jsou k dispozici (.RTF), na českém překladu se pracuje.
Alexandrie doby od 200 BC do AD 200 je určitě jednou z významných křižovatek hermetické tradice. Právě zde a v této době vzniklo i ono pojmenování „hermetické", původně možná dokonce podle nějaké určité kněžské nebo alchymické skupiny. Tradice hermetických nauk je však mnohdy starší a taky transkulturní. Synkretické prostředí pozdně antické Alexandrie zavedlo určité žánry v řeckém jazyce a ustálilo terminologii, která je v pozdější Evropě hojně přejímaná. Depozit zkušenosti, který tyto hermetické nauky předávají a transponují v řeckém pojmosloví, je však možné hledat leckde; nejpopulárnější je v tomto směru starý Egypt, což není sice vyloučené, ale vzhledem k řecké egyptománii je nutné v tomto punktu postupovat velmi obezřetně. Zrovna tak totiž připadá v úvahu samo archaické Řecko, jindy zase Fénicie nebo Féničany prostředkované tradice staré Mesopotamie. Podíl perských nebo indických tradic je velmi málo pravděpodobný, navzdory údajně dalekosáhlým analogiím v indické moudrosti. Potud tedy k možným pramenům té vrstvy hermetických nauk, která prošla alexandrijskou kulturní křižovatkou.
Středověký a renesanční Západ napřed zdědil část tohoto alexandrijského depozitu, pak se však setkal ještě s arabským depozitem podobných nauk. Ty jsou z největší části dědictvím a svérázným rozpracováním Alexandrie, ale mohou obsahovat i autochtonně arabské a jiné blízkovýchodní motivy. Patrně obsahují i motivy indické (spolehlivě to máme doloženo mimo hermetické disciplíny v recepci algebry, tedy indické matematiky - arabským prostřednictvím na Západě). Kromě toho se Evropanům moderní doby zpřístupnila část textů analogických tradic Indie, Číny, Tibetu a jiných kultur - a textově přístupná je opět částečka dávných tradic Egypta a Mesopotamie.
Historik filosofie, vědy nebo náboženství musí pečlivě rozplétat původy, datace, možné vlivy a analogie. Ten, komu jde o imaginativní inspiraci, tak činit nemusí, ale neměl by nenáležitě mixovat žánry; např. vydávat analogie za vliv. Podobně nás ani tušení či dokonce vědomí o značném stáří zkušenostního depozitu, se kterým hermetické nauky pracují, neopravňuje k tomu, abychom jejich zachované pramenné texty datovali do starší doby, než ze které pocházejí. Z hlediska vědce by to byla chyba až podvod. Z hlediska hermetického myšlení by to zase byla naprosto zbytečná poplatnost nějakému jednostrannému kultu té či oné kultury, podceňující synkretické proměny a vliv doby i jazyka na formaci nauk.
Zpátky na Fysis.cz